Hledáme náhradní zdroje strachu

Svatá Synchronicito! Zejtra jdu na novinářskej mejdan spojenej s předáváním Novinářských cen, páč (warning: chlubení) mám  nominaci v kategorii Nejlepší (psaný) rozhovor, že ano. A shodou okolností finišuju svůj druhý rozhovor se zoologem DANIELEM FRYNTOU, se kterým jsme díky rozhovoru O hadech, myších a lidech (in časopis Týden, 2014) byli nominovaní přesně před třemi lety. Během toho povídání tenkrát jsem se totiž nechala lapnout do sítí PřF UK jako pokusný králík – hadofobik. Tu story už z mýho facebooku asi znáte. V Tématu už brzo pokračování…

„My nevíme, co je strach. Neumíme se bát. Respektive, uměli bychom, kdyby přišlo na věc, jenže většina z nás nikdy nebyla v takové situaci. Chybí nám přirozený podnět ke strachu. Kdyby byla válka a během dne padlo deset tisíc lidí z Prahy, pak bychom v dotazníku už asi nezatrhli, že se bojíme mravenců, vrátili bychom se do reality. Ale protože se trochu bát musíme a chceme, hledáme náhradní zdroje strachu. Někdo v detektivkách a hororech, jiní mluví o strachu z věcí, které je nemůžou ve skutečnosti příliš nebo vůbec ohrozit, jako jsou třeba ti mravenci. Pygmejové, tedy lidé kmene Baka, ti ví naprosto přesně, čeho se bojí.“

Čeho se tedy bojí Pygmejové?
Šelem. Dále uvádějí slony a jedovaté hady nebo buvoly. K těm zvířatům můžou chovat i kladné emoce, mohou se jim třeba líbit na pohled, ale bojí se jich. Jednoznačně. A ten strach je založený na realitě.

Zatímco já, zhýčkanec, mám přehnaný strach z hadů, ačkoliv na našem území i takovou zmiji, aby člověk pohledal.
Váš strach – i když je to nejspíš ten přehnaný strach, tedy fobický – má ale racionální základ, není to tak dávno, co i nás ohrožovali hadi a v některých částech světa člověka ohrožují stále. Ale mravenci nebo vosy? To je strach z pálivého bodnutí nebo kousnutí, což je až trochu legrační. V Africe se jednoznačně rozlišuje reálné, život ohrožující nebezpečí od toho malého.

I přírodní národy ale věří iracionálním strašidelným věcem.
To určitě ano, ale to souvisí s jejich mytologiemi. Nemají třeba rádi kombu, což je taková poloopice, u nás ji lidi vnímají jako velmi krásnou, jenže ona chodí v noci, naříkavě křičí, tak že je vnímána záporně i v jejich mytologii.

Dobrá. Mravenci jsou maximálně nepříjemní a vosa představuje nebezpečí pro malé procento těžkých alergiků. Čeho bychom se tedy měli reálně bát v našich zeměpisných souřadnicích?
Co myslíte vy?

Když nad tím tak přemýšlím, napadají mě spíš jiné věci než zvířata, ale když už, tak by to mohl být strach třeba ze špatně vychovaných psů?
Správná úvaha. Ze zvířat reálné nebezpečí představuje pes, celkem nic jiného, je to nejčastější zvíře, které potkáme, naprostá většina je neškodných a hodných, ale když to asi vezmeme na počty roztrhaných nebo ošklivě pokousaných lidí, relativní nebezpečí představují. Jinak myslím, že bychom se měli bát spíš lidí. Lidí s agresivními úmysly.

PS: Je to částečně i odpověď pro ty, který se tu před časem zúčastnili malé ankety, čeho bychom se měli reálně v naší české kotlině bát.

Vedoucí projektu: Daniel Frynta
Mozek poskytla: Lenka Vrtišková Nejezchlebová

„Jakýkoliv člověk, fobik i nefobik, uvidí obrázek hada, jeho mozek se rozsvítí. Něco se se děje! Had je stimul! Signál dostane prioritu a běží velkou rychlostí ke zpracování. Mozek pak jako počítač vyhodnocuje, jakou reakci nasadí: má vzbudit strach? Dát pokyn k útěku? K útoku? Nebo se uvést zpátky do klidového režimu? Tak by měl mozek pracovat, pokud je všechno v pořádku, ale když je v té regulaci něco porouchaného, budeme se bát a projevovat fyziologické známky strachu, i když moc dobře víme, že jde o obrázek. To je fobie.“

2018-06-03T22:24:11+00:0023. dubna 2018|Věda|