Bohatá hustá hřív a vlasů, ale jemný hlas. Silné herecké charisma, ale civilní přirozenost ženy, která neprožívá snadné období. Taková je pro mě Martina Preissová. Stejně jako šéfredaktorka Alena Němečková v editorialu i já děkuji MARTINĚ PREISSOVÉ za otevřenost, pro kterou se v našem rozhovoru pro VLASTU rozhodla. Její slova jsou cenná, zvlášť pro ty, kteří prožívají podobný příběh, jejich blízký se léčí se závislostí nebo s depresí. Prvních pár otázek odkrývám… pokračování silné, ale neokázalé zpovědi životem otřískané, silné a krásné ženy najdete v aktuální Vlastě (23. květen 2018).
Víte, že jste první z rodiny Preissových, kdo mi nedal košem při žádosti o rozhovor? Váš tchán Viktor Preiss už zjevně chce mít opravdu klid i od novinářů a váš muž Martin mě odmítnul před rokem…
My jsme to tehdy řešili společně, jestli už má jít „ven“ s tím, co v posledních letech prožil. Ale Martin zatím o svém problému mluvit nechce, prý je to „nedokonavé“, není za tím, je v běhu. Potřebuje větší odstup. Před pár lety o tom totiž v jednom rozhovoru mluvil, měl pocit, že má vyhráno. Ale neměl. Tak to zatím nechce ventilovat, bojí se, že když to nahlas pojmenuje a připustí si dílčí úspěch, zakřikne to.
Chápu ho. Vám nevadí o tom mluvit?
Nevadí mi mluvit o sobě a svých pocitech, ale o těch manželových, ať mluví on sám. Nerada bych, aby to byl rozhovor o Martinovi a jeho boji… ale dostávám se do patové situace. Jsme natolik provázaní, takže to dost dobře nejde oddělit. Tak to bude o nás obou. Sdílení může být prospěšné. Když tohle prožijete se svým partnerem do mrtě, do morku kostí, vidíte to všude, je až šílené, jak jsem schopná to detekovat v okolí. Někde je to potlačené, někde vědomé a neřešené. Spousta lidí by s návykovými látkami jakéhokoliv druhu potřebovala pomoct, jak jsem znalá těch konců, je mi z toho až úzko. Ale sama vím, jak těžké je si to pojmenovat, přiznat, že něco dělám špatně. Pravda je bolestná. Být bez té látky pak fyzicky bolí, je těžké přestat, když se k tomu přidá třeba deprese nebo jiná druhá diagnóza, tak se to umocní. Manžel říká, že by mě mohli zaměstnat v Celní správě. Jen bych seděla u kávy na letišti a nenápadně hlásila lidi, co jdou kolem.
Kdo má kde flašku?
A jestli už je opilý nebo se na to chystá. Poznám i drogy. Mám opravdu vycvičený detektor. V práci jsem až militantní, tam mi to strašně vadí. V našem zaměstnání se pracuje s emocemi, intenzivně, ve vyhraněném čase, v kolektivu dalších lidí, v týmu. Na nazkoušení inscenace je málo času, a já při své vrozené svědomitosti prostě nesnáším prokrastinaci. A drogy k tomu směřují. Sama nejsem abstinent, dám si ráda víno, vyrostla jsem ve vinařské rodině, ale vím, jak pít, abych mohla ráno fungovat. S věkem se hůř odbourává…
Věděla jste dlouho, že Martin má problém s pitím, nebo jste to „nechtěla vidět“?
… já nevím. Ono se to plíží. Nejtěžší jsou otázky: „Kdy to začalo.“ To nezačne ráz na ráz. Začnou se objevovat maličké problémy, kterým dáváte zástupná jména, ze začátku vás totiž nenapadne, že jde do tuhého. „Potřebuje se ráno dospat.“ „Odvolal práci.“ „Ne, táta dnes nejede do dabingu, je nemocný.“ Vrší se to, prohlubuje, je to četnější, častější… Pak se teprve něco stane. Naši – dnes už můžu říct – přátelé, které jsme potkali cestou té šílené léčebné kúry, mají různé osudy, ale u všech spustil akci „něco s tím musíme dělat“ až velký průšvih. Opustil je partner nebo třeba provedli něco hodně za hranicí normy. Pak se rozhodnou věc řešit, což ale bohužel ještě nic neznamená, nejtěžší je vytrvat.
