Půl roku docházela na „terapie“ na „psychosomatickou“ kliniku Aktip populární expertky Jarmily Klímové. Ovšem ověšená skrytými kamerami a mikrofony. A tak herečka IVANA LOKAJOVÁ v tandemu s režisérkou pořadu Infiltrace odhalila šarlatánské praktiky tamních „specialistů“. Rozhovor vznikl krátce před odvysíláním pokračování pořadu, ve kterém promluvily i skutečné oběti byznysu se zoufalstvím a nadějí. Vychází ve středu 27. června v časopise Vlasta.
V čem negativním, nebo pozitivním vás v životě ovlivnili muži?
Ta věta už bude legendární, co! Ono se to zdá jako sranda, ale ve skutečnosti, mě uráželo poslouchat takový kraviny. Okamžiky, kdy mi paní Krutilová (terapeutka z centra Aktip, ke které Ivana Lokajová pravidelně docházela) tónem, jakoby právě přišla na největší záhadu lidstva, říkala věty typu: „Je z vás cítit, že vás v negativním – nebo pozitivním – ovlivnili muži!“ Co dodat?! Nejhorší pro mě bylo snížit se na tuhle úroveň.
Hrát naivní paní, která jim skáče na špek?
Jo. Kolikrát jsem měla takovou chuť něco odpovědět, ale to bych celý zkazila. „Vydrž!“ To jsem si musela říkat často, kousnout se do jazyku.
A potlačovat smích jste nemusela?
To ne, protože mi docela rychle došel ten tragický rozměr toho všeho, co může na první pohled působit komicky. Potkala jsem tam pár vážně nemocných lidí… Oni si tam člověka oťukají a už jedou na jeho vlně. Využívají naivity, ale i zoufalství a bezmoci, nízkého sebevědomí. Ví, kam zarýt, co zasáhnout. Jdou po rodině, po manželovi, po rodičích. Umí to, mají to promakaný. A to je urážlivý. Například informaci, že „studovala DAMU“ mi paní Krutilová řekla snad třikrát. Vždycky zapomněla, že už mi to říkala. Nejdřív jsem to nějak vzala, že možná dělala dramaturgii nebo nějakou nástavbu pro učitele, ale ona nakonec vyrukovala s tím, že studovala „dálkově herectví“. To přece nemůže říct příčetný člověk! Pořád se sama rozjížděla do takových výlevů, přemýšlela jsem, co je to vůbec zač.
Poslední kapka, kdy jste si řekly, že s natáčením přestanete, bylo „kadění rakoviny“?
Jo. Zaznělo to i s podrobnostmi. Nehnula jsem brvou. Odešla jsem. Jela jsem rovnou k Šárce (Maixnerové, režisérce pořadu, pozn. red.), pustila jsem jí to. Řekla, že víc už slyšet nepotřebujeme. A zabalily jsme to.
Tento rozhovor vyjde pár dní poté, co Česká televize odvysílá pokračování vašeho pořadu, do kterého jste natáčeli i rozhovory s klienty a klientkami Aktipu, kteří se rozhodli vystoupit z anonymity. Změnilo to nějak váš pohled na celou kauzu?
Umocnilo to můj vztek. Ale zároveň dalo pocit, že naše natáčení mělo smysl. I když bolelo poslouchat svědectví lidí, kteří byli opravdu nemocní a kteří kvůli šarlatánům v Aktipu třeba pozastavili léčbu, chemoterapii, odložili transplantaci. Bylo mi zle. Díky tomu, že se na kameru rozhodly mluvit i ženy, pacientky s rakovinou, které nás k tomu celému vlastně přivedly, a které už několik let posílaly stížnosti na Aktip na různé instituce, už nikdo nemůže říct, že žádné stížnosti nebyly. Ony na to upozorňovaly opakovaně. Tyhle rozhovory, to pro mě bylo strašně silný a náročný natáčení, ale ex post jsem strašně ráda, že jsme do toho šly, že jsme ukázaly, jak Aktip funguje, protože nám pár lidí řeklo, že po letech konečně díky nám cítí nějakou satisfakci.
Celý rozhovor v časopise Vlasta, od 27. června na stáncích.
