V Austrálii jsem s Tomášem prožila tři bezstarostné měsíce, měla jsem ho sama pro sebe, tady najednou bylo všechno jinak, všechno nějak složitý. Ale zase mi dělalo dobře, že můžu být Tomášovi oporou. Jeho příběh jsem vnímala a pořád vnímám jako poslání. Chtěla jsem toho být součástí, cítila jsem, že to místo vedle něj je pro mě správně. Náš vztah byl silnější a silnější. Na začátku jsem sice nebyla úplně totálně zamilovaná, ale sílilo to každý den. A graduje to dodnes.
Kniha Trojboj s draky vyšla v červnu 2018. Rok se s rokem sešel. A všechno je jinak. Teda, všechno ne, jen něco 🙂 Když jsem psala s Tomášem Slavatou jeho biografii, bylo jasný, že je to zachycení triatlonisty v běhu… v životním běhu… byla jsem zvědavá, kam se jeho příběh vyvine dál. A hele. Rok po vydání naší knížky TROJBOJ S DRAKY a z náhradního táty pro několik dětí, který vůbec nevím, jestli sebere „odvahu“ stát se i otcem biologickým, bude táta. A z chlapíka, který měl kvůli sériovým rozvodům své mámy, strach z manželství, se zítra stane ženatý muž. A kdo za to může? Pavlína! A hlavně láska. 🙂 Snoubencům z celého srdce gratuluju a přeju, až má knížka jejich společného života samé krásné kapitoly!
A zpověď Pavlíny o jejím vztahu s Tomášem pokračuje…
Tomáš ten zájem o sebe miluje. Potřebuje to. On tím žije, možná by nemohl žít bez toho. Možná by ani nemohl pomáhat druhým, kdyby po tom nepřišla právě ta pochvala. Vždyť i ta jeho cesta se nastartovala pochvalou pána z tramvaje. Já byla sedm let vychovávaná jako jedináček, než se narodila ségra, furt jsem majetnická a nárokuju si věci. O jídlo se nedělím. Sáhni mi do talíře, zabiju tě! A najednou se to zase netočí kolem mě, ale kolem někoho jiného. Ten začátek byl pro mě prostě hodně těžký. Ale postupně mi došlo, že i já jsem přece tak trochu výjimečná, protože jsem asi výjimečná pro něj. Možná tím, co zvládám a jak to zvládám vedle něj. Je exhibicionista a rád středem pozornosti. Touží být pochválen možná víc než my ostatní. Jenže já chválit neumím nebo mi to nepřijde u dospělýho člověka tak důležitý… Vím, jak moc by ho to potěšilo, kdybych ho chválila víc i za úplný maličkosti. Je to až legrační, když třeba řekne: „Dneska jsem to běžel fakt hezky.“ Myslím, že pak čeká, co já na to. „Já jsem ti ten hrnec postavil blíž, aby ses nemusela natahovat.“ „Já jsem ti tady spravil to světlo.“ Řekne a myslím, že čeká, až ho pochválím nebo nevím. A já nic. Jsem asi zlá! Ale to je sranda. Možná jen chce, abych viděla, kolik toho pro mě zvládá a že jsem pro něj moc důležitá. Že vše, co dělá, dělá vlastně pro mě. Chce, abych na něj byla hrdá.
Koupit knížku Trojboj s draky je možné zde v papírovém i elektronickém vydání.
Samozřejmě, že jsem na něj hrdá. Nebo spíš – obdivuju ho. Myslím, že by měl být především pyšný a hrdý sám na sebe, vnitřně, co všechno dokázal, kam došel z prostředí, ve kterém vyrůstal.
Bylo mi z toho zle
Tomáš mi říká, že mě obdivuje, protože „držím“, protože jsem furt s ním, že jsem vydržela, protože jeho předchozí partnerky od něj odcházely, protože to neustály. A já myslím, že to je právě díky tomu, že umím brát jeho i život s ním s nadhledem. Beru ho jako smrtelníka, svýho parťáka, úžasnýho člověka a nevzhlížím k němu jako ke svatýmu obrázku. Poznala jsem ho jako obyčejnýho kluka, do kterýho jsem se postupem času zamilovala. Jeho příběh byla druhá dějová linka a možná tím, že jsem ho brala jinak, jsem neprožívala ten soucit a lítost s jeho osudem. Poznala jsem, jak moc jsme my dva silní jako pár, jak se dokážeme doplňovat a kolik energie dokážeme společně najít, abychom ustáli ty nelehké chvíle, které ho možná v minulosti stály vztah.
Trojboj s draky. Tomáš Slavata, Lenka Vrtišková Nejezchlebová
(…)
Často vzpomínám na to, jak to všechno mezi náma začalo. Do Austrálie jsme odletěli s tehdejším přítelem. Původně jen kvůli mezinárodním zkouškám z angličtiny. Brzy jsme ale získali možnost tam legálně pracovat, a tak jsme tam zůstali. Byli jsme tam několik let, už jsme měli trvalý pobyt s vyhlídkou na občanství… ale náš vztah vychládal, nikam se neposouval. V Austrálii kolovalo, že se tam páry jezdí buď brát, nebo rozcházet. Přešlapovali jsme na místě, ale čím dál víc jsem cítila, že bude zdravé to utnout. Ale pořád jsem si nebyla jistá. Šla jsem ke kartářce – no story jak z blbýho seriálu, vážně. Ta mi řekla, že ten vztah mám v sobě vlastně uzavřený, že to mám skončit, protože mě čeká velká láska s někým novým. Bude manuálně zručný, z velké rodiny a budeme prý mít dvě děti. A můj současný přítel, že taky někoho potká, prý v kartách vidí „dámu s kočárkem“. Přišla jsem domů a všechno jsem mu to řekla. Rozešli jsme se. Bylo to těžké, ale dál to nešlo. Odstěhovala jsem se a měsíc na to jsem potkala Tomáše. A můj přítel? Ten mi po pár měsících volal, že má novou přítelkyni a že je těhotná.
V Sydney jsem prodávala v obchodě, pracovala jsem v komunitní školce a dělala jsem rozhovory a reportáže pro rozhlas, stanice SBS totiž vysílala v 70 jazycích, dokonce i v češtině. Pro expaty. Dělala jsem rozhovory s Čechy v Austrálii, překládali jsme nějaké zajímavosti a informace. U švagra na Facebooku jsem viděla, že sdílí příspěvek nějakýho sportovce Slavaty, že prý přijel do Sydney trénovat na IronMana. Nevěděla jsem, kdo je Slavata, ani co je IronMan, ale potřebovala jsem někoho na rozhovor, a tohle mi přišlo zajímavý. Tak jsem se s ním přes toho šváru spojila.
V listopadu jsem ukončila vztah, v prosinci jsem si užila něco málo svobody a v lednu jsem potkala Tomáše. Sešli jsme se ve studiu a udělali jsme rozhovor. Tomáš mi později říkal, že z jeho strany to bylo „na první pohled“, to pro mě teda vůbec. Přece jen jsem byla čerstvě venku ze vztahu, o Tomášovi jsem nic nevěděla. A nepřišlo na mě žádné pobláznění, to až později. Jen jsem byla – jako vždycky, když přijel někdo z Česka – šťastná, že si můžu s někým pokecat a ukázat mu v Sydney zajímavý a svoje oblíbený místa. Tak jsem Tomášovi nabídla, že ho provedu, kdyby chtěl. Rozloučili jsme se. Ale možná už po pár hodinách mi napsal. Vyměnili jsme si nějaký esemesky a za pár dní psal, jestli bych se s ním nešla projít… tak jsme šli. Procházeli jsme se po pláži, povídali jsme si… a nějak jsme došli až ke mně domů. Koukali jsme se na film. A nedokoukali…
Bylo mi s ním dobře. Měl nějaký problémy s bydlením, tak jsem mu celkem brzo navrhla, že může klidně bydlet se mnou. Tak jsme spolu tři měsíce bydleli a nevadili jsme si, nezavazeli jsme si, rozuměli jsme si. On přes den trénoval, já byla v práci, cestou domů jsem koupila třeba grilovaný kuře, to měl moc rád, došla jsem domů, a večery jsme trávili spolu. Žili jsme vedle sebe, bylo to fajn, ale po celou dobu jsem k tomu přistupovala s tím, že je to pěknej kluk, sportovec, ale že odjede zpátky a já zůstanu, tak že si to užiju. Spolubydlení s benefity… Ani jsem si neuvědomovala, že to je týden po týdnu hlubší a hlubší.
Pak se blížil Tomášův odjezd, to on začal mluvit o tom, jestli si uvědomuju, že se blíží konec. Jako by si sám v sám v sobě si potřeboval ujasnit, že se už třeba opravdu nikdy neuvidíme, a co to znamená. Pořád jsem si odmítala připustit, že to je hlubší. On mluvil o budoucnosti. Že bude mít v péči Dominika, chce pomáhat Štěpánovi, že bude dál dělat závody pro děti… ale občas mu uklouzlo v té budoucnosti slovo „my“. Dokonce párkrát v nějaké euforii nadšeně tvrdil, že mě vezme na Havaj a tam si mě vezme… Ve mně se to pořád mlelo. Austrálie. Splněný sen, brzo jsem měla dostat občanství! Ale co mě tady vlastně čeká? Jaká kariéra? Neviděla jsem před sebou moc možností nějakého profesního růstu, vlastně jsem se v tom dost plácala. A začala jsem si trochu pohrávat s myšlenkou, co kdybych se vrátila…
Ale znám Tomáše? Vím, do čeho jdu?
Byl úžasnej. Pozornej. Občas mi přinesl kytku. Jednou jsme šli do podmořskýho akvária a on mi začal vyprávět, že si dělal taky akvária, sám, protože je „manuálně zručný“. Přesně tak to formuloval a mně naskočila slova té kartářky. Safra! Pořád jsem se necítila nějak bláznivě zamilovaná, spíš jsem měla čím dál větší pocit, že mě potřebuje. Z toho, co mi o sobě a svém životě vyprávěl, jsem cítila, že potřebuje oporu. A já jsem přemýšlela nad tím, že bych tou oporou mohla být…
Pak najednou poslední den. Konec. Letiště. Nasedl do letadla… Stála jsem na vyhlídce a pípla mi esemeska. „Miluju tě.“
Naposledy vidět moře
Odlétal do Afriky na závody, na který se tři měsíce připravoval…
(…)
Ale zkrátím to. Začali jsme si strašně chybět jen, co odletěl. Po přistání mi hned volal. Cítila jsem, že mě má rád, že by chtěl, abych byla s ním. Byl květen a já měla v září získat občanství! Po pěti letech! Jo, asi ho miluju. Miluju ho, ale musím myslet i na sebe, pět let v Austrálii usiluju o to, abych tam mohla legálně zůstat.
No, za čtrnáct dní jsem si koupila letenku do Prahy. Zpáteční. Že se podívám, jak žije, a uvidíme… Přiletěla jsem, ale místo nadšenýho přivítání jsem cítila zklamání. Jak to, že s sebou nemám kufry? Jak to myslím? Že se jako ještě vracím do Austrálie? Prý myslel, že ho miluju… Kapku citové vydírání, to mě trochu zaskočilo. Na druhou stranu po dvou dnech, co jsem byla v Praze, odjel s Renatou do Itálie. Jednalo se o splněný sen pro jednu těžce nemocnou holčičku, která chtěla poprvé a možná naposledy se svou mámou vidět moře. Já jsem ale jet nemohla, protože by to Renatě bylo líto. Divná situace. Kdekdo by asi řekl, že jsem byla úplně pitomá…
Ale pak jsem se potkala se Štěpánem, s Dominikem a strávila jsem s nima a s Tomášem pár pěknejch dnů. Otočila jsem se za našima, léta jsme se neviděli. Najednou jsem věděla, co chci. Vrátila jsem se do Austrálie, ale už jen pro ty kufry, rozloučit se s kamarády a s kolegy a s životem tam. Poslední letenka byla jednosměrná do Prahy.
Jenže tím ta romantika a hlavně moje romantický představy skončily. Nastala česká realita.
(…)
Vlastní děti? Pořád nevím
V Austrálii Tomáš říkal, že si bude brát do péče Dominika a že chce vypomáhat i Štěpánovi, ale nedovedla jsem si moc představit, co to obnáší. Byla jsem hozená do vody, to mi ale nevadilo, někdy je lepší nad věcma předem moc nepřemýšlet a rovnou je žít. Já Tomáše za jeho vztah k dětem obdivuju. Imponuje mi, jak s nima mluví a jedná, jen jsem někdy smutná, když cítím, že na to Dominik i Štěpán kašle. Jsou to kluci v pubertě. Dominik je navíc dost uzavřený, spolu komunikujeme jen kvůli provozním věcem, jen co je potřeba, do výchovy nevstupuju. Tomáš je přísný, nenechá sebou orat. Dokáže věci hezky pojmenovat a vysvětlit klukům, že mu na nich moc záleží a že je jen škoda, když možnosti, které mají, nedokážou uchopit. Je mi líto, když vidím, že ten komfort, který Tomáš klukům dokázal poskytnout, dokážou přijímat jako samozřejmost a nevyužít ten potenciál, který mají. Je mi to líto vůči Tomášovi. Ale taky vím, že rodič své sny a touhy nemůže jen tak obtisknout do svých dětí.
Když jsme se ale po čase rozhodli, že vezmeme domů i Julka, to už bylo jiné. To už bylo společné rozhodnutí s Tomášem a hlavně, Julka jsem nejdřív poznávala. Je komunikativní, pustí mě k sobě, svěřuje se mi a je na něm vidět, že s námi chce být, že je s námi rád. A my jsme rádi s ním. On to sice neříká, ale já to tak cítím.
Vlastní děti? Pořád nevím. Jak jsem začala poznávat děti z těch dětských domovů, říkám si, jestli není sobecké mít vlastní, když se můžu postarat o ty, které ty rodiny nemají, když je jich tolik! Ale už od toho trochu upouštím. Cítím, že jednou chci mít vlastní dítě. Čím dál víc to tak cítím. Dát mu rodinu, jakou jsme měly já a ségra, normální, až idylickou rodinu, ničeho jsme se nebáli, bylo nám dobře, až teď mi dochází, jaký jsme měly se ségrou štěstí. A když budeme mít vlastní děti, pořád to nevylučuje, že se postaráme i o jiný. Čím dál víc taky o Tomášovi přemýšlím jako o rodičovi. Představuju si ho, jak bude naše mrně tahat po závodech, jak ho bude nosit na rukách a starat se o něj, o nás. Sama se tím častokrát dojímám, protože vím, jak to bude krásný. Tomáš je skvělej táta a já bych si přála být jako on. Stejně spravedlivá a milující jako je on k těm našim klukům.
Od loňskýho září jsem se vrátila k původní profesi. Jsem učitelka. Když jsem se vrátila z Austrálie, hned druhý den jsem nastoupila do firmy, ze které jsem před pěti lety odešla, byla to marketingová firma a já jsem šla rovnou na post manažerky. Ta práce mě strašně bavila, ale byla moc časově náročná, musela jsem být furt na telefonu, na emailu, každý večer, o víkendech, nikdy jsem nemohla úplně vypnout. Hlavu ani telefon. Sice mě to bavilo, ale strašně nám to zasahovalo do společného času. Kdybych byla sama, byla bych v takové práci šťastná, ale já chtěla být s Tomášem a s klukama a být s nima na akcích a ve volném čase. Jsem vystudovaná učitelka, tak jsem si řekla, že čas je pro mě priorita, a našla jsem si místo na prvním stupni na základce. Učím angličtinu a tělocvik malý děti. A taky individuální čtení. Hrozně mě to baví a je to klidovka a po vyučování: restart mozku. Jdu si zaběhat a nemusím kontrolovat zmeškané hovory. Jsem šťastná, že jsem to udělala. Peďák jsem vystudovala, s dětma jsem dřív pracovala, takže je mi tam dobře. A učím tam dokonce holčičku, kterou jsem učila češtinu v Austrálii, kde byla na pobytu s rodiči.
Svět je malej!
Jasně, že jsem to udělala hlavně kvůli Tomášovi, ale já jsem s Tomášem šťastná. Kdybych byla single, rozjedu si kariéru, ale já nejsem single. Všechno se točí kolem Tomáše, kamarádka mi říká, že jsem začala žít jeho život. To je pravda, ale dělám to s plným vědomím, dobrovolně a ráda. Já bych sama nic takového nevymyslela, nechávám se v životě do těch věcí stáhnout jinými lidmi, nevadí mi to, pak si to ale udělám tak, abych se v tom cítila dobře. A já se v tom, co dělá Tomáš, dobře cítím, dává mi to smysl. Vidím spoustu dětí, kterým pomáhá… a já tím pádem můžu taky.
Žádná idyla neexistuje
Jsem spokojená. Náš vztah s Tomášem je čím dál hezčí. On se nechová nijak výjimečně, chová se prostě tak, jako se můj táta choval k mámě a k nám se ségrou, mělo by to být přirozený, ale ona to není samozřejmost. Táta nikdy třeba neodjel sám na čtrnáct dní s kamarády, dovolené a víkendy jsme trávili jako rodina, věnoval se nám, byl na nás i na mámu hodnej. Tomáš je přesně takový, přijde mi to „domácký“. Přitom on doma nic takového nepoznal, on si tohle sám „vymyslel“, sám si našel způsob, jak se chovat k rodině. To prostředí, ze kterého vyšel, já se do toho nějak pořád nedokážu vcítit. Jak poznávám ty lidi z jeho života, je to pořád silnější. Když jsem o něm četla první články, tak mě to nějak nezasáhlo, já se jen tak nedojímám, nebrečím u filmů a u příběhů, ale postupně, když jsem četla další věci, třeba dopisy Lukáše z pasťáku… vyhrkly mi slzy.
Moje ségra má tři malé holčičky, a je o sedm let mladší. Když si představím, že by ty tři holky měly prožívat to, co zažil Tomáš a jeho ségry, přepadá mě smutek. Nejde o to, že bych dennodenně soucítila s Tomášem a litovala ho, to ne, ale o to víc mi přijde obdivuhodné, jak se chová, co dělá, s jakým nasazením, jak mluví, jak vychovává kluky, jak se chová ke mně. On neměl žádný vzory, on si musel sám nějak přijít na to, co je správný.
Ten snubní prstýnek furt nemám a asi mít nebudu. Není čas. A není to priorita. Pro Tomáše svatby nemají žádnou váhu, jeho máma se vdávala tolikrát, že taková svatba v jeho očích nic neznamená. Loni jsem ho hodně pošťuchovala. Dokonce jsem se dopustila trochu vydírání. „Chceš dítě, tak až po svatbě.“ To nebylo moc fér. Byla to napůl sranda, napůl vážně. Možná jsem potřebovala spíš uniknout tomu dítěti. Tomáš měl období, kdy chtěl dítě hodně, vlastně na mě dost tlačil. Pak se přes to ale přenesl, uklidnil se, když ví, že já ještě ne… Až se na to budu cítit. Sice jsem Tomášovi oporou, ale tohle nechci udělat „pro něj“. To musím primárně udělat proto, že to budu chtít já. S Tomášem. Ale možná nad tím jen moc přemýšlím, možná přecitlivěle vnímám tu situaci u nás, kdy to je s Dominikem a Štěpánem těžký. Já strašně toužím po idylce, přivést dítě do idylické rodinky. Ale ona asi žádná idyla neexistuje. A kluky to přejde, až opadne puberta. Bude to zase dobrý.
Mí rodiče žijí v Jičíně. Tou Austrálií se nám nějak přerušilo úzký spojení, nejsme na sebe naštvaní, máme se rádi, nikdy jsme si nic neudělali, ale nějak v sobě nemáme potřebu častého kontaktu. Intenzivního. Ale možná se to změní, až budeme mít dítě. Se ségrou se totiž naši vídají víc, ta má tři děti…
(…)
Za chvíli zase začne sezóna závodů. To bude zběsilý. Ráno se brzo vstává a vyráží se… někdy za víkend objedeme dvě tři akce. Nebudu se tajit tím, že v autě dospávám a někdy si lehnu do přívěsu i během závodů, jak jsem utahaná. Někdy jedeme už v pátek, když je to na druhým konci republiky. Kluci makají, musí, Tomáš nikomu nic nedá zadarmo. V těch pět ráno se tváří jak kyselý rybičky, ale to se jim nedivím. Ale balí, vybalují, staví, jsou šikovní. A já se taky snažím. Letos to bude jiný, budu mít poprvé i volný prázdniny. Dřív jsem neměla pořádně volný víkend, jen jsem řešila práci, teď si to s nima užiju. Přes zimu jsme si ale dost užili s Tomášem, chodíme do kina, jsme spolu.
Lidi kolem závodů jsou skvělá komunita, mě to mezi nima hrozně baví. Ten život je pro mě teď fakt ideál, jsem šťastná. Dřív jsem ještě myslela na to, co by bylo, kdybych zůstala v Austrálii, bylo to ze začátku těžký, byla jsem unavená, brečela jsem, Tomáš mi říkal: „Hele, já nevím, jestli to zvládneš, vedle mě, je to asi těžký, ale já se nemůžu věnovat jen tobě.“ Byla jsem v davu lidí. Nebyla svatba, nebyla ta Havaj, o které Tomáš kdysi básnil. Nic, jak jsem si to malovala. Ale postupně to bylo lepší a lepší. Když řešil Renatu, tak jsme celý noci nespali, furt jsme to řešili, co budeme dělat… A tehdy jsem vlastně začala přicházet na to, proč je moje místo tady a ne v Austrálii. Řekla jsem si, že musím být Tomášovi oporou, že se nemůžu zhroutit a říct, hele, já nemůžu, letím zpátky… Tak jsem se nastartovala, byla jsem silná a snažím se být silná i dál. Našla jsem člověka, který mě probudil k životu, pro kterého jsem výjimečná a pro kterého stojí za to být tady a ne v Austrálii.
