Antonie Formanová2018-11-03T17:25:04+00:00

Project Description

Formanovic heslo: Rodina!

Už jako studentka prvního ročníku DAMU si devatenáctiletá ANTONIE FORMANOVÁ zahrála velkou roli ve filmu. Do dvoudílného dramatu o důlní tragédii DUKLA 61, který běží v České televizi, bezesporu talentovanou vnučku světoznámého režiséra Miloše Formana a jednu ze tří dcer divadelníka Petra Formana obsadil syn legendárního kameramana Miroslava Ondříčka jeho syn David. A na podzim bude v televizi film, ke kterému psal scénář její druhý dědeček, spisovatel a bývalý politický vězeň Jiří Stránský. BALADA O PILOTOVI. Antonie v něm hraje svoji vlastní babičku.

Vyšlo v časopise Téma v květnu 2018.

To jsou věci, Ondříček obsadil Formanovou!

Jo, říkáme si, že to je svého druhu reunion! Trochu převrácený teda. (Směje se) Ale vážně, David (Ondříček, režisér, syn dvorního kameramana Miloše Formana Miroslava Ondříčka, pozn.red.) to sám nevymyslel. Slyšela jsem z různých zdrojů, že roli Jany měla hrát jiná herečka, ale ta nemohla. Martha Issová (herečka a žena Davida Ondříčka, pozn.red.) se v té době potkala s jednou svou příbuznou, která shodou okolností chodila se mnou na gympl, a ta jí řekla: „Co třeba Tonička?!“ Pozvali mě na casting… a tu roli jsem dostala. Propojením více lidí.

Natáčení jste prý začínali od poslední davové scény, kdy se ženy horníků dozvídají, co se v dole Dukla stalo. To je nesmírně silná scéna, vlastně vyvrcholení celého filmu. Jak se dá skočit „z voleje“ do takových emocí?

Bylo to zvláštní. Opravdu jsem ještě nebyla moc seznámena se všemi okolnostmi, takže jsem přesně nevěděla, co ta „moje“ Jana prožívá… musela jsem si to pořád připomínat: „Máš chlapa, tátu dítěte, který máš v břichu, a on tam někde dole je, a ty nevíš, co se děje, jestli je naživu, nebo ne, ale možná se mu stalo něco hroznýho.“ Ale o to zajímavější pak bylo zpětně ten její příběh skládat, všechny ty rodinné scény, to zase bylo zajímavý hrát s tím, že tu poslední krutou scénu už mám za sebou.

Předpokládám, že jako většina lidí, jste o tom, že se v poválečné historii Československa stala taková tragédie neměla tušení. Jak moc jste se ale v momentě, kdy jste se dozvěděla, že v tom budete hrát, po informacích pídila?

Samozřejmě jsme se sešli se scénáristy Jakubem a Matějem, ti nám povídali, co zjistili oni, pak jsme si povídali i o rodině, kam Jana přijede, což je samozřejmě fiktivní příběh. A já jsem si pak o Dukle hledala i po vlastní ose, co šlo.

 

Čtenáři už první díl viděli, ve chvíli, kdy čtou naše povídání, takže ví, že Jana je studentka z Prahy, která jede se svým klukem, hornickým synkem, který taky studuje v Praze, k jeho rodičům do Havířova. Oznámí jim, že čekají miminko a žádají je o „azyl“. Obzvlášť napnutý je vztah mezi Janou a maminkou jejího Petra, kterou hraje Martha Issová. Řekněte, co z Jany, vám bylo blízké, a do čeho bylo nejtěžší se herecky dostat?

Asi nejtěžší pro mě bylo si představit, že ta holka nemá rodiče, že o ně přišla v koncentráku a že ji její další příbuzní odmítli, zavrhli. Je sama. A najednou v cizí rodině. V úplně cizím prostředí, které taky není zrovna vlídné… Já sama vyrůstám v pohádce, v úžasné rodině, kterou miluju. Bylo to pro mě až neuvěřitelné a k té své postavě jsem cítila obdiv za to, že to vydrží, se si tím projde, je stejně stará jako já, vůbec si nedokážu představit, že bych byla v její pozici. Jasně, snažila bych se žít, ale tohle bylo těžký.

A to rané těhotenství?

To už nebylo tak zásadní, to si sice taky nedokážu úplně přestavit, ale to byl jen doplněk té situaci, kdy ji všichni odmítají, kdy se necítí přijatá. Mám k její síle fakt respekt.

Nemá kotvu…

Nemá. A zároveň moc jiných možností. Kam jít. Sama, těhotná, v Havířově…

Já jsem se zarazila, když v té hornické rodině poté, co Jana řekne, že rodiče umřeli v koncentráku, nastane jen kratinká pauza a jede se dál. Čekala bych, že nastane nějaká lítost… možná je to tou dobou, v 60. letech nebyl holocaust ještě takové téma.

Myslím, že se o tom mlčelo, že o tom nikdo nechtěl mluvit. Ona do té rodiny přiváží svůj osud, je jak z jiné planety, mimozemšťan v Havířově… a postupně se dostává do role havířské ženy…

Jaká je havířská žena?

Dominantní v domácnosti. Tvrdá. Všechno vydrží. A ona tam přijede, taky musela už leccos vydržet, ale tohle je pro ni šok, jak to tam funguje.

Sfárala jste?

Jednou nás dolů vzali. Už jen kvůli tomu musíte projít bezpečnostním školením, dostanete helmu, těžké boty, těžký opasek s těžkou lampou… To je fakt jiný svět, já bych to nedokázala. Povídala jsem si s jedním pánem, bývalým horníkem, který říkal, že bez toho už nemohl být, že mu každé volnou připadalo moc dlouhé a těšil se zpátky do šachty. Asi fakt, jak nasajou svět dole, je to pro ně přirozenější než být nad zemí.

Nemusí tam řešit problémy, které mají nahoře…

Jsou tam svými pány. Ale je to strašně náročná práce.

Co vás, kromě samotného neštěstí, na tom příběhu nejvíc dostalo?

Ten přístup vedení, bagatelizace hlášení o potenciálním nebezpečí… to hlavně. A to, jak se to potom ututlávalo. V našem filmu už to není, ale je šílené, že ti lidé, kteří za to byli zodpovědní, měli jen malý tresty nebo podmínky, odseděli si pár let nebo nic. Je dobře, že se to otevřelo, však to není tak dávno, je to pár desítek let, až se divím, že to nikdo předtím nezpracoval.

Zaznamenala jste reakce nějakých pamětníků po premiéře v Havířově?

Byla jsem trošku nervózní, jak budou reagovat… pak jsem ty pány ve slavnostních hornických uniformách viděla v sále… Ale, co jsem pak slyšela, byli spokojení, zaznamenala jsem, že někteří lidi v kině i plakali, ale zároveň se smáli těm hornickým hláškám. Asi to bylo hodně autentický. Dokonce za mnou pár lidí přišlo a děkovali mi, jak jsme ten film udělali a zahráli.

Všichni herci, tedy kromě vás, která hrajete holku z Prahy, ve filmu mluví ostravským dialektem. Jak přijali havířovští tohle?

Báli jsem se toho. Ale vzali to dobře.

Musím přiznat, že v prvních chvílích je to pro diváka trochu šok, když Jiří Langmajer nebo Marek Taclík spustí v dialektu, zprvu jsem se musela hodně soustředit, abych rozuměla, ale pak mi to přišlo skvělé a lepší řešení, než když ve filmu o metanolové aféře, která se skoro celá odehrávala na různých místech Moravy, zůstala obecná čeština. Ale teda u koho mi to přišlo naprosto přirozené byla Martha Issová.

Neuvěřitelné, viďte. Před ní já smekám, vážně. Martha ale měla nejlepší konzultantku. Paní Zdeničku Miklušovou, maminku Roberta Mikluše, který hraje jednoho z havířských předáků. Ta byla skvělá, bylo vtipný, jak nám pomáhala upravovat ty texty do ostravštiny. Bylo tam něco jako: „Řekni jí, ať se neplete do toho, o čem nic neví.“ Ale nevím, jestli můžu říct ten překlad, je to sprostý.

 Jen do toho.

„Ať se nesere, po čim je ji hovno.“ My jsme se u natáčení dost nasmáli, přesto, jak temný téma to bylo. Ty hádky šílený, který tam jsou, jak na sebe manželé pokřikují…

 Havířovská Itálie!

No. Mně to přišlo úplně šílený, ale Robert, který v tom prostředí vyrůstal, říkal, že přesně takové to bylo, že tam na sebe běžně lidi řvali a nadávali si a u toho pili kávu a byli vlastně úplně v pohodě. „Dala pánví po hlavě, nechtěl jí podat sůl.“ Takhle to tam bylo.

 Váš děda, tatínek vaší maminky Jiří Stránský, byl taky jednu dobu svým způsobem horník. Ale nedobrovolný. V jiném tragickém příběhu z českých dějin. Byl politický vězeň, MUKL, tedy muž určený k likvidaci. Byl v lágru, pracoval v jáchymovských uranových dolech. Ale umí o tom krásně psát…

A jak umí vyprávět. Vždycky mě znovu překvapí, s jakou nadsázkou a úsměvem ty svoje historky vypráví. Jsem ráda, že o tom mluví a píše, a že se podle jeho scénářů natočily filmy, díky kterým se o téhle historii dozvěděli lidé, kteří o tom třeba ani neměli tušení.

Před lety jsem psala jeho příběh pro Příběhy bezpráví, takový vzdělávací projekt do škol, a pamatuju si, jak jsem se pak skoro styděla, když jsem přepisovala z diktafonu naše povídání, protože jsem se smála, přitom vyprávěl o tak tragických věcech…

To je přesný, člověk se až cítí blbě, že se směje. Jenže on to přesně takhle umí povídat i psát. Sám se tomu směje. Občas ho i sprdneme, ty jeho průpovídky. Přijde na oběd a někdo řekne: „Posaď se, dědo.“ A on: „Však já jsem seděl deset let, chvíli postojím.“ „Dědo, už zase!“ Je vtipnej, je to náš poklad.

Prý podle jeho scénáře točíte film.

Už je dotočeno. Balada o pilotovi. V televizi by to mělo být na podzim.

Dědeček si přál, abyste v tom hrála?

Myslím, že jo. Je to pro mě zase úplně jinak silná věc, protože mám hrát svoji vlastní babičku. Je to scénář podle novely mého dědečka o rodině mé babičky, která už nežije. Její tatínek létal za RAF. Hraju babičku, když jí bylo šestnáct. Příběh její rodiny, tedy i příběh pilotů.

Babičku si pamatujete?

Bylo mi asi dvanáct, když zemřela, pamatuju si ji moc dobře a ráda n ani vzpomínám. Děda je spokojený, pořád mi chce ukazovat kousky toho filmu, ale já se radši nechám překvapit.

Vaše maminka v jednom rozhovoru říkala, že když je váš táta Petr Forman s Divadlem Bratří Formanů pořád někde na cestách po světě, když je na štaci, že je na tom stejně jako její maminka, když byl děda zavřený. Taky svérázný humor.

Stejná krev (směje se)  Maminka je ale úžasná. Na ní totiž všechno hodně stojí a o všechny se stará a obdivuju ji za to a jsem jí za to vděčná.

Jezdívaly jste často s tátou?

Kdy to šlo, ta jo. Než jsme nastoupily do školy, tak skoro pořád. Já strašně ráda vzpomínám na svoje dětství, fakt, to bylo tak krásný. Máma to měla těžký, ty dlouhý měsíce, kdy byl pryč, ona sama a my tři holky (Antonie má starší sestry Emilii a Josefínu, pozn. red.), ale třeba na prázdniny jsme dva měsíce byli s divadlem ve Francii, bydleli v karavanu a žili kočovný život, ale někdy během roku, měli jsme malej karavan jako školu, kde nás učila naše milá učitelka Pavla. To bylo krásný, jsem strašně ráda, že jsem si to zažila. V budoucnu bych se k tomu chtěla vrátit, možná… Táta býval dlouho pryč, dodnes bývá, ale zase když pak přijede nebo když jedeme za ním, je to intenzivní a krásný a vážíme si o to víc toho času, co jsme spolu. Když jsem byla malá, tak jsem plakala a byla smutná, když odjížděl, jasně, ale to pouto je tak silný, že vůbec nemám pocit, že by s náma nebyl.

Vystupovala jste s nimi někdy jako malá?

To ne, spíš jsme tak blbly. Pamatuju si třeba v představení Bouda měly takový loutky slepic, se kterýma herci během představení zvenku bušily do oken boudy, kde se hrálo představení. A já jsem si je brávala i mimo přestavení a klepala jsem s nima o zeď, jakobych je nabíjela pro to představení. U Obludária jsem pomáhala v zákulisí podávat kostýmy a rekvizity. V tom divadle jsme vlastně pořád byli, jen jsme nehráli, ale tu atmosféru jsme měly pod kůží.

Cesta směr DAMU byla přímá?

Jako úplně malá jsem chtěla být zvěrolékařkou, ale když mi došlo, že bych jim třeba musela brát krev, tak mě to přešlo. Ten zlom směrem k divadlu přišel ve čtvrté třídě. Měli jsme besídku a já hrála Bivoje ve starých pověstech českých. Mělo to úspěch, na to, že to byla besídka, to bylo dobré dětské představení, dokonce jsme to hráli i na Lodi Tajemství. Uměla jsem texty všech, napovídala jsem, cítila jsem se v tom jako doma. Pak jsem si řekla, že prostě budu dělat divadlo. A nepustilo mě to, nebylo to nikdy proto, že to dělá táta, I když jsem ho u toho vždycky ráda sledovala, a i teď si od něj nechám poradit a je pro mě v řemese vzorem, ale asi k tomu mám vrozený nějaký vlohy a puzení. Nejdřív jsem koketovala s tím, že půjdu rovnou na konzervatoř, ale pak jsem se trošku radila s tátou a jinými lidmi a řekla jsem si, že lepší mít nějaký všeobecný vzdělání, tak jsem šla na gympl. A tak jsem prošla matikou, chemií, fyzikou… a docela mi to i šlo. Měla jsem jedničku i z chemie, na to jsem pyšná. Na gymplu jsem potkala spoustu skvělých lidí, bylo to dobrý rozhodnutí. A teď končím prvák na DAMU, na alterně (Katedra alternativního divadla, pozn. red.). Dostala jsem se taky do improvizační skupiny No a! Simony Babčákové. Improvizaci jsem si oblíbila. Už jsem s nima i hrála, to mě baví hodně. A jinak mám brigádu v šatně Dejvického divadla.

Ahá! Já jsem si pořád říkala, že jsem vás už někde musela vidět. V Dejvicích. Kterým směrem se vydaly vaše sestry?

Nejstarší sestra Josefína vystudovala filosofickou fakultu, ale bokem se taky věnuje divadlu, dělala i nějaké režie a dělá pro organizaci Post Bellum. Prostřední Emílie studuje produkci na DAMU. Měly jsme s holkama i takovej sen, že bysme byly Forman’s Sisters, že bychom navázaly na  Forman’s Brothers… Uvidíme. Ale minimálně nějaký projekt spolu uděláme.

Jednoho dědečka jsme probraly. Ale musíme být spravedlivé a vzpomenout vašeho druhé dědečka, Miloše Formana. Nedávno bohužel zemřel. Jaká je vaše poslední, nebo silná vzpomínka na něj?

Mám jich spoustu, ani nevím, která je poslední… není to tak dávno, co jsme tam byli. Nejsilněji asi vidím pořád ten obraz, jak ho mám ráda, jak sedí v křesle a má toho svého doutníčka. To byla jeho součást. Už když tam člověk přicházel, tak ten doutník cítil.

Uměl být takovým tím vřelým dědečkem?

Strašně, byl to děda děda. Jasně, že to bylo jiný než pražskej děda Jiří, ten vztah je jinej, ale bylo to silný a krásný a tak, jak to má být. Přijeli jsme tam a cítili to teplo a radost, že nás vidí. A teď je to smutný.

Je mi to moc líto. Ale těch skvělých filmů… Který máte nejradši?

Miluju Přelet. Strašně. Viděla jsem ho víckrát, líbil se mi, už když jsem byla malá, a pak jsem ho viděla znovu a znovu a pak jsem začala vnímat tu sílu příběhu. Navíc miluju Jacka Nicholsona, to je můj herecký idol. Nejvíc dědových filmů jsem vlastně viděla s ním.

Vy jste se dívali společně?

Jo, on to dělal někdy rád. Pustil nám film a pak k tomu měl různý poznámky a připomínky a vzpomínky… Bohužel si nevzpomenu na nic konkrétního, co říkal, ale mám před očima takový matný obraz. Už ten fakt, že koukáte na film s jeho “stvořitelem”, je kouzelný.

Kdy vám vlastně docvaklo, že váš děda je světoznámý režisér?

Co si pamatuju, byla jsem na něj pyšná, ale byl to vždycky víc děda, než režisér. Nikde jsem to nezdůrazňovala, občas se někdo zeptal: „Hele, tvůj děda je fakt Forman, fakt? To je skvělý.“ „Jo, je to skvělý,“ řekla jsem. Ale měla jsem to asi podobně jako táta s se strejdou, když přijeli za svým tátou do Ameriky, mělo být předávání Oscarů. Ptal se, co bych chtěli vidět, těšil se, že řeknou, že teda nějaký jeho film. A oni řekli Čelisti. A tak s nima přetrpěl Čelisti. A já si pamatuju, že jsme byli s dědou ve Španělsku, v době Goyových přízraků, a potkali jsme se s Javierem Bardemem a Penelope Cruz. A já si jen říkala, aha, nějací pěkní lidi…  teď zpětně mi teprve dochází, koho jsem takhle zblízka potkala.

Víte, co se mi na té vaší rodině líbí, že tam ty vztahy fungujou. A že fungují i když, byly přerušené, že Matěj a Petr tátovi nevyčítají odchod od rodiny, emigraci… je to jen pocit, nebo to tak je?

Je to tak. Tam není žádná zášť nic. To je hrozně vzácný, že se nic nenabourá. Je to krásný mít takovou rodinu. Občas si doma říkáme: Heslo: Rodina!

S jeho syny, dvojčaty Andym a Jimmym jste kamarádi?

Jo, to jsou moji o pár měsíců mladší strejdové. Jsou fajn. Jeden z nich byl předloni tady, slavili jsme společně narozky. Oba rozumí česky. Mluví sice anglicky, ale odpovídají česky.

A propos, dvojčata… Poznáte ve filmu o Homolkových, který z dvojčat je váš táta a který je Matěj?

Pořád se mi to plete, odmala hádáme a tipujeme.

 Ale Matěj má pihu a Petr ne…

No jo, dneska, ale vtipný je, že když byli malí, tak to bylo naopak. V tom filmu ji má Petr. Je to sranda. On ani táta si není úplně jistej. Já tu naši rodinu fakt miluju.