Project Description

Mystérium lidského mozku

„Psychiatrie nakládá s obrovským utrpením, ale je to velmi šťastný obor,“ tvrdí neurovědec a psychiatr prof. MUDr. JIŘÍ HORÁČEK, Ph. D. Vždycky ho bavila biologie a filozofie. Vystudoval ale psychiatrii, což je prý trochu kombinace obého. A takový je i náš rozhovor. Tvrdá, byť velmi přitažlivě podaná, vědecká a medicínská fakta halí profesor do jemného závoje úvah o hranicích lidského poznání, (ne)vědomí či etice. Ať už mluví o mozku, depresích a úzkostech, či renesanci psychedelik.

Vyšlo v časopise Téma 10. února 2017

* Mozek prý „roste“ jen do puberty. Pak už to s ním jde z kopce?

V jistém slova smyslu ano, ale je to samozřejmě složitější. To, co nás dělá o něco chytřejší, než jsou třeba myši, není hustota neuronů v mozku, která je u myší dokonce vyšší než u člověka. Hlavní rozdíl spočívá v počtu synapsí, tedy spojů mezi nimi. Právě na synapsích probíhá to hlavní a nejdůležitější, tedy proces učení. A počet synapsí po pubertě dramaticky klesá, asi o čtyřicet procent.

* Proč to tak příroda nastavila?

Aby se člověk donekonečna nemohl učit nové věci. Jsme evolučně nastavení, abychom do puberty nasávali znalosti jak houby, a v biologické dospělosti, tedy po pubertě, už ty znalosti „jen“ efektivně využívali. Po pubertě se tak naše schopnost učit se novým věcem výrazně sníží.

* Přesto jsou mnozí z nás schopní vystudovat třeba i velmi náročnou vysokou školu…

Pcha! Taková vysoká škola je nic proti tomu, co všechno se musíte naučit v dětství. Víte, jaké složité výpočty musí mozek provádět, jaké komplikované trajektorie vypočítávat a odhadovat, jen proto, abyste odhadla, jestli můžete přeběhnout silnici, aniž by vás přejelo auto, a doběhla jste tramvaj? Proti těmto výpočetním výkonům mozku jsou vysokoškolské státnice hračka, i když to tak na první pohled nevypadá.

* V jaké fázi poznání vlastního mozku jsou lidé v roce 2017?

O mozku toho víme proklatě hodně, známe základní zákonitosti a víme, jak funguje. Mozek si lze představit jako výpočetní systém, složený ze sta miliard neuronů -výpočetních jednotek, které jsou propojené pomocí už zmíněných synapsí. Ty se ladí pomocí neuropřenašečů a vytvářejí pak „obraz“ světa. Víme, které mechanismy jsou zodpovědné za to, že si vytvořím nějakou zkušenost, kterou si zapíšu do nervového systému a nesu v sobě. Tuto zkušenost pak porovnávám s tím, co prožívám právě teď, a to mi umožňuje interpretovat svět. Do značné míry už také víme, která narušení těchto mechanismů vedou ke vzniku příznaků psychických poruch. Stále se tedy zpřesňují naše představy o tom, jak vzniká úzkost, deprese, halucinace či blud…

„Náš obor nakládá s obrovským lidským utrpením, ale v posledních desetiletích už umíme lidem, kteří těžce psychicky strádají, velmi účinně pomoct.“

* Čekám na nějaké „ale“.

ALE nevíme, ba ani netušíme, jak nervový substrát vytváří náš mentální svět, jednotlivé mentální stavy, tedy vědomí. Nevíme, jak se prolínají světy mentální a fyzikální. Jsme schopní vyjádřit, nač myslíme, jsme si vědomí sami sebe. Já jsem tady, přemýšlím nad tím, co říkám, vidím, že máte červené šaty. Ale jak z toho neuronového bzučení udělá mozek obraz? To je stále velké mystérium.

* Rozluští je neurověda vůbec někdy?

Myslím, že ještě za našeho života v tom minimálně o kus pokročíme. Anebo dospějeme do slepé uličky, zasekneme se a dojde nám, že tato otázka je špatně položená. V rébusech, v životě i ve vědě je někdy potřeba se vrátit na samý počátek a zamyslet se nad tím, zda se vůbec dobře ptáme.

* Pojďme na váš „počátek“. Kdy a proč jste se rozhodl právě pro psychiatrii?

Zvažoval jsem studia biologie nebo filozofie, ale když jsem maturoval, byly pro mě z politických důvodů obě školy nedostupné. Ovšem na medicínu mě vzali. A psychiatrie mi přišla jako zajímavé spojení biologie a částečně i té filozofie. Příběh psychiatrie je šťastný příběh. Ano, náš obor nakládá s obrovským lidským utrpením, ale v posledních desetiletích už umíme lidem, kteří těžce psychicky strádají, velmi účinně pomoct. Psychické nemoci jsou vážné, což je třeba vidět na riziku sebevraždy, tu dokoná mnohem vyšší procento lidí s depresí než třeba pacientů se špatnou onkologickou prognózou – tak velkou vnitřní bolest deprese přináší. Ale my už lidem, pokud se k lékaři dostanou, umíme pomoct, což se i celosvětově jasně promítá do klesajícího počtu sebevražd. Nebo akutní epizoda schizofrenie – děsivý a devastující stav, začneme-li ji však léčit, za týden je stav většinou výrazně lepší, třetí týden jde pacient domů a čtvrtý může být v práci.

* Ale není to tak dávno, kdy byla psychiatrie oborem temným.

Zdi, mříže a jiné typy restrikce, posedlost ďáblem… Ano, ale psychiatrie nového tisíciletí je mnohem více optimistická. Většinu i velmi těžkých pacientů jsme schopní zaléčit tak, aby mohli žít doma a pracovat.

* Povídáme si ve vaší kanceláři v Klecanech, v Národním ústavu duševního zdraví. Jak na tom vlastně je náš národ s duševním zdravím a psychiatrií?

Velmi podobně jako národy ostatních vyspělých zemí. A dokonce mnohem lépe jsme na tom v dostupnosti psychiatrické péče. Když dostanete depresi nebo psychózu, tak se vám velmi rychle, často ještě ten samý den, dostane kvalitní péče. Což není v řadě vyspělých zemí normou.

* Dočetla jsem se, že duševních poruch, jako je schizofrenie nebo bipolární afektivní porucha, je v populaci pořád zhruba stejně. Že například statistický nárůst depresí je jen optický klam, neboť jsou lépe diagnostikovány. A že jediné, čeho je opravdu víc, jsou neurózy a úzkosti. To je pravda?

Není to dramatický nárůst, ale jistý nárůst zaznamenáváme. Doplnil bych ještě nárůst demencí, ale to souvisí s dožíváním se vyššího věku.

* Úzkosti se někdy trochu shazují s tím, že jsme rozmazlení a přecitlivělí, na rozdíl od předchozích generací, které na sebeprožívání neměli čas a prostor.

Nemyslím. Úzkost je fyziologická emoce, kterou evolučně potřebujeme, zažívá ji někdy každý. O poruše mluvíme, až pokud není úzkost kontrolovatelná a neodpovídá podmínkám, ve kterých člověk žije. Dokud emoční reakce odpovídá složité situaci, není to duševní porucha. Vyřeší se situace, zmizí úzkost.

„Jakmile se však jednou objeví příznaky duševní nemoci, je vyšší pravděpodobnost, že přijdou podruhé, budou trvat déle a průběh bude těžší. Pokud depresi jednou proděláte a neléčíte, riziko, že do roka udeří znovu, je mnohonásobně vyšší.“

* Kde je ten práh, kdy by s úzkostí člověk měl něco dělat? Poznám to sama?

To může být konkrétně u úzkostných a neurotických poruch problém. Diagnostika je dnes na světě vcelku sjednocená a dávno již neplatí vtip, že nejlepší terapií schizofrenie je přejet Atlantik ze západu na východ (v USA byla dřív schizofrenie diagnostikována jinak, v Evropě mohl být stejný pacient „zcela zdráv“, pozn. red.). Nicméně i dnes jsou v diagnostice šedé zóny, kde je hranice mezi zdravím a nemocí méně ostrá, a to se může týkat právě úzkostných a neurotických poruch.

* A je lepší se svěřit lékaři, i když budu působit jako hypochondr, nebo spíš úzkost „rozdýchat“?

Doporučuji jít se poradit. Je menší problém nechat si případně i diagnózu vyvrátit, než nechat případnou poruchu vlastnímu osudu. U většiny psychiatrických poruch totiž roste závažnost možných dopadů s dobou trvání příznaků. V mozku to funguje přesně obráceně než v imunitním systému. Když dostanete infekci, je pravděpodobnost, že ji dostanete podruhé, výrazně nižší, organismus si vytvoří protilátky. Jakmile se však jednou objeví příznaky duševní nemoci, je vyšší pravděpodobnost, že přijdou podruhé, budou trvat déle a průběh bude těžší. Pravděpodobnost, že dostanete v životě depresi, je asi 10 % u mužů a 15 % u žen, což není málo. A pokud depresi jednou proděláte a neléčíte, riziko, že do roka udeří znovu, je mnohonásobně vyšší.

* Jakou zkušenost máte s tím, že léky na depresi i úzkost mohou předepisovat i praktičtí lékaři?

Velmi dobrou. Pacienty s lehčími formami deprese léčí velmi úspěšně. Tato situace nastala ve druhé polovině 90. let, kdy přišla antidepresiva nové generace, především léky ze skupiny SSRI (např. Prozac, přelomové antidepresivum ze skupiny SSRI, pozn. red.). Tato farmaka jsou velmi účinná a současně mají minimální vedlejší účinky.

* Ale užívají je i lidé, kteří je nepotřebují, ne?

Ano, ale popravdě, může být menší problém užívat tyto léky, i když je pacient tak úplně nepotřebuje, než je nebrat, pokud jsou skutečně potřebné. Dnešní antidepresiva jsou naštěstí bezpečná. A pozor, stejné léky zabírají na deprese i úzkostné poruchy, což je velmi zajímavé.

* Přesto je pořád hodně lidí, kteří prášky brát odmítají.

Je, a nikdo se na ně nemůže nezlobit. Naším úkolem je klienty informovat o rizicích léčby i rizicích jejího odmítnutí, aby jejich rozhodnutí bylo co nejvíce kvalifikované. Neléčená deprese většinou sama nakonec odezní, ale může to trvat tři nebo i šest měsíců, léčená většinou odezní za čtyři týdny. Jenže neléčená deprese přijde s větší pravděpodobností v budoucnu znovu a udeří silněji. Stejně tak by měl být poučen člověk, který „nechce chemii“, ale chce se léčit „přírodně“.

* Třeba třezalkou?

Přesně tak. Existuje skupina léčiv přírodního původu, které jsou skutečně účinná a mají efekt ověřený klinickými studiemi, třeba některé přípravky z třezalky. Má skutečně potenciál léčit příznaky deprese, jenže přírodní prostředky obsahují celou řadu potenciálně prospěšných nebo i škodlivých molekul, a proto je u nich mnohem obtížnější zaručit dostatečnou bezpečnost a ohlídat vedlejší účinky. V lécích je jediná molekula, o které přesně víme, jak se chová, jak se metabolizuje, jak se snáší s alkoholem, jinými léky, potravinami a podobně. V třezalce jsou hned dvě vcelku účinné látky, ale ty jdou do jisté míry proti sobě. Přírodní „lék“ tak může být velmi nebezpečný. Nebo je naprosto bezpečný… Ale pak v něm není žádná účinná látka a funguje maximálně jako placebo. Nicméně v psychiatrii disponujeme i řadou jiných forem terapie, než jsou léky. Je jasně prokázáno, že podobnou účinnost jako antidepresiva může do určitého stupně deprese mít i pravidelný aerobní pohyb. Zajímavá je i fototerapie, léčba světlem, která velmi dobře působí u těch forem deprese, které souvisí s biologickými rytmy.

„Mezi ženami jsou skvělé matematičky, fyzičky a je spousta velmi empatických, starostlivých, pečujících mužů… Já věřím tomu, že jsme silně determinovaní časným obdobím svého života, do čtyř let.“

* Zkoumáte tady v ústavu i zdravý mozek?

Jistě. Naše týmy zkoumají řadu otázek, od evolučního původu lidské sexuality a partnerských vztahů, až k podstatě estetického vnímání. Jak náš mozek vnímá umělecká díla, jak dospěje k tomu, že něco považuje za krásné a něco ne. A také se věnujeme modelování nervové tkáně. Základní principy už známe, tak si dnes odborná komunita klade otázku, jestli by nebylo možné mozek realizovat na úplně jiném médiu…

* Počkejte – jako vyrobit umělý mozek?

V podstatě ano. Funkci neuronů a nervových synapsí je v modelu možné převést „do křemíku“ a sledovat podobnosti a odchylky od živé tkáně. Blíží se doba, kdy skutečně bude na stole otázka, jestli by nešlo mozek, nebo alespoň některé jeho pochody, „uskutečnit“ na jiném médiu, než je živá nervová tkáň. Tyto pokusy již nejsou úplně v plenkách a řada současných myslitelů tuto oblast skutečně považuje za velkou, ne-li největší civilizační výzvu naší doby. Ale spekulovat o tom, kdy začne počítačový model reálně „myslet“, je zatím předčasné.

* Existuje všeobecně zajetá představa, že levá hemisféra je „na logiku“ a pravá hemisféra víc „na emoce“, a často se s tímto tvrzením taky žongluje v otázkách údajného rozdílu mezi ženským a mužským mozkem. Jak to ve skutečnosti je?

Je to složitější, pochopitelně. Obě hemisféry jsou velmi silně propojené, neustále kooperují, takže fyzicky sice levá a pravá hemisféra existuje, ale většina vyšších funkcí mozku je založená na sítích propojených oblastí, které zahrnují hemisféry obě. Mozek je navíc velmi plastický a neustále se přestavuje, levopravé rozdělení je hodně nadsazené.

* A rozdíl mezi mužským a ženským mozkem?

Je poměrně malý. Bezpochyby mají muži a ženy trochu jiné vlastnosti i jiné dispozice, ale ty nevycházejí z toho, že by jejich mozky byly až tak jiné. Mezi ženami jsou skvělé matematičky, fyzičky a je spousta velmi empatických, starostlivých, pečujících mužů… Já věřím tomu, že jsme silně determinovaní časným obdobím svého života, do čtyř let. Když rodiče přistupují jinak k holčičkám a chlapečkům, vytvářejí dispozice, které si pak člověk nese celý život. Tyto časně získané dispozice je těžké odlišit od vrozených vloh. Nikdo nedokáže přesně stanovit poměr „genetika versus výchova“, protože obě skupiny faktorů se navíc ještě vzájemně ovlivňují. Zcela jiná otázka pak je, zda jsou některé stereotypy ve výchově a v útlém dětství nutně negativní, nebo jsou v souladu s odlišnostmi v reprodukčním poslání mužů a žen.

* Myslíte stereotypy, které děvčata učí být spíše pečujícími a kluky aktivnějšími, vůdčími?

Ano. Čistě biologicky vzato, jsou role muže a ženy jiné, mají takové být z podstaty, náš biologický úkol je reprodukce, zachovat druh nebo spíše vlastní potomstvo a genové varianty, takže některé stereotypy nemusí být nutně na škodu. Ale je dobré o problematice mluvit, upozorňovat na řadu nejednoznačností, přemýšlet a zodpovědně hledat model optimální výchovy. Nejednoznačnost je možná podstatou našeho světa vůbec. Je naivní očekávat, že by svět byl rozdělený na bílé a černé a nabízel jasná řešení. Intelektuál musí umět pracovat s ambivalencí (vnitřní rozpolceností; např. člověk může tu samou osobu či věc zároveň nenávidět i mít svým způsobem rád, pozn. red.) a vysokou nejistotou, je potřebné se zodpovědně dívat na věci z různých úhlů. Já vůbec nerad vynáším kategoriální soudy o nekategoriálně uspořádaném světě, proto jsem se také vždy důsledně vyhýbal soudní psychiatrii.

* Nad tím často přemýšlím u reálných kriminálních případů i u detektivek, že se u skoro každého vraha nebo násilníka ukáže, že měl problematické dětství, rodiče, vztahy s matkou či otcem a že za svou patologii de facto nemůže…

Ano. Ale kde je ta hranice? Kde začíná či končí oblast toho, za co člověk „může“? Představte si někoho, kdo trpí anetickou, jinak také disociální poruchu osobnosti. To jsou takzvaní „rození kriminálníci“, postrádají empatii, mají nízký práh pro uvolnění agrese a násilí. Ten člověk prostě takový je a má pochopitelně celý život problém se zákonem. Dětství tráví v polepšovně, pak je dříve či později ve vězení, pustí ho, rychle zase něco spáchá (prostě je takový) a zase ho zavřou. Může za to? No, ano i ne, on se takto narodil. Má být ve vězení? Asi ano, taková je kulturní a historická praxe a zatím nikdo nic lepšího nevymyslel, tato porucha osobnosti se nedá skoro vůbec léčit. Zkusme to domyslet. Jsme více „nevinní“ my, kteří jsme nic nespáchali prostě proto, že jsme se narodili jako empatičtí beránci? To jsou skutečně velké etické otázky, před kterými bychom neměli zavírat oči jen proto, že na ně nemáme dosud řešení.

„Psychedelika nelze dát na hromádku s heroinem.“

* V časopise Vesmír jsem od vás četla velice zajímavý článek o látce zvané ketamin. Ta původně sloužila jako anestetikum, ale zjistilo se, že má v určitých dávkách halucinogenní účinky, navozuje psychedelické stavy, ale zároveň funguje jako velmi účinné antidepresivum. Využívá se v praxi?

Ketamin nedávno, ale jednou provždy změnil náš pohled na terapii deprese. Máme nové generace antidepresiv, která zachraňují miliony životů ročně snižují riziko sebevraždy, nicméně trvá tři čtyři a někdy i více týdnů, než zaberou. Ketamin pomůže okamžitě, ještě během infuze odeznívají příznaky, během pár hodin se dostaví úleva. To je skutečně fascinující.

* Ale pacient u toho kapku halucinuje, že?

Ano, ale změna psychiky podobná působení halucinogenů trvá jen během infuze, asi půl hodiny, a při správném vedení pacienta psychedelický stav nemusí být až tak velkou překážkou. Vážnější problém ketaminu je krátkodobost jeho efektu, zabere rychle, ale účinek trvá asi čtyři dny, maximálně týden, a následně se většinou deprese zase vrátí, takže to není řešení. Proto se výzkum v oblasti antidepresiv v posledních letech hodně cílí na to, jak prodloužit a udržet antidepresivní efekt ketaminu a podobných látek.

* Využívá se v praxi alespoň jako první pomoc třeba ve vážných případech, kdy má depresivní člověk silné sebevražedné tendence? Dovedu si představit, že v takovém případě je nějaká halucinace podružnost, když jde o život.

Jak kde. Stávající indikace ketaminu coby anestetika je jiná, a když chce lékař určitý lék využít na jinou diagnózu, než k jaké je určen, pak jde do rizika. V USA je řada pracovišť, kde ketamin používají jako první pomoc v těchto případech. My jej v Národním ústavu duševního zdraví za přísných, kontrolovaných podmínek se snahou o maximální bezpečí klientů aplikujeme taky, třeba v období, kdy plánujeme přechod z jednoho antidepresiva na druhé, nebo když má pacient sebevražedné tendence. Pacientovi je nutné vysvětlit, co se bude dít, a provázet ho, když bude „v jiném světě“, a především správně odhadnout, zda z této léčby může skutečně profitovat.

* Vím, že to je vážná věc, ale v článku jste popisoval halucinace, kdy si klienti připadají třeba jako z květáku, z chleba, z polystyrenových kuliček…

Ketamin do určité míry dělá podobné věci jako LSD nebo jiná psychedelika, ale na rozdíl od nich „vytváří“ mnohem méně barevných obrazců a vjemů. Naopak mnohem silněji navozuje změnu sebepojetí těla, lidé hovoří o tom, že měli tělo jako z jiné matérie. Velmi často však ketamin navozuje zážitky připomínající smrt – a to není úplně příjemné, proto je mi divné, že se někdy užívá jako taneční droga. Po ketaminu má člověk spíš hluboké existenciální zážitky, než že by si zatancoval.

„Během jednoho experimentu jsem prožil velmi hluboký zážitek vlastní smrti, skutečně není snadné to popsat… Postupně se rozpadá integrita „já“, člověk postupně ztrácí kotvy do reality.“

* Působíte, že víte, o čem mluvíte.

Považoval jsem za správné být jeden z prvních dobrovolníků v námi řešených klinických experimentech podstaty působení ketaminu, takže zkušenost mám. Podle některých odborníků je konkrétně zkušenost s ketaminem pro (psychiatry) důležitá, látka totiž blokuje stejné receptory, které jsou narušené u schizofrenie, a prožitek je tak velmi podobný některým typům psychózy a asi umožňuje lépe rozumět pacientům.

* A vaše osobní zážitky s ketaminem?

Člověk jinak vidí svět, jinak vidí sebe a stav se obtížně popisuje, protože evolučně na to není naše řeč uzpůsobena. Během jednoho experimentu jsem prožil velmi hluboký zážitek vlastní smrti, skutečně není snadné to popsat… Postupně se rozpadá integrita „já“, člověk postupně ztrácí kotvy do reality – kde to jsem, kdo jsou moji blízcí, jaká je moje historie, čím jsem ve světě? Naše interpretace světa je založená na porovnávání bezprostředního prožitku s předchozí zkušeností, „přítomnost“ si dosazujeme do diagramů, které si vytváříme od dětství. A ketamin to všechno odřízne. Nakonec zůstane jen prožitek vlastního osamělého „já“, které není zakotveno v čase, v prostoru, v sociálních vztazích, zbývá jen vědomí – jsem tady a teď, ale nevím, kdo jsem a co je to „teď“. Velmi zajímavý a hluboký zážitek. Stává se, že nakonec se rozplyne i toto poslední „já“, a to je smrt. Nebo se zastaví tok myšlenek, což normálně není možné, protože jinak vždycky na něco myslíme. Když se proud zastaví a člověk zůstane v jednom bodě, to je relativně častý příznak u schizofrenie.

* Je tedy pravda, co tvrdí „psychedelický guru“ Stanislav Grof, že dochází k renesanci psychedelik?

Ve vědecké komunitě se každopádně o tuto oblast obnovil velký zájem. Od roku 1971 až do nového milénia byl výzkum psychedelik velmi utlumen, což bylo politické rozhodnutí americké administrativy v reakci na sociální dopady hippies. Dnes se jasně ukázalo, že je to z několika důvodů neudržitelné. Psychedelika není možné dávat na jednu hromádku s drogami jako pervitin nebo heroin. Mnohem lépe taky rozumíme tomu, jak tyto látky fungují, ale potřebujeme je zkoumat dál, protože mají velký potenciál pro poznání a léčbu psychických poruch. A tak pukají ledy a nejlepší vědecká pracoviště světa obnovují výzkum. Ale nutno říct, že už to děláme jinak než profesor Grof a jeho generační souputníci. Snažíme se přemýšlíme o problematice vědecky, vytvářet a testovat hypotézy. Je zajímavé, že (psychiatři), včetně Stanislava Grofa, ale i mnozí další odborníci ze západních univerzit, kteří s psychedeliky pracovali v 60. letech, pak opouštěli své akademické kariéry, stávali se z nich transpersonálně orientovaní psychoterapeuti, guruové, šamani…

* Rozumíte jim?

Jistě, dokážu to pochopit. Stavy navozené psychedeliky mohou zanechávat velmi silné dojmy a obsah sebepřesahujících prožitků může vést k velké změně životního nastavení člověka. Lidé pak tyto stavy mohou přijmout za svou životní náplň. To je také hlavní důvod, proč se tyto látky dostaly po revoltě 60. let na „index“, z jistého úhlu pohledu je to i pochopitelné.

* V jedné přednášce jste použil slovo „psychonauti“, nazval jste tak lidi, kteří se pomocí alternativních metod, jako je meditace, holotropní dýchání, ale třeba i užívání psychedelik, snaží hledat své „já“, porozumět si. Je to častější jev než dřív?

Řekl bych, že primární motivace pro zkoušení halucinogenů bude vždycky prostá lidská zvědavost. Ale s hlubšími motivacemi – přemýšlet o sobě a o realitě – se setkáváme také. Námi diskutované stavy nastolují například otázku: „Co je realita?“. Většinou za ni považujeme to, co vidíme kolem – pohovka, stůl, blikající diktafon, venku sluníčko. Ale on je to jen obraz zprostředkovaný naším nervovým systémem, který můžeme „vyladit“ trochu jinak, třeba pomocí halucinogenů nebo nějaké formy transu, a pak uvidíme realitu posunutou. V moderní učebnici fyziky najdete taky podobné nejistoty. Například že energie a hmota, kterou známe a je nám přístupná, tvoří jen čtyři procenta vesmíru, zbytek má být temná hmota a temná energie, o kterých nevíme nic. Nic! Je dobré si být vědom, že pro pochopení takto složitých jevů máme jen jediný nástroj – náš mozek, a ten je evolučně nastavený, aby maximalizoval pravděpodobnost přežití jedince, druhu, genu. S porozuměním některým zmíněným složitějším otázkám může mít tedy mozek problém, prostě nebylo doposud potřeba, aby se na to evolučně nastavil.

* Mě z toho přepadá úzkost…

… to chápu. A rozumím také tomu, že si mladý člověk řekne: „Aha, co je realita? Hm, pojďme se podívat, jak ta naše slavná realita bude vypadat, když posílím aktivitu svých 5-HT2A receptorů.“ (Receptory pro neuropřenašeč serotonin, které zprostředkují působení psychedelik, pozn. red.) A vyrazí do lesa…

* … na houbičky – lysohlávky.

A vnímání jim to skutečně posune o pořádný kus. Nikde není psáno, že by ta realita po houbičkách měla být pravdivější než ta „naše“, ale taky není nikde psáno, že by měla být „méně pravá“. Prostě je jiná, protože je dočasně jinak nastaven nervový systém.

***

Jiří Horáček je náměstkem pro vědu a výzkum v Národním ústavu pro duševní zdraví v Klecanech. Jeho doménou je především výzkum schizofrenie a neuropsychofarmakologie.Národní ústav duševního zdraví