Project Description

Zkoumat vesmír je občas detektivka

Expertka na fyziku plazmatu KATEŘINA FALK odešla po třech letech, které strávila i s rodinou doma v Česku, do Drážďan. Tak trochu zklamaná z poměrů v branži. Díky štědrému grantu si vědecká  světoběžnice v novém působišti buduje tým a s pomocí energie urychlovače a laserů zkoumá v pozemské laboratoři závratné vesmírné děje. Chce také ukázat ženám – podobně jako její vzory kdysi jí –, že mohou dělat to, co chtějí. Když na to mají a pokud je to baví.

Vyšlo v časopise INTERVIEW, duben 2018

Nedávno zemřel Stephen Hawking. Řada současných špičkových vědců, nejen astronomů a astrofyziků, o něm mluví jako o jednom ze zásadních inspirátorů, kteří je zapálili pro vědu. Byl jím i pro vás?

Patřil k mým největším idolům. Jeho Stručnou historii času jsem četla ve dvanácti letech, v době, kdy mě právě astrofyzika začala nesmírně přitahovat, uchvátilo mě to. U Stephena Hawkinga byla navíc ohromující kombinace jeho handicapu s životní a vědeckou silou, televizní sérii Vesmír Stephena Hawkinga jsem hltala, podobně jako Okna vesmíru dokořán Jiřího Grygara. A přivedl mě i k dalším vědcům, protože výborně popularizoval práci jiných. Díky Hawkingovi jsem se dostala i ke svým ženským vědeckým idolům, jako jsou Vera Rubin a Jocelyn Bell. Krásně jejich práci popsal, byl jeden z mála, který o ženách ve fyzice mluvil s velkým respektem. To seznámení s nimi pro mě bylo zásadní, protože holka si málo věří, když jde o oblast, kde je málo, nebo dokonce absence ženských vzorů.

Jsme ve vašem novém působišti, kousek za Drážďanami v Helmholtz Zentru, kam jste se nedávno přesunula z budovaného laserového centra ELI Beamlines v Dolních Břežanech. Získala jste obrovský grant na šest let, budujete si vlastní tým. Budete v něm mít nějaké holky?

Určitě. Kupodivu se mi přihlásilo víc holek, než jsem čekala, ze všech zájemců asi třetina. A podle životopisů a motivačních dopisů se zdá, že jsou velmi dobré. Zatím jsem ještě ve fázi výběru, tým není hotový. Moje „první holka“ mi bohužel utekla na jiné pracoviště, ta byla výborná.

Zabýváte se fyzikou plazmatu, věnujete se takzvané laboratorní astrofyzice. Nezkoumáte tedy hvězdy dalekohledem, ale simulujete vesmírné objekty v laboratorních podmínkách, dokonce si umíte vyrobit maličký Jupiter, jehož vlastnosti zkoumáte pomocí laserů. Jak je možné, že lze vytvořit miniaturní vesmír?

Fyzika je univerzální, je úplně jedno, jestli se děje na druhé straně vesmíru vzdálené sto milionů světelných let, nebo na Zemi. Fyzikální zákony musejí platit všude stejně, pokud vytvořím stejné podmínky jako ve vesmíru. Pak mohu studovat ekvivalentní jevy. Ale na to potřebuju speciální vybavení. Mám štěstí, že jsem teď v místě, kde ho skutečně mám po ruce.

 

 

Ve zdejší hale jsou vedle sebe takzvaný lineární urychlovač a různé typy laserů. Co ty přístroje spojuje?

Všechny jsou schopny vyvinout ohromnou energii a umějí „vykouzlit“ nějaké extrémní stavy hmoty. Laser je směrovaný svazek světla o vysoké intenzitě, který může dodat hmotě velké množství energie, proto lasery používají třeba při precizním řezání materiálů nebo tavení tkání při operacích očí. Urychlovač zase dodá velké množství kinetické energie částicím a ty tuto energii mohou dále při srážce s hmotou předat. Například největší urychlovač světa v CERN, Evropské organizaci pro jaderný výzkum, může vytvořit ještě extrémnější podmínky než lasery, tedy rozbít přímo částice. Lasery ovšem také dokážou urychlovat částice. Díky propojení vlastností laseru a urychlovače dnes umíme vytvořit i supersilný rentgenový laser, ten nejvýkonnější je teď v Hamburgu a je asi půl kilometru dlouhý. A pak jsou tu další různě výkonné lasery, každý se hodí na něco trochu jiného. Spousta moderní laboratorní astrofyziky se dělá právě na těchto laserových přístrojích nebo na pulsních generátorech, kterým říkáme z-pinche. Ve vesmíru se totiž odehrávají vysoce energetické jevy, obrovské planety nebo hvězdy v sobě skrývají velké množství energie, která pak vede k vysokým teplotám v jejich nitru. Například kolem černé díry se odehrávají „pozemsky“ nepředstavitelné energetické děje jako obrovské výtrysky hmoty, dosahující téměř rychlosti světla, a mohou mít hmotnost jako celá naše sluneční soustava…

Chytají mě závratě…

Jsou to šílené věci, fascinující. A abychom je mohli alespoň malinko pochopit tady na Zemi, potřebujeme ty výše jmenované přístroje. Díky nim mohu třeba jen v jednom krychlovém milimetru hmoty dosáhnout hustoty energie, která odpovídá té „vesmírné“.

V CERN umějí simulovat i velký třesk. Jakého nejextrémnějšího vesmírného jevu dosáhnou zdejší přístroje?

Lasery dokážou simulovat třeba supernovy, což jsou mohutné výbuchy umírajících hvězd, nebo zmiňované výtrysky hmoty z aktivních galaxií a černých děr. Co se týče třeba hustoty materiálu, nejdál se dostáváme ke vzniku bílého trpaslíka. Tak se nazývá stará hvězda, tímto stadiem projde i naše Slunce na konci svého života, až se stane vychladlou malou kuličkou. Nebo řekněme tak velkou kuličkou, jaká zbude po hvězdě střední velikosti.

Poté, co jí dojde palivo?

Ano. Až spálí veškerý vodík ve svém jádru, bude chvilku expandovat, pak dojde k nějakým dalším fúzním reakcím v obalu a následně vyhasne úplně, všechno se v ní komplet přemění na helium. Začne chladnout, její jádro se smrští, odhodí vnější obálky, ze kterých vznikne pěkná planetární mlhovina – ty vypadají opravdu krásně při pohledu dalekohledem –, a uprostřed zůstane chladnoucí kulička elektronového degenerovaného plynu, tedy bílý trpaslík. Z některých větších hvězd se tímto procesem stanou naopak neutronové hvězdy s jádrem slepeným dohromady jen gravitací. Já zatím ve svém výzkumu simuluju jen velké planety, ale třeba se jednou dostanu i k trpaslíkům.

Tento váš nynější výzkum navazuje na to, co jste dělala v Dolních Břežanech?

Jen částečně. V Břežanech jsem především měla „stavět“ laboratoř. Vedle toho jsem vedla i svůj výzkum, ale neměla jsem na něj dostatečné prostředky. Přitom nápad, jak to posunout, se rodil už od konce mé stáže v Los Alamos (ve slavné laboratoři v Los Alamos byla tři roky, zabývala se studiem extrémních stavů hmoty při inerciální fúzi a urychlováním částic lasery, pozn. red.). Je to pokračování předchozí práce, ale posouvám to dál. Nicméně pořád jde o výzkum vnitřku velkých planet – hustého plazmatu se silnými kvantovými jevy. Nemusí to být výhradně Jupiter, dají se simulovat i jiné typy planet, tedy jiné podmínky a jiné materiály, než je třeba vodík, který je důležitý pro Jupiter. Plánujeme se tímto způsobem podívat na bor nebo uhlík. A tentokrát se snažím prozkoumat i něco trošku jiného, dynamické jevy – difúzi různých materiálů, elektrickou vodivost, transportní vlastnosti jako průchod elektronů a záření hustým plazmatem. Je to důležité, když je potřeba vysvětlit, jak funguje magnetické dynamo planet.

Magnetické dynamo planet?

Magnetické pole kolem zeměkoule je vytvářeno dynamem. Podobně jako dynamo u elektrokola nabíjí baterku, magnetické dynamo vyrábí magnetické pole. V případě naší planety to má relativně jednoduché vysvětlení, jelikož víme, že její jádro je v podstatě roztavené železo, tedy vodivý kov. Když ovšem máme totéž vysvětlit u Neptunu, který je z poloviny složen z uhlíku – a amorfní uhlík zrovna vodivý není –, musíme přijít na to, za jakých podmínek se vodivým stane, aby mohl také vytvářet magnetické pole. Tím se teď začínám zabývat v první řadě, chci se podívat na magnetické pole zvenčí a zjistit, jak ovlivňuje pohyb částic v hustém plazmatu. To si lze představit jako roztavenou olověnou cihlu. Skrz normální plyn by elektron profrčel, ale planetární plazma se chová jinak. Tím elektron nemůže projít napřímo, protože každý vytváří vlastní elektromagnetické pole a plazma je doslova „nabito“ elektrony. Magnetické pole každého z nich pak bude ovlivňovat dráhu toho mého elektronu.

Vystřelím ze zbraně do terče, ale zároveň chci kulku natočit v letu!

A tak je situace poněkud nepřehledná, že?

To teda je. Ale když vytvořím vnější magnetické pole, u kterého znám jeho parametry, a když tam vložím svůj vnější magnet, vytvořím tím magnetické pole já a ovlivním dráhu elektronu v plazmatu. Jenže v tomto případě přesně vím jak – vytvořím si částečně kontrolované prostředí, se kterým se už lépe pracuje.

A jak tohle všechno „pozorujete“? Biochemici mají Petriho misky a mikroskop. Jak vy vidíte, co se odehrává ve vašem kousku materiálu, ze kterého laserem vytvoříte plazma?

To je ten hlavní fór a strašně mě to baví. Já opravdu potřebuju plazma nejen vyrobit, ale rovnou i nafilmovat ten děj, abych se na to pak mohla podívat. Jenže vše se odehrává v děsivě krátkém čase – jako kdybych chtěla na kameru natočit let kulky z pušky. Vystřelím ze zbraně do terče, ale zároveň chci kulku natočit v letu! Na to potřebuju strašně rychlou kameru. Tohle je navíc o dost rychlejší kulka z pušky. Ani ta nejrychlejší kamera není dostatečně rychlá. Takže si to nasnímám ultra krátkým laserem. Jeden takový tady v Drážďanech je. Je bombastický.

Takže jedním laserem „bouchnete“ do materiálu a druhým to „fotíte“?

Ano, první testy už máme za sebou, ale hlavní experimenty nás teprve čekají. Nejpracnější je vývoj samotného experimentu a potřebné techniky. Ze svého grantu budu platit nejen několik lidí, ale mám díky němu peníze i na vývoj nových instrumentů.

Vy budete vyvíjet nové přístroje?

To jsem dělala vždycky, ale poprvé mám dostatečné množství prostředků a naprostou autonomii. Lidé tady jsou nadšení, že jim bude někdo vyrábět nové typy spektrometrů (přístroj, který rozdělí elektromagnetické záření podle vlnových délek a analyzuje tím složení nebo strukturu různých materiálů a látek, pozn. red.). Naše skupina se na to bude specializovat. Tohle mě, přiznávám, baví snad úplně nejvíc. Řeknu si třeba: „Ráda bych naměřila tohle.“ Ale neexistuje žádný „měřák“, který by to uměl, musím si ho vyrobit sama. Už během svého doktorátu jsem se stala docela dobrým odborníkem na polovodiče, detektory a kamery. Trávila jsem hodiny na telefonu s různými techniky na druhé straně světa, abychom společně přišli na to, proč nějaká kamera za určitých podmínek nepracuje, jak má, a co je na ní potřeba „vytunit“, aby fungovala. Člověk je pak takový MacGyver.

Myslíte hrdinu klasického akčního seriálu, který si uměl téměř za každé situace poradit díky kousku žvýkačky, alobalu nebo tejpu? Jsou to i vaše výrobní pomůcky?

Místo žvýkačky už máme lepicí hmotu blu tack. Není ale vhodná do vakua, protože se jednoduše odpařuje, a tím vakuum ničí. Zato tejpy miluju, jsou úžasné, úplně ujíždím na hliníkových lepicích páskách. I alobaly jsou perfektní, je to třeba dokonalý filtr na rentgeny nebo kalibrační materiál, když mám problém u velkých laserů.

Jak si pomůžete alobalem?

Máme lasery, které vytváří obrovský elektromagnetický puls, podobný typ používají Američané na odpálení stíhaček, to je velká síla. Když ho chci použít, musím všechno odpojit, počítače dát na podlahu… Jednou jsem to napálila naplno a pak pár minut nefungovaly počítače v celé budově. Alobal se dá použít na stínění elektromagnetického pole, například kolem kabelů, a tím tyto účinky zmírnit. Prostě občas zajdeme do supermarketu a nakoupíme alobal.

Jedna věc je zkoumat vesmír, abychom ho jako lidstvo poznali a pochopili, ale pak je druhá stránka, a sice možné budoucí praktické využití poznatků základního výzkumu. Minule (rozhovor pro TÝDEN, 31. 12. 2016)  jste mi říkala, že jeden z cílů, na kterém vlastně kousek po kousku pracují stovky laboratoří po celém světě, je získat termojadernou fúzi, tedy možnost vyrábět energii tak, jak se to děje uvnitř Slunce. To platí?

Jistě. K tomu fyzika plazmatu směřuje a shodou okolností i ta moje současná specializace je pro fúzi velmi relevantní. Abychom totiž dosáhli efektivní fúze, potřebujeme vědět, jakým způsobem se transportuje energie do hmoty, aby se mohly fúzní reakce vůbec dít. A já studuju ten transport částic i záření. V mém nejnovějším článku, který v lednu vyšel ve velmi prestižním časopise Physical Review Letters, píšu, že jsme něco takového – vlastně trochu omylem – objevili.

Trochu omylem?

To už je trochu složitější fyzika, ale řekněme, že jev, který jsme objevili (tedy nelokální transport elektronů v hustém plazmatu), může vytvořit extrémnější podmínky než doposud, a tím se přiblížit fúzi. Rázové vlny se ještě zrychlily a zvýšila se hustota a teplota, ale zároveň by se to nerozprsklo a elektrony by se nám krásně jemně předehřívaly v té správné vzdálenosti přes laserem tlačenou rázovou vlnu. Pak by to celé mohlo být stabilnější a fúze by byla možná. Dělala jsem jeden experiment, během kterého šlo o něco úplně jiného, ale nefungovalo mi tam vůbec nic! To bylo neuvěřitelné, říkala jsem si, že je to celé k ničemu, že z toho nebude vůbec žádný článek. Všechno se pokazilo. Ale jedna nesrovnalost mi vrtala hlavou, byla to taková detektivka, proč mi to nejde?! Měla jsem podezření, že mi tam lítají elektrony. Tak jsem se spojila s chytrými teoretiky, kteří mi to byli schopní nasimulovat. A krásně to sedělo na ta moje data. Podařilo se nám vlastně vysvětlit starší hypotézu, experimentálně jako prvním. Chceme na tom dál stavět, naše zjištění by mohla mít i velký význam pro vývoj fúze. To jsou takové ty nečekané věci, dělám si nějakou svou základní fyziku, ty svoje Jupitery, a najedou hups! Ale člověk musí mít tyhle jevy v povědomí…

 Jinak byste si nevšimla, že jste – byť omylem – přišla na takovou věc. Hodně věcí vědci objeví jakoby omylem, ale kdyby nebyli schopni nad těmi jevy přemýšlet a odhalit, že nějaká nesrovnalost je možná zajímavější než to, co jim vychází hladce, bylo by to k ničemu.

To je i slavný příběh objevu pozitronu, za nějž byla udělena Nobelova cena. První dva vědci totiž pozitron objevili, ale vlastně si toho nevšimli. První ho odmítl rovnou s tím, že to je nějaký šum, druhý ho považoval za divný jev, kterému nerozuměl. A pak přišel borec a řekl: „Hele, to bude nová částice!“ (Existenci pozitronu předpověděl poprvé v roce 1928 Paul Dirac, částici zpozoroval nejspíše i Frédéric Joliot-Curie, ten ji ale na snímcích chybně vyhodnotil jako elektron letící „nezvyklým směrem“. Za objev pozitronu získal v roce 1936 Nobelovu cenu Carl D. Anderson, pozn. red.)

A jel si pak pro cenu do Stockholmu.

Ty první vědce to muselo docela naštvat. Proto je dobré si podivných jevů a nesrovnalostí všímat, aby pak za to nedostal Nobelovku někdo jiný.

Za ty tři roky, co jste žila v Česku, se o vás hodně psalo. Získala jste pocit, že jste veřejně známá osoba?

Publicity bylo občas až moc, ale že bych byla nějak výjimečně známá, to ne. Byly ovšem chvíle, které mě těšily. Jedna číšnice v kavárně mi řekla, že četla rozhovor se mnou a že ji to tak zaujalo, že si začala hledat další populární literaturu o fyzice. Psali mi různí lidé, že jsem inspirovala jejich děti – tak si říkám, že to snad k něčemu bylo. Stejně jako mi kdysi příběh Jocelyn Bell dal víru, že má cenu se do vědy pustit, i když jsem holka. Pokud třeba jen několik dětí inspiruju já, bylo by to fajn.

Přesto jste Česko opustila a nebylo to primárně kvůli grantu, který jste v Německu získala. Jaké motivace k odchodu jste měla?

V prvé řadě chci říct, že ELI v Břežanech má velký potenciál, je to vynikající myšlenka, projektu věřím a moc mu přeju. Ale vyvíjí se opravdu velmi pomalu a já si ve své fázi kariéry nemohu dovolit stagnovat – než se postaví laser, musím se posouvat dopředu, aby mi neujel vlak. To byl jeden důvod. Dalším důvodem byla i celková struktura a kultura české vědy, která může být velmi frustrující a omezující. Ale akcelerovaly to spíše osobní aspekty. I ty genderové.

V jakém smyslu?

Z Británie a ze Spojených států jsem byla zvyklá, že se se mnou jedná úplně stejně jako s muži, že jsem hodnocena podle svých schopností a výsledků, ne podle stereotypních vizí. V Česku to ale bylo jinak. Necítila jsem se dobře, nevnímala jsem dostatek uznání, naopak, spíše jsem měla dojem, že mi někteří lidé házejí klacky pod nohy. Tak jsem se začala ohlížet po něčem jiném, abych mohla volně a kreativně pracovat.

Bylo to opravdu tím, že jste žena? Nemohla v tom být nějaká osobní antipatie až nepřátelství?

Možná to s tím taky trochu souviselo, ale myslím, že to tam platilo v obecnější rovině vůči ženám, a to nejen v naší instituci, ale i v jiných vědeckých ústavech. Podobný názor má totiž více kolegyň, takže to bude obecnější problém. Vím o výrazných rozdílech ve finančním ohodnocení vědců a vědkyň na stejných pozicích a opakovaně jsem si všimla, že muži – i ti objektivně méně schopní – jsou bráni vážněji a dostávají větší prostor než ženy. Na jednom mítinku mi bylo řečeno, že bych neměla „tolik mluvit“! To mě šokovalo, v životě se mi něco takového nestalo, přitom kolega se tam vykecával mnohem víc a měl mnohem méně co říci k tématu. Když člověk není v dobrém prostředí, necítí se uznaný a doceněný, produktivita a radost z práce jdou dolů.

Jste docela známá na sociálních sítích tím, že kdykoli máte pocit, že se děje nějaká nespravedlnost, ozýváte se a rozhodně si neberete servítky. V práci jste se neozývala?

Ozývala, i nějaký ten boj tam byl. Ale bylo to únavné a celou situaci to jen zhoršovalo. Byla jsem vědecky zralá na daleko lepší výstupy, ale byla jsem frustrována hromadou malých problémů, nepříjemného prostředí, neuznání. Opravdu se mi stávalo, že jsem řekla nějaký svůj nápad, načež se mi vysmáli. Za deset minut řekl totéž nějaký muž a šéf se rozzářil, jak báječný nápad to je a že to konečně padlo. Když se vám to stane několikrát za měsíc, pohár trpělivosti přeteče. Nestalo se mi to v Americe ani v Británii, jen v Česku. Jsou to malichernosti – kdyby se to přihodilo jednou, mávnu nad tím rukou.

Jenže stokrát nic umořilo osla.

Ano. Moře dělají miliony kapiček.

Ale já jsem se ptala, proč jste proti tomu nezkusila aktivně bojovat.

Zkoušela jsem, ale marně. Brzy jsem to vzdala. Člověk si musí vybrat, na co použije svou energii, a já ji chci dát do laseru, do výzkumu plazmatu, do zajímavé fyziky. Došlo mi, že ten systém by mě semlel a možná bych ztratila motivaci ve fyzice pokračovat. Budu se snažit za ženské sebevědomí bojovat dál tím, že budu jedna z těch, které dokazují, že žena ve vědě může být stejně dobrá jako muž.

Vím, že to lidi dráždí, ale nejdůležitější společenské změny se staly díky tomu, že někdo nedržel pusu.

Už jsem zmínila sociální sítě, kde se často velmi ostře a nekompromisně pokládáte do diskusí, zejména s genderovou tematikou, a často vyvoláváte kontroverze. Jednou jsem o vás z legrace řekla, že jste fantom sociálních sítí. Je to facebooková stylizace?

Není, jsem upřímný člověk. Můj projev na sítích je mi přirozený. Nejsem ostřejší nebo tvrdší než muži v internetových diskusích i v reálném životě. Je zajímavé, že jsem se kvůli svému projevu dostala do určitých problémů jenom v Česku, v Americe to nikdy nikomu nevadilo, přitom jsem se k mnoha tématům vyjadřovala se stejnou razancí. Snažím se brzdit, ale pak zase přijde něco, co mě zvedne ze židle, a musím se vyjádřit. V Česku totiž pořád cítím velkou nerovnost mezi muži a ženami v mnoha ohledech, většinou v neprospěch žen, opakovaně slýchám názor, že kvůli emancipovaným ženám zaniká „tradiční rodina“, výjimkou není zesměšňování obtěžování i bagatelizace násilí na ženách, to mě prostě nemůže nechat chladnou. Ale snažím se filtrovat své příspěvky. Ptám se vždycky sebe sama, jestli mám co říct, jestli mohu nějak podnětně do diskuse přispět. Ale když to udělám, velmi často mi pak přijde nějaká děkovná reakce od jiných žen, že jsem za ně formulovala něco, s čím se samy bojí ozvat. Možná to tedy má smysl. Internet a sociální sítě jsou tu i proto, abychom se mohli vyjádřit. A já to vnímám jako prostor k rozšiřování obzorů. Chci lidem říkat i věci, které nechtějí slyšet nebo by je nenapadly, protože jsou mimo jejich zorné pole, aby měli informace i z jiných „bublin“. Mě také tímto způsobem obohacují podněty ostatních.

Když jste mi řekla, že odjíždíte do Drážďan, říkala jsem si, že to je při vaší schopnosti dráždit lidi příznačné.

Já vím, že to lidi dráždí, ale nejdůležitější společenské změny se staly díky tomu, že někdo nedržel pusu a ozval se. Když budeme držet pusu i krok a jen si mezi sebou stěžovat, nic se nezlepší. Bohužel se mi zdá, že většina lidí je smířena s nějakou stagnací.

Jakou emoci teď ke svému bývalému působišti cítíte?

Asi zklamání. To bude to správné slovo. Opravdu jsem dlouho doufala, že se v Česku udržíme, že nám tam bude fajn a že budu moct dělat, co dělám ráda. Asi se do české společnosti nehodím.

Negeneralizujete příliš? To zní přehnaně…

Jasně, máte pravdu, neplatí to pro všechny obory a všechna pracoviště. Měla bych se držet své zkušenosti, ale ta je taková, jaká je. Na druhou stranu jsem v české vědě potkala spoustu šikovných, schopných a dobrých lidí. Ale nejsem jediná, kdo měl problém, nejsem jediná, kdo je zklamán přístupem k ženám ve vědě a jinými aspekty vědeckého prostředí v Česku. Připomenu výzvu Vědma na Akademii věd jako příklad. Nejde ovšem jen o vědu, ale i o českou společnost. Většina věcí byla pozitivní, jenže přes těch pár zásadních věcí se prostě nemohu přenést. Samozřejmě taky přemýšlím o svých chybách, o tom, co jsem mohla udělat líp nebo jinak, ale některé věci měnit nemohu a nechci, a pokud do toho prostředí nesedím, tak je lepší pro obě strany, abychom byli separé.

Váš muž je Švéd. Potkali jste se jako středoškoláci v Německu, šel s vámi do Británie a USA, kde se vám narodila dcera, pak jste se přestěhovali do Česka. A teď zase do Německa. Jak tyhle přesuny zvládá manžel?

Od začátku věděl, do čeho jde. „Bereš si vědkyni, budeš se stěhovat.“ Ale v Praze se mu líbilo, i to byl důvod, proč jsem tomu dávala ještě další rok šanci, přestože jsem už před tím rozhodnutím stála o rok dříve. Měl tady dobrou práci, dcera měla dobrou školku, život v Česku je fajn. Když jste žena, která chce dělat kariéru, je to trošku komplikovanější, ale i to se dá – díky soukromým školkám, které jsou ovšem velmi drahé. Pak manžel uznal, že mě ta situace v práci ubíjí. Ví, že kdybych nebyla spokojená v práci, nebudu šťastná a nebude fungovat dobře ani naše rodina. Domluvili jsme se, že se posuneme jinam, že on si – jako matematik a programátor – jistě najde zajímavou práci skoro kdekoli. Rozhlížela jsem se proto, kde bych se mohla uplatnit, podala si několik žádostí o granty, vyšel ten největší. Tady. A přišlo nám to nakonec jako nejlepší řešení, do Prahy je to kousek, do Švédska to taky není taková dálka, jako kdybychom jeli zpět do USA, a zároveň je Německo – co se týče podpory vědy – asi nejlepší v Evropě.

***

Kařina Falk (34)

Narodila se ve Zlíně. „Otec pracoval s počítači, maminka je architektka, oba jsou to technické typy, asi jsem to zdědila. Ale do fyziky mě zatáhla máma, to ona mi jako první vyprávěla o hvězdách. Můj brácha je programátor.“

V šestnácti letech odešla studovat střední školu do Skotska, magisterský titul má z Imperial College v Londýně a doktorát pak získala na univerzitě v Oxfordu. Pak přijala pracovní nabídku do Národní laboratoře v Los Alamos, tak se i s manželem přestěhovali do Santa Fe.

Zůstali tři roky a mezitím se jim narodila dcera. „Při vzpomínkách na Oxford se mi vybaví středověké budovy, kola a tradice. Koncentrované akademické, až skoro nereálné prostředí, ale nesmírně kreativní. Los Alamos, to byl Divoký západ, skály a kaňony, vzduch voněl úplně jinak,“ vzpomíná. „Ale nikdy jsem nechtěla pracovat přímo ve vývoji zbraní. Měli tam velký zájem o to, co dělám, ale nebylo to dlouhodobě perspektivní, ty tři roky jsem se nepodílela na žádném tajném výzkumu, neměla jsem přístup k utajovanému výzkumu. Ale pro další postup už by to bylo nutné, a to byla moje lajna.“

V roce 2015 přesídlili s rodinou do Česka a Kateřina začala pracovat v nově vznikajícím laserovém centrum ELI Beamlines v Horních Břežanech, loni v prosinci zde skončila, další stanicí jsou Drážďany, na jejíchž okraji sídlí vědecký institut Helmholtz-Zentrum Dresden-Rossendorf.

Donedávna nosila dredy, teď je shodila, mělo to souvislost se změnou působiště? „Už to chtělo změnu, ale nevím, jestli to souviselo se změnou práce. Dredy jsem měla patnáct let, déle, než jakoukoliv práci.“

V Drážďanech by ráda vedla úspěšnou vědeckou skupinu, která by se rozrůstala. „Od září bych měla začít i částečně učit, na to se moc těším. Ke grantu, který jsem získala, patří i vize stálého místa ve zdejším centru, tak uvidíme.“

Před pár týdny Kateřina dopsala knihu, popularizační texty pro širokou veřejnost o různých fyzikálních jevech a problémech, vyjde zanedlouho v nakladatelství Nová Beseda. „Chtěla bych dělat ještě víc popularizace, vždycky jsem trochu snila, že budu další Jiří Grygar nebo Carl Sagan.  Komunikovat vědu je poslání… opravdu mě baví o tom s lidmi mluvit, vidět, jak se jim rozzáří oči, když něco pochopí. A je důležité, aby lidi věděli, že věda není nic odtažitého, aby pochopili, co věda je a co přináší. Jen tak věda přežije.“

Její manžel je Švéd, programátor a matematik, mají spolu dceru předškolního věku.