Marek Daniel, Pavel Liška2019-05-22T16:31:20+00:00

Project Description

Spíš alkoholici, než workoholici

Jsou nejlepší kamarádi už přes čtvrt století. Navzdory jedné krizi. Skvělí herci, dvojnásobní tátové. Pavel Liška a Marek Daniel. První má „známej ksicht“ už dvě dekády, druhý si počkal až na roli Václava Havla a Tondy Blaníka. První má motorku, druhý loď, první je „opožděnej“, druhý „skoro děda“, jeden se bojí, že světu dojde voda, druhý věří v první světový mír. Ale spojuje je stejný humor.

Vyšlo v časopise Instinkt v říjnu 2015-

Foto: Tomáš Nosil

  • Zapili jste společně Pavlovu novopečenou dceru Ronju?

Pavel (Liška): Jo. Vyšlo to krásně. Já na zapíjení moc nejsem, ani Šimona jsem nijak organizovaně nezapíjel, ale tentokrát to přišlo úplně přirozeně, hráli jsme společně představení Commedia del’arte v Olomouci. Marek (Daniel): Naštěstí jsme pili strašně dobrý karibský rum. Jsme už staří a máme příšerný kocoviny, pít tuzemák, tak snad umřem.

* Když jste se na JAMU potkali, bylo to přátelství na první pohled?

Pavel: Spíš to vyplynulo. Od začátku jsme tam byli všichni dost pospolu, hodně jsme kalili, hodně jsme pak drželi při sobě jako trojka – Marek, Pepa Polášek a já. A my s Markem jsme měli první roky ještě bližší vztah, protože jsme byli ve stejné skupině. Poprvé jsme se potkali na soustředění ještě před nástupem do prváku. To bylo úžasný. Nováčky tam straší, jak je ta škola strašně těžká. Pouštěli nám třeba video s pohybově geniálním Vláďou Javorským – který byl ovšem tak nadaný snad už od narození – a říkali: „Tenhleten kluk, když k nám přišel, neuměl nic!“ Profesor Šmolík nás strašil, trochu dělal ramena, ale byl dobrej a uměl skvěle motivovat. „Když uděláš salto, můžeš mi tykat. Do konce hodiny.“

* Vaše kamarádství ale prošlo i vážnou krizí. Co byla příčina?

Pavel: To je dostatečně vysvětlené v Polskim filmu, pozorný divák na to přijde, nebudeme to rozebírat. Prostě velký kamarádství, pak velká krize a pak zase velký kamarádství.

* Polski film jsem viděla, ale nemůžu si to vybavit. Bylo to kvůli ženské?

Marek: Jste strašně zvědavá. Podívejte se na to znovu. A čtenáři taky. Myslím, že to kvůli ženské nebylo. Byla to hádka na delší dobu, ale je to pryč. Jako všechny slavné dvojice jsme měli krizi: Suchý–Šlitr, (Liška)–(Daniel). Takovou tu, že jsme spolu sice hráli, ale mimo jeviště jsme si neřekli ani slovo. Bylo to nepříjemný, ale je to pryč. Pavel: Teď spolu chceme udělat autorské představení. Zjišťuju čím dál víc, jak moc je humor specifická věc. Existuje spousta šikovných a vtipných lidí, ale s naší starou brněnskou partou jsme napojeni tak, nám naše výjevy v hlavách rovnou sublimují do formy, do scének.

* Jsou vaše kariéry takové, jak jste si představovali? Co jste od herectví čekali?

Pavel: Chtěli jsme být úspěšní a točit dobrý filmy, to je jasný, ale měli jsme nadhled a dělali jsme si z toho srandu. Lakmusovým papírkem slávy se nám stala ulice Česká v Brně. Tam nás totiž s Pepou Poláškem jednou poznaly nějaký holky ještě během JAMU. Viděly nás ve studentském představení. Tak, a takový to pak bude furt, těšili jsme se.

* Pavel se popularity dočkal docela brzo – po Návratu idiota a Pupendu, ale Marek si počkal…

Marek: „Hele, ten je mi nějak povědomej, ten hrál v tom… v čem von to hrál?“ Tak to bývalo donedávna. Dneska: „Tonda Blaníííík!“ Ale pořád to je jiný. Blaník je na internetové televizi, okruh diváků není tak široký, Pavel měl „kinovej“ ohlas. Pavel: Ale u tebe je to zase čistší. Marek: Jsem si to zasloužil, dělal jsem na tom léta! Pavel: Vážně. Blaník, to je zjevení, skvost, je to čistý, najdou si to jen lidi, co o věcech nějak přemýšlí. Tak jak my to máme rádi.

* Slávu bychom měli, ale jak jste si představovali svoji hereckou kariéru?

Marek: Ve škole jsme si hodně povídali o tom, že nikdy nevstoupíme do komerčního prostoru, chtěli jsme založit divadlo. Myslím v Obřanech ve fabrice. Pak jsme měli nabídku do Olomouce, ale zničehonic se vylouplo, že nás chtějí v HaDivadle. A pak už jsme o tom nemuseli přemýšlet, protože v HaDivadle jsme dělali to, o čem jsme snili.

* A co ty úkroky do komerce?

Pavel: Myslím, že Marek i já se snažíme si tyhle věci držet a hlídat. Jasně že mám na kontě i nějaké kompromisy, třeba v televizi, ale nikdy snad úplný sračky. Jo, a taky jednou za čas reklamu, takže jsem i děvka prodejná. Jenom co se týká celovečerního filmu, držím si to. Proto jsem několik let netočil. Ale můžu si tak za každým filmem stát. Marek: Já bych chtěl ještě něco říct k tomu HaDivadlu.

* Ano?

Marek: Chci poprvé a naposledy v tomto rozhovoru pochválit Pavla. Když jsem přišel na JAMU, nosil jsem plísňáky, poslouchal metal, Tomáš Matonoha byl se svým vkusem daleko mimo Brno a Pepa Polášek byl takovej kluk z vesnice. Až díky Pavlovi jsme objevili HaDivadlo, on ho objevil první. HaDivadlo pro nás byla meta. A když jsme se tam po škole dostali, stalo se alfou a omegou toho, co jsme od herectví chtěli. Tam jsme dostali skvělou lekci hraní, humoru… Pavel: Vkusu i míry… Marek: Přemýšlení o divadle, taky jak dělat autorské divadlo. A když tam člověk dělal nějaký svoje pičoviny a viděl, že Maruna (Marie Ludvíková, pozn. red.) se nesměje, tak se zamyslel. To byla největší škola.

* Už víme, jací jste herci, ale jací jste rodiče?

Jste jako tátové podobní svým tátům? Marek: V lecčems asi jo. Mám dost podobnou hranici naštvání. Nízký práh vzteku. I když se s tím učím pracovat a dost se to zlepšilo, furt s tím bojuju. Moji rodinní příslušníci to naštěstí skousávají, ale já vím, že vztekem ubližuju nejvíc sám sobě. Když to jdu žehlit, tak nakonec nejvíc pohladím sám sebe, spadne mi šutr z břicha, měl jsem to vůbec zapotřebí?

Na dovolené už umím líp odpočívat, chtěl bych se dostat do většího relaxu i v běžným životě. Abych furt neprobíral všechno v hlavě… Pavel: Taky mi někdy hlava šrotuje zbytečně, desetiletý Šimon (z předchozího manželství s herečkou a tanečnicí Kristýnou Bokovou, pozn. red.) je po mně, stresuje se preventivně dopředu věcmi, který není potřeba vůbec řešit. A myslím, že jsem snad obstojnej táta, když jsem doma. A jako můj táta mám tu velkou, až fyzickou lásku k dětem, pořád bych se s nima mazlil, i s cizíma.

* Marku, jak velké máte děti?

Marek: Lilinka bude mít čtyři roky a Mauric má šest. Hodně se to teď posunulo. Když jsou sami v pokoji, už to není ten bugr, už se dohodnou. A ráno nevstanou v šest. Nebo možná vstanou, ale buď si k nám vlezou do postele a vydrží v klidu, nebo si sami hrají a nechají nás spát. Tenhle posun s dětma mi taky hodně pomohl, že jsem teď víc odpočatý. A relativně dobře se mi spí.

* Zato vás čekají noci s miminkem, Pavle.

Pavel: Ale ona je hodňoučká. Je radost koukat, jak se to v tom tělíčku vytváří k pozemskému životu, to je taková radost! Už jsem ji dvakrát málem rozmačkal, přetlak. Jasně, je to taky zápřah, hlavně pro maminku, ale člověka to zároveň nabíjí! Je to jiné? Kromě toho, že mají jiné maminky?

Pavel: Už porod byl jinej. Byl jsem u obou porodů, tentokrát jsem to vnímal hlouběji.

Marek: Hlouběji? Ty vole, první porod komerce, druhý porod hluboká artovka? Jarmusch?

Pavel: Ten první taková lehčí, ale vkusná komedie na ČT 1, druhý už ČT 2 – klubovka. Byl jsem tenkrát takovej roztěkanej. To je to moje starý téma, že jsem zpožděnej – takže zázrak té chvíle jsem si uvědomil podruhé nějak víc. U Šimona jsem byl rozjuchanej nadšenej divák. Teď jsem byl v tom. Ale jinak jsem zkušený otec. Přebalování, koupání, všechno s přehledem zvládám. Poprvé jsem si to vyzkoušel se svým druhým bráchou, který se narodil, když mi bylo osmnáct. A já jsem si to tenkrát užíval. Takže u Šimona jsem tyhle věci už uměl. A teď u toho ještě druhou rukou vařím slepičí polívku.

* O tom, že jste „opožděný“, mluvíte často. Už jste to jako dvojnásobný otec konečně dohnal?

Pavel: Pořád jsem opožděnej, ale pomalinku se doháním. Jde to rychleji, ale pořád jsem pozadu.

* Kdy by se váš reálný věk mohl protnout s tím mentálním?

Marek: Nikdy!

* Limitně se přiblížíte dozrání, ale nedozrajete?

Pavel: Taky je otázka, co by to se mnou udělalo. Marek: Já jsem taky opožděnej. Všichni chlapi jsou. Pavel: Ty nejseš. Ty jseš přemýšlivej, praktickej, takovej už skoro děda. Marek: Ale jsem takovej dětskej. Pavel: Ve schopnosti si hrát jo, ale ve schopnosti žít jseš předospělej. Marek: Ty taky umíš bejt vážnej. Pavel: Jo, ale směšně vážnej.

* Bavíte se spolu někdy o rodině, o dětech, o vztazích?

Marek: Když jsme zapíjeli Ronju, tak jsme se o ní bavili. Minimálně čtrnáctkrát zaznělo její jméno. Na Ronjuuuu!!! Ale rodinu a děti neprobíráme. To spíš motorky. „Kolik ti to vytáhne, kolik ti to žere?“ Pavel: Nebo jak doma říct, že bych chtěl odjet na dlouhou cestu. Marek: Normálně jí to oznam! Cha cha. Skončilo mu to, bobánkovi, dá motorku k Révaiovi (herec Jan Révai, společník Pavla (Lišky) na cestách, pozn. red.) do garáže, sklapne kufry. Pavel: To právě ne. Marek: Tak sajdkára se přikoupí? Pavel: To ne, to by nebylo pro mě, odjet na dlouhou výpravu s vlastní holkou. Marek: A co se mnou? Pavel: S tebou jo. S motorkou mám velký sny a velký plány… Dlouhá cesta, to je meditace, je to práce na sobě samém, příjemná práce. Rád bych na motorce objel svět. Ne, abych ho objel, ale abych se do něj alespoň trošku ponořil, je toho tolik. Dal si na to čas. Sedm osm měsíců. Takhle jsem si snil, když jsme byli v Jižní Americe. Pak jsem se vrátil sem a ze snů slevuju. Ale stále věřím v nějaký malý kompromis.

* Dnes ovšem dorazil na motorce i Marek, co to?

Marek: Není to úplně motorka, je to skútr. Nejsem motorkář, spíš městskej přesouvač. Pavel má silnou velkou širokou motorku, do které všechno narve, může s ní cestovat na dlouhý trasy, ale já chci být co nejužší a nejhbitější. Byl jsem tu z domu za pět minut. Pavel: Pět minut z Dejvic sem na Štrosmajerák? To bych dal rychlejc. Marek: Ale v zácpě bych vyhrál. Pavel: Kdybych tě nechal. Ale pro mě je podstatná ta možnost putovat. Takhle se dá putovat jen pěšky, na koni, nebo na motorce – cestovním enduru.

* Marku, vy máte loď. Kam jste doplul nejdál?

Marek: Po Labi směrem k prameni do Chvaletic, jinak na Lužnici a do Týna nad Vltavou. Pavel: To je všechno? Nikam ven? Marek: Teoreticky by se dalo doplout až do Francie… Pavel: A proč jsi tam nebyl? Marek: Protože mám prdítko s malým motorem. Kdybych chtěl jet svou lodí do Paříže a zpátky, tak potřebuju větší loď a alespoň tři měsíce, abych si to trochu užil. Na to nemám čas. Můžu z rodinnýho a pracovního času urvat tak čtrnáct dnů. Dokud jsou děti malý, tak nemůžu vzít na palubu obě, to bych neuhlídal. Tak mám jen jedno a jedu někam tady. Pavle, vy jste nedávno projel na motorce Jižní Ameriku, na Prima ZOOM o tom teď běží dokument Cestou necestou. Na velkou cestu s kamerou jste se vypravil už potřetí, byl jste v Turecku, na Kavkaze.

* V čem byl tentokrát hlavní rozdíl?

Všechno byla krása, ale tentokrát to bylo přece jen za oceánem. Projeli jsme kus Chile a Bolívie, hlavně Bolívie je svět sám pro sebe, tam se opravdu cítíte jako v jiné civilizaci, té pradávné, záhadné, moudré, kdy jsme po staletí žili odděleně a nevěděli, co je za oceánem… Většina Bolivijců jsou indiáni, potomci prapůvodních obyvatel, jsou to krásní osobití lidé. A pořád si to drží. Dnešnímu světu navzdory.

* A vy máte nějaký sen, Marku?

Marek: Chtěl bych dodělat všechno rozdělaný. A pak si dát nový sny. Lodě nemám hotové, na boudě mi toho spousta chybí, byt je po rekonstrukci nedodělaný. Až to bude, dám si nový cíl. Ale jednu věc bych rád. Velký prázdniny na Krétě. Letos podruhé jsme byli na stejném místě, skamarádili jsme se tam s místními, líbilo by se mi jet na Krétu autem a být tam měsíc. Vzít si tam třeba i práci. Pavel: Tos mi teda výborně pomohl, ty vole, až si tohle přečte Barča! Já tady říkám, že chci odjet na půl roku sám pryč, zatímco ty tady bájíš, jak chceš být na Krétě měsíc s rodinou. To budu mít doma peklo. Marek: Tak jeden nerodinnej sen. Až odrostou děti, chci zkusit ultralight nebo větroň.

* Jak si představujete „podzim života“, až děti odrostou a vypadnou z hnízda?

Marek: S mojí tolerantní ženou může můj důchod dopadnout jakkoli. Praha, Brno? Vesnice? Chalupa? Hausbót? Každý den si přeju něco jiného. Ale jedno bych rád. Abych se konečně restartoval k nějakýmu zdravějšímu životnímu stylu a mohl v těch pětašedesáti se svýma pětadvacetiletýma dětma třeba ještě lyžovat.

* Bojujete se svým tělem?

Marek: Hodně jsem se v divadle nešetřil, všechno dělám na sílu, neumím dělat věci relaxovaně, tak se často přistihnu, jak jsem zatuhlej.

* A vy, Pavle?

Pavel: Nic konkrétního. Rád bych byl do budoucna víc na chalupě a v přírodě. A o to míň pracoval – jako herecky. Počkat si po čase na něco hezkýho, udělat to naplno a dobře, mezitím žít život. Nechci žít víc prací než životem.

* Měli jste někdy nějaký problém s přepracováním? Už s několika herci jsme v rozhovoru řešili, že zkolabovali kvůli pracovnímu nasazení.

Marek: Já měl pocit, že se o mě pokouší infarkt, akorát když jsme několik dní v kuse chlastali, jak jsme v létě jezdili s Commedií del’arte. Pavel: Já jsem si dokonce zavolal do HaDivadla záchranku, pamatuješ? Měl jsem kocovinu, strašnou, myslel jsem, že umírám, tak jsem Pepikovi Poláškovi řekl: „Pepo, volej!“ Přijeli, dali mi pytlík na pusu, protože já jsem se to snažil rozdejchat, a to je právě špatně, píchli mi kalciovku. A pak řekli: „Ještě jednou a pak nám to platíte.“

* Takže spíš alkoholici než workoholici?

Marek: To spíš. Ale vážně, občas jsem měl takový těžší stavy i z přepracování, ale že by to stálo za zmínku, to ne, že bych jako Ivan Trojan zkolaboval, to se mi nestalo. Pavel: Mně taky ne. Mám takovou záklopku – mě nebaví mít hodně práce. Mám rád volno. V naší profesi to bývá naopak, herec potřebuje velké úkoly a hodně pracovat, já ne. A teď už zase něco točím, krásný scénář podle Jiřího Hájíčka Zloději zelených koní, takovej „náš“ western, divokej jih, o hledačích vltavínů. Marek: Mám to podobně. Před pár lety se mi stalo, že jsem fakt neměl práci. Přišlo to paradoxně po úspěchu Protektora. Nejdřív jsem trochu panikařil, ale pak jsem si uvědomil, že bych klidně mohl začít dělat i něco jiného, dokonce jsem už přemýšlel, že budu realitní makléř nebo budu jezdit jako messenger. Ale pak jsem si postěžoval kamarádce a přes ni jsem se dostal k seriálu Zázraky života. Klaplo to. A od té doby to celkem jede.

* A nejímá vás ve chvílích, kdy nikdo nevolá s nabídkou práce, strach, že nebude na hypotéku?

Pavel: Já jsem si vždycky nějak vydělal. Marek: Existenční strach jsem párkrát měl. Za svobodna i pak s rodinou. Za svobodna to nebylo tak krutý a vždycky něco přišlo, s rodinou jsem se naučil, že mám na čtvrt roku dopředu nachystáno.

* Jedna věc je existenční úzkost a druhá existenciální. Svírají vás strachy z budoucnosti?

Pavel: Máme chalupu, vlastní vodu, vlastní elektřinu ze solárních panelů. Takže až bude válka… Marek: Na mě to doléhá. Teď se třeba mluví o tom, že když po extrémně suchém létě přijde suchá zima, bude fakt problém s vodou. Pavel: Jsem optimista, bude dobře, Marku, brzy vypukne první světový mír! Marek: To kdybyste přišla k nám! To byste viděla. Žijeme v jednom pokoji. Ve všech dalších je balená voda!

* Jen si dělejte srandu…

Pavel: Příroda mi tolik strach nenahání. Mám spíš strach, aby se nezbláznili lidi.

***

Marek Daniel
13. září 1971 v Praze vystudoval dřevařskou průmyslovku ve Volyni (specialista na práci s motorovou pilou) po maturitě se rozhodl hrát s oživlým dřevem – přihlásil se na loutkoherectví na JAMU, odkud přestoupil na činohru společně s Pavlem Liškou, Josefem Poláškem a Tomášem Matonohou získali po škole angažmá v HaDivadle nyní je na volné noze v Praze, vystupuje jako slizký „vševědoucí“ inženýr Hlaváček v Komediografu i ve vlastních stand-upech, hraje např. v Laterně Magice v představení Human Lokomotion velkou příležitost dostal ve filmu Protektor v posledních letech zaujal především svým ztvárněním Václava Havla v Sedláčkově Českém století a hlavně jako lobbista Tonda Blaník je ženatý, má dceru a syna

Pavel Liška
29. ledna 1972 v Liberci vystudoval JAMU, po absolutoriu hrál v brněnském HaDivadle po přesunu do Prahy byl v angažmá v Divadle Na zábradlí, hostoval i v Národním divadle (dokonce jako Romeo), nyní je na volné noze už dvě desítky let hraje roztomilého idiota Jarouška Rýdla v Komediografu a kapitána v Commedii del’arte jeho bohatou filmografii odstartoval Návrat idiota v roce 1999, zahrál si taky ve filmech Divoké včely, Štěstí, Pupendo nebo Horem pádem jeho někdy hůře srozumitelný hlasový projev provází i tisíce řidičů na cestách (propůjčil hlas navigaci) z manželství s tanečnicí a herečkou Kristýnou Bokovou má syna Šimona, s herečkou Bárou Polákovou novorozenou dceru Ronju