Project Description

Odolné bakterie, hrdinky katastrofického filmu

Zlatá éra antibiotik je pryč. Přestávají účinkovat, bakterie si na ně stále víc zvykají. „Obloukem se vracíme do období před Flemmingem, kdy lidé umírali na běžné bakteriální infekce,“ varuje mikrobiolog Otakar Nyč. Podle závěrů z konferencí na ně v Evropě hrubým odhadem umírá 25 000 lidí ročně. Věda dělá, co může, ale zatím jen škobrtá za ujíždějícím vlakem. Pomoct ho dostihnout může každý z nás.

Autorka: Lenka Vrtišková Nejezchlebová

Vyšlo v časopise Kondice, 21. listopadu 2014

* Zažil jste ve své kariéře ten zlom mezi,Hurá, máme antibiotika, všechno vyřešíme!‘ a současným stavem nebezpečně se zvyšující rezistence spousty bakterií vůči antibiotikům?

Ano, víceméně zažil. Nastupoval jsem do Motola na mikrobiologii v roce 1983 a zažil jsem ještě poslední léta zlaté éry antibiotik. Už v 80. letech jsme sem tam občas evidovali, že se v biologických vzorcích vyskytují bakterie resistentní vůči jednomu, dvěma antibiotikům, ale netušili jsme, kam to za dalších třicet let povede. V 50. až 70. letech převládl i v odborných kruzích názor, že takřka na všechny infekce máme k dispozici účinná antibiotika, a tudíž není třeba se problematice bakteriálních infekcí nadále příliš věnovat. Bohužel další léta ukázala, jak špatný to byl odhad.

* Přitom sám objevitel penicilinu Alexander Flemming upozorňoval, že rezistence může být problém.

Jeho génius se projevil i v tomto směru. Jenže to bylo někdy ve 40. letech a nikdo tomu nepřikládal velký význam. Teď na jeho varování vzpomínáme, neboť hrozí začátek postantibiotické éry a obloukem se vracíme do období před Flemmingem, kdy lidé umírali na z dnešního pohledu běžné bakteriální infekce. Ta doba nemusí být daleko.

* Je situace opravdu tak vážná, nebo odborníci problém zveličují, aby k němu včas obrátili pozornost?

Myslím, že se naopak bije na poplach už příliš pozdě a možná stále málo. Jsme pozadu ve vývoji nových antibiotik a kontrola infekcí v nemocnicích často není na takové úrovni, abychom efektivně bránili šíření rezistentních bakterií na vnímavé pacienty. Prostě se jen snažíme dohnat kvapem ujíždějící vlak. Závěry z některých konferencí zní jako scénáře katastrofilmů. Hrubým odhadem dvacet pět tisíc lidí ročně v Evropě umírá na infekce způsobené rezistentními bakteriemi. A to je jen oficiální číslo, těch obětí bude možná víc.

* Řečeno s Cimrmanem, rezistentní bakterie, ty potvory vám vlezou všude a strašně rychle se množí!

Přesně tak. Paradox dnešní medicíny tkví v tom, že na jedné straně zachraňuje životy lidí, kteří by ještě nedávno neměli šanci přežít, ale část z nich může během léčby prodělat závažné infekční komplikace, nebo dokonce zemřít, protože u nich propukne infekce, na kterou nejsou vhodná antibiotika. To je globální problém, kterému současná medicína čelí jen velmi obtížně a je třeba si přiznat, že ne vždy s úspěchem.

* Proč jsou zrovna nemocniční bakterie tak odolné?

Nemocniční bakterie jsou ‚trénované‘, tedy schopné přežívat v mimořádně dezinfikovaném prostředí. Dokážou vzdorovat účinku antibiotik, tedy být k nim rezistentní, to díky tomu, že v nemocnici se tyto léky logicky podávají daleko více než v terénu. A právě ve špitálech jsou vnímaví nemocní lidé s poraněními, s oslabenou imunitou, po operacích, transplantacích nebo chemoterapii, s cévními vstupy, močovými cévkami… Jejich imunita není schopná se ‚poprat‘ s bakteriemi, které pro zdravého jedince nepředstavují žádné nebezpečí. Ale pozor, rezistence se může týkat také původců běžných komunitních infekcí, jako je třeba zánět močových cest. Je otázkou času, kdy problém nastane i na této frontě.

* Jak dalece může k boji proti ‚vzdorným‘ bakteriím přispět každý z nás ?

Máme velkou šanci to ovlivňovat. Zásady jsou notoricky známé, jen je pořád moc lidí nerespektuje. Vyvarovat se samoléčby antibiotiky, neužívat je bez předpisu lékaře, tedy zapomenout na ty různé zbytky z domácích zásob nebo od známých. Také dobírat antibiotika, i když se člověk cítí už druhý nebo třetí den lépe, jinak se vystavuje riziku nedoléčení příslušné infekce a z toho plynoucích komplikací. A – s trochou nadsázky – bakterie tím trénuje k rezistenci. Dále zachovat klidový režim, nepít alkohol a nehrát si na ‚hrdinu‘, co jde hned druhý den do práce.

* Je dobré lékaře trochu obtěžovat a ptát se, proč třeba předepsal zrovna širokospektrální antibiotika a jestli si je jistý, že antibiotika opravdu potřebuju ?

Jistě, proč ne. Antibiotika jsou stále nadužívána například i při akutních infekcích horních dýchacích cest, které bývají z 90 procent virového původu. Antibiotika jsou tady zbytečná, spíše ke škodě. Ale myslím, že často je to spíš naopak tlak pacienta, aby mu doktor ‚něco dal‘. Má rýmu, kašel, zvýšenou teplotu a chce být rychle zdravý, aby mohl do práce.

* Ale doktoři přece mají možnost virovou a bakteriální infekci odlišit.

Praktičtí lékaři jsou čím dál častěji vybavení přístroji na stanovení CRP (C­reaktivní protein), který může s vysokou pravděpodobností odlišit, jestli je infekce virového, nebo bakteriálního původu. Také rodiče se někdy cítí ošizeni, že jejich děti nedostaly antibiotika, ale obecně bych řekl, že právě pediatři patří k těm nejinformovanějším a nejopatrnějším lékařům, co se týče uměřeného a racionálního předepisování antibiotik.

* Co ještě děláme špatně?

Problematická je úzkostlivá hygiena, k vytvoření imunity u dětí opravdu není dobré všechno kolem pořád dokola umývat a dezinfikovat. Jistě není možné se chovat jako – s prominutím – čuně, ale člověk je na kůži a sliznicích přirozeně kolonizován bakteriemi, jsou naší součástí, v tlustém střevě jich máme zhruba jeden a půl kilogramu! Širokospektrální antibiotika je vybíjejí.

* Vida, když je vybiju, zhubnu o kilo a půl, to by se mi mohlo hodit.

Tím ale zlikvidujete i sama sebe (směje se). Na druhou stranu, naopak v nemocnici je přepečlivá hygiena na místě. Tam i jedno neumytí rukou může mít nedozírné následky. Opatrní musíme být, když se dostaneme do kontaktu s nějakým přenosným infekčním onemocněním, třeba průjmovým.

* Opačný problém než nadužívání je úzkostný strach z antibiotik…

Každý extrém je nebezpečný. Někdy se setkáváme třeba s obavami z penicilinu. Jistě, na místě je obezřetnost, protože alergická reakce na penicilin se může projevit byť výjimečným, ale životu nebezpečným anafylaktickým šokem. Ale penicilin je stále nepřekonatelný a stoprocentní lék například na streptokokovou angínu. Nicméně pokud se objevila reakce, měl by to lékař vědět.

* Jak velký je z hlediska rezistence problém antibiotik ve velkochovech zvířat?

Stejně velký jako v humánní medicíně. V EU je sice zakázáno používat antibiotika v krmných směsích, ale používají se léčebně. Kuřata ve velkochovech, která jdou na porážku zhruba ve 40. dni života, mohou mít za sebou v průměru 10 dnů léčby antibiotiky. Samozřejmě se dodržuje ochranná lhůta, neměli bychom si z obchodu přinést maso s antibiotiky, ale bakterie si zvykají, a pak se může snadno stát, že při zpracování nebo nedostatečné tepelné úpravě masa můžeme s masem pozřít i rezistentní bakterie, které mohou předávat své geny dál.

* Jaké cesty v boji proti rezistenci Česko, Evropa a potažmo celý svět hledá?

Hlavní způsob je zdánlivě jednoduchý, ale v praxi velmi obtížně realizovatelný: snížení spotřeby a správný způsob užívání antibiotik, o čemž jsem už mluvil. Nadějný, ale zatím selhávající je vývoj nových antibiotik. Možnosti jsou omezené, investice nedostatečné. Pro mnohé farmaceutické firmy není vývoj nových antibiotik rentabilní. Investují miliony dolarů, a pokud je vůbec šance, že se nový lék dostane do používání, trvají další laboratorní a klinické testy roky a roky. A mezitím se zase může stát lék neúčinným. Proto je v některých zemích garantem vývoje a testů stát, u nás probíhá velmi intenzivní a slibný výzkum nových látek s antibakteriálním účinkem na Akademii věd. Zároveň se prosazuje zjednodušení a zkrácení procesu registrace nových antibiotik. Instituce vše sledují, vydávají doporučení a spolupracují na mezinárodních projektech, přesto mám pocit, že to není vnímáno jako reálná hrozba.

* Píše se také o možnosti boje s bakteriemi pomocí speciálních virů, takzvaných bakteriofágů, které konkrétní bakterie likvidují. Jak schůdná je tato cesta?

Je to metoda známá desítky let, ale postupně byla antibiotiky vytlačena. Nyní se k ní opět vracíme. Pokud se použije cíleně vhodný bakteriofág nebo jejich směs, je to zbraň velmi efektivní, ale většina těchto přístupů je zatím v našich podmínkách na úrovni experimentu. A jsou­li použitelné, tak spíše zatím u lokálních infekcí, třeba v otevřené ráně, na sliznicích dýchacích cest nebo ústním podáním u bakteriální střevní infekce. U závažných systémových infekcí, jako jsou třeba těžký zápal plic nebo sepse, je problém doručit správný vir na správné místo. Ale v každém případě je to jedna z cest, výzkum bakteriofágů nyní prožívá renesanci. U nás je například registrován lék/bakteriofág využívaný v léčbě některých forem stafylokokových infekcí. Velké naděje se nadále vkládají do účinné prevence včetně vývoje nových očkovacích látek, přípravků na podporu imunity a podobně. Ale pořád jsme pozadu. Jistě oprávněně se obáváme eboly nebo nových forem chřipky, ale reálná hrozba ztráty účinnosti antibiotik nás nechává pozoruhodně klidnými.

***

MUDr. Otakar Nyč, Ph. D. 

Primář Ústavu lékařské mikrobiologie při motolské nemocnici v Praze, ve kterém pracuje od roku 1983. Je členem centrální koordinační skupiny Národního antibiotického programu. Dlouhodobě se specializuje na problematiku antibiotik a rezistence bakterií vůči nim, také se věnuje laboratorní diagnostice střevních infekcí vyvolaných bakterií Clostridium di cile, na toto téma publikoval v prestižním mezinárodním časopise Lancet. Je ženatý, má jedno dítě.