Stanislav Zindulka2019-03-16T19:31:47+00:00

Project Description

Možná to bylo jinak

Zindulka a synové, prosperující firma v oboru divadlo a matematika. Jeden ze pardálů nejstarší herecké generace, držitel Thálie za celoživotní mistrovství Stanislav, herec a režisér Jakub a matematik Ondřej se sešli v jednom INTERVIEW o vědě i umění, o maminkách i komunistech, odvaze i strachu, o ztrátách, nadějích i dnu skleničky.

Publikováno v časopise Interview v srpnu 2016

Jaké máte první vzpomínky na dětství?

JAKUB: Nevím, které jsou první, ale rád vzpomínám na rodinné výlety. Táta měl vždycky klacek nebo hůl a ukazoval nám neexistující věci

ONDŘEJ: Na jedné staré fotografii jsou tři kluci – já, Jakub a táta. Klečí u nás a ukazuje holí do lesa. Soustředěně se díváme směrem, kam jeho hůl ukazuje. Zrovna totiž říká, že tam viděl běžet vlka…

JAKUB: I triviální výlet se měnil v hluboký zážitek. Také rád vzpomínám na dům v Jilemnici. Na půdě byla truhla s kostýmy… nejradši jsem měl kostým veverky, který už byl poněkud omšelý. A když mě táta a Ondřej nechtěli přibrat do party, když šli dělat Mikuláše, přemlouval jsem je, že půjdu za veverku a budu rozdávat oříšky.

ONDŘEJ: Jo, zážitky z jilemnického domu jsou nejsilnější. Dodnes vím, jaký zvuk udělala která uvolněná kachle, když se na ni šláplo. Vybavím si třeba vůni rozpálených musgrávek. Z pokoje, kde jsme usínali, bylo vidět na silnici a na protější nádraží, kde tiše vydechovaly parní lokomotivy.  V zimní noci se  tiše snášel sníh.

STANISLAV: Měl jsem na kluky v divadelním provozu málo času, tak jsem jim to vynahrazoval o dovolené, to jsem s nimi jel většinou do Jilemnice a s radostí a elánem jsem jim to vynahradil. Vymýšlel jsem pro ně zábavu. Bydleli jsme u nádraží, tak jsme lezli i do vagónů a „cestovali“ do celého světa. V jednom byl cítit dobytek, Ondřej říká: „Táto, okamžitě domů, tady jsou cítit lvové!“ A seznámil jsem kluky i s pánem hor, s Krakonošem.

Neříkejte.

JAKUB: Když šly bouřkové mraky, házeli jsme Krakonošovi lentilky, aby mraky odešly. A fungovalo to!

STANISLAV: V zimě jsem kluky házel do závějí, až jsem jednou Ondřeje nemohl najít… naštěstí jsem ho vyhrabal dřív, než se udusil.

JAKUB, ONDŘEJ: …nebo ne? Možná to bylo jinak…

Často se mi nepodaří ani nic ohřát

Jaké bylo vaše dětství v Jilemnici, Stanislave?

STANISLAV: Vyrůstal jsem v nádherné rodině. Bylo hluboko do žlabu, ale hezky. Moje maminka měla dvě neprovdané sestry, žily s námi, tak jsem měl vlastně tři maminky a žil jsem si jako v bavlnce. Od mala jsem pozoroval lidi, pořád jsem se motal u nás v krejčovské dílně… Odmala jsem byl obklopen ženami, mám k nim vřelý vztah, vážím si jich a myslím, že jsem k nim velmi pozorný. Moje dětství mezi ženami mělo jedinou nevýhodu… nenaučil jsem se nic z domácích prací, měl jsem nějaké svoje povinnosti, ale kolem domácnosti jsem nemusel dělat nic. Tety byly tak šťastné, že jsou v rodině a že mají děti, i když to nejsou jejich vlastní děti, že se o nás pořád staraly.

Ani v dospělosti jste to nedohnal?

STANISLAV: Ne. Umím jen kafe a čaj, často  se mi ani nepodaří nic ohřát. Moje žena je z toho zoufalá, prý, co si počnu, kdyby tady nebyla. Syny proto naopak vychovala tak, aby byli samostatní. Ti umí všecko.

Ale hlavně divadlo – Jakub a matematiku – Ondřej. Bylo jasné od dětství, kterým kdo z nich půjde směrem?

STANISLAV: Vůbec ne. Třeba Kubovi šla na základce a na gymnáziu matematika a fyzika dobře. Byl taky – stejně jako Ondřej –  manuálně zručný a se vším si věděl rady. Vůbec by mě nenapadlo, že by šel dělat divadlo.

JAKUB: Na tátu jsem do divadla  poctivě chodil, pěkně s polštářkem pod zadek, abych viděl… ale nějak výrazně jsem k herecké profesi nesměřoval. Až na gymplu jsme s kamarádem začali hrát divadýlko.  A když jsem začal opravdu vážně uvažovat o budoucím povolání, vyhrálo divadlo. Myslím, že rozhodující byl můj pocit, že je to pořád relativně svobodné prostředí. Sice to nebyla úplně pravda, ale na DAMU jsem se přihlásil. Jinak jsem asi jeden z mála herců, kterého  na gymnáziu  profesorka matematiky přemlouvala: „Zindulko, myslíte si, že by české divadlo tak utrpělo, kdybyste šel studovat matematiku?“

Je fakt, že herci spíš mluví o tom, že se matematice nebo fyzice chtěli vyhnout. I když je pár zářných výjimek, kromě vás třeba Martin Myšička z Dejvického divadla, který vystudoval jadernou fyziku, nebo Miroslav Táborský, který vystudoval fyziku na pedagogické fakultě. Ondřeji, vy jste s myšlenkou na divadlo nekoketoval?

ONDŘEJ: Miloval jsem divadlo od mala, miluju je dodnes, vůni zákulisí, atmosféru v místech, kam diváci nechodí. Takhle důvěrně  jsem znal Divadlo bratří Mrštíků v Brně…

STANISLAV: Ale chodil jsi už v Hradci Králové. Hráli jsme pohádku Drobínek, měl jsi přijít poprvé na představení a já jsem měl hroznou trému.

ONDŘEJ: Divadlo je pro mě pořád naprosto zásadní součást života, ale hrát jsem nechtěl.

Přitom z vás tří působíte jako největší exhibicionista, jak jsem vás zažila při focení. Ovládl jste scénu.

ONDŘEJ: Trochu exhibicionismu ve mně možná je. Užívám si auditorium při přednáškách, ať už na konferencích nebo na univerzitě. To je moje divadlo, studenti jsou mí diváci.

Co vás přivedlo k matematice?

ONDŘEJ: Někteří muzikanti říkají, že jim v hlavě začala sama znít hudba. Ve mně začala ve čtrnácti letech taky znít hudba, ale nebyla to hudba, nýbrž matematika: logické formule, geometrické vztahy, absolutní abstrakce…  Až do sedmé třídy jsem měl ale spíš v matematice problémy, můj učitel byl opravdu hroznej blbec, ale v osmičce jsme dostali paní učitelku, která si všimla, že nejsem tak hloupý, jak si ten předchozí učitel myslel. Dala mi na doma k řešení matematickou olympiádu.

Co se stalo?

ONDŘEJ: Řešil jsem ty příklady a šlo to úplně samo, jako bych nějakým kouzlem rozuměl jazyku, který jsem do té doby vůbec neznal. To byla krása: abstrakce, dedukce, imaginace, soustředění. Matematika. Primárními motory na cestě k vědě byla zvídavost a hravost. Někdo sice vznešeně říká, že chce přispět k poznání světa, ale já si myslím, že zvídavost a hravost směrují kariéru každého vědce.

Vy jste, Stanislave, měl k matematice vztah?

STANISLAV: Byla mi vzdálená, nesoustředil jsem se na ni, byl jsem plný literatury a divadla, vše ostatní jsem odsunul. Ale dneska je mi to trošku líto, přiznávám, že mi to ve všeobecném vzdělání asi trochu chybí. Ale mám se koho zeptat.

Táta nikdy nedržel jazyk za zuby

Odkud ke klukům připutoval ten „matematický“ gen?

JAKUB: Nejspíš přišlo to od Erdélyiových. Z máminy strany. Máma je inženýrka, děda byl lékař.

STANISLAV: Milenin otec byl  Maďar ze Žitného ostrova, po roce 1918 se z něj stal československý občan, působil pak v Hradci jako lékař, na Slovensko se už nikdy nevrátil. Moje žena pracovala ve šlechtitelské stanici, pak učila na pedagogické fakultě a když jsem dostal angažmá v Brně, pracovala na VŠZ v Brně (dnes Mendelova univezita, pozn. red.).

Kde se herec poznal s inženýrkou?

STANISLAV: V Hradci. Zamiloval jsem se opravdu na první pohled. Šla po ulici s nějakou skupinou a velice se smála, krásně, natolik mě to okouzlilo, že jsem si řekl, že se s ní musím seznámit. Brzo jsem si ověřil, že první pohled neklamal, moje představa se splnila. Dodnes jsme spolu. Známe se šedesát let, manželé jsme 57 let. Moje žena a divadlo, má dvě největší štěstí. Jsem člověk, který musí být pořád zamilovaný a trpět nějakou vášní.

Říkáte, že jste měl dětství jak v bavlnce. Kdy jste poprvé vykoukl a řízl se o ostří reality?

STANISLAV: Snad až když přišli Němci. V roce 1938 jsem byl v první třídě, miloval jsem našeho pana učitele Sehnala… a ten se rozplakal, když nám chtěl říct, co se stalo. Pak jsem svou dětskou duší intenzivně prožíval, co se v Jilemnici dělo, koho Němci zatkli, kdo byl popravený, všichni jsme se znali. Na konci města byly závory a za nimi – zabrané Sudety. Do té doby jsem jako děcko s rodiči chodil po horách, najednou spadly šraňky a už jsme tam nesměli, nemohli jsme se ani chodit koupat do Jizery…

Válku jste přežili relativně v klidu, zato 50. léta vaši rodinu citelně zasáhla. Jak to začalo?

STANISLAV: Táta nikdy nedržel jazyk za zuby… byl textilní výtvarník, před rokem 1948 šéfoval textilce; když podnik znárodnili, skončil jako ponocný. A starší brácha byl odveden k pétépákům (PTP, pomocný technický prapor, v socialistickém Československu vojenský útvar beze zbraní určený pro „živly“, kriminálníky včetně vojínů s politickými škraloupy, pozn. red.), tři roky byl v dolech, byl pak hodně nemocný a zemřel v šedesáti letech. A já jsem měl na gymplu kvůli tátovi potíže s ředitelem, ale nakonec to dobře dopadlo, dokonce jsem se dostal na vysokou školu. Až zpětně jsem se dozvěděl, jak to bylo. Soudruzi z městské organizace KSČ, kteří o tom rozhodovali, měli jasno: „Zindulka žádná škola, žádný divadlo, půjde makat!“ Ale v té komisi byl soudruh, řidič ČSAD, s jehož synem jsme si od mala hráli, dobře mě znal, měl mě rád. Ten prý bouchl do stolu: „Co je vám do jeho táty, to je poctivej kluk zapálenej pro divadlo a jestli mu to zakážete, tak se vám na tuhle funkci vyseru.“ A oni mě pustili.

Později vás podobně zachránil dokonce jeden tajemník KV KSČ, jak jsem se dočetla ve vaší knize Moje cesta vlakem dětství a naděje. Vy jste ho pak „obrátil“. Jak to bylo?            

STANISLAV: Tomu člověku je přes 90 let a pořád jsme v kontaktu. Během druhé poloviny padesátých let jsem byl státní bezpečností v Hradci Králové jako populární mladý herec opakovaně váben ke spolupráci. Nejdřív mě chválili, jak jsou na mě pyšní a že apelují na moje „národní svědomí“. Lidi mi prý říkají spoustu věcí… no, zkrátka, nabídli mi spolupráci, kterou jsem odmítl. Pak mě zvali asi třikrát. Z chvály přešli do útoku, začalo to být ostré. Vyhrožovali mi. Pochopil jsem, že o mě absolutně všechno vědí, kam chodím, kam jezdím, co tam dělám, s kým mluvím. Ale já jsem řekl, že nemá cenu, abychom pokračovali, že se neshodneme, prostě jsem rázně odmítl. Druhý den v noci si mě zavolal ředitel divadla do svého bytu, byl to sice komunista,   ale slušný člověk, a řekl: „Prosím tě, co se děje, já mám rozkaz vyhodit tě z divadla.“ Tak jsem mu řekl, o co jde. „Prosím tě, dělej s tím něco, nebo tě budu muset opravdu vyhodit.“

Naivně a nesmyslně jsem kývnul

A co jste vymyslel?

STANISLAV: Vzpomněl jsem si, že z nějakého školení znám jednoho krajského tajemníka, jediného funkcionáře, který na mě udělal dobrý dojem a nějak mě zaujal. Byl to zapálený komunista, ale poctivý chlap, který tomu všemu slepě věřil. Šel jsem za ním na sekretariát KSČ a rozhodl jsem se,  že se mu svěřím. A on říká: „Nechám to někomu jinému, podívejte, mám tu sbalené kufry, odcházím na ústřední výbor strany.  O co jde?“ Tak jsem mu řekl všechno a naplno. „Dobře, ty kufry nezvednu, dokud tu záležitost nevyřídím, to je podraz na stranu. Takhle se k vám opravdu chovali?“ Byl z toho otřesený. Skutečně to „vyřídil“. Estébáci si mě znovu zavolali, prý věc je vyřízená a zůstanu bez postihu, ale zklamal jsem, zradil jsem „věc socialismu“, na to nikdy nezapomenou.

A jak to bylo dál s „hodným tajemníkem“?

STANISLAV: Ještě několikrát jsme se sešli, riskoval jsem a zcela jsem mu otevřel karty. V něm to začalo nějak pracovat, vřít, rozhlížel se kolem sebe, otevřel oči a zjistil, že všecko je jinak, že naivně slouží myšlence, která se zvrtla. Později se z něho stal „nepřítel socialismu“,  kterého odřízli od všeho… A z nás se stali přátelé.

S vámi se ale škraloup taky táhnul dál, že?

STANISLAV: Na chvíli byl klid. Několikrát mě tahali do strany, pořád jsem odmítal, žádné drama. A pak, v šedesátých letech, když začalo tání, mi kamarádi říkali, že je potřeba se toho chopit, že ve straně mají být solidní lidi, kteří by to odkormidlovali někam jinam… A já jsem na to tenkrát na to naivně a nesmyslně kývnul.

To jsem netušila!

STANISLAV: Jo, vlezl jsem jim tam. Byla to hovadina. Mně se o tom ani nechce mluvit…

Myslím, že by se o tom mluvit mělo.

STANISLAV: Máte pravdu, aby se nezapomínalo a aby mladší lidi věděli, jak to bylo. Tak dobře. Po srpnu 68 jsem napsal na KV KSČ dopis, že s KSČ nechci už mít nic společného a že vystupuji za strany. Takže jsem se už ani nemusel zúčastnit stranické prověrky, byl jsem na vlastní žádost vyloučen. Ale pak se to se mnou zase vezlo. A bohužel nejen se mnou, ale i s klukama. Ale nejprve pomalu. V 68. roce jsem byl v Brně nový, o mém „kádrovém profilu“ se vědělo zejména v Hradci Králové, takže jsem ještě skoro sedm let učil na konzervatoři, než to prasklo. Byl jsem vyhozen. A přišla stopka i pro televizi, rozhlas, dabing, pro všechno kromě divadla. Naštěstí. Tam se za mě postavil ředitel a stranická organizace a mohl jsem zůstat. A přilepšoval jsem si tím, že jsem jezdil pro vojáky…

Cože? Zrovna vy jste dělal kulturní program pro vojáky?

STANISLAV: Dobrý, že? Nikoho ani nenapadlo, že by to mohl dělat někdo s takovým kádrovým profilem jako já. Pod svícnem bývá tma. Měl jsem bumážku, se kterou jsem mohl dokonce jezdit i do zakázaného pásma. Hlavně na rakouské hranice a na Šumavu, kam nikdo nesměl. Do vojenských prostor.

Měl jste nějakou existenční nebo existenciální krizi? Někde jsem zaznamenala, že jste snad i hledal útěchu „na dně sklenky“, jak se tak říká…

STANISLAV: Ne, že by se mi o tom chtělo mluvit, ale asi to sem patří… Ano. Ty tlaky byly velké, bylo to těžké období. A já jsem měl navíc genetické dispozice. Maminka mého otce se upila, když bylo tátovi pět let… Těžký alkoholismus v rodině, to si člověk s sebou asi nese… Pil jsem. Ano. A dost dlouho jsem se z toho nemohl vzpamatovat. Ale měl jsem docela dobré zázemí v divadle, kde za mnou lidi stáli, a hlavně – měl jsem a mám svou úžasnou ženu, která mě  podpořila, stála při mně.

Alkohol je silný soupeř

Byl jste na léčení?

STANISLAV: Přímo ne. Jen asi tři neděle na psychině u známého doktora, abych se dal do kupy. A pak v péči vynikající lékařky. Dostal jsem se z toho ale hlavně sám díky rodině a divadlu. Ale nešlo to tak rychle. Byla to rvačka, ale jednoduché to nebylo, alkohol je silný soupeř. Ale podařilo se.

Restartoval jste se s nějakou rolí?

STANISLAV: Udělal jsem si vlastní pořad. Silný a nádherný. Monodrama podle knížky Pijan od Hanse Fallady, což byl velký německý autor, který měl potíže s nacismem a skončil jako těžký alkoholik, Pijana napsal jako sebezpyt. Nastudoval jsem to a jezdil jsem s tím nejen pro vojáky, dokonce jsem s tím úspěšně vystoupil i ve Viole.

Arteterapie?

STANISLAV: Vlastně jo. Byla to terapie. Jednou jsem to hrál i v alkoholické léčebně. Pak za mnou přišla lékařka. „Vy jste byl alkoholik?“ „Proč myslíte?“ „To nikdo jinej nemohl takhle zahrát.“

Od té doby nepijete?

STANISLAV: Maximálně si společensky ťuknu. Asi bych si mohl dát skleničku, ale nepotřebuju to a je to asi i nebezpečný… Jsem na sebe svým způsobem pyšný, člověk má pocit, že zvítězil sám nad sebou. Má to svoji hodnotu, tahle zkušenost. Ale pojďme od toho pryč.

Jak tátovy politické postoje ovlivnily vás, Ondřeji a Jakube?

ONDŘEJ: Nesměl jsem na gymnázium, tak jsem se v elektrotechnických závodech Julia Fučíka vyučil elektromechanikem silnoproudých zařízení.

STANISLAV: A tak se nedalo nic dělat, s těžkým srdcem jsme se s Ondřejem rozloučili a odstěhovali ho do Prahy. Tam se konečně dostal na průmyslovku, ujali se ho příbuzní a pak po maturitě se dostal i na matfyz.

Neměl jste to někdy tátovi za zlé?

ONDŘEJ: Ne. Kdykoliv jsem o tom přemýšlel, vyšlo mi, že ne. Každý tehdy řešil dilema, zda si v zájmu dětí smočit s režimem. A já jsem moc rád, že mí rodiče se rozhodli zachovat si étos, prospěli mi tím mnohem víc, než kdyby si smočili. A já jsem si aspoň velmi brzo vyjasnil, co jsou zač komunisti. Stal jsem se dobře vyprofilovaným antikomunistou a pak už mě nikdo s ničím neotravoval, věděli, že je stejně pošlu do háje. Vystoupil jsem ze SSM, odmítl jsem členství ve straně.

A vy, Jakube?

JAKUB: Já jsem se už na gympl dostal – kupodivu – celkem snadno a pak jsem se dostal i na DAMU.Vlastně mě to dost překvapilo. Zřejmě na mě nějak zapomněli. Ale legraci jsem si užil na vojně. Byl jsem v letech 1988 až 1989 v AUSu (Armádní umělecký soubor, pozn. red.). Když se řešilo Několik vět, hledali signatáře v našich „řadách“.  Jednoho kolegu za tento „prohřešek“ dokonce odveleli až na druhý konec republiky do Humenného. Mě neustále přesvědčovali, že jsem to přece musel podepsat taky, ale já říkal: „Fakt, pardon, nepodepsal, byl jsem nově v angažmá v Plzni, nikdo mě tam neznal. Nikdo si netroufnul mi to dát. Ano, kdyby mi to dali, asi bych to podepsal, ale neměl jsem příležitost.“

Takže jste na vojně prožil i listopad 1989?

JAKUB: Ano. Většina z nás se k těm událostem hned přidala, svolali jsme schůzi, vydali prohlášení. Nejdřív nám vyhrožovali, že nás všechny převelí k normálním posádkám. Ale pak našeho náčelníka postihla srdeční příhoda…

Nezvládl ten stres?

JAKUB: Zřejmě. Vždyť se mu vzbouřil skoro celý útvar. Ale jak situace postupovala, měnilo se i chování důstojníků. Vzpomínám si na příslušníka kontrarozvědky, který nás měl na starosti a vyšetřoval onu kauzu „několik vět“. Vždycky chodil středem chodby a s hlavou na horu. V těchto dnech se začal při chůzi stále více přibližovat stěnám a stále více mu hlava klesala. Jako kdyby se snažil být neviditelný. Pak zmizel nadobro.  Rád vzpomínám na ten víkend před generální stávkou. Podařilo se mi vzít si opušťák a vyrazil jsem do Plzně. Dobře píšu na stroji. Celý víkend jsem strávil v divadle a opisoval v průklepech prohlášení různých podniků. Pořád jsem čekali, co Škodovka. Když přišli, bylo nám jasné, že je vyhráno.

Nezpohodlnět, nezrezivět

Stanislave, vy jste v roce 1989 přesídlil do angažmá v Praze. Byl to restart?

STANISLAV: Ano. Než začalo tání, neměl jsem v metropoli šanci, kdykoliv jsem předtím dostal nabídku, zatípli to, nebyl jsem tzv. „kádrově čistý“. V revolučním roce už to šlo. Ještě jsem ale dohrával v Brně, tak jsem v polistopadových dnech dělal spojku mezi Prahou a Brnem. Navíc jsem měl kontakty na vojenské posádky, tak jsem mohl informovat dosud neinformovanou armádu.

Znamenal pro vás příchod do Prahy i kariérní zlom?

STANISLAV: Po Praze jsem toužil celou dobu, všichni mi to rozmlouvali: „Jsi v Brně zavedenej, máš tu všecko, a teď v sedmapadesáti začít zase od nuly?“ Ale to mě nepřesvědčilo. Byl jsem pevně rozhodnutý, proč nezačít znova, má to svoji cenu, v kumštu risk je zisk. Nezpohodlnět, nezlenivět, poprat se s něčím novým, začít nanovo. Věděl jsem, že to nebude lehké, ale ozbrojil jsem se trpělivostí, stálo mi to zato. A uspěl jsem. Přece jen se zúročila moje odvaha a moje zkušenost.

V čem to bylo tak těžké?

STANISLAV: Přišel jsem do Městských divadel pražských – nabitých hereckými osobnostmi  – Standa Fišer, Mirek Lipský, Ota Šimánek, Sváťa Beneš, Aloi Švehlík, Karel Augusta, Vlastík Hašek a další vynikající herci, mezi které se člověk jen obtížně vmezeří. Čekal jsem trpělivě a připraveně na příležitost, bral jsem záskoky, dva roky jsem hrál ve stínu… Až pak jsem dostal velkou roli v krásné americké hře Sbohem, lidi, kterou režíroval americký režisér. Tu šanci jsem nepromarnil. Pak přišla nabídka z vytouženého Činoheráku, kde jsem dodnes.

Vaše zásadní role mimo divadlo ale přišla už v polovině 80. let. Byl to pan Pumplmě v seriálu Karla Kachyni Vlak dětství a naděje. Na velkou filmovou příležitost jste si ale musel ještě počkat, že?

STANISLAV: Hrál jsem hodně krásných věcí v televizi, ale hodnotný film přišel opravdu až s Babím létem Jiřího Hubače a Vladimíra Michálka. Ten film měl pak velký úspěch i v Americe, jednal se mnou – tedy zprostředkovaně, protože neumím řeč – jeden americký režisér, který Babí léto viděl a prý jsem ho velmi zaujal takže mě chtěl  obsadit do velké role psychiatra ve svém filmu. Jenže já jsem měl tehdy rozezkoušenou krásnou roli v Ungeltu… musel bych to vzdát. A zkazit premiéru. Divadlo má přednost. Ten film jsem odmítl.

Teď, před chvílí zazněla ta rána

V Babím létu jste poprvé hrál se svým přítelem Vlastimilem Brodským. Byli jste takoví přátelé, jak to vypadalo v tom filmu?

STANISLAV: Myslím, že to byl můj životně největší přítel. Umím uzavírat krásná kamarádství, ale s Bróďou to bylo až osudové. Seznámili jsme se, když jsem v Praze studoval, dostali jsme partnerské role v jednom česko-polském filmu, ale z politických důvodů se natáčení zastavilo. Ale setkali jsme se a nějak přeskočila jiskra. A přátelství trvalo, i když jsme si desítky let byli vzdálení, byl jsem v Hradci, pak v Brně, ale když to šlo, vídali jsme se. A psali jsme si. Rozuměli jsme si a já přiznávám, že jsem byl i ješitný, že pro mě měl takovou náchylnost zrovna on. Když jsem se dostal do Prahy, viděli jsme se skoro denně. A jednoho dne mi volal: „Stando, mám pro tebe úžasnou zprávu, konečně! Hubač pro nás napsal dvě krásný role. Ale, bohužel, budeš to hrát sám, protože já už budu mrtvej.“

Tohle říkal asi běžně, o smrti vtipkoval skoro denně. Bral jste to vážně nebo jako takový kolorit?

STANISLAV: Nikdo mu to nevěřil, ale já jsem tušil, že to jednoho dne udělá…. Napsal mi řadu dopisů, ze kterých vyplývalo, kolik v sobě nosí smutku. Trápil se nad stavem světa, naší země i některými osobními věcmi, o kterých nejsem oprávněn mluvit. Byl velmi empatický, ale unavený z lidí, on strašně nerad odmítal pomáhat, tak ho lidi dost zneužívali. Když jsem měl slavit sedmdesátiny, moc se na to těšil, ale pak mi nedlouho před tím zavolal: „Stando, musím se ti omluvit, já se těch sedmdesátin z velice vážných důvodů nemůžu zúčastnit.“

Tušil jste, že je zle?

STANISLAV: Už nebyl ve formě, zcela ztratil jiskru, začal být i trochu nerudný. Asi čtyři dny jsme se neviděli… pak byla sobota. Devět hodin ráno. Seděl jsem u snídaně s manželkou a najednou jsem si na něj vzpomněl. „Bróďa!“ Rozlil jsem kafe a rozklepal jsem se. Okamžitě jsem volal. Bróďa to nebral. Pak to vzal jeho kamarád Kvaki. „Co je s Bróďou?“ ptám se. „Už není.“ „Kdy?“ „Teď, před chvílí zazněla ta rána.“

Znal jste jeho vnitřní svět, chápete jeho čin?

STANISLAV: Ano. Ale o tom mluvit nemůžu, to je příliš citlivá oblast…

Jakube, vy hrajete celý život v Plzni, na oblasti, Praha vás neláká?

JAKUB: Plzeňská činohra byla v  době, kdy jsem do ní nastupoval, kvalitní a uznávaná. A s oblibou říkáváme, že od nás je to na Barrandov blíž než z druhého konce Prahy. Navíc je Plzeň velmi příjemné město pro život. Když se člověk sem tam dostane k práci v Praze,  je to fajn. ovšem kdybych dostal nabídku, musel bych to hodně zvažovat, záleželo by, z kterého divadla, určitě bych nešel automaticky… Nejsem sice extrémně spokojený s angažmá v Plzni, ale drží mě tam  Divadlo Dialog. Je to malá studiová scéna, na které pracuje třináct divadelních souborů. Vládne tam naprostá tvůrčí svoboda, soubory jsou zcela autonomní a já jsme tam za ředitele.

Vražedný pátek, hru, kde hrajete se svým tátou, jste režíroval. Je to směr, kterým chcete jít?

JAKUB: Ano. Ve svém souboru SPODINA (SPOlečnost DIvadelních NAdšenců)  především režíruju. V minulém roce jsem napsal tři divadelní hry. Dvě komedie na zakázku a jednu vážnější hru – Play Macbeth, což je takový pokus o české cool drama.

Vrátím se ještě k revoluci. Ondřeji, kde zastihla vás?

ONDŘEJ: Začínal jsem doktorské studium na matfyzu. 17. listopadu jsem dostal nařezáno na Národní třídě. Stávkoval jsem společně s ostatními vysokoškoláky, byl jsem pořád na fakultě, nemyl jsem se, nespal…

Po revoluci se vám otevřel svět. Byl jste několik let v USA. Zůstat jste v Americe nechtěl?

ONDŘEJ: V letech 1993 – 1996 jsem byl v Kalifornii jako hostující profesor. Po pár měsících jsem si zajel domů, oženil jsem se, do Ameriky jsem se vrátil s manželkou a pak se nám narodila Terezka. Nebyl jsem si jist, jestli tam chci zůstat. Ale měl jsem vřelý vztah k češtině, silné rodinné a osobní vazby doma a moje žena taky. Nezůstali jsme tam, ale já jsem se tam od té doby vrátil aspoň patnáctkrát. A příští tok tam strávím celý.

Umění a matematika k sobě mají blízko

Stanislave, Jakube, rozumíte tomu, co Ondřej dělá?

ONDŘEJ: Můžu vám odpovědět místo nich? NE!

JZ, STANISLAV: Tak prý ne. Už tak asi bude.

Ondřeji, a dokážete vůbec říct, čemu se věnujete, abychom to my, obyčejní smrtelníci pochopili?

ONDŘEJ: Asi ne. Reálná analýza, fraktální geometrie, teorie množin. Pohybuji se v části matematiky, které se říká spojitá matematika, matematika kontinua, jako protiklad matematiky diskrétní. Patří do ní zkoumání jemných vlastností přímky, roviny, a také nekonečněrozměrných prostorů, ale tím to zdaleka nekončí.

Jste víc vědec nebo učitel?

ONDŘEJ: Padesát na padesát. Baví mě obojí, obojí mám moc rád. Ale kdyby mi někdo dal nůž na krk, vyberu si vědu.

A kde se prolíná divadlo a matematika?

JAKUB: Mají k sobě blízko. Obecně umění a matematika. Vede mezi nimi zdánlivá hranice, ale ve skutečnosti je to jen uzounká membrána. Někteří umělci svými prostředky a svým stylem uvažování objevují stejný věci jako matematici. Bratře, vlastně jsme se o tom jednou kdysi dávno bavili nad básní Robinsona Jefferse Pastýřka putující v dubnu. Kde je takové vidění…

ONDŘEJ: To chci říct já! Já jsem si toho všiml.

JAKUB: Já jsem si to taky našel! Každý si to našel.

Pánové, tady by se hodilo skoro říct „kluci“, tak kdo to publikoval první?

JAKUB: Já jsem to režíroval.

ONDŘEJ: Pastýřku jsme znali oba. Já jsem ovšem taky věděl o reliktním záření, které je „svědkem“ počátku vesmíru (jde o elektromagnetické záření, které je pozůstatkem, tedy reliktem, z období po tzv. Velkém třesku, pozn. red.) a všiml jsem si, že kdyby ho chtěl popsat básník, popsal by ho jako vizionář Onorio Vasquez v Pastýřce. Reliktní záření bylo na základě moderní kosmologie předpovězeno teoretiky v roce 1948 a objeveno v roce 1964, ale Pastýřku Jeffers napsal v roce 1929 (Pastýřka putující k dubnu, překlad Kamil Bednář).

…souvislý obrazec, předivo záření, jež bylo jejich pravou podstatou a silou, 

naplňující veškerý prostor, takže paprsky se navzájem

dotýkaly a nebylo mezi nimi prázdného místa, nebylo mezer,

všechny si vyměňovaly svou podstatu a měnily se jeden v druhý.

Bylo drtivé pozorovat,

že mezi nimi není žádný prostor, žádný ostrůvek poklidu nebo úlevná temnota,

žádné slepé místečko či prázdno bez dotyku –

a naopak jen vnímat ustavičný příboj síly a podstaty,

zaplavující i nejmenší škvírečku; a nebylo zániku ani úniku, jen změna a proměna;

JAKUB: Věda i umění se prostě jen snaží nějak uchopit, reprodukovat, popsat svět, pochopit principy, podstatu. V tom k sobě mají hrozně blízko. Matematika a literatura.

ONDŘEJ: A hudba.

JAKUB: A divadlo.