Viktor Tauš2019-04-06T21:37:13+00:00

Project Description

Už jsem tam byl

Jeho příběh by sám o sobě byl látkou na silný biják. Kluk, který se před matkou zavíral do pokojíku a sledoval filmy. Mladý absolvent FAMU, jenž svůj debut natočil o vlastní drogové závislosti a pak do ní znovu spadl. Režisér snímku Klauni či série Modré stíny, producent trilogie Zahradnictví. Zralý muž, který celý život „bojuje o tvar“.

Vyšlo v časopise Interview v létě 2017

Foto: Tomáš Nosil (v pdf je chyba)

Jste režisér a producent. Ve které z těch rolí se cítíte více sám sebou?

Vnímám se jako filmař. Prošel jsem téměř všemi filmovými profesemi, všechny je mám rád, miluji celý ten proces. Producent – režisér… Vyhovuje mi střídání, jsou to dvě části mé osobnosti, služba a poslání. Jedním od druhého odpočívám a jedno formuje druhé. Producent dává režisérovi kořeny, režisér producentovi charakter.

Když se řekne producent, většina lidí si představí člověka, který shání filmu peníze. Je to tak?

To je bagatelizace. Navíc je zastaralá. Role producenta se v dějinách kinematografie mnohokrát proměnila. Mýtus producenta jako bohatého magnáta je dávno minulostí. Proč? Protože film jako umění ztratil svou exkluzivitu. Žijeme a tvoříme v době pro něj revoluční. K jeho natočení technicky postačí telefon. Video umístěné na YouTube může být, a často bývá, populárnější než nový snímek třeba režiséra Martina Scorseseho. Máme stejné možnosti v přístupu k technice, a tedy i k tvorbě, což nám přineslo novou rovnoprávnost, ale paradoxně také vytvořilo propast.

Točí totiž každý, talent přestal být faktorem, iPhone si může koupit kdokoli, trh se přehltil a řemeslo odešlo do televize. Změnila se také definice kolektivního zážitku, jímž bývala návštěva kina. Místo toho můžete vidět film doma, napsat si o něm na sociálních sítích a následně pohovořit při setkáních – což vlastně prodlužuje dobu sdílení zážitku. Ještě příznačnější to je s nástupem kvalitních minisérií, které do televizí přinesly románovou strukturu jako protiváhu struktuře povídky, která je vlastní filmům. Sociální sítě taky zmenšily svět. Kinematografii už nereprezentují nedotknutelné hvězdy. Každé z nich prostřednictvím sociálních sítí vidíte do obýváku a získáváte iluzorní pocit blízkosti.

A jak se proměnila role producenta?

Se zmizením exkluzivity filmu jako produktu a s jeho ekonomickou nepředvídatelností nutně zmizeli velcí producenti – magnáti, chcete-li. Dneska to jsou kluci a holky jako já, kteří milují film. Každému z nich musejí věnovat několik let života. Vyhledávají proto příběhy, které se jich bytostně dotýkají a dávají té časové a energetické investici smysl. Jsou totiž věci, na které se cenovka nalepit nedá.

Úkolem producenta – jak to vnímám já – je vytvořit podmínky, v nichž mohou specifičtí autoři natočit svůj nejlepší film. Osobnost autora definuje vše ostatní. Potřebujete svým tvůrcům umožnit dělat to, v čem jsou silní, a naopak vyživit jejich slabší stránky, což definuje způsob financování, strukturu koprodukce, obsazení štábu a pochopitelně i výši rozpočtu. Producent s filmem žije podstatně déle než jeho tvůrci. Bývá u prvotního impulsu a opouští snímek až s koncem jeho distribuce. A to pochopitelně bez ohledu na to, jestli se podaří,  nebo ne. Někdy investujete do „cizího“ filmu více lásky než autoři, jindy vás naopak jejich vášeň nabije a vrátí vám investovanou energii vědomím smyslu. To je pak radost.

Otočil jsem kameru proti sobě

Před časem jste říkal, že jste se stal producentem cizích snímků, abyste se naučil řemeslu a mohl si produkovat své vlastní.

Ano, takový byl prvotní impuls. Nepotkal jsem „svého“ producenta. Ale ve skutečnosti jsem hlavně potřeboval dozrát jako člověk, a tedy i jako režisér. Americký producent a režisér Joseph Leo Mankiewicz vyprávěl: „Louis B. Mayer mi řekl, že ze mě chce udělat producenta. Já mu odvětil, že chci psát a režírovat. On na to, že ne, že nejprve musím dělat produkci, že se nejprve musím plazit, abych pak mohl chodit.“ (Louis B. Mayer, producent a tvůrce americkeho „hvězdneho systemu“ ve studiu MGM, pozn. red.).

Já nicméně zjistil, že mě naplňuje produkce sama o sobě: pomáhat  lidem, s nimiž se cítím spřízněný, a věcem, které se mě dotýkají a cítím v nich smysl. Trilogii Zahradnictví, na které teď s Janem Hřebejkem a Petrem Jarchovským pracujeme, nicméně vnímám jako vyvrcholení a v jistém smyslu také završení této etapy svého života.

Nesete riziko za financování filmů i vy osobně?

Jistě, já ovšem nemám rodinu, nemám byt nebo dům. Mám v sobě ale stále energii vlastní prvním filmům a zkušenosti, které mi umožňují vnímat podobné situace s klidem. Je
pravda, že jsem často unavený, poslední dobou remcám, ale když se ráno probudím, neexistuje nic, co bych dělal radši než film, a všechno, co umím a mám, chci investovat do
své cesty s filmem. To riziko k tomu patří. Považuji se za velmi šťastného člověka.

Kvůli svému prvnímu snímku Kanárek jste se dostal do dluhů. A jeho neúspěch jste těžce nesl, skončil jste s drogovou recidivou zase tam, odkud jste se předtím dostal a o čem jste tuto autobiografii natočil. Nebojíte se, že by vás případný další neúspěch zase poslal dolů?

A pomůže nějak, když se budu bát? Mluvíte o situaci staré osmnáct let, víte, kolik neúspěchů jsem od té doby prožil? Není nic, co bych se opakováním té lekce mohl naučit, a je mi tedy lhostejná. Kanárka stále stále miluju, myslím, že čas mu prospívá, nestárne. Nemůžu hodnotit vlastní film, ale v kontextu české kinematografie devadesátých let ho vnímám jako důležitý, solitérní počin, který vedle svého příběhu vypovídá o době, v níž byl natočen.

Naše společnost tehdy procházela největší krizí hodnot své historie a filmaři bohužel – tak jako celá společnost – odvraceli kameru co nejdál od sebe samých. Já udělal opak, otočil jsem kameru  sám na sebe a řekl: Toto je můj příběh, toto jsem udělal a skrze tento snímek, jímž vstupuji do světa umění, tvořím v konfrontaci s beztvarým světem svůj vlastní tvar. Dnes bych Kanárka natočit nemohl. Žijeme ve velmi narcistní době, kdy je naopak důležité kameru otáčet od sebe ke svému kontextu, kořenům, historii a sounáležitosti se svými bližními. Ale tehdy, v poblouzněném čase devadesátých let, jsem cítil, že je třeba zastavit se u sebe sama a zeptat se: Kdo jsem?

V čem byl hlavní problém, který vás osobně po Kanárkovi tak zasáhl?

Ten film v mnoha lidech vyvolal v osobní rovině opačnou reakci, než  v jakou jsem doufal, feťákem jsem se pro ně stal, až když ho viděli. Nebyl jsem tehdy ještě dost pevný na to, abych takovou deziluzi ustál. Návštěvnost nebyla na dobu, kdy neexistovala multikina, špatná, dostali jsme nabídku pro americkou distribuci, ale mezi koproducenty došlo ke konfliktům, v jejichž důsledku z prodeje sešlo. Kanarek nebyl přihlášen  na žádný festival, dodnes nevyšel na DVD a mně na něm zůstaly dluhy. Časem jsem je všechny srovnal, ale tehdy jsem přišel o byt a ze dne na den jsem se ocitl na ulici.

Jak dlouho jste zůstal bez střechy nad hlavou?

Bezdomovcem jsem byl dva roky. Někdy v tom čase jsem také recidivoval, byť už ne s heroinem. Bylo to těžké období, ale zpětně viděno – vše to bylo nějakým způsobem vědomé. Neuměl jsem sám sebe vytvořit na základech, které jsem si nesl z dět ství, potřeboval jsem přijít skutečně o všechno. Vzpomínám na ty časy rád, je to součást mého života jako každá jiná.

Nedovedu si to představit, život na ulici…

Člověk si zvykne na všechno. Dříve nebo později se z toho stane váš život.

Neměl jste kolem sebe žádnou záchrannou síť? Rodinu, přátele?

Nevyhledával jsem ji. Šlo by to proti smyslu toho, proč jsem se rozhodl na ulici zůstat. Až jednoho dne jsem se  sám sebou unudil. Šel jsem se umýt do Vltavy, na jez pod Jiráskův most. Vypral jsem si věci. A šel jsem hledat práci.

V dětských domovech se jí přezdívalo Amerikánka

Když jsem párkrát v reportážích mluvila s lidmi bez domova, někteří říkali, že by neměnili, že je to svoboda. Je to svoboda, nebo iluze svobody?

Prodloužené dětství. Nemáte žádnou zodpovědnost, takže se cítíte svobodná.  Ale je to iluze. Znovu ovšem  říkám, že jsem za tu zkušenost vděčný, v jejím kontextu totiž vnímám mnohé věci jinak. Potkal jsem tam lidi s fascinujícími osudy, kteří mě toho hodně naučili o lidské povaze v krizových situacích, zažil jsem Prahu tak, jak ji nikdy neuvidíte, v hodinách, když končí noční život, ale ten ranní se ještě neprobudil. Ten čas, než přijedou čisticí vozy… Modrý čas. Nesu si v sobě obrazy a osudy lidí, které bych jinak nepotkal.

Setkal jste se s některými i později? 

Jen výjimečné „srážky“ na chodníku, krátká objetí, pláč z kontrastu našich situací, že není, jak jeden druhému pomoci. Zkušenost je nepřenosná. Někteří zemřeli, o většině nevím. V kontaktu jsem zůstal jen s jednou dívkou, kterou jsem tehdy potkal a mám ji rád. Její osud je inspirací pro příběh, který toužím vyprávět.

Vyprávějte o ní.

V dětských domovech se jí přezdívalo Amerikánka. Narodila se v Sarasotě na Floridě, což je místo, kde zimují americké cirkusy. Ty totiž v devatenáctém století a v první polovině století dvacátého cestovaly po železnici. Mívaly tisíce zaměstnanců, které vlak vždy na zimu vyložil v Sarasotě; po sezoně měli peníze a kupovali pozemky. Dodnes je tam největší cirkusová komunita na světě, mají vlastní školy, sociální programy pro starší lidi. V mnoha ohledech fascinující svět, kde se v sedmdesátých letech do rodiny českých imigrantů, provazochodců, narodí dívenka Amy.

Vyrůstá mezi tvrdým artistickým tréninkem a volným časem na pláži. Pro ni je to ráj. Problém je v tom, že její maminka se v Americe nedokáže cítit doma, nenaučí se anglicky, v roce 1984 se rozhodne vrátit zpět do komunistického Československa a jedenáctiletou Amy bere s sebou. Tady maminka pod vlivem okolností o dceru přichází a dívenka, která nemluví česky, se ocitne v dětském domově. S cirkusem a Amerikou v sobě využívá všechno, co se dosud naučila, v dětském domově vytváří novou rodinu z dětí s podobně rozdanými kartami a společně se svůj osud snaží překonat. A já je v tom příběhu beru za ruku a postarám se o to, aby se jim to povedlo.

Takže bude film? Kdy začnete točit?

Nevím. Střídavě se tomu příběhu věnuji už sedmnáct let. Amerikánka sama řekne, až bude správný čas.

Jak to s dívenkou Amy dopadlo ve skutečnosti?

Nepřísluší mi vyprávět ve veřejném rozhovoru její příběh. Jsme spolu v kontaktu, má krásnou dcerku a snaží se žít svůj život, jak nejlépe umí. Potkali jsme se v devadesátých letech, byla to zvláštní, poblázněná doba opojení svobodou. Když jsem v té době začal brát drogy, netušil jsem, co to se mnou udělá, že se z toho budu muset léčit. Netušil jsem nic. Stačilo mít kamaráda s obrovským charismatem, který to bral. A bylo to.

Boris byl nejdůležitější

Vy jste nevěděl, že drogy mohou být průšvih? Musel jste vidět nějaké filmy, číst knížky, ne? Nečetl jste Memento, My děti ze stanice Zoo, neviděl jste Pavučinu? Chápu, že do toho může člověk klidně spadnout, i když je poučen skrz naskrz, ale nechápu, že jste „netušil“.

Dlouho jsem byl od reality světa dokonale chráněn. Bál jsem se své maminky, která pila, a vyrůstal jsem proto zamčený v pokoji, kde jsem si pouštěl filmy. Můj tatínek byl elektroinženýr a měl snad první VHS v Praze. Koukal jsem se pořád dokola na stejné věci a o světě za dveřmi svého pokoje jsem nevěděl téměř nic. Nečetl jsem biografie rockových muzikantů, byl jsem extrémně stydlivý a nechodil nikam než mezi spolužáky, kteří bydleli ve stejné ulici. Z toho pokoje jsem vylezl rozhodnutý jít na FAMU, nebylo kam jinam. Ale mentálně jsem v tom čase byl tak deset let pozadu.

Čím jste přesvědčil komisi, aby vás vzali?

Poslal jsem k přijímačkám sérii fotografií a psaných textů. Nemyslím, že byly moc dobré. Olga Sommerová mi později vyprávěla, že je s Janem Špátou, Drahomírou Vihanovou a Rudolfem Adlerem přesvědčilo osobní slyšení na přijímacích zkouškách. Byl jsem tak napumpovanej adrenalinem, že jsem na půdě filmové školy, až jsem je tím nadšením nejspíš vyděsil. Studoval jsem dokument, který mě konfrontoval s realitou. V kritických okamžicích jsem měl štěstí na setkání s lidmi, kteří dokázali vidět za tu mou slupku a podali mi pomocnou ruku.

Narážíte na setkání s vaším „druhým tátou“ Borisem Hybnerem?

Boris byl tím nejdůležitějším. Miloval jsem jeho představení Někdo to rad horror, které jsem viděl – jak jinak – jen v televizi. Teprve na FAMU jsem se osmělil a šel k němu do divadla. Boris se mě v podstatě ujal. Když jsem měl točit svůj první film, navrhl, ať ho natočím podle písničky The Beatles Eleanor Rigby, která vypráví o starých lidech. Napřed mě ale poslal na sociální péči o staré lidi se starat, abych věděl, o čem točím.

Dva roky jsem každý den trávil na Malé Straně u paní Kubátové, které tehdy bylo dvaadevadesát let a dvanáct let nevyšla ze svého bytu. A točil jsem o ní film. Byl jsem tam denně včetně Vánoc, od rána do pozdního večera. Pamatuji si ty večery, kdy jsem odcházel a plakal, protože jsem nevěděl, jak to natočit. Boris při mně celou tu dobu stál a učil mě nevzdávat se a bojovat o tvar. To mi ostatně napsal i do léčebny. Napsal mi, ať jsem hrdý na to, kde jsem a co tam dělám, protože procházím tím nejdůstojnějším bojem, jakým člověk může jít – bojem o tvar.

V léčebně člověk bojuje o tvar?

Jistě, o svůj vlastní. Ty mříže tam nejsou proto, abyste nemohla utéct, ale aby se k vám nedostal vnější svět. Dávají vám bezpečný prostor k tvorbě sebe sama, k boji o tvar. A tvorba filmu není nic jiného.

Klasická psychoterapie mi tehdy zachránila život

Jaký jste měl vztah se svým skutečným otcem?

Tatínka jsem miloval, on miloval mě… Možná až příliš, což se brzy stalo důvodem maminčiny žárlivosti. Můj tatínek byl vizionář, charismatický člověk, který stál za druhým televizním přímým přenosem v Evropě, postavil první televizní kameru v Československu. Abych ilustroval jeho význačnost, připomenu svůj zážitek z dětství. Když jsem byl malý kluk, přiletěl za tátou na návštěvu pan Akio Morita, zakladatel společnosti Sony!

Táta otevřel dveře a pan Morita se před ním zlomil do půl pasu. A já dostal jeden z prvních prototypů walkmana. Byl to krásný den. Maminka byla nádherná a dům voněl květinami. Můj tatínek byl v jistém smyslu geniální, ale žil jen svou prací. Zastával názor, že výchova znamená dát dítěti absolutní svobodu a nechat ho být. Najdi si, co miluješ a čemu se rozhodneš věnovat svůj život.

Říká se, že je nutné buď přetavit jednu závislost v jinou, méně patologickou, nebo najít hodně silný motiv, aby se člověk z tvrdých drog dostal.

Já jsem věděl jen to, že nejde dělat obojí, že pokud chci točit filmy, nemůžu fetovat. Je to jako s dívkou – když ji opravdu milujete, nespíte s jinou, protože myslíte jen na tu milovanou. Drogy jsou mi lhostejné. Už jsem tam byl. Byla to lekce, kterou nepotřebuji opakovat.

Chodíte dosud na nějaké terapie?

Chodím. Stále se vyvíjím a cítím potřebu pojmenovávat, co se ve mně děje, pracovat s tím. Klasická psychoterapie mi tehdy zachránila život, ale už v léčebně jsem tíhl k alternativám. I tam si mohl člověk vybrat. Byli tam psychiatři, ale i laičtí terapeuti s vlastní alkoholickou zkušeností nebo farář bohnického kostela, který k terapii přistupoval skrze víru a inscenaci biblických výjevů. Učil jsem se, že cest k sobě samému může být víc, že je důležité se nezavírat. Postupně jsem přestal chodit na psychoterapie, ale chodím k takové úžasné divožence.

Docházíte na terapie k divožence?

Ano, rád jí tak říkám. Jsou to pro mě velmi důležitá a hezká setkání. Mám silné ratio a ona mi pomáhá k některým věcem dojít jinak. Je to velmi vzdělaná dáma,  přírodovědkyně, která se zároveň věnuje astrologii a alternativním cestám terapie, přitom má ovšem fundament klasického západního vzdělání.

Ona je to stejně hlavně psychoterapie…

Ano. Já špatně reaguji, když mi někdo říká, co mám dělat. Potřebuji si k tomu dojít sám. A v tom mi ona pomáhá

Děti nemáte. Nechtěl jste je, nebo to tak vyplynulo z okolností?

Zatím to nepřišlo. Jsem všemu otevřený. Vnitřně jsem přijal fakt, že věci se nedají urvat vůlí. Už nechci za věci „umírat“, chci jít v harmonii.

Kdy to období začalo?

V době natáčení seriálu Modré stíny (kriminálni TV miniserie se natáčela v roce 2015, pozn. red.).

Nadaboval jsem jich víc, ale Rocky byl první

Oním předělem byl rozvod s herečkou Evou Jeníčkovou?

Byl toho podstatnou součástí. Období, v němž jsem si připustil, že jakkoli se snažím, nedokážu udržet věci pod kontrolou. Když jsem to dokázal přijmout, osvobodil jsem se. Modre stiny se staly nejsvobodnější prací v mém životě, což je paradox, protože jsem si je neprodukoval.

Máte nějakou zásadní filmovou postavu, která vás v dětství nějak ovlivnila?

Rocky! (rozesměje se)

Opravdu? Proč zrovna tenhle boxer?

S filmy, s nimiž se člověk potká v dětství, je to složité, nedá se na ně vztáhnout klasické kritické vnímání. Jde o subjektivní zkušenost. S Rockym (v hlavni roli Sylvester Stallone, pozn. red.) jsem strávil moc času. Dlouho to byla jediná videokazeta, kterou jsem měl. V osmdesátých letech nebylo možné videokazety jen tak koupit, šlo to jen na černém trhu, na burzách, kde se dala nějaká nekvalitní kopie buď koupit,  nebo vyměnit – kazetu za kazetu. Neměl jsem peníze, musel jsem vyměňovat. Jenže abych mohl vyměňovat, musel jsem mít „kapitál“ – kazetu s filmem s českým dabingem. A tak jsem Rockyho nadaboval!

Vy jste daboval VHS kazety s Rockym? Jak, proboha?

Ale jo! Měl jsem pirátskou nahrávku v angličtině, tak jsem ji zastavoval a slovo po slovu jsem se slovníkem přeložil všechny dialogy, pak jsem VHS přepnul na mikrofon a jel jsem: „Adriano, já tě miluji.“ A tak jsem vytvořil první film, který jsem mohl vyměnit za jiný. Nadaboval jsem jich pak víc, ale Rocky byl první. Naučil jsem se tak anglicky.

Čím vás Rocky tolik okouzlil?

Je v něm kus mého dětství. Často si na něj vzpomenu, když se pouštím do věci, kterou považuji za těžší, než můžu zvládnout. Dobré srdce, laskavost, vůle. S přibývajícím věkem mi občas přijde na mysl v kontextu práce na sobě samém. Věřím, že člověk se může stále zlepšovat. Nemyslím si, že tělo má jít do hrobu zhuntované, jak Češi rádi říkají, ale naopak. Nemá se rozpadnout, ale zastavit. Krásné mladé tělo dostane každý, ale po čtyřicítce jsme si za jeho podobu už odpovědní sami. Je obrazem našeho charakteru. Podobně věřím, že nejlepší filmy nemají být první tři, ale ty poslední. Většinou je tomu naopak, je to jednodušší.

Boxoval jste někdy?

Chodím do posilovny, cvičím, běhám. Sport je pro bych ten tlak neunesl. Sport upevňuje charakter.

Pila až do konce, dostala epileptický záchvat, který jí zničil mozek

Takže to je podle skutečné události?

Ne, je to fikce. Jedna z přeživších se vydá za Marií Výrovou (šefka detektivů, kterou hraje Klara Meliškova, pozn. red.) a prosí ji o znovuotevření případu, protože s myšlenkou na tu křivdu už nedokáže žít. Vedení policie to odmítne, Marie si ale vezme dovolenou a jde věc vyšetřovat ve svém volném čase. Příběh mě fascinuje jako studie toho, co s lidskou povahou dělá nezpracovaná, neléčená křivda. Toho tématu jsme se již dotkli ve filmu Klauni.

Nezpracované zlo v Klaunech. To je motiv, který člověka zasáhne – nesmiřitelný konflikt dvou bývalých kamarádů až za hrob. Předobrazy hlavních hrdinů byli váš přítel Boris Hybner, mim Ctibor Turba a Bolek Polívka. Ten konflikt se odehrál mezi Turbou a Hybnerem i doopravdy, že?

Mou prací není rozkrývat osobní životy. Na Klaunech nás s Petrem Jarchovským zajímalo, jak těžké je společně něco tvořit a jaké to je, když skupina jako celek přesahuje všechny své jednotlivé součásti. Jak s tím a v tom žít? Bylo fascinující objevovat, jak na takovou situaci lidská povaha reaguje.

Dokázal byste vy sám takhle neuzavřít nějaký osobní problém?

Konflikty a zranění je třeba vyzdravovat okamžitě. Neléčené vás začnou ovládat a deformovat vaši osobnost. K tomu si ale člověk musí umět naslouchat. Hořkost, jakou v sobě hromadí postava Jiřího Lábuse, metastazuje do jeho tvořivosti a zrodí tak monstrum manických litanií a obžerství, v němž – doslova – ztratí svůj tvar.

Vy jste konflikt s matkou zpracoval?

Ano.

Sám v sobě, nebo s ní?

Sám v sobě. Ona pila až do konce, dostala epileptický záchvat, který jí zničil mozek. V nemocnici mě už nevnímala… Nesoudím ji. Odpustil jsem jí. Někdy prosím o odpuštění já ji. Nějaký čas jsem se trápil, že mi dětství, drogy a bezdomovectví vzaly příliš velkou část života, že s množstvím investované energie, kterou dávám do své práce, bych měl být podstatně dál, než jsem, ale to jsou nesmyly. Všechno je tak, jak má být, a je to součástí mého dnešního tvaru. Jsem díky tomu všemu šťastný. Cítím se podstatně mladší, než jsem, pořád mám energii „prvního filmu“. Mám víc energie a jsem soustředěnější, než jsem kdy v životě byl. Jsem připraven.