Vladimír Sládek2018-07-08T21:28:45+00:00

Project Description

Zpověď lidské kosti

Od doby kamenné do současnosti. Třicet tisíc let vývoje člověka. Dva tisíce sedm set vzorků kostí. Dvanáct let práce. Doc. (VLADIMÍR SLÁDEK) (48), Ph. D., z Přírodovědecké fakulty UK vedl středoevropský tým, který se podílel na unikátním mezinárodním antropologickém projektu analýzy lidských kostí. Co všechno se dá vyčíst z kosti, ve které se zastavil čas? Co se stalo s lidskou kostrou, když se z lovců-sběračů stali zemědělci? A co s ní napáchala současná civilizace?

Vyšlo v časopise Téma 8. června 2018

Nezdává se vám o kostlivcích?

To ne. Na pomezí bdění a snění o práci hodně přemýšlím, ale přímo do snů mi práce pronikala možná v dobách doktorátu. Teď se mi zdávají jiné věci… Ale nevím, jestli tohle patří do našeho rozhovoru.

 Sny jsou mé oblíbené téma, když si je někdo pamatuje…

Aby si čtenáři nemysleli, že vědci nejsou úplně normální… (odmlčí se) No, ale oni teda trošku mimo jsou…

Lidi, kteří jsou trošku „mimo“ průměr, jsou zajímaví.

Myslím, že když děláte naplno vědeckou práci, tak vám do života prorůstá organicky. Vědec má výhodu i nevýhodu, že nemá pevnou pracovní dobu, může si práci zorganizovat do jisté míry sám, ale ve skutečnosti pracuje pořád. To se pak promítne do různých činností, jsem profesionálně deformován. Třeba když se dívám na tanec, přemýšlím, jak tělo při takovém pohybu funguje, jak se svaly zapojují, přemýšlím o tom, že tanec je jen další možnost, jak využít bipední lokomoci…

Nezůstaneme raději u termínu: pohyb po dvou zadních?

Tak když už, tak raději po „dvou dolních“, ve vzpřímené poloze, u lidí už zadní končetiny neexistují (směje se). Lidé jsou fakt zvláštní zvířata, je fantastické, jak jsme ten pohyb zvládli a zefektivnili. Lidé jsou evolučně adaptovaní k vytrvalostnímu běhu, na dlouhé vzdálenosti, ale ten pohyb na dolních končetinách jsme začali používat na velmi specializované činnosti, jako je třeba už zmíněný tanec. Stojíte vzpřímeně na dvou končetinách, pohybujete se a ještě musíte vnímat rytmus. A je zajímavé pozorovat, jak se ta schopnost usazuje v různých etážích našeho mozku. Nejdřív to nejde, postupně se učíte kroky, stejně jaké dítě, když si začíná osvojovat vzpřímený postoj, pak kroky kontrolujete, cvičíte, precizujete a najednou zjistíte, že to tam máte a děláte ty kroky v rytmu úplně automaticky. Takhle jsme to zažili i v raném dětství, najednou z prvního vrávoravého kroku byla souvislá vzpřímená chůze a pak i běh. Tohle je nakonec ten nejhlubší zážitek, který si neseme od našich pradávných předků.

Čím si vaši pozornost vlastně získaly kosti?

To je vtipná historie. Ještě když jsem šel na přírodovědeckou fakultu, chtěl jsem se anatomii a hlavně „kostře“ vyhnout. Vážně! Kosti mi připadaly divné, tvrdé, pevné, vlastně nezajímavé… Pomýšlel jsem si na rostlinnou biologii, už na gymnáziu jsem dělal nějaké práce o růstových hormonech rostlin. A pak jsem se ocitnul na přednáškách antropologa (Vladimíra) Novotného. Najednou jsem v tom viděl i dynamiku a hluboké souvislosti. Kost je geniálně vymyšlená, protože ve skutečnosti zastává v těle až nečekaně protichůdné funkce. Musí být pevná, ale přitom pružná. Musí něco chránit, ale zároveň musí umožnit pohyb. Musí zajistit přísun některých látek, ale přitom zrovna tyto látky zajišťují její pevnost. To všechno skoro nejde dohromady.

Stačila jedna přednáška?

Ne, to nebyl jeden okamžik, na té přednášce jsem spíš pochopil, že je to jinak, než jsem si myslel, ale pak se stalo, že mě kosti začaly fascinovat. Ale znám víc antropologů, kteří k oboru přišli úplně z jiných sfér. Slavná antropoložka Meave Leakeyová, která učinila zásadní objevy fosilií v savaně a na poušti, které změnily pohled na některé aspekty vývoje lidstva, toužila být mořskou bioložkou. Byl jsem na její přednášce, kde o tom mluvila. Prý ji ale jako ženu odmítli námořníci vzít na loď. A tak přijala nabídku výzkumu v poušti. A jaké objevy tam udělala!

A tak jste jako antropolog začal zkoumat kosti mrtvých lidí?

I jejich zlomky… Díky našim vědeckým poznatkům můžeme i ze zlomku kosti zpětně modelovat celek, díky znalostem o dekompozicích a způsobu rozkladu můžeme například přiblížit, co se stalo před tím, než se v té či oné poloze tělo ocitlo. Pokud se někdo bude chtít mrtvého těla zbavit ve vaně s kyselinou, ale zůstane z něj jenom třeba zlomek kosti, jsme schopni z toho zlomku zpětně namodelovat, jak ta kost vypadala a jak ta kyselina působila, což se hodí v kriminalistice, a když tělo někdo pohřbí a bude působit kyselé prostředí, dokážeme se díky ostatkům vrátit do chvíle, kdy vás pohřbili.

Archiv Vladimíra Sládka

Kde je v tom ta „dynamika“, kterou jste zmínil?

V antropologii existují dvě školy, deskriptivní francouzská, tu jsem poznal během doktorátu ve Francii, a dynamická bioarcheologická, kterou jsem poznal jako post-doc v USA. Francouzská učí popisovat kosti, díky ní jsem se naučil dojít k jasnému a srozumitelnému popisu toho, co vidíme. Ale ta americká zkoumá právě dynamiku, proces, nespokojí se s popisem, ale hledá funkční vysvětlení, a v tom jsem se našel. V kosterních pozůstatcích je totiž možné číst i to, jak se ten člověk hýbal, jak žil, jak se živil… Zkoumáme vliv vnějšího prostředí na kosti, vliv mechanické zátěže a tak dál. To je ta dynamika.

Antropolog vlastně dostane k analýze kost, ve které se zastavil čas…

Líp bych to neřekl! To je úplně přesné.

A vaším úkolem je ten čas rozhýbat. Podívat se do minulosti, co předcházelo tomu, než se ten čas zastavil?

Ty časy jsou dva. Jeden je čas individuální, takzvaný ontogenetický. Tedy to, jak se utvářela kostra konkrétního člověka v čase od početí do smrti. Je zábavné třeba pozorovat hlavy studentů, podle šišatosti a placatosti usuzuji, jaká tendence polohování miminka v postýlce převládala.

Fakt?!

Jistě. Jestli se nebojíte, sáhněte mi tady na hlavu…

Áha, tak vás pokládali na zádíčka, máte vzadu plošku.

Přesně tak. To je otisk ontogenetického vývoje na mé lebce. Vývoj člověka od dětství pokračuje směrem ke stárnutí, během toho se kosti mění. A pak člověk zemře a začne se rozkládat. Pro nás antropology je zajímavý úplně celý ten oblouk. A ten druhý čas, který protéká kostí, je evoluční, který plyne v kostrách lidí od doby, kdy se oddělili od šimpanze, což se stalo asi před šesti až osmi miliony let. Baví mě hledat souvztažnost mezi těmito dvěma časy v okamžiku smrti. Kost tak může být svědectvím o době, o stadiu evolučního vývoje člověka, ale i o jeho soukromém životě. Nám nestačí popsat, jak kost vypadá, my chceme vědět, jak ti lidé žili.

Takže z kostí čtete lidské příběhy?

A v tom příběhu je ten posun od deskriptivního přístupu k dynamickému. A když někdo žije, tak tvoří v kosti příběh.

Takže najdete kosti například z obou paží ženy z mladší doby kamenné a píšete podle nich příběh o tom, jak ta žena drtila obilí oběma rukama, a tak u ní vznikla – ve vývoji člověka ojedinělá – pravolevá symetrie, tedy že nepreferuje pravou, nebo levou ruku?

Svým způsobem. Skládám příběh té ženy, ale stavím na vědeckých datech a poznání. Ke každé větě svého příběhu dokážu dát vědecký výrok, který je možné otestovat. Jsem vědec, nejsem dramatik nebo beletrista. Píšu vědecké příběhy, kde se každá komponenta opírá o data, i když to třeba nemusí být na první pohled patrné. Viděl jsem krásný dokument Příběh lidí, díl Austalopithecus. Tam není ani jedna fosilie, je to celé „příběh“, ale dokázal bych vám říct, na základě čeho je každý obraz postavený. To je vědecký příběh.

Právě příběh těch žen z rané doby prvních zemědělců mě zaujal ve výstupech, které jsem četla o vašem pozoruhodném výzkumu. Byl jste součástí celoevropského vědeckého týmu, respektive čtyř týmů, a vy jste vedl ten středoevropský, který dlouhých dvanáct let zkoumal 2 700 vzorků kostí z různých období vývoje moderního člověka za posledních 30 tisíc let. Nenudilo vás něco dělat tak dlouho?

Ne, ani trošku. Mě to hrozně bavilo. V dnešní době je pro vědce ojedinělé, že může na něčem pracovat dlouhodobě a soustředěně, jinak se totiž spíš „rozpadáme“ do nějakých dílčích krátkodobých cílů, plníme nějaké termíny a musí se pořád spěchat, zvlášť v prostředí grantových projektů v České republice.

Než se dostaneme k tomu, co jste zjistili, zajímalo by mě, co jste za těch dvanáct let zjistil sám o sobě?

Utvrdil jsem se v tom, že člověk skutečně stárne. Před dvanácti lety jsem ještě dobře viděl na obrazovku, dnes už si musím zvětšit písmo. I moje kostra zestárla. Na druhou stranu jsem před pár lety začal běhat, tak jsem možná tu kostru zase dostal trochu do formy. Možná jsem pozastavil tu senescenci…

Co?

Předčasné stárnutí. Stárnutí má totiž dva aspekty, není pro to úplně dobré české pojmenování. Jedno je aging, tak jak stárneme každý den. Od narození. Ale pak je stárnutí ve smyslu nějaké degradace, tu vnímáme negativně, je to opotřebení či poškození kostí nebo změny jejich pevnosti, jako je osteoporóza.

A proto taky nejspíš ženy dělají – asi podvědomě – všecko možné pro to, aby proporčně zvětšily svůj bérec. Zkracují si sukně, zvyšují podpatky…

Srovnávali jste zejména dlouhé kosti dolních a horních končetin napříč třemi desítkami tisíc let, ale taky od východu na západ a ze severu na jih. Asi každý tuší, že Skandinávci jsou vyšší než Italové… ale ona to není jen prostá průměrná výška, co evropské národy odlišuje, že?

Ano. Nejde jen o velikost těla, ale zejména o proporce. A zmínila jste „od východu na západ“, ale tento gradient v proměnách proporcí kostry nefunguje, spíš pozorujeme v Evropě rozdíly v tom severojižním. A jednu z hlavních rolí v utváření kostí hraje termoregulace. Jižní populace jsou jí mnohem víc „otevřené“, tělo je stavěné tak, aby se dalo rychle při fyzické aktivitě ochladit. Tam, kde jsou vyšší teploty, je dolní končetina ve vztahu k trupu delší, přestože celkový vzrůst postavy je nižší. A na severu, kde není problém se ochladit, ale naopak udržet teplo, se zvětšuje tělesné jádro a zkracují dolní končetiny.

Takže Seveřané jsou vyšší, ale mají kratší nohy?

Ne nohy, ale dolní končetiny.

To jsou nohy…

Pozor. Musíme mluvit ve správných termínech, abychom si rozuměli. Představte si, že najdete v té hrobové jámě tohle (ukazuje na ruku od zápěstí k prstům). Co to je?

Ruka.

Ruka, dobrý. Najdeme teď tady tohle (ukazuje od prstů až k ramennímu kloubu). Co to je?

Paže.

Ne, to je volná horní končetina, která zahrnuje pažní kost – tedy podklad paže, pak dvě kosti tvořící předloktí a ruku – od zápěstí po konečky prstů. A teprve když najdeme i lopatku a klíční kost, pak to bude celá horní končetina. Ale po pravdě, ty jsme k dispozici neměli, u projektu Evropanů jsme se zaměřili hlavně na pažní, stehenní a holenní kost. Končím s přednáškou z anatomie, jen jsem chtěl, abychom si rozuměli.

Dobře. Vraťme se tedy k tomu, jak mají Evropané různé proporce. Co se podle toho dá ještě vyvodit?

To je hrozně zajímavé. Horní a dolní končetiny totiž nerostou proporčně stejně. Ve vývoji jedince rostou nejdřív části, které jsou blíže k hlavě, tedy například stehenní kost roste dříve než kosti bérce, které ovšem rostou zase dříve než noha. A co z toho lze vyvodit? Třeba když dítě prodělá v době, kdy nejvíc roste stehenní kost, infekci, růst se zpomalí a už to nikdy úplně nedožene, takové děti budou mít vždy proporčně kratší stehenní kost než vrstevníci, zatímco bérec, pokud už bude růst v optimálních podmínkách, bude zase odpovídat danému růstu. Apropos, zrovna bérec je pro člověka asi důležitý i jaksi sociálně, roste totiž v období, kdy nastupuje u dívek a vlastně i u chlapců puberta, kdy se formují základy reprodukce, takže jeho dobrý růst je znakem toho, že v tomto období zejména dívka prospívá…

Což značí slibnou plodnost?

Ano. A proto taky nejspíš ženy dělají – asi podvědomě – všecko možné pro to, aby proporčně zvětšily svůj bérec. Zkracují si sukně, zvyšují podpatky…

Ha, jsem přistižena při činu!

Vidíte (směje se). Tím si ženy opticky prodlužují bérec. Tím se opticky zvyšuje i výška postavy, ale v proporčně citlivé oblasti bérce tím tedy ženy, mnohé nejspíš podvědomě, zvyšují svůj fitness a sexuální atraktivitu. Zdá se mi fascinující, jak vlastně všecko funguje dohromady, jdeme po ulici a máme ve svých kostech otisk příběhu trvajícího miliony let.

Vraťme se k vašemu velkému výzkumu. Namodelovali jste, jak se proměňovala průměrná výška postavy, pevnost kostí a proporce. A co úplně praští i absolutního laika do očí, je „propad“, který lidstvo zaznamenalo, když se z lovců-sběračů stalo ranými zemědělci.

Ano. V neolitu (zhruba 8 000 až 5 000 let před naším letopočtem, pozn. red.) jsme dostali první úder. Začali jsme dělat něco jiného, než nač jsme evolučně adaptovaní, tedy na vytrvalostní běh či rychlou chůzi při sběru a lovu. Takový běžný mužský člen lovecké tlupy v oblasti, kde je dnešní Česko, před 30 tisíci lety měřil v průměru 174 centimetrů, muž pěstující v raném neolitu na stejném území první plodiny, tedy nějakých pět tisíc let před naším letopočtem, byl o čtrnáct centimetrů nižší. Lidé se zprvu dostali na hranici svého přežití, na počátku „zemědělství“ šla výška i pevnost kostí strmě dolů. Lidé začali experimentovat s něčím, co neměli dobře podchycené, muselo se stát něco mimořádného, proč to udělali, těch teorií, co je k tomu přimělo, jak a proč se to stalo, je víc a je to na jiný rozhovor. Ale jen si to představte! Byla byste ochotná změnit naprosto radikálně svůj životní styl? Ta změna tehdy byla opravu radikální. Asi jako kdybyste se jako rodina sebrali, nechali všechny věci doma, odešli pěšky do lesa a začali se živit lovem a sběrem. Tehdy se lovec vrhnul na pěstování…

A nešlo mu to.

Nějakou dobu ne, ale postupně to vymyslel, zintenzivnil produkci, zapřáhl zvířata, pochopil, že kráva není jen konzerva masa, ale že dává mléko a nastala revoluce druhotných produktů – mléko, vlna, vejce, zlepšila se výživa, a to se zase ukázalo na pevnosti kostí. Důležité totiž bylo, že byl člověk pořád v pohybu, sice už to byl jiný pohyb, ale byl. Takže v momentě, kdy se zlepšila výživa, letí výška i kvalita kostí nahoru. V době měděné se výška postavy zvedla zhruba o deset centimetrů.

Osteoporóza se „léčí“ až u dospělých jedinců, přitom se zdá, že se ten problém týká dětství.

Pak zase – čerpám z vašeho výzkumu – klesla kvůli ochlazení, během takzvané malé doby ledové, tedy na přelomu středověku a průmyslové revoluce, kdy byl opět problém s výživou. Ale po průmyslové revoluci, během 20. století jsme naše předky zase dohnali a v posledních letech i přerostli, ne?

To ano. Ale má to svoje ale. Ten bezprecedentní nárůst výšky postavy způsobil zejména pokrok v medicíně a celková blahobytnost moderních Evropanů, ale když se podíváme na pevnost kostí, musíme si nalít čistého vína. Jsme na tom podobně jako ti první zemědělci.

Jak to?

Na podrobnějším výzkumu pracujeme, zatím to není dobádané, tak o tom můžeme mluvit jen velmi obecně a s tím, že jde o naši hypotézu, ale skutečné negativní důsledky blahobytu poznáme na kostře tak za dvacet třicet let. To zásadní slovo je: osteoporóza.

Řídnutí kostí. Problém, který se týká zejména žen po menopauze…

Týkal. Nyní už se objevuje v mladším věku u žen, ale mnohem častěji i u mužů. O osteoporóze existují stovky článků, věnují se jí ortopedové v celém západním světě, kromě hormonálních změn totiž souvisí se zásadním úbytkem pohybu, jenže se „léčí“ až u dospělých jedinců, přitom se zdá, že se ten problém týká dětství.

Jak jste na to přišli?

Mobilita dospělých se snižuje už od průmyslové revoluce, kdyby úbytek pohybu dospělých byl zásadním faktorem pro osteoporózu, muselo by se to projevit už v průběhu 20. století, ale ten problém pozorujeme až nyní. Tak se nad tím můžeme společně zamyslet. Co je teď opravdu jinak, než bylo kdykoliv, ale opravdu kdykoliv předtím? Co bylo stejné v dobách prvotních zemědělců, pokročilého intenzivního zemědělství, průmyslové revoluce? Dospělí se hýbali čím dál míň, ale děti…

Více méně stejně! Aha! Až v posledních desítkách let přestaly. Několik desítek tisíc let bylo pro děti příznačné, že se volně pohybovaly, lítaly po venku…

Zatímco dnes rodiče převážejí dítě z jednoho kroužku do druhého, volného pohybu dětí v důsledku civilizačních tlaků zásadně ubylo, a to je něco, co lidstvo nepamatuje. Vy sama budete za pár let ve věku, kdy vás začnou ortopedové kontrolovat, ale s tím už se pak nic moc udělat nedá. Ta tragédie vzniká v dětství. Zbořili jsme zdravé dětství. Děti neudělají kotoul, ztrácejí motorické dovednosti, jsou obéznější. Už je to vidět dnes, ale za dvacet třicet let se to projeví na jejich kostrách. Když se nenaučíme hýbat se v dětství, už to – myslím celkově jako lidstvo – nedoženeme. Odpradávna se lidstvo snaží zlepšovat si život, v posledním století jsme zbořili poslední limity, které bránily plošnému blahobytu – samozřejmě mluvím o „západní“ civilizaci. A buch! Problém! Jsme schopní získat obrovské množství energie při minimálním výdeji či námaze. Od tohoto vzorce odvodíme všecko. Obezitu, krátkozrakost, řídnutí kostí.

Jsme obézní, ale díky vědě a medicíně jsme zase dlouhověcí.

Budu oponovat. Když se zkoumá demografie lovců sběračů, tak se zjistí, že vlastně tam vůbec nejsou výjimky, kdy se dožili sedmdesáti i více let.

Aha, i tam se ďábel skrývá v průměru, že?

Ano. Měli samozřejmě vysokou dětskou úmrtnost, a tento problém jsme díky medicíně vyřešili excelentně. Ale pokud lovec sběrač přežil dětství a kritické chvíle svého života, mohl prožít relativně spokojené a zdravé stáří, kdy se pořád mohl hýbat a být aktivní. My se sice dožíváme osmdesáti let, ale od padesátky nám kvalitu života snižují civilizačních choroby, devalvují stáří na přesouvání se od jednoho lékaře k druhému. Žijeme déle, ale za jakou cenu? Nežili bychom déle, kdybychom využili jen pozitivních částí blahobytu?

Jak těžký byl život lovce-sběrače?

Jak si ho představujete vy?

Představuju si, že když bylo léto a když se dařilo při lovu, tak se měli docela dobře, ale třeba v zimě to muselo být těžké…

Možná máme o lovcích-sběračích poněkud zkreslené představy. Jistěže jejich život byl jiný, pociťovali diskomfort a jistě i zimu nebo hlad, ale možná to nebylo tak dramatické, jak si představujeme, někteří lovci sběrači možná dokonce žili v relativně velkém nadbytku, alespoň v určitém období. My si nakoupíme v supermarketu, ale jsme šťastnější? Náš mozek je odpradávna připraven na určité stimuly, ale teď je nemá, většina lidí, kteří běhají, říká, že prožívá až euforické stavy, aha! Jak to, když fyzická aktivita je vlastně něco, čemu se chceme vyhnout. Protože náš mozek je takto na to evolučně připraven!

Celou tlupu pak živily ženské, v africké savaně to bylo genderově vždycky nespravedlivé, chlapi se uměli u ohně prosadit a všichni je poslouchali.

Takže zpátky ke kořenům. Pomalu a dlouho běhat?

Ano! To by bylo ideální, kdybychom se opět přiblížili aspoň zčásti k tomu, jak lovci a sběrači žili.

Nutnost pohybu a snížení příjmu energie je poučka, kterou ale každý dobře zná…

Není to žádná novinka, jen je těžké se podle toho řídit. Běh na dlouhou vzdálenost je opravdu skvělá věc, jen pomalý, co každý udýchá. Co největší část dne trávit venku. A taky pro psychickou pohodu snížit počet lidí, se kterými komunikujeme. A snížit energetický příjem. Kostka cukru, kterou vynalezli v 19. století v Dačicích, je v evoluci lidí něco mimořádného! Není potřeba jíst žádnou vyhraněnou dietu, žádné nesmysly, jako je třeba raw food.

Protože oheň k člověku evolučně patří…

Jistě. Naši předkové maso běžně opékali. Objev ohně a tepelné úpravy jim dokonce umožnil zefektivnit energii, kterou z masa získali, a tím i podmínit některé změny například ve fungování mozku, tyhle jídelní výmysly stejně zase vycházejí ze života v blahobytu. Vařte co nejvíc z primárních produktů, dbejte na velký podíl zeleniny, maso klidně, ale ne moc. Naši předkové v africké savaně měli jen to, co ulovili nebo spíš posbírali. A většinou o těch úlovcích spíš jen vykládali u ohně. Celou tlupu pak živily ženské, v africké savaně to bylo genderově vždycky nespravedlivé, chlapi se uměli u ohně prosadit a všichni je poslouchali. Šli na lov a nic neulovili čtrnáct dní, zatímco ženské po celou dobu poctivě sbíraly, … a pak poslouchaly obdivně své muže a snad i zapomněly na to, že jim vlastně nic nedonesli.

***

Úvodní foto: Michal Sváček, MAFRA