Project Description

Mičurinský veleúkol

„Není to jeden vědec, ale celý tým specialistů,“ říká o nestorovi české přírodovědy jeho žák Václav Cílek. Vojen Ložek, machr na šneky slaví devadesátiny (vyšlo v roce 2015). Provází nás krajinou a vzpomíná na svou tajnou geologickou misi v temných 50. letech, na vroucí polibek od kočky (nebo ďábla?) a chuť užovky ve válečné nouzi.

Vyšlo v časopise Interview v srpnu 2015, foto: Tomáš Nosil

Už chápu, proč to o vás Václav Cílek říká. Včera jsem si pustila na YouTube vaši přednášku, je fascinující, jak volně přecházíte z oboru do oboru, z geologie do botaniky, od botaniky k zoologii, k tomu kapitola z pravěkého zemědělství… 

Ale to je důležité. Přírodovědci by měli mít znalosti z jiných oborů, než jen z toho svého úzkého zaměření. Geobotanika by například mělo zajímat, jestli prostor, který študuje, byl v pravěku osídlený. Jsou místa, které se tváří jako velká divočina, třeba národní rezervace Karlštejn, ale pozor, v jejím centru jsme objevili hradiště z doby pozdně bronzové! Je to přírodovědecky velmi bohatá oblast, ale je to výtvor přírody i člověka, nelze to oddělovat. V řadě našich krajů, kam hrábnete, narazíte na lidské stopy.

A je člověk vždycky ten, kdo přírodu ničí?

Dřív tolik ne, neměl na to ani takové technické prostředky, ale v dnešní době je to do jisté míry pravda. Je řada aktivit, jejichž následky jsou nevratné, třeba odtěžení celých hor. Když si lidstvo ty prostředky vyvinulo během vědeckotechnické revoluce, netušilo, jak velké dopady na přírodu mohou mít.

Mluvíte o průmyslu?

Nejen. Dali jsme teď s kolegyní Luckou Juřičkovou dohromady článek o tom, jak krajinu k nepoznání změnilo lesní hospodářství, a to během jednoho jediného století! Neuvěřitelné. K tomu všechny průmyslové aktivity. Už skoro nevíme, co to je čistá voda.

Přitom se říká, že voda je nyní daleko čistší, než byla začátkem devadesátých let.

Zlepšilo se to, je to – řekněme – přijatelné, ale dobré to není. Jako kluk jsem se koupal ve Vltavě pod Prahou, což by v dnešní době bylo dost problematické. Bydleli jsme na břehu Vltavy u dnešního Jiráskova mostu, pamatuju dobu, kdy ten most ještě nestál. V létě jsem chodil rovnou z domu v plavkách do řeky. Když byla nízká voda, podplavali jsme jez a seděli „pod vodou“.

Učíte na přírodovědecké fakultě už padesát let. Jak se mění studenti v čase? 

Bývaly doby chytrých studentů, pak přišly doby, kdy byli úžasně natvrdlí a plácali neuvěřitelný věci. Teď bych řekl, že je to lepší. Oni jsou študenti pořád v podstatě stejní, na tu přírodovědu nepřicházejí hloupí lidé, něco vědí a mají zájem, ale velký problém je, že se ztrácejí reálnou znalost přírody. Oni za to ale sami nemohou, souvisí to s vývojem společnosti, mají malou možnost přírodu poznat a „ošmatat“ si ji v terénu.

Je to velký handicap? 

Ano. Mám celofakultní přednášku Vývoj přírody a krajiny v kvartéru, tedy za poslední dva miliony let. Je to taková nalejvárna o dějích v přírodě, které nikde nejsou souborně publikovány. Davu před sebou ve velké posluchárně říkám cizinecká legie, jsou to posluchači všech možných fakultních oborů… a říkám jim: „I když budu dávat sebepečlivější důraz na popisy různých jevů a objektů, dokud to neuvidíte, nebude to ono.“ Musí poznávání přírody hodně dohánět, nemají to pod kůží. A ta klesající praktická znalost může mít i hodně vážné následky.

Jaké? 

Příklad? Když začaly veliké povodně v roce 2002, působil jsem na ministerstvu životního prostředí jako poradce. A záhy jsem zjistil, že chybí hlubší povědomí, co je to niva a jaké jevy jsou s ní spjaty!

Když řeknu louka, tak se pletu? 

To je čistě botanický pohled, ale geologicky je to ploché údolí ovlivňované a vytvářené vodním tokem s určitou flórou a faunou. Každý starosta by měl vědět, jestli v obci má nivu a jak s ní zacházet. Tak jako každý mlynář za starých časů věděl, že když má něco v nivě, tak mu to občas voda zaplaví. Tak to je. Často dnes lidem chybí obyčejný selský rozum.

Kde jste si jako malej kluk přírodu nejvíc ošmatával vy? 

V Praze, na venkově i v Jugoslávii. Zdá se dnes neuvěřitelné, ale za první republiky jsme jedny celé prázdniny trávili na jugoslávském ostrově Krk, jezdili jsme tam s rodiči a bydleli v takovém obskurním ubytovacím zařízení, nikde žádné návaly, jen klid. A každopádně znamenaly prázdniny dva měsíce venku v přírodě a dva měsíce rošťáren. To už bude devadesát let.

Spousta současných špičkových českých přírodovědců byla vašimi žáky, mají vás ve velké úctě, slyšela jsem od nich vznešená přízviska, jste doyen české přírodovědy, ale i „nezmar“. 

Taky jsem slyšel všelicos. Na fakultě se teď musí psát na přednášející posudky, tak se někdy bavím. Jedna mladá studentka napsala: „Moudrý pan profesor, z kterého jde respekt.“ Jiná: „Pán je velmi starý a já ho nesmírně obdivuju, taky proto, že dokáže mluvit dvě hodiny, aniž by ztratil nit.“

Praha je přírodovědná výkladní skříň

Jste ve skvělé mentální kondici.

Přitom loni už málem vyvěšovali černou vlajku. Přišli mi na nějaký kryptický zápal plic, bylo mi zle, tedy – spíš bylo mi nijak. Když se mě ptali, jak se cítím, říkal jsem: „Stadium lenochoda.“ Byl jsem neuvěřitelně utlumený. A šlo to asi od deseti k pěti. Strčili mě na plicní, dávali mi infuze, týden mi bylo všechno jedno, neměl jsem hlad, ale ani chuť, nerozlišil jsem chleba od banánu. Na fakultě už bili na poplach, přišla má nástupkyně Lucka Juřičková s kolegyní a já jim povídám: „Přichystejte černou vlajku, každého dobrodružství je jednou konec.“ A jim bylo do pláče.

Nicméně vyvěsit ji nemusely. Co vás postavilo na nohy?

Přihnala se docentka Kubíková z botaniky s rozčvechtanýma jabkama a krmila mě. Začal jsem jíst a dostal energii a během čtrnácti dní ten zápal plic ustoupil.

Jste živ a zdráv, přednášíte a píšete dál. Třeba o tom, že Praha je přírodovědná výkladní skříň. Čím se o to zasloužila?

Když se vezme počet druhů rostlin, tak předčí skoro všechny národní parky a ochranné oblasti. Kdysi chtěli soudruzi zrušit pražskou geologii a udělat „centrum“ pro Sovětský blok v Moskvě nebo někde v Polsku, ale ukázalo se, že to, co se dá v Praze z geologie objet tramvají, autobusem nebo pěšky, na to je potřeba v Polsku rychlík a v Rusku letadlo.

Tak to zavrhli. Tady je všechno dosažitelné, nejrůznější geologické útvary Barrandova skála – silur a devon, Prokopák – devonské vápence i čtvrtohorní spraše, Hemrovy skály – podmořský vulkanismus, starohorní vulkanismus zase vytvořil takzvaná Zrcadla nad Vranskou přehradou nad Zbraslaví. Naše fakulta „sedí“ na ordoviku, to je útvar starších prvohor (cca 450 milionů let), jsou to dost jednotvárná břidlice s pískovcovými vložkami, ale bývají určitým způsobem „zasolené“, takže ohrožují podzemní potrubí, které může korodovat.

V Praze se sbíhají různé geologické formace, Praha tvoří „pupek“ Čech, i díky řekám. Vltava spojuje Prahu z jihem, Berounka s jihozápadem Čech, Sázava s jihovýchodem a Labe – kousek na Prahou – s východem. Navíc si málokdo uvědomuje, že hned za Prahou začíná poměrně slušné pohoří – Brdy. Lze tu vidět spoustu zajímavých věcí.

I dnes?
Řada lokalit už je zastavěná, zlikvidovaná, ale pravda je, že řadu dalších se podařilo zachránit – v rezervacích a přírodních památkách. Třeba křemencový hřbet Žižkova, nebo skalní útvary v Motole i v údolí Vltavy. Na dostřel od Prahy máme odkrytou sopku – Vinařickou horu u Kladna.

Je pravda, že na našem území se kdysi běžně pohyboval i nosorožec?

Jistě. Docela hojně. Poslední tu žil někdy před 13 tisíci lety, dnes již vymřelý srstnatý nosorožec. Býval tu třeba i pižmoň, který je teď už jen v Grónsku. Z paleomyslivosti zkouším.

Až tě uloví hyena

Z paleomyslivosti?

Jo. Přijde třeba holka, studuje učitelský obor, tak povídám: „Seš budoucí učitelka, když budeš mluvit s dětmi o pravěku, musíš mluvit o něčem, co ty děti upoutá. Proto ti dávám otázku: Seš lovec mamutů z Dolních Věstonic. Co budeš lovit a kdo bude lovit tebe?“ Když je chytrá, tak řekne, že na mamuta nebo nosorožce přece sama nestačí. Já řeknu, že má k dispozici oštěp s kamenným hrotem a musí ulovit pečeni pro rodinu.

Ona řekne: „Mohlo by to být zvíře velikosti kozy nebo ovce, takže třeba kamzíka nebo kozorožce. Možná i sviště.“ A já se ptám, kdo pak bude lovit ji. Ona řekne: „Jeskynní medvěd?“ „Ten tě může zabít, ale nebude tě lovit. Zkus jinou šelmu.“ „Šavlozubý tygr?“ povídá ona. „Pozor, to jsi na jiném stupni vývoji člověka, to bys musela být homo erectus, ne homo sapiens.“ Horko těžko se dopracujeme ke lvovi nebo levhartovi, ale to pořád není ono. Tak říkám: „Je to šelma, které se bojí i lvice. Je to hyena skvrnitá.“

Copak lvice není silnější než hyena?

Je. Kdyby hyena útočila sólo, tak by na lvici neměla, lvice by ji smetla úderem tlapy, ale hyeny chodí ve skupině a jsou chytré. Kdyby zahlédly lvici s kořistí, snažily by se jí kořist sebrat a nejspíš by se jim to hravě povedlo, natož, když uvidí s kořistí člověka. Hyena je hodně nebezpečná, když je ve skupině, stejně jako krkavci, ti jsou pak schopní napadnout i orla.

V přímém přenosu sledujete už devadesát let proměny krajiny, mění se i fauna? 

Změnilo se všechno… Z Prahy třeba skoro zmizeli vrabčáci. Nevím přesně, co je odradilo, ale nejsou. Bývali s nimi veliké problémy, ničili budovy, byli drzí, lezli do bytů, když jste v kuchyni nechala otevřeno, oklovali třeba koláče. Zato tu máme straky. Čekám, až se trochu víc rozšíří šakali, to se pak bude stávat, že někde na pražské periferii vyjde páneček z tomu a šakal bude čekat, že mu dá pamlsek.

To je legrace, ne?

Kdepak. Na mého bratrance, který sídlí v Chicagu, může ráno čekat kojot. Jako pejsek. A šakali u nás jsou, stahují se blíž civilizaci. Lidi ho považujou za nějakého podvraťáka nebo divnou lišku, ale je to šakal. A kdo by býval čekal, že vzdušnou čarou čtyřicet kilometrů od Prahy bude sídlit smečka vlků?

Nebo že rys se dopracoval na dvacet kilometrů od Prahy – byl zaměřen u Mníšku? Jak jsou města roztahaná do krajiny, tak poskytují poměrně dobrý zdroj potravy. A chytrá zvířata pochopí, že se tam nestřílí, že tam nejsou myslivci, jen obživa.

Která divoká zvířata jsou nejchytřejší? 

Divoká prasata třeba. Natrefili jsme na ně se studenty na exkurzi v Českém krasu u Svatého Jána pod Skalou, za plotem tam byl odchycený mladý kňour, který nám za pamlsek ochotně nabídl ke studiu svůj rypák. Jemný na omak, ale když mu odchlípnete pysky a uvidíte jeho páráky, pochopíte, že pro ně není problém těžce zranit nebo i zabít loveckého psa.

Stalo se mi uprostřed rezervace Karlštejn v bezzásahové zóně, že si tam tak bádám – objevil jsem tam někdejší těžbu keramických surovin – odebírám vzorky, někdy tak koncem března to bylo, a slyším, že na druhým konci porostu asi odebírá vzorek nějaký kolega. Tak se tam jdu podívat… Byl to kolega, ale kolega divočák.

Co dělat v takové situaci?

Zůstat v klidu. On ode mě odstoupil asi na deset metrů a čučel na mě, celkem důvěřivě, jakoby říkal, jen si tu vrtej, já si budu vrtat vedle… A poodešel a vrtal opodál.

Šnek neuteče

Za ta léta co se „vrtáte“ v přírodě, zažil jste nějaký střet se zvířetem, který neproběhl takhle v míru? 

Ne. To se mi nestalo. Čelně jsem se setkal s rysem, překvapil jsem ho. Vylezl jsem na takovou skálu u Trenčianských Teplic, on tam ležel a lebedil si. Ale vítr šel ode mě, neslyšel mě, až když jsem se náhle objevil, ostře na mě kouk, zasyčel a bleskově zmizel. Podobně jsem potkal i divokýho kocoura. To je takový kočičí buldok, robustní zvíře s krátkým tlustým ocasem. Kouknul, zasyčel a utekl. A to mi připomíná krásný příběh!

Povídejte.

Spíš by to patřilo do nějaké sci-fi nebo fantasy, ale opravdu se mi to stalo. Máme domek v Ondřejově s takovou zasklenou verandou, vede tam sedm osm schůdků. Z verandy vidím divný černé zvíře, jak se motá v trávě na zahradě. Napadlo mě, že by to mohl být americký norek, mink, teď jsou všude, takový vlezlý tchořovitý zvíře.

Čekal jsem. Sednul jsem si na bobek. Napadlo mě vydat nějaký nepříliš lidský zvuk, tak jsem zachrochtal. A ten tvor byla kočička. Podívala se na mě a důstojně kráčela po schůdkách ke mně. Koukal jsem jak zhypnotizovaný. Vzepjala se, opřela se mi o prsa, jak jsem byl na tom bobku, a horoucně mě políbila na čelo.

To je krásný!

Syn mi říkal, to byla buď zakletá princezna, nebo ďábel. Chtěl jsem jí dát pamlsek, ale ona se otočil a stejně důstojně odkráčela. A už jsem ji nikdy neviděl.

Vy jste ale expert na šneky. Proč zrovna šneci?

Měl jsem odmala o přírodu zájem, ale hlavně o kytky, především kupodivu o dřeviny. Tehdy bývaly na stromech v parcích cedule, jaký je to druh. Ale lákali mě i zvířata, jenže když je chcete zkoumat, musíte je chytit. A chytit třeba drobného savce není jen tak, tak jsem začal s plazy. Chytal jsem ještěrky a pozoroval je. Nebo užovku podplamatou, dneska je chráněná, tehdy ještě bývala i v Praze rozšířená podél Vltavy.

Z režimů jsem vždycky těžil

A pak vám došlo, že nejlepší je šnek, protože neuteče? 

No jo. Začali mě zajímat. A vyslovil jsem doma přání, že chci knížku o šnecích k vánocům. Maminka kantorka se poradila s tetou, kantorkou na gymnáziu… a ta vzkázala, ať prý mladej dojde do Národního muzea za doktorem Táborským, on že se postará. A tak to všechno začalo.

To se vědci v Národním muzeu věnovali klukovi se zájmem o přírodu individuálně? 

Měl jsem štěstí. Jedno z velkých štěstí v životě, kdy jsem – viděno zpětně – z režimů vždycky těžil. Byl to čas protektorátu, byly zavřené vysoké školy a tak se páni profesoři scházeli v muzeu. Pracovní doba deset hodin, muselo být zatemněno, tak se tam v zimních měsících sedávalo po tmě.

A tak si páni profesoři, kteří by za normálních okolností neměli čas, našli čas pro čtrnáctiletého kluka, poznali ve mně vážného zájemce a poskytli mi první univerzitu. Chodil jsem tam jednou týdně. Po válce jsem vyštudoval a pak jsem byl do Národního muzea vzat jako pomocná síla.

To už vplouváme do temných padesátých let.

Ano. To jsem šel taky na vojenský cvičení, ještě za Stalina. Odveleli mě do Prachatic. Tehdy sovětský blok zbrojil na útočnou válku…. Přijel jsem tam jako poručík a čekal mě opravdu příšernej mančaft. Samí analfabeti.

Ptali jsme se opatrně důstojníků, co to jako má být za armádu, oni říkali: „Soudruzi, z toho si nic nedělejte, na kasárna je namířený Honest John (raketa s jadernou hlavicí armády USA, pozn. red.), v prvních minutách války budou zničený, tahle svoloč přijde pryč a nastoupí elitní oddíly z Milovic. První den budeme v Mnichově, druhý den na Rýnu a třetí den oslavujeme vítězství komunismu v Paříži. A tam se zchlastáme.“ Přesně takhle to tehdy brali.

Pak jste ale získal práci snů. Osm let jste pracoval na přísně tajném projektu, který ale nakonec znamenal přelomové geologické zmapování celého Československa. Jak jste se k tomu dostal? 

Měl jsem ohromný štěstí. Přišel za námi předseda zemědělské akademie Klečka – za mlada velmi dobrý přírodovědec – že má „mičurinský veleúkol“. Potřeboval by prý provést bilanci minerálních hnojiv v Československé republice, nejdéle do deseti let to musí být hotový. Geologové nad tím krčili nos, nestáli o to, ale mě tehdy asi osvítil duch svatej.

„Tohle není vůbec blbej nápad,“ říkal jsem si. Tak jsem na to kývnul, ale s několika podmínkama, protože celá republika je na jednou osobu možná trochu moc. Ředitel geologického ústavu to uznal. „Co bys potřeboval?“ „Trvale auto s neomezeným počtem kilometrů a benzinu, technika-řidiče, který by byl ochotný vedle řízení i vrtat a kopat a pobývat ve skromných podmínkách v přírodě. A v Praze grafika-kartografa, který by načisto dělal mapy. A sekretářku – na papírovou vojnu.“ A on mi to dal.

Kléma byl podělanej

A před vámi deset let práce.

Byl jsem ohromen. Prioritní úkol – i když dodnes nějak nevím proč, vůbec to nebylo politicky nebo vojensky citlivý, ale každopádně jsem měl lejstro, na kterém stálo, že nesmím nikoho informovat o tom, co dělám, včetně orgánů státní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti a vojenské kontrarozvědky, ti mají případně volat na uvedené telefonní číslo. Má úcta. Ale po pravdě – skoro jsem to nepoužil.

Koho jste dostal do týmu?

Vystřídalo se u mě víc techniků. Tím prvním byl nešťastník vyhozený těsně před doktorátem… to byla ta nejhorší léta, když byly procesy s knězi, s Horákovou. Kléma byl podělanej, Tonda ještě podělanější. On Tonda Zápotocký se cítil být umělcem, rád řečnil, cítil se asi víc spisovatelem, než politikem. Jenže Stalin mu vytknul, že jeden jeho román je zfilmován a jeden se hrál na Národním divadle (Vstanou noví bojovníci), přitom on Stalin taky píše, ale žádná jeho hra se v Bolšom Těatre nehraje!

Vraťme se k technikovi.

Ten hoch přišel, hluboce frustrován, že ho vyhodili. Jenže se ukázalo, že to je vášnivý tramp a skaut. A já mu povídám: „Ahoj! Celá republika nám leží u nohou. Jsme prospektoři, nejdeme sice po zlatě, ale čeká nás velikej tramp.“ Vyrazili jsme. Sjeli jsme do údolí Lužnice, já mu řekl, ať postaví stan a připraví večeři a já šel někam do okolí bádat. Když jsem se vrátil, všechno připravený, oheň praskal, z polívky se kouřilo a on hrál na syrinx (typ flétny, pozn. red.)

A po roce mu dokonce uznali ten doktorát. Pak mi dali dalšího, to byl vášnivej pytlák, malorážkou střílel zvěř rovnou z auta. Pak dalšího – taky bývalý tramp a hospodský rváč. Výborně vařil. Taky si to užíval. Pak další, ale u něj jsem měl zpětně pocit, že byl nastrčený od StB, která mě vedla jako osobu obtížnou. A poslední, který byl na vojně u výsadkářů, u mě vydržel několik let až do konce.

Proč vás StB vedla jako osobu obtížnou?

Třeba předeslat, že StB věnovala geologii zvláštní pozornost, zejména kvůli tehdy supertajným mapám a posudkům různých staveb, třeba přehrad. Nevěděli si se mnou rady. Osoba s tajným úkolem, nemusel jsem dodržovat předpisy a hlavně, nebyli schopní mě sledovat, mít mě pod kontrolou. A měl jsem podrobné mapy celé republiky v době, když se dělaly drahoty s jednotlivými mapkami. To bylo jedno s druhým.

Byl jsem taky předseda speleologické skupiny, kam chodila jedna Angličanka, delegátka Světové odborové federace, ale kluci, co ji znali blíž, pak říkali, že to byla seržantka britského válečného námořnictva. Moje švagrová byla v té době advokátka v Paříži. A já jsem byl osoba, která zmizí někam beze stopy a pak se zase vynoří. Nikde jsme se nehlásili, bydleli jsme na cestách většinou v loveckých chatách nebo pod stanem.

Svatební cesta k pěnitci

Jaký byl oficiální výstup vašeho bádání?

Musel jsem každoročně odevzdat pět listů vojenské mapy „generálky“ s vymapovanými půdními substráty, ložisky minerálních hnojiv, například sypkých vápenců a s průvodním textem. Ale já jsem přitom prováděl spoustu jiných výzkumů, které nebyly mou povinností, od Aše až po Čop. Myslím, že sotva existuje někdo, kdo má takhle prozkoumané celé Československo. Bláznivý poměry.

Udělal jste během těch osmi let i nějaký unikátní přírodovědný objev, krom toho, že jste takto zmapoval Československo?

Prožil jsem krásné dobrodružství s pěnitcem. Ve středoevropských jeskyních již od Absolonova dědečka Wankela (slavní moravští speleologové, objevitelé mnoha jeskyní Moravského krasu, pozn. red.) různí badatelé narazili na tajemnou bílou vrstvu, která ležela mezi starší a mladší dobou kamennou. A v té vrstvě jakživo nic nebylo, žádná archeologie, žádný kosti, jen šneci, ale těm se v té době nikdo nevěnoval. Až do poloviny 20. století si s tím páni nevěděli rady. Jeden moravský profesor to pojmenoval „pěnitec“, protože to vypadalo jako bílá pěna. A já jsem přišel na to, jak to vzniká. Na svatební cestě.

To si žádá odbočku k svatbě. 

Kolegové kolem mě se ženili, já pořád nic, i když výběr vhodných dívek na fakultě byl po válce ohromný, ale na tu pravou jsem do svých sedmadvaceti nenarazil. Až jednou jsem přišel do party v archeologickém ústavě a zahlédl jsem tam takovou tmavou, ale nenápadnou slečnu, která se s tou partou občas stýkala.

Ptal jsem se pak své známé sekretářky… „A ty máš zájem,“ ptala se. Měl jsem. Pak se ke mně doneslo, že i ta slečna by mě ráda poznala. Kamarádi uspořádali seznamovací večer v podobě spiritistické seance. A tam jsme se – potmě – poprvé políbili. Pak jsem ji doprovázel domů a už ten večer jsme se zasnoubili a za pět neděl byla svatba.

Tak to byl fofr!

Byl to rovněž důsledek jejích rodinných poměrů, byla ve špatné situaci, tatínek jí zemřel, maminka měla rakovinu, její sestra zdrhla – to byla ta advokátka v Paříži. A mně taky vymřela velká část rodiny, žil jsem ve velkém čtyřpokojovém kvartýru s matkou. Vzali jsme se a brzo měli kluka. A moje matka měla radost z mimina, byla ještě ve velmi dobré kondici, tak se nám o mimino starala a moje žena se mnou mohla jezdit na expedice.

A tak se vraťme k té svatební cestě a pěnitci.

Svatební cesta – prima divočina. Ve Velké Fatře, nyní Národním parku, nás chytl prudký slejvák. Naštěstí jsem zahlédl skalní převis, tak jsme se tam schovali. A Věra říká: „Hele, ale tady taky kape na hlavu.“ Koukám, celý převis promočený, na stěnách mechy a řasy, všechno inkrustované vápnitými výkvěty, zem bílá jako tvaroh nebo bryndza. Pěnitec!

Najednou mi bylo jasné, jak to vznikalo v pravěku, když jsem viděl, jak se to tvoří dnes. A vodil jsem tam mezinárodní exkurze. K promočené díře vysoko v horách, ve které se daří jen organismům vázaným na trvale vlhké až mokré prostředí, jako mechy a řasy, nemůže přebývat člověk ani jiní savci, zatímco třeba některým šnekům to nevadí. Proto v té vrstvě nikdy nenašli ani archeologické památky, ani kosti.

A dělal jsem ty svý šnekajzy

Když celá ta velká akce skončila, co jste dělal pak? 

Nasbíral jsem díky tomu obrovitý materiál, dodnes se mi tu válí v haldách, vždycky z toho něco vytáhnu. Když to končilo, odevzdal jsem mapy a půdoznalci ze mě udělali konzultanta expedičních skupin, ale mně to přestalo bavit. A když velký Gusta (Husák) vyhlásil normalizaci, odešel jsem do vnitřní emigrace – na Slovensko, kde jsem měl řadu skvělých kamarádů. Veselili jsme se za horama dolama.

Přešel jsem do Akademie věd, kde jsem si byl vlastním pánem. Zlatý časy. Kopali jsme, vrtali, dovolili jsme si tehdy i různé frajeřiny. Měl jsem roupy kopat i ve vysokých horách, tak jsme na Muránské planině, což je dnes národní park, vykopali jeskyni doslova s medvědem v zádech. Pak jsem se na Slovensko ještě vrátil, k šedesátce jsem dostal možnost jezdit deset let každé jaro na pár týdnů do Slovenského krasu. Prolezl jsem ho dokonale. A mezitím jsem učil a dělal ty svý šnekajzy.

Vidíte, málem jsme na ně zapomněli. Vraťme se k nim. Čím jsou tak zajímaví?

Šnek má ulitu, která se zachovává v geologických vrstvách. Každý, kdo se aspoň trošku hlouběji zabývá nějakou skupinou živočichů či rostlin, vždycky dojde do bodu, kdy zatouží něco vědět o jejich vývoji. U většiny živých organismů je člověk odkázaný na úvahy a modely, u šneků máme hmatatelné zachovalé historické stopy v podobě jejich ulit.

Podle nálezů ulit v různých vrstvách půdy dokážete číst historii. Popište laikovi ten princip.

Je to jednoduchý. U nás je přes 250 druhů šneků, žijících na celé škále stanovišť – ve vodě, na suchu, v močálech, v pralese, na skalách, v nížině, v horách a tak dále. Takže z těch různých společenstev druhů se dá odhadnout, jak to v kterém čase v dané oblasti vypadalo. (Přinese obrovskou plachtu, na které je tabulka) 

Tohle jsme udělali s kolegou Petrem Pokorným. To je  rozbor  jedné lokality. Tady máte druhy šneků, tady jednotlivé vrstvy. Vidíte, že je v nich zastoupeno devadesát druhů. Podle toho, jaké jsme ve které vrstvě našli, jsme vysledovali, co to bylo za biotop. Vidíme, jak se prostředí proměňuje v čase, kdy to bylo odlesněné, kdy to byla suchá pastvina, kdy les.

Polívka z užovky

Jedl jste šneky?

Jistě. Ve Francii. A jak kdysi pravil můj profesor Julius Komárek: „Každej poctivej zoolog jí aspoň jednou za život psa a jednou kočku.“

A jste poctivý zoolog? 

Napůl. Psa jsem jed. Kočku ne. Psi – to je jednoduchý, ti jsou většinou v dnešní době obézní, dobří k jídlu. Jednou na Slovensku nám slibovali, že bude baran. Ve skutečnosti to byl německý ovčák. A na vojně jsem jednou jedl taky ovčáka. Kočičku ne, ale jedl jsem rysa, kterého složil „devizový myslivec“.

Ten je prý prolezlý parazity.

To jistě, ale když se to dobře upeče, tak člověku nic nehrozí. Taky jsem ochutnal hada.

Jakého? 

Nechal jsem se jako kluk, za války, inspirovat románem Aloise Musila V cizí zemi, to je o rodině, která jeden do Iráku, kde rodiče zabijou a dětí se ujmou beduíni. Je tam scéna, kdy jeden Arab zaučuje toho českého kluka v poušti. „Milane, vidíš tuhle stopu?“ A Milan povídá, že to je nějaký provaz. „Je to živý provaz, Milane, had, my ho vyhrabeme a sníme,“ říkal beduín. A my jsme tehdy chytili užovku podplamatou. Babička lomila rukama! Ale udělali jsme polívku a byla za té válečné nouze doslova výborná… Ale já vím, že co většinou vyprávím ze svého života, když líčím něco ze svých letitých zkušeností, že to dnes zní už jen jako pohádka.