„Můj vzor byl princ Bajaja, který předstíral malomyslnost a vadu řeči, a přesto zachránil princeznu a získal půl království, a to byla taková moje idea, bojovat s drakama a nedělat stejné chyby, jakých se na mně dopouštěla ta rodina,“ říká Tomáš Slavata v pořadu Apetýt redaktorce Jarce Vykoupilové.
K poslechu: od 4. minuty Tomáš, od 30. i já
„Příběh mě dohnal v době, kdy jsem si říkala, že všichni novináři kolem mě píšou knížky, a já žádnou nemám, a jako na zavolanou mi volali z Grady, že mají příběh a jestli bych se nechtěla chopit jeho zpracování. A jakmile jsem si proťukla na Googlu, s kým to má být, tak jsem řekla: Jasně, jdeme do toho.“
Mámu miloval, mámy se bál, o mámu se bál
Mámu jsem dlouho považoval za oběť, nejhorší pocity byly, když jsem viděl, že ji někdo mlátí… Ale dávno jsem pochopil, že nikdo není pouhá oběť okolností, že každý má možnost svůj život změnit. I moje máma mohla, ale nedokázala to. Dneska vím, že od těch nocí v dětství toužím být vidět a slyšet. Tahle touha mě motivuje ke všemu, co dělám. Nakládám si, posouvám vlastní hranice fyzické i psychické. Abych byl vidět a slyšet. Abych nebyl němý a neviditelný. To mi pomáhá zvládat napětí z okolí i sebe sama. Je to motor pro všechno, co dělám.
Zvykl si. Na křik. Na pláč. Na hádky. Na to, že ho občas máma seřeže. Na to, že občas seřeže jeho sestry. Na to, že občas někdo seřeže mámu. Zvykl si.
Tehdy ještě nechodil do školy, bylo mu tak pět let. Vzpomínky na dětství má mlhavé, ale tohle si pamatuje jasně. Má to vyryto hluboko v mozku. Spal. Byla hluboká noc, když ho vzbudil hluk z kuchyně. Rány a řev. Ostrá hádka. Vběhl do kuchyně. Máma ležela na zemi a z hlavy jí tekla krev. Nad ní stál chlap s rozbitým půllitrem v ruce. Máma křičela, chlap křičel. Tomáš křičel, ať toho nechají, chtěl mámu bránit. Do kuchyně vběhly sestry. Křičely. Pak tam vlítla sousedka. A nakonec policie…
Pokračování zde…
…a hlavně v knížce, kterou si můžete opatřit třeba tady
