Řízením osudu (a komunistické politiky) se nestala lékařkou, ale musela se spokojit s chemií. Našla v ní však zalíbení, manžela a nakonec i „poklad“. Ing. HANA DVOŘÁKOVÁ (64), CSc., pracovala deset let v laboratoři profesora Antonína Holého, byla u přípravy jeho nejslavnějších molekul, ze kterých se staly účinné léky proti HIV či žloutence. Značnou část onoho „pokladu“, tedy peněz, které má ze svého podílu z Holého patentů, posílá zpátky do vědy. Nadace Experientia manželů Dvořákových totiž štědře podporuje mladé vědce. Kdo ví, třeba je mezi nimi i další „Holý“.
Celý rozhovor vychází v pátek 29. června v časopise TÉMA. Zde dvě pasáže…
Máte podíl na patentu léku Viread, který umí zpomalit působení viru HIV a zabránit tak propuknutí nemoci AIDS. Vzpomínáte, když byl začátkem 80. let virus HIV popsán? Jak jste vnímala ty zprávy o něm? Tehdy jste ještě neměla tušení, že se budete podílet na jeho léčbě…
To tedy opravdu neměla. Když se v roce 1981 objevily první zprávy o záhadné nemoci s neobvyklými příznaky, způsobující naprostý rozvrat imunitního systému, vyvolalo to velké zděšení na celém světě. Teprve o dva roky později bylo zjištěno, že je toto onemocnění virového původu. K objevu účinného léku byla ještě dlouhá cesta…
Byla jsem tehdy malá holka, ale z toho raného dětství si pamatuju, že jsem tím byla úplně uhranutá, nahánělo mi to hrůzu. Myslím, že jsem měla i noční můry o tom, jak se ta epidemie rozšíří a všechny lidi zabije.
Samozřejmě u mě už to nebyla tahle dětská hrůza, ale dovedu si to představit. Všichni to vnímali jako velký problém. Strach jsem měla.
Když jste pak pracovala v Holého laboratoři, věděla jste, že pracujete na potenciálním léku na HIV?
Věděla jsem, že pracujeme na vývoji látek s potenciálním využitím na různé nemoci virového původu. Všechny látky, které byly připraveny v naší laboratoři, byly posílány do špičkové laboratoře Erika De Clerqa na Katolické univerzitě v Lovani v Belgii, kde byly testovány na tkáňových kulturách. V tehdejším Československu takto vybavená laboratoř nebyla. A po čase přicházely výsledky….
Bývali jste nervózní? Zvědaví?
Zvědaví jsme samozřejmě byli. Látky byly testovány na celé spektrum virů, nejen na HIV. Většina látek ale protivirovou aktivitu neměla, a jestliže ano, tak vykazovala také toxické účinky.
„Sedíme úplně přesně na tom místě. Tímto oknem jsem se dívala ven. Tahle kavárna vznikla probouráním několika laboratoří, včetně té naší, tedy laboratoře doktora Holého. Tady na parapetu jsem měla fialky. Tady býval můj laboratorní stůl, přesně takhle, kolmo ke zdi a k oknu. Okenní parapet byl zároveň mým psacím stolem, jiný jsem totiž neměla. A dělily jsme se o něj s laborantkou Bělou Novákovou. Na něm jsem psala protokoly, ale taky pila kávu nebo čaj. Když jsem hledala nějakou židli, kam bych si sedla a psala protokoly, doktor Holý mi řekl: „V laboratoři nepotřebujete sedět, tady se pracuje!“ Ale nakonec jsem si sem propašovala speciální laboratorní trojnohou židli, abych nemusela u laboratorního stolu pořád stát.“
Takže látka zabírá, ale nezabíjí jen vir, ale otráví i zdravé buňky.
Ano. Látek, které fungovaly ideálně, bylo opravdu málo. A já sama takovou neměla, pracovala jsem na různých modifikacích, z nichž některé byly aktivní, ale bohužel toxické.
Byla jste smutná, že zrovna z vaší látky nebude zázračný lék proti AIDS?
Nebyla, to říkám smutně kvůli vám (směje se). Já jsem žila svou chemií a tím, abych látku připravila čistou, aby vůbec byla na testování vhodná. Byl to doktor Holý, kdo mě přesvědčil, abych si na tom udělala doktorát. Pro mě byla zajímavá syntéza těchto látek, ale doktor Holý viděl souvislosti, byl kvalifikovanější v biochemii, viděl prostě dál. Když jsem připravila čistou látku, vyzval mě, abych zabalila vzorečky, a poslali jsme je do Belgie. Za několik měsíců přišla zpráva: „Dobrý, ale…“ Tak jsme to zkusili jinak. Frustrovaná jsem nebyla, protože jsem věděla, že ze zhruba 5 000 potenciálních nových léčiv se obvykle dostane na trh pouze jedno, že vývoj nového léku trvá více než 10 let a stojí několik miliard dolarů. Takže objev zázračného léku proti AIDS, to byla pro mě science fiction!
Za těmi léky je spousta úmorné práce několika lidí. Zcela zaslouženě má celý tehdejší tým podíl na patentech, které nakonec přinesly velké peníze Antonínu Holému, celému ústavu i vám samotné. Byly pro vás první větší peníze překvapení, nebo jste to v té době už očekávala?
Bylo to překvapení. Začalo to, ve srovnání s tím, co přišlo pak, malými částkami – licenčními poplatky za látky proti herpes virům, ale už tehdy to pro nás, dva vědce s nízkými platy, bylo až neuvěřitelné. V té době jsem už pracovala na VŠCHT. Někdy po roce 2000 si mě doktor Holý pozval k sobě, že by mi chtěl něco říct. „Hanko, budete si moct koupit něco většího, třeba byt!“ Nechtělo se mi tomu věřit, ale pak opravdu začaly na účet chodit velké částky za lék Viread.
(…)
Doktor Holý, asi jako všichni skutečně výjimeční lidé, měl své mouchy. Pokud jste teď viděla v Dejvickém divadle představení Elegance molekuly, tak to možná lze číst mezi řádky.
Viděla. Moc se mi to líbilo. Hra začíná jeho pohřbem a už první, co člověka zaujme, je, jak těžko jeho spolupracovníci hledají slova, která by nějak vystihla, jaký byl. A nacházejí opakovaně jen slovo: pracovitý. Z té hry i z toho, co o něm dosud vím, mi vychází obraz člověka zapáleného pro svou věc, pro své molekuly, který je zároveň ale dost zahleděný do svého vlastního světa, možná až egocentrický, možná trochu oportunista – viz jeho vstup do KSČ. A tak dál. Vám se hra líbila?
Martin Myšička jako profesor Holý v inscenaci v pražském Dejvickém divadle. Foto: Hynek Glos, Dejvické divadlo
Moc. A jak Martin Myšička, herec s úplně jinou fyziognomií, doktora Holého vystihl, to je až fascinující. Líbí se mi, jak na konci, kdy už je po pohřbu, tam sedí Ivan Trojan v roli Johna Martina s Martinem Šimčíkem, který hraje Erika De Clercqa, tedy dva zbývající členové jejich svaté Trojice (tedy Holy Trinity, tato slovní hříčka se ve vědeckém světě vžila pro dva chemiky a jednoho biologa, pozn. red.) a John říká: „On byl vlastně hrozně protivnej. Měl jsem ho strašně rád, ale vůbec nevím proč.“ Zdá se mi to výstižné.
Profesor Holý zemřel na jednu z forem Parkinsonovy nemoci, na které mohly mít podíl výpary z laboratoře. Nebála jste se pak o sebe?
O tom, že prostředí chemické laboratoře přispělo k rozvoji jeho choroby, můžeme jen spekulovat. Faktem ale je, že práce v organické laboratoři je velmi riziková, protože spousta chemikálií a rozpouštědel má karcinogenní účinky. Navíc člověk syntetizuje řadu nových látek, o jejichž účincích neví logicky vůbec nic. Samozřejmě všichni se snaží maximálně dodržovat přísné bezpečnostní předpisy, aby byl kontakt s rizikovými chemikáliemi co nejmenší. I já byla samozřejmě velmi opatrná, ale přesto byly chvíle, kdy mi neustálý kontakt s některými rozpouštědly nedělal dobře. A byl to i jeden z důvodů, proč jsem v roce 1996 odešla z ústavu na Vysokou školu chemicko-technologickou a poněkud změnila obor – syntézu jsem vyměnila za analytiku. Práce v organické laboratoři je velice náročná nejen fyzicky, ale i psychicky. Musíte být neustále ve střehu, protože ne všechny chemické reakce se chovají tak, jak člověk očekává…
Něco může bouchnout!
Taky. Já se ale žádným výbuchem pochlubit nemůžu. Bohužel… Co vy tam vůbec budete psát?! (směje se)
Pokud vám nic nebouchlo, znamená to, že jste pečlivá.
A docela zodpovědná. Ale, mezi námi, těch výbuchů zase v profesionální chemii tolik není, bezpečnostní předpisy jsou přísné a musí se dodržovat. I když… můj manžel jeden pořádný na kontě má.
Copak se stalo?
Když dělal aspiranturu tady v Ústavu organické chemie a biochemie, došlo k požáru v jeho laboratoři. Naštěstí se nikomu nic nestalo, ale tři laboratoře bylo nutné rekonstruovat.
To kvůli němu stavěli ten nový skleněný barák?
(Směje se) To ne, takzvaný Květák se postavil až mnohem později.
Celý velký rozhovor s Hanou Dvořákovou vychází v pátek 29. června v časopise TÉMA.
