Před rokem jsme si spolu povídali pro jiný časopis. JAN RÉVAI mi s vočima navrch hlavy líčil, jak se těší na cestu na motorkách po střední Americe, že pojedou jen ve třech (s Pavlem Liškou a Hynkem Bernardem), bez velkých plánů, na lehko a že budou držet „elektronickou dietu“ a každý pátek i dietu potravní: nebudou si kupovat nic k jídlu. Buď si prý něco uloví, nebo budou o hladu. A tak jsem ho po nutně po návratu z cesty s Vandráky Vagamundos musela vyzpovídat znovu.
Že nedrží elektronickou dietu bylo jasné každému, komu Vandráci „uvízli“ v sociální síti, protože hojně sdíleli fotky během cesty. Ale ty momentky i postřehy byly tak vtipné, že jsem se jim to dá bez potíží prominout. A jak to bylo s tím lovem, či pátečním půstem? Když o cestě mluví Jan Révai dnes, pořád má voči navrch hlavy. Zjevně si to užil. Se vším všudy. V dobrý i zlým. Byl to prý životní zážitek. Stříhají seriál, píšou knížku… a tak je naše povídání pro TÉMA hlavně o tom, co fotky a možná ani kamery nezachytily, o vypjatých chvílích, strachu, euforii, vztazích, „ponorce“, zklamáních i stýskání.
Celý rozhovor v časopise Téma, 22. června 2018 nebo elektronicky ZDE
Foto: Jan Révai
Říká se, že po dlouhé cestě se nejdřív se vrátí tělo, a až později „duše“. Přijeli jste ze střední Ameriky koncem března, už je zpátky i duše?
Ta moje dávno, ale Pavlova není zpátky ještě teď! (směje se) Já jsem po návratu měl tři týdny relativně volno, byl jsem doma, s dětma, se Zuzkou, všechno se tak hezky rozjíždělo. Moje duše se vrátila hned.
Když jsme si povídali o vaší předchozí cestě, říkal jste, jak šíleně se vám stýskalo, že vás to až bolelo. Tentokrát to bylo to samé?
Stýskání bylo pořád, ale díky sociálním sítím jsme byli tentokrát víc v kontaktu, psali jsme si, posílali si fotky, to bylo lepší než minulé cesty. Taky kluci už jsou větší a vnímají to jinak, takže jsem jim přes skype ukazoval, kde právě jsme a tak. Máme silný pouto… V Mexiku jsme podstoupili indiánský rituál Temazcal, což je vlastně saunování, ale předchází tomu takový velmi emotivní a sugestivní obřad, který vrcholí tím, že se „posílá“ něco z vás do vesmíru, něco, co je pro nás nejdůležitější, na co zrovna myslíte. Byli jsme vyzváni, abychom něco zařvali. No, a co myslíte, že jsem křičel? „Rodináááá!“
Takže vy jste byli pořád on-line? Vida, před rokem jste mi říkal, že na téhle cestě budete používat mobil minimálně, jen pro případ nouze, že budete volat z budek a držet „elektronickou dietu“.
Nešlo to. Chtěli jsme být v kontaktu – s rodinou, i s fanoušky. Díky tomu jsem byl i víc v klidu. Jen byl blbej moment, když Zuzka strávila s Kubou deset dní v nemocnici. To bylo hrozný, já tak daleko a nemohl jsem nic, Zuzka tady na všechno sama… Ale nikdy mi to ani slůvkem, ani náznakem nepředhodila, žádná výčitka, žádný „kdybys byl doma!“ Nic. Ona je neuvěřitelná. Kuba je naštěstí v pořádku, dobře to dopadlo. A navíc Zuzka tu měla celou dobu svoji maminku a za to jí moc děkuji. Takže – díky, holky!
Tak to bychom měli „elektronickou dietu“. Ale taky jste mi tehdy řekl: „Sepsali jsme desatero, jedním z bodů je páteční zákaz nakupování jídla a hlídání zásob. Buď půst, nebo si musíme něco obstarat, vydělat si na jídlo, někde si ho odpracovat, případně ulovit. Anebo nejíst.“ Jak tohle dopadlo?
(směje se) Furt jsme někde jedli! Před rokem jsme byli plní těchto nápadů a očekávání velké romantiky, ale pak bylo tolik komplikací už jen kolem našeho odjezdu, že jsme na dost věcí rezignovali. Navíc pořád jsme hledali nějakou formu, jak udělat cestu, a tedy i ten náš pořad jinak, až jsme se na tom zasekli a řekli si, že pojedeme bez plánování, že budeme žít s tím, co nás potká. Ve třech bylo taky dost náročný všechno po cestě zvládnout – fotit, natáčet, organizovat, zařizovat… Byli jsme vždycky rádi, že jsme se mohli někde najíst. Na tuhle romantiku už fakt nebyl čas a energie.
Tři měsíce na cestě, tři muži. Byli jste schopní spolu ještě po návratu vůbec kamarádit?
Jasně, že jo. Dali jsme si pár dní oraz, a pak už jsme spolu zase museli řešit spoustu věcí, hlavně kvůli chystanému seriálu. Střižna, namlouvání komentářů, dotáčky, pořád makáme. Ponorka tam ale samozřejmě byla, nikdy v životě jsem s nikým nikde nebyl tři měsíce v kuse. V Jižní Americe jsme před tím byli jen pět týdnů, v Gruzii tři.
Foto z loňského rozhovoru pro Instinkt, 12. 6. 2017
Na cestě jste se nerozdělili?
Jo. Na tři dny v Guatemale. Už jsme na sebe byli protivní, nevrlí. Dozrálo to do bodu, kdy to bylo nejrozumnější řešení situace, kdy jsme si řekli „tak dost, dáme se každý svou cestou. Kolik dní? Dva? Tři? Čtyři? Super, tak jo, za čtyři dny se sejdeme tady někde“ a ukázali jsme si bod na mapě. A jeli jsme: jeden doleva, druhý doprava, třetí rovně.
Užil jste si to sám?
Bylo to fajn, ale jako odpočinek, pak jsem byl rád, že jsme zase spolu. Zato Pavel o tom mluví jako o nejlepším čase celé cesty, a mě to trochu mrzí, přiznávám. On je velkej samotář, furt něco řeší, vlastně možná víc řeší, než si užívá. To já si užívám a neřeším, já si lítám. A trochu nechápu, když Pavel říká, že kolikrát chtěl ujet.
…a největší krize je teprve čekala.
Pokračování rozhovoru v časopise Téma, na stáncích ode dneška. Elektronické vydání ZDE
