Martin Finger v našem rozhovoru pro GLANC mluvil o tom, jak si konečně plní sny a hraje detektivy (až do dospělosti chtěl zcela vážně být kriminalistou), ale i o svém nedořešeném vztahu s tátou a o mamince, která byla duševně nemocná… a spáchala sebevraždu. A poprvé otevřeně o svém novém vztahu. Přitom na schůzku s hercem, který podle mě patří mezi ty nejlepší, jsem šla s tím, že si budem povídat hlavně o divadle… uvidíme, jestli mě pustí i mimo jeviště. Netušila jsem ani, že je rozvedený, jsem fakt mizerná čtenářka bulváru. A on se rozpovídal… měla jsem prej šťastnej den, příště už to bude jen o práci 
„Žít v ilegálním vztahu byl děsivý stres. Já nejdřív vůbec nechtěl rozbít rodinu, vedlejší vztah jsem i přerušil, ale bylo to silnější. K tomu rozhodnutí jsem dospíval velmi dlouho a bolestně. Bylo to strašně těžký a je. Pro všechny. Ale strašně se mi ulevilo, bylo osvobozující nemuset nic zatajovat!“
Rozhovor vychází v časopise GLANC, který je na stáncích od 19. července. A tady je ochutnávka…
Vzpomněl byste si na nějaký svůj kousek z dob vašich jevištních začátků, tedy z recitačních soutěží?
Ne!!! To jsem vytěsnil! Bylo to strašný. Dělnický rýmovačky, plakátový komunistický žvásty, málokdy něco kvalitního. Recitoval jsem soudruhům na schůzích, recitoval jsem na recitačních soutěžích, no brrr. Byl jsem jak cvičená opička. Tehdy jsem poslouchal učitele, kteří mi říkali, jak mám „recitovat“, a to bylo úplně špatně. Nenáviděl jsem to. No a dnes čtu poezii v rozhlase. To jsou paradoxy. Zpětně se stydím, nechtěl bych z té doby v mém podání slyšet ani veršík.
Vracíte se někdy do Šumperka?
Aspoň jednou za rok tam jedu, kousek od Šumperka mám příbuzenstvo. Ale bydlím v hotelu. Mám rád svůj režim a klid. Zajedu za nimi, popovídáme si, ale pak si zajdu sám na oběd nebo večer do hospody, nebo jen tak bloumám. Mám Šumperk pořád moc rád.
V rozhovoru v Divadelních novinách mluvíte o tom, že jste se nikdy nestačil smířit se svým tátou. Prý vám nikdy neodpustil, že po smrti maminky jste si vzal zpět její jméno. Nezůstává taková neuzavřená záležitost s někým blízkým v člověku jako trhlina?
Zůstává. Ale život běží dál. Není to už intenzivní, ale stává se, že to na mě občas padne. Třeba když sedím u táboráku a koukám do ohně a bolí to. Pak si říkám, co jsem měl nebo neměl udělat jinak. Ale je to passé, nezměním to. Člověk si říká, že se snad vyvaruje dalších chyb, ale ne, nasekal jsem pár jiných bot! Táta už není rozjitřená rána, mám jiný věci v mým soukromým životě, které mě trápí daleko víc, protože je to čerstvý a bolestivý.
Věci kolem rozvodu?
Jo. (odmlčí se)
Když jste psali s Ondřejem Sokolem scénář k filmu Krásno, musel jste otvírat staré rány. Hlavně okolnosti smrti vaší maminky, která trpěla maniodepresivní neurózou a spáchala sebevraždu. Ve filmu ale rozehráváte otázky, jestli to nebyla vražda… Bylo to psaní pro vás terapeutické?
Určitě jo. Ale zároveň jsme na tom postavili fiktivní příběh. Zaobíral jsem se svou minulostí, což bych tak detailně neudělal, nebýt toho scénáře.
Vaše maminka byla nemocná dlouhodobě. V 80. a ještě i v 90. letech byly duševní nemoci dost tabu. Navíc jako malý kluk jste asi netušil, která bije. Ten život s tou nemocí musel být pro dítě dost děsivý…
To mám živě v hlavě pořád. Pamatuju si na ty haldy prášků na lednici, na mámu, která šla třeba na měsíc nebo dva do sanatorky, když to na ni přišlo, ale pak zase pracovala a dlouho byla v pohodě. Postupem let se ale zkracovaly ty intervaly, častěji měla problémy. A já to s ní prožíval celé dětství až do rané dospělosti, kdy už byla v invalidním důchodu a její stav se zhoršoval. Psychicky i fyzicky. Když bývala máma v léčebně a táta na montáži, já žil doma vlastně sám. Musel jsem fungovat předčasně dospěle. Máminou nemocí jsem opravdu trpěl, přál jsem si, aby to zas byla moje zdravá maminka, jakou jsem si pamatoval z dob, kdy jsem byl hodně malej kluk. Když jsem pak přešel do Prahy, mluvil jsem o tom s odborníky, psychiatrie už v té době byla přece jen jinde, k práškům přibývaly psychoterapie, domlouval jsem, že bychom maminku převezli….
Ale už jste to nestihli?
Říkal jsem jí o tom, řešila podružnosti, ptala se: „A kde tam v Praze budu bydlet?“ Uklidňoval jsem ji, že to po prázdninách v pohodě zařídíme… „Tak ještě uvidíme“, řekla. Nevěděl jsem, že je to náš poslední rozhovor. Maminka to vzdala. Tehdy mi ještě řekla, že je ráda, že jsem v Praze, samostatnej, že ji už nepotřebuju. Já na to: „Mami, nemluv hlouposti.“ A pak to vzdala. Možná s tím pocitem, že už může. Asi i kvůli téhle zkušenosti jsem až hypersenzitivní na tyhle psychický věci.
Nebál jste se, že v sobě někde máte taky sklony k nějaké psychické nemoci?
Hodně jsem se toho bál, permanentně, jestli nemám nějaké genetické dispozice. Ale myslím, že jsem snad překonal kritické období, zdá se, že jsem docela odolný. Zvlášť při těch náložích, co řeším v poslední době v soukromí, ale i v mém povolání by se to už kolikrát asi projevilo. Asi mám dobrýho anděla strážnýho. I když jsem teď párkrát u psychoterapeutů byl.
Kvůli rozvodu?
Ano. Hlavně kvůli dětem. Abych se dozvěděl, co bych mohl a měl udělat líp. I když jsem se tomu dlouho bránil, že si to vyřeším sám se sebou, s nebem, s Bohem. Ale nakonec jsem šel.
***
