Není mnoho organizací, kterým bych tak fandila a tolik je respektovala a obdivovala, jako jsou Lékaři bez hranic. A každý další rozhovor s někým „od nich“ mi jen potvrdí ten silný pocit, který z nich mám. Za tím, co každý z Lékařů bez hranic dělá, ať je to lékař, sestra, logistik, je především strašně moc práce často v hodně obtížných, provizorních i rizikových podmínkách, kus odvahy, obrovské osobní nasazení, ale zároveň minimální nebo vůbec žádná okázalost, žádná velkohubá slova, patos či mesiášský komplex. Setkání s MARTINOU JURIGOVOU, „bezhraniční“ sestrou, bylo zase především setkáním se zajímavou osobností samou o sobě se svým vlastním životním příběhem. Až pak s člověkem, který pomáhá lidem, kteří jsou na tom hůř, ale nesnaží se tu pomoc opentlit mašličkama spasitelstvím. Děkuju…
MARTINA JURIGOVÁ je zdravotní sestra z pražské vinohradské nemocnice, ale skoro každý rok odjíždí na několik měsíců na misi s Lékaři bez hranic. Byla v Jemenu, Tanzánii a Iráku a nedávno se vrátila ze Sýrie. Působila v zóně, přes kterou se přehnal konflikt a obyvatelé se vracejí domů. Není tam už slyšet výstřely, ale dospělé a hlavně děti tam mrzačí zapomenuté a nastražené výbušniny. Na ulici, v domácích spotřebičích i hračkách… Celý rozhovor je schovaný v dnešním vydání časopisu TÉMA. A úryvek tady…
Mám dodnes schovaný pohled od kamaráda, který mi posílal ze Sýrie. Někdy v roce 2008. Krásná zem, kavárny, památky, univerzity, restaurace, skvělé zdravotnictví, školství…
Taky mám kamarády, kteří tam byly v těch hezkejch časech. Je strašidelný, když na vlastní oči vidíte ten propad, co se s tou zemí stalo za sedm let.
Propadáte někdy pocitům beznaděje z těch míst nekonečných konfliktů nebo totální chudoby, ve kterých jste byla na misi?
V Sýrii jsem ten pocit prožívala. Sice jsme byli v relativně stabilní oblasti, ale to se může ze dne na den změnit. Nevíme, jestli naše nemocnice bude za pár měsíců ještě stát, jestli budou lidi, se kterýma jsem spolupracovala, naživu. Ale obecně v těch problémových místech musíte krotit spasitelskej komplex, smířit se s tím, že to, co děláte, je jen kapka v moři, ale má svůj význam. Pomáháte jednotlivým pacientům, které máte v péči. A to se počítá. Teď a tady.
Jaká zranění jste ošetřovali nejčastěji?
Byli jsme mimo konflikt, takže jsme neměli pacienty z přímých bojů, ze střelby, ale blízko byly miny.
Nevybuchlá zapomenutá munice?
Ano, ale bohužel i výbušniny přímo nastražené v domech, které čekaly na navrátilce. Velmi často se tam stává, že se lidi vrátí z nějakého dočasného azylu. Otevřou dveře, lednici, pračku, zapnou rychlovarnou konvici, a bouchne to! Ty bomby jsou i v hračkách. A je to nastražené tak, že to ty děti nezabije, ale utrhne jim to ruce, nohy… To mě asi v Sýrii šokovalo nejvíc, ta cílená snaha o likvidaci budoucí generace tím, že z ní udělají generaci…
Zmrzačenou…
Třeba na ulici je pohozený míč. Chlapeček jde, kopne do něj… utrne mu to nohu. Nebo jsou na stromech hezky zabalený dárečky, děti to láká, šáhnou na to, utrhne jim to ruce. Chvíli po mém příjezdu jsme měli na příjmu pět dívek, sester. Vrátily se s tátou domů. Otec prošel celý dům, všechno prohlídl, protože věděl, že tohle se děje. Lidé otvírají dveře třeba koštětem, opatrně… on taky prý všechno prohlédl. V pořádku. Ale pak si dcery hrály na střeše a tam to bylo, v nějaké vlně nebo vatě… nejmenší holce to utrhlo obě nohy, druhé jednu, další byly zraněný… Ale přežily. Četné byly taky popáleniny. Byla zima, lidi neměli, jak se ohřát, přebývali v polozničených bytech často bez energií nebo i na ulici, v táborech, ve stanech, v přístřešcích. Aby se zahřáli, používali vařiče a do nich různé levné nebezpečné směsi. Často to explodovalo. Ošetřili jsme hodně popálených lidí. Mnozí zemřeli. Tam, kde je osmdesát procent poškození povrchu těla, v těch podmínkách už nezmůžete skoro nic.
(…)
