Česká líbačka v návykovém Londýně

Když jsem si povídala s šéfkou Českého centra v Londýně TEREZOU PORYBNOU, odbíhala jsem pořád myšlenkama o dvacet let zpátky v čase, kdy jsem v tom městě žila půl roku já, ovšem coby nuzná au-pair (v polorodině rozvedené ženy ze Srí Lanky) v severním cípu v Edgware a svoje těžce vydřený prachy jsem utrácela za „háfpajntofGuinessplis“ po hospodách a úplně blbě a marně se tam zamilovala do jednoho srbskýho uprchlíka z Bosny, místo, abych pořádně poznávala město a učila se anglicky… inu, mladá a blbá 🙂

I tak mě ale zachvacuje nostalgie. To město člověka nějak poznamená. Proto Tereze, která v prosinci po šesti letech na postu šéfky Centra skončí, věřím, když říká: „Londýn je návykový, s vědomím konce se ten pocit zintezivňuje. I představa ztráty. Ale nemám čas na rozjímání.“ Co dál? Kam dál? Londýn? Praha? Afrika? Kariérní výzva? Dítě? „Zeptejte se mě za půl roku, uvidíme.“

Rozhovor s vystudovanou kulturní antropoložkou s rozmáchlou paletou zájmů a pozoruhodným životopisem najdete v aktuálním vydání časopisu VLASTA. A jako vždy, jedna pasáž jako ochutnávka… v tomto případě ochutnávka Londýna.

Zavřete oči. Řeknu Londýn. Co vidíte?

(zavře oči) Vidím Peckham. Čtvrť, kterou jezdím domů. Pestrá afrokaribská čtvrť se spoustou kadeřnictví a obchůdků s divnýma rybama a divnýma značkama mobilních operátorů, kdy je volání do Nigérie levnější než z Prahy do Brna. Ale zároveň je to čtvrť, kde kvete nezávislá umělecká scéna. Zkuste si představit, kdybyste Letnou zasadila na tržiště do Ghany, tak takové to je. Kdykoliv tudy projíždím, naplní mě to klidem, jak je úžasný, kolik věcí koexistuje dohromady, a to v rámci světa, který je prezentovaný jako konfliktní. Brexit, imigrace, mizerné ekologické trendy. V takovém světě je cesta Peckhamem nadějí…  Pak jedu dál, přes kopec. A už jsem v Greenwichi. Tam, kousek od parku, kde je ten slavný poledník, bydlím. Jsem taková…

Polednice?!

No. Děkuju. (směje se) Polednice z Českého centra, už vidím ten titulek. Nejdřív jsem dva roky bydlela přímo na ambasádě, kde sídlí i České centrum, na Noting Hillu, kousek od slavné Portobello Road. Pak se ale ambasáda rekonstruovala, z bytu se stala kancelář a já se musela přestěhovat. Nicméně, nakonec jsem byla ráda, poznala jsem díky tomu novou část města.

Londýn má pověst předraženého města.

A předražený je, zejména bydlení. Ale zase spousta věcí je tu zadarmo. Galerie, muzea, parky. Je to drahé, ale nabízí se tady nepřeberně možností. Člověk se musí zkrátka dobře zorganizovat, což pro bohémské nátury jako jsem já může být zpočátku těžké. Na druhou stranu, kdyby v tom městě nechtělo bydlet tolik lidí, nebylo by tak drahé. V Londýně se mi otevřel šrumec města. Je to velkoměsto, ale v některých místech i vesnice, má spoustu svých bublin a tajných zákoutí, která postupně objevujete. Má hipsterská místa, konzervativní oblasti, umělecké, ale i dělnické. Chápu, že tam tolik lidí chce zůstat. I když se mu třeba nedaří, i když tak tak poplatí byt. Londýn je návykový.

A vy? V prosinci v Českém centru skončíte. Co dál?

Trochu si odpočinu a uvidím. Nepotřebuju mít jisté vyhlídky…

Londýn? Praha? Jak to vidí váš partner?

Zatím to necháváme běžet…. Rádi bychom ale tak do dvou let otevřeli kulturní prostor na venkově v Čechách… Takže uvidíme- Teď mě ale čeká ještě půl roku práce, pak budu řešit další životní rozhodnutí.

Půl roku taky budete přiživovat svou závislost na Londýně.

Vím. A s vědomím konce se to zintezivňuje. I ta představa ztráty. Ale nemám čas na rozjímání. Ráno vstanu, sednu na kolo, na metro. Vrátím se domů a je půlnoc.

Četla jsem starší rozhovor s vámi, ještě předtím, než jste odjela do Londýna. Říkáte v něm, že už začínáte zvažovat hnízdění, že byste chtěla děti… Projekt zjevně odložený. Jak to cítíte teď?

Ale rytmus života v Londýně je tak rychlý, život je tak pestrý, pořád něco strhává mou pozornost… A čím jsem starší, tím míň jsem si jistá, jestli bych se svobody a času dokázala vzdát. V Čechách mi občas někdo řekne: „Terezko, jen aby ti to neujel vlak!“ Jenže vám nemůže ujet vlak, do kterého nevíte, jestli chcete nebo nechcete nastoupit.

Nechcete?

Samozřejmě bych si děti přála a občas mne mrzí, že je ještě nemám. .Ale prostě to tak z mnoha různých důvodů je. Člověk nemůže mít všechno, hned, tak jak by si ideálně přál.  A také si upřímně myslím, že životní štěstí nestojí na svatbě nebo na dětech. Já mám štěstí, že mne naplňuje moje práce a spousta dalších aktivit, všechno mne baví. Až v prosinci skončí to zběsilé tempo, zastavím se a uvidím. Pak se mě můžete zeptat znovu.

V Českém centru jste dělali spoustu zajímavých projektů včetně takové „hipísácké“ reakce na výsledek britského referenda o vystoupení z EU. Make Love Not Brexit, což byla prvomájová „líbačka“ pod třešní? Ten projekt mě zaujal. Povězte něco o něm.

Naše droboučká intervence do života lidí, kteří chodí každý den kolem té naší brutalistické (ambasáda je postavené v architektonickém stylu, kterému se říká brutalismus, pozn. red.), studené ambasády. Já ji mám ráda, ale chápu, že lidé k ní cítí respekt a možná se v ní cítí nepatřičně. Náš tým v Českém centru se snaží probořit ten chlad. Chceme, aby lidé přišli do centra, kde se na ně někdo usměje a zeptá, co potřebují. A snažíme se dělat akce, které zasahují do veřejného prostoru, alespoň do ulice před ambasádou, a taková byla i ta naše „líbačka“. Angličani líbání pod třešní neznají, slaví jen svátek práce, Labour Day. Umístili jsme tedy na den před naši kancelář třešeň v květináči – zapůjčilo nám ji jedno londýnské zahradnictví. Třešeň i kancelář jsme vyzdobili pentlemi. Kolegyně nasadily na hlavy věnce z čerstvých květů a vyzývaly okolojdoucí Londýňany k polibkům. Máme jich vyfocených dvě stě padesát. Byl to úspěch!

Prý jste oslovili i prince Harryho, aby se tam přišel políbit se svou tehdy ještě snoubenkou.

To chtěly hlavně naše stážistky. Zkusily to. Poslaly dopis do Kensingtonského paláce.

Ale Harry nedorazil.

Jeho škoda!

Když se řekne Porybná, většině českých novinářů naskočí stejné jméno v mužském rodě…

Ano, to je táta.

Zdeněk Porybný. Nejdéle sloužící šéfredaktor českých novin, tedy deníku Právo. K novinařině vás to netáhlo?

Jasně, že táhlo. S novinařinou jsem vyrůstala. Četla jsem tátovy texty, znala jsem chod redakce, pamatuju uzávěrky i tátovo dohadování s redaktory. Oba také rádi čteme noviny u jídla! Hlásila jsem se na žurnalistiku, ale u komise mi jeden z přísedících řekl, že působím příliš křehce…  Prý by mě vlci novinářský udupali. Naštval mě, a v té době jsem stejně více inklinovala k teorii, tak jsem nakonec vystudovala kulturologii a kulturní antropologii. Jsem vděčná za zahraniční studijní stáže, které mě formovaly. Stejně tak mne samozřejmě velmi formovala moje rodina – maminka s tatínkem jsou oba velmi silné osobnosti, dali mne i sestře lásku k cestování, cizím jazykům, umění…Oba jsou také dost tvrdohlaví lidé a já jsem tu tvrdohlavost zdědila dvojnásob. Asi i proto bylo pro mě vždy důležité jít vlastní cestou. I když se samozřejmě pořád učím, říkat ne, nedávat všechno za vinu sobě, nelpět na chvále a nenechat si všechno líbit…

 

2018-08-10T11:46:07+00:0010. srpna 2018|Aktualita, Na cestě|