Nový Zéland je pro ekology unikátní prostředí ke zkoumání. Do 13. století se ostrovy vyvíjely nezávisle na okolním světě, oddělily se od ostatních kontinentů dřív, než se v evoluci začali pořádně vyvíjet savci, Nový Zéland je tudíž (v některých případech bohužel byl) plný tvorů, kteří nikde jinde nežijí. Místní druhy se vesele vyvíjely bez přímých predátorů… dokud nedorazil člověk. Zhruba před osmi sty lety Maorové, ale pohromu dokončili až Evropané, kteří od 50. let 19. století začali v lodích přivážet nové druhy ptáků, ale taky šelmy a hlodavce. Ptáci farmářům začali žrát úrodu, šelmy a hlodavci se stali predátory evolučně zcela nepřipravených zvířat.
Příběhy některých z nich přiblíží biolog PAVEL PIPEK z Přírodovědecké fakulty UK a Botanického ústavu AV ČR, který se ekologii invazí věnuje. Existují projekty, jak ohrožená zvířata zachránit, vzbuzují však kontroverze, jedná se totiž o lokální genocidu druhů.
Rozhovor najdete v novém vydání časopisu TÉMA..
Když jsme se domlouvali na rozhovor, skončili jsme nečekaně u životního údělu celebrit. I jedno novozélandské zvíře se stalo celebritou, přitom to byl původně úplný loser. Má foglarovské jméno jako ze Stínadel: Široko…
Novozélandského Sirocca, tak se správně píše, tamní ministr životního prostředí dokonce jmenoval oficiálním vyslancem ochrany přírody, účastnil se i jednání v parlamentu. Jako správná hvězda k sobě přitahuje pozornost a tím popularizuje i témata ochrany původních druhů, i přírody obecně.
Kdo je tedy Sirocco?
Zástupce druhu na vymření, největší papoušek na světě, kakapo soví. Nelítá. Může se dožít kolem sta let, prastaře působí, a dokonce tak prý i smrdí – jako staré prohnilé pouzdro od houslí. Je strašně roztomilý a srandovní. Kdysi jich na Zélandu bývala spousta, s příchodem člověka se ale všechno změnilo. Dnes jich je sotva 150. První obyvatelé, Maorové, kakapy lovili, skutečná katastrofa však přišla až s Evropany v 19. století. Do té doby totiž kakapo neměl – s výjimkou člověka – savčího predátora, jenže Evropané na Nový Zéland – cíleně i nechtěně – některé druhy savců přitáhli, kakapo se jim neuměl bránit, takže postupně vymíral. Evoluce ho totiž na přítomnost savců nepřipravila. Při ohrožení má ochranný reflex – ztuhne a snaží se být nenápadný, což sice funguje vůči ptačím nepřátelům, ale proti savcům ne. Ti ztuhlého kakapa jednoduše vyčmuchají.
Která zvířata ho ohrožují?
Na Novém Zélandu se za největší hrozbu pro původní zvířecí obyvatele považuje sedm druhů: tři lasice (hranostaj, kolčava, fretka), tři druhy krys (polynéská, obecná a potkan) a kusu liščí, což je takový sympatický ušatý vačnatec z Austrálie. Kakapa ohrožují hlavně lasičky a kočky, o kterých se však jako o predátorech moc nahlas nemluví, Zélanďané je totiž milují. Kromě dvou druhů netopýrů nežili před příchodem člověka na Zélandu vůbec žádní savci, zdejší druhy se nemohly po miliony let přizpůsobovat soužití s nimi, nevyvinuly se jim adekvátní obranné mechanismy, proto jsou tak zranitelní.
Kdy to došlo osadníkům z Evropy?
Velmi brzo si všimli, že krysy, které s nimi přijely načerno na lodích, i lasičky záměrně dovezené na kontrolu přemnožených králíků, hubí tamní ptáky. Někteří nad tím jen mávli rukou, a místo snahy o záchranu sbírali poslední exempláře, aby je dali do muzea a nakreslili do knih. Některé druhy už vymřely úplně, třeba slavný moa, nebo laločník ostrozobý (maorsky huia), který byl pro Maory posvátný, jiné se naštěstí podařilo za pět minut dvanáct zachránit, ale jen díky nadšencům, kteří zasvětili pátráním po posledních populacích svůj život. Ochranáři navíc dlouhá léta hledají způsob, jak predátory a s nimi spojené vybíjení místních druhů potlačit.
A k tomu se dostaneme. Ale ještě jsme nedokončili Siroccův příběh.
Úplně poslední větší populace kakapů byla objevená na menším, Stewartově ostrově (jižně od Jižního ostrova, pozn. redakce), kam se lasicovité šelmy nedostaly… zato tam díky lidem řádí zdivočelé kočky domácí, a tak měla namále i tahle poslední populace. Ekologové proto kakapy přestěhovali do „čisté“ rezervace na nedalekém ostrůvku, kam za nimi kočky nemohly. A tam se roku 1997 narodil Sirocco. A jeho příběh je příběhem losera, který se stal slavným. Jako mládě onemocněl nějakou respirační chorobou, a kvůli tomu se nedokázal ani pořádně najíst, tak ho ošetřovatelé vzali domů a krmili ho ručně, stříkačkou přímo do krku, a starali se o něj…
Až se z něj stal Mauglí naruby. Myslí si, že lidé jsou jeho bratři?
Kdyby jen to. Považuje se za člověka, a lidi miluje, možná až moc. Když se ho pokusili vypustit do volné přírody, odmítal se od lidí odloučit. Tak s nimi žil dál. Ale jak dospěl – a to je pikantní – začal se pokoušet se svými ošetřovateli pářit. Kakapí samci se normálně rozmnožují tak, že si vyhloubí jámu v lese, která funguje jako rezonátor, a v ní pak „duní“ – zní to, jako když krátce foukáte na pivní lahev – a je to slyšet na kilometry daleko. A Sirocco si tu jámu mazaně vytvořil na cestě mezi ochranářskou chatou a kadibudkou… Ale to nebylo nic proti tomu, co se stalo v roce 2009. Tehdy za ním přijel točit tým z BBC…
A to video obletělo svět!
Přesně. Fotograf Mark Carwardine si k němu lehl na zem a chtěl ho vyfotit z jeho úrovně, Sirocco toho šikovně využil, vylezl mu na hlavu a začal se s ním „pářit“. Markovi kolegové se zachovali jako praví kamarádi, místo aby mu přiskočili na pomoc, kameraman scénku točil a Stephen Fry vtipně komentoval. Ale oběť fotografa stála za to – vzniklé video na YouTube (zadat: Fry, BBC, Shirocco, pozn. red.) viděly během chvíle statisíce, dnes miliony lidí. Sirocco má facebookovou stránku, twitterový účet a desetitisíce fanoušků, které – prostřednictvím ošetřovatelů – informuje o novinkách v ochraně přírody. Díky své ohromné popularitě ho ministr jmenoval oficiálním vyslancem. Jeho dvorní ošetřovatel ho vždycky naloží do letadla a společně letí do nějaké rezervace nebo zoo, kde chvíli hostuje a návštěvníci se díky němu dozvídají, jak fungují rezervace, co způsobují predátoři, které na Nový Zéland lidé přivezli, a jak jsou původní druhy ohrožené a co by se s tím mohlo dělat.
Celý rozhovor s Pavlem Pipkem najdete v novém vydání časopisu Téma.
