Před lety jako jedna z dvojice Čokovoko rapovala v hadrech ze sekáče sprosté, ale hodně vtipné texty. Dnes je naší asi nejvýraznější stand-up komičkou, které nevadí ztrapnit se a „dělat humor“ i z věcí, které se zpočátku vůbec nezdály být vtipné.
Přijde v Paříži k holiči jeden strašně smutný pán. Lazebník ho holí a radí mu: „Pane, jestli jste smutnej, jděte večer do cirkusu, bude tam klaun Debureau, a ten vás zaručeně rozveselí.“ Pán na něj smutně pohlédne: „Já jsem Debureau.“ To je můj oblíbený smutný vtip o komicích, kteří ostatní rozesmívají, ale sami prožívají těžké chvíle. Prožila jste někdy takový Deburaeu efekt?
Na rozdíl od něj jsem asi docela veselý člověk, životní optimistka. Ale je fakt, že jsem bavila lidi, i když jsem byla úplně v háji a bylo mi zle. V té době jsem chodila k terapeutovi. Odvedla jsem dítě do školky, pak jsem se vrátila domů, lehla si s depkou do postele, koukala do stropu a odpoledne jsem se zvedla a šla zase pro dítě do školky. Velmi produktivní časy, haha… No a večer jsem šla dělat humor pro lidi. Nešlo s tím tehdy nic dělat.
A když jste pak na tom pódiu stála?
V tu chvíli to ze mě všechno spadlo, nikdo nepoznal, že se mi něco děje, lidi se bavili. Jenom kolegové, ti blízcí, tušili, že mi asi není úplně dobře, ale stejně znali je část. Nerada totiž lidi obtěžuju. Víc mě baví na starosti mezi lidmi zapomenout.
Co to bylo za období?
Kolem mého rozvodu. Sešlo se ale v jednu dobu víc věcí. Rozjížděla se mi kariéra, rozváděla jsem se, pro děti to taky nebylo nejlepší období života, že jo.. Když už, tak už, klasika… Ale už se to převalilo a uklidnilo a srovnalo. Děti máme s jejich tátou v péči půl na půl, on je má půl týdne, já druhou půlku a nějak to funguje. Udělali jsme si je spolu, tak si je spolu budeme vychovávat… byť odděleně.
Mám pocit, že někdy jsou ženy samy proti sobě, když chtějí mužům děti sebrat a půjčovat jim je jen jednou za 14 dní. Nemají pak vlastní život, visí na nich veškerá péče, na jednu stranu potřebují vydělávat, aby situaci finančně utáhly, zároveň nemůžou sehnat pořádnou práci, protože školka, nemoci dětí…. A mezitím otec s dětmi ztrácí kontakt. Není divu, když si pak muž založí další rodinu a je spokojený, zatímco žena padá večer do postele udřená a osamělá, protože kdy by měla čas hledat dalšího chlapa? Takže je pak zbytečně naštvaná a frustrovaná. Základ je myslet i na sebe. Chci být s dětmi co nejvíc, to je přece jasný, ale taky nechci rezignovat na vlastní život. Argumenty – On by se o ně neuměl postarat – neberu. Přece jste (většinou) nezplodily děti s neschopným zvířátkem? Jasně, že se mi občas nelíbí výchovné metody otce našich dětí, ale předpokládám, že má stejně tak on výhrady k mé výchově.
Na terapii ještě chodíte?
Už ne. Z cesty do Santiaga jsem napsala svému skvělému terapeutovi esemesku, že už dobrý! Takže jsem uvolnila místo potřebnějším.
Pověstné léčivé a očistné účinky pouti?
Jo. Fungovalo to až zázračně.
Kolik jste šla kilometrů a jaká byla cesta?
Šla jsem v létě takzvané Camino portugues, z Porta do Santiaga de Compostela, 260 kilometrů, šla jsem to 9 dní, takže denně zhruba třicet kilometrů. Byl to asi nejlepší zážitek v životě. Skoro víc než porod, protože tohle se týkalo jenom mě. Porodit dítě, to je radost pro celou rodinu, pro otce, matku, i pro to dítě, které se může narodit zrovna mně, haha… ještě aby nemělo radost!
Ale pouť byla zážitek můj, až na ty tuny fotek a selfíček, které jsem postovala na sociální sítě. Jinak jsem šla celou cestu sama. Procházela jsem přírodou, potkávala lidi, kostely, kde jsem se sem tam vybrečela, v lese se zase občas smála jak blázen… Užívala jsem si svoje vlastní emoce a sama sebe. Je přirozený, že když jde člověk takhle dlouho sám, doléhají na něj vzpomínky, ta cesta má být očistná, má přinést nějaké sebeuvědomění, oproštění se od všedního života. Hele, a fakt to funguje.
Jste věřící? Mělo to pro vás i duchovní rozměr?
Teď už jo, jsem. Před časem jsem v sobě našla Boha a na cestě se mi ten pocit prohloubil. Češi se často stydí říkat Bůh, zaklínají se karmou, a kdo ví čím, ale pro mě to je Bůh. A jsem s tím dost spokojená. Neorganizuju se v žádné z jeho fanouškovských part, ale nějakej ten jeho merch si občas koupím. On to má vcelku vychytaný – zlatý kříže na krku! Dost rapový a estetický…
Celý rozhovor najdete v časopise Glanc, který vyšel 19. listopadu…