Jiří Pecha2019-02-28T09:05:32+00:00

Project Description

Nemalovat vlastním hovnem po zdi

Jiří „Peca“ Pecha si dopřává bylinnou kořalku v hospodě Poslední leč v Divadle Bolka Polívky, příchozí ho halasně zdraví, číšnice je k němu velmi uctivá. Kouří jednu cigaretu za druhou, předvádí s nimi artistické kousky, neúnavně  vypráví a živě při tom gestikuluje, sype z rukávu spoustu vtipných historek na jakýkoli podnět.

Rozhovor vyšel v dubnu 2003 v Pátku Lidových novin

Vy jste se ale díky Divadlu Husa na provázku do světa podíval i za totality.

To jo. Sjezdili jsme toho hodně. Dělali jsme společný projekty s Polákama, Francouzama, Rusama, Dánama. Tři čtvrtě roku jsme jezdili s Karavanem Míra – jako světa a míru. V Dánsku jsme tři měsíce hráli ve staré fabrice u moře Labyrint světa a ráj srdce. Jezdili jsme hodně, ale chtěl bych se podívat třeba na Aljašku… něco se rýsuje, ale nechcu o tom zatím mluvit.

Však už jste na dálném severu jednou skolil i losa, že?

(smích) Jako Eskymo Welzl v jednom představení. Jo. Ideš, ideš, musíš ho někam zahnat do závějí, on už nemože, musíš ho utáhat a pak ho skolíš holejma rukama. Eskymo byl hrozně zvláštní. Ani tady ani v Americe mu nevěřili, že tam opravdu byl, že vůbec něco takového mohl vydržet. On byl velkej náčelník, mluvil eskymáčtinou i v Zábřehu na Moravě.

Dostudováváte si k rolím literaturu vždycky? 

Ale tak víte, že jo. Mě to divadlo i tak trochu dovzdělává, povznáší, já jinak nejsu studijní typ. Já mám spíš podle Komenskýho Školu Hrou. Já su trochu hloupé. Bolek říká, že jsem intelektuálně nesmělejší. Nemám maturitu, vzali mě na JAMU bez ní.

A chybí vám? 

Ne, ale herec by se ale měl vzdělávát. Měl jsem štěstí, pracoval jsem s lidma, od kterých jsem se toho o divadle hodně dozvěděl a nemusel jsem studovat v knihách.  Stejně tak to mám s motlitbou. Někdo chodí do kostela, já tam jenom nakouknu, podívám se, vydím tam sochy krásnejch svatejch a ptám se: Tak co, kamarádi? Pozdravím je, to je moje motlitba. Modlit se nechodím, to bych si oddělal kolena.

Viděl jste někdy anděla?

(přemýšlí) Jo a hrozil na mě. Ve snu. To už je dlouho…

Proč na vás hrozil?

Asi jsem vypil moc chlastu. Ale bylo to úplně jak živý.

Podobal se tomu „vašemu“ z Dědictví?

Jo…. to byla taky sranda. Zima byla, točilo se to brzo ráno. Vytahovali mě na kladce nad vodu. Pod kostým mi foukal vzduch, kterej mě vytlačoval nahoru, ale až moc. Museli mi dát činku, abych nevylítával moc nahoru. Věra Chytilová chtěla, abych i jako chodil po vodě. Nešlo to, pořád jsme to opakovali… mně už byla zima. Bolek do mě vždycky vlil frťana. A když se to konečně podařilo, tak jsem zase úplně zapomněl text.

Vy jste nějakou dobu abstinoval. To už jste přestal, že si dáváte bylinnou kořalku? 

Nepil jsem skoro dva roky, ale pomaličku zase zvedám stavidla. Ničeho nesmí bejt moc. Nesmí bejt moc chlastu, tak nesmí bejt moc sucha. Má se to všechno hlídat. Ale je fakt, že já jsem takovej nezavřenej a někdy ztrácím kontrolu. Jsem kvártálníček.

Proč jste tehdy přestal před lety pít?

To už se na mě Bolek nemohl dívat, třásl jsem se jak ratlík, tak jsme se vsadili, že to vydržím bez chlastu aspoň dva roky.

O co jste se vsadili? 

To vám nemůžu říct. (odmlčí se) No o peníze! Já jsem chamtivej.

Vsadil jste se taky, že uděláte řidičák.

Taky. Říkal jsem jim: Jestli si o mně myslíte, že jsem takové hňup, že to neudělám, tak já vám ukážu, že jo. A udělal jsem to. Tři roky už řídím.

Nechal jste se slyšet, že z chamtivosti po životě jste se i dvakrát ženil, to jste si to pěkně odůvodnil! 

To se musí takle. A jak jsem starší, tak jsem chamtivější čím dál víc a zapomínám sem tam, že vedle sebe mám manželku, která se mnou už tolik vytrpěla… kolikrát se napiju a zapomínám na ňu. Ani si neuvědomuju, že ona tím trpí. No, hlavně, že o tom vím…

Se svojí druhou ženou jste se nějak kuriozně seznámil, že? 

Hrával jsem v Uherském Hradišti v divadle, potkal jsem Janu, líbila se mi, ale byl jsem stydlivej. Popíjeli jsme s kamarádama a chtěli zamachrovat před holkama a přeplavali jsme Moravu. Byla zima, kry šly okolo nás. Holky to brali jako hrdinství. Vylezl jsem, přelízal nahej zábradlí a přimrzl jsem k němu zadkem. A přišla Jana a oddejchávala mě od něj. A pak mi vařila čaj a sblížili jsme se.

Před třemi lety jste odešel po více než třiceti letech z Provázku. Co vás k tomu po tak dlouhé době přimělo?

To by už člověk nepoznal nic jinýho, kdyby byl pořád uvázanej na Provázku. Ale k tomu divadlu pořád patřím. Vždyť jsme  je zakládali.

Volnější šedesátá léta divadlu přála, ale po okupaci musel přijít nutně náraz.

Jojo. Cenzura, schvalovačky. Pro každou inscenaci jsme museli najít Bílýho psíčka. Něco, co bilo do očí a oni nám nakázali to škrtnout. Pak už tomu nevěnovali takovou pozornost, takže to gró tam zůstalo.

Bolek Polívka prý po sovětské invazi přestal mluvit rusky. Jak jste protestoval vy?  

Jen divadlem. Celou tu dobu jsem strávil v divadle. Ani nevím, jak mně dcerky vyrostly, my jsme divadlem žili, aji jsme tam spali. Provokovali jsme. Ale ty boje s úředníkama zařizoval hlavně Petr Oslzlý a vedení. My jsme jen hráli divadlo.

Film Pupendo, ve kterém hrajete, je situovaný do osmdesátých let, jaká byla vaše osmdesátá léta? 

To byla jen šeď. Měl jsem pár korun v kapse a říkal si: Na co šetřit? Radši to prochlastám. A po hospodách se ledacos řešilo. Brno bývalo zajímavý v tom, že herci se scházeli se sportovci, básníky Mikuláškem a Skácelem, byli jsme jedna partyja. Propařili a prodiskutovali jsme noce u Bolka v kuchyni, kurňa! To bylo Brno! V Praze to, myslím, nikdy nebylo. Praha je odosobněná, každej myslí víc na sebe. I když asi i tam budou nějaký partičky.

Zůstává takové Brno pořád? 

Už se to trochu vytratilo. Potkáváme se, ale hospody se furt mění, každej chodí jinam. Ale akce jako vánoční Tekutý kapřík přetrvávají. Nadělali jsme se hodně hovadin. A těma srandama žijeme, drží nás to při životě. Stačí, když jdete po ulici a on se na vás někdo usměje, tak z toho máte radost.

I když se doba mění. To bylo: hurá demokracie! Lidi by chtěli všechno rychle, ale ono to má svoje úskalí, i demokracie. Ale stačí, když se podíváte, jak jsou upravený města. Vždyť to bývala jenom šeď, teď baráky prokoukly. I když se toho hodně nepovedlo, třeba brněnský Špalíček (obchodní areál s multikinem), které postavili tam kde bývaly koleje a menza a parčík, kam jsme chodili za medičkama a na burčák…

Moraváci v Praze si užívají“ nekonečné narážky na svůj původ. Pražáci v Brně to asi taky nemají jednoduché. Jak vnímáte to vzájemné popichování? 

Ale jo, je to dobrý, když to jsou jenom takový hecungy a srandy, když to není zlý. Nemám rád ale takový ty zlý šovinistický narážky. A takový ty vtípky, že jsme pomalejší a zaostalejší, to si nesmíme nechat líbit a vymyslet něco na ně. Když v sobě někteří nesou zlobu, nic s tím nenaděláš. Člověk by si měl vážit sám sebe a tím pádem i ostatních. A uvědomovat si, že někdy řekneš něco, co vyzní zle, i když to tak nemyslíš, nebo ses mýlil.

Třeba jako Král Lear, který ukřivdí nespravedlivě dceři, která ho miluje nejvíc?  

Jo. Krále Leara já strašně rád hraju. On už chtěl mít pokoj, on nečekal, že začnou ty dcery takle vyvádět. Hraju ho v Brně i v Hradci v režii Vladimíra Morávka. Toho brněnskýho Evy Tálské mám radši. Líp se mi v něm daří.

Vedle krále Leara je vaší nejznámější postavou Babička Boženy Němcové, za kterou vás někteří kritici chtěli nominovat na divadelní ceny za nejlepší ženský herecký výkon. 

To byla sranda. Nejhorší je, když se člověk bere hrozně vážně, že by maloval vlastním hovnem po zdi, jak říkal Ginsberg.

Babičku už hrajete šestý rok, ještě vás to baví?

Pořád tam nacházím nový věci.

Minulý týden jste měl se spolkem Frída premiéru s hrou Pánská jízda, kde si opět zahrajete ženskou. Dokonce jednu ze Tří sester, Olgu. Jaká jste Olinka?

Nesnažím se byt ženská. Ona byla nejstarší, vlastně něco jako otec rodiny. Ta hra je o tom, že ochotníci vyhodí všechny ženský ze souboru, protože jim tam dělají binec a pozvou avantgardního režiséra z města, aby s nima něco udělal. A on s nima nastuduje Tři sestry. Nejmladší Irinka třeba říká: Proč jsi nevyndala všechny piva z ledničky? Tolik alkoholiků, co k nám přijde, Rusko ještě nevidělo.

To nezní jako Čechov. 

(Rozesměje se) No, on to celý přehodnotil a předělal. Vlastně je to trochu estráda, takovej lehčí humor.

Pokud zrovna nehrajete psa nebo pětatřicetiletou Olgu, tak ztvárňujete postavu, která je starší než skutečně jste. Odkdy se to s váma veze? 

Od hry Poslední leč, kterou jsme hráli s Bolkem Polívkou (premiéra v roce 1981). Bolek říkává: Tehdy jsme si na starý hráli, teď už bohužel nemusíme nic hrát. Ale ta hra je oslava stáří. Jak oni si dovedou hrát ti dědci! Tak by to asi mělo bejt.

Ve filmu Pupendo hrajete kunsthistorika Fáberu, který se stane obětí charitativního amoku. Zažil jste někdy něco podobného?  

Lidi si mají pomáhat, ale takovýhle amoky jsou nanic. Když to někdo dělá okázale, je na tom něco divnýho. Má to probíhat, ale nemá se o tom moc mluvit. Když mám peníze a někdo je potřebuje, tak mu je dám a nazdar. Někteří si z toho dělají zásluhy.

Vy prý zvete důchodce na sídlišti v Brně na panáky? 

Jasně. A na farmu je vozíme. Vysadili jsme je na koně, oni z toho mají radost.

Vedete svým způsobem klub důchodců.  

Ale rozumíš, jim to dělá radost. To je důležitý. Kolikrát stačí malinká blbost a ten člověk má radost. To se mně líbí na Bolkovi, je velice citlivej k lidem, až se mě chce z toho brečet! On jim tu radost dopřeje. Neudělá machra, nevyhodí je, zakoulí vočima, řekne kuš, nalije štamprlata, kluci z toho mají zážitek.

Četla jsem o vás, že se zajišťujete na stáří, střádáte si na penzi a od Bolka Polívky máte dokonce přislíbené místo vrátného u Bolka na farmě. 

Tož mám jistotu zařízenou i kdyby mě rodina zklamala. Ale jaký vrátnýho! Recepčního!! To už je něco, žejo. (směje se) A chci taky stavět…

Stavět? Vždyť jste koupil ten baráček, který byl ústřední kulisou v Kurvahošigutntag. 

Ale to už je zbouraný. Ono to bylo zničený. Ale chcu postavit úplně stejnou, i když nevím, jestli se mi to podaří. Uvidíme. Moja Janynka se těší, že tam budou kvítka a stromy, já bych to chtěl postavit za pomocí svých kamarádů, aby se tam dalo přebývat. Pak podkopeme tunel k Bolkovi na farmu. A v určitý hodiny mě moje děcka naštelujou do toho andělovýho kroja a já poletím do hospody, dám si dva frťany, oni mě zase vytáhnou zpátky… (směje se) No, takle si to malujeme.  Ale věřím, že aspoň jednou se to stane.

Jste komoří Jeho Veličenstva valašského krále Boleslava I. Ještě vás hra na království pořád baví?  

To víte že jo, dyť je to sranda, má to něco do sebe. Jeden to ale vzal strašně vážně a chtěl si z toho udělat takovej výdělečnej podnik, takže jsme se dostali do takové třenice. Ale valašský lid za náma stojí, koupili jsme za korunu Lašsko od starosty, hoši, tady je to takový mrtvý, něco s tím uděléte. Valaši a Laši pijů z jedné flaši a už byla zábava. Proto člověk má bejt, kvůli té radosti, je to lepší než vyméšlet blbý zákony.

Je pravda, že jste hráli DonaQuijota ve školách i jako agitku pro vstup do EU? 

Co? To ne, to je nějaká kachna. Myslím, že každej rozumnej člověk to pochopí sám od sebe.

Že je důležité se zapojit? 

Kdo chvíli stál, už stojí opodál! (smích) Je to potřeba. Půjde to pomalu a nebude to jednoduché. Jasně, že si ten i ten bude stěžovat… Ale nemůžeme zůstat v izolaci ve středu Evropy. I za cenu, že se budem muset uskromnit. Ale to se stejně furt říká: musí se utahovat opasky, ale nikdo si je neutahuje. Jsou lidi, kteří jsou na tom hůř, ale to prostě přinesla doba. Nemůžou se všichni mít dobře. To byly ideje socialismu a jak to skončilo! Kdo dělá, by měl dostat víc, a kdo ne, tak ne. Vím, že hranice je tenká. Seš mistr světa a během tejdne seš bezdomovec. Ale věřím, že se vždycky dá něco dělat. Někteří z toho mají jen pohodičku. Místo toho aby se za vyžebraný prachy šel umyt a něco hledat, tak sedí v hospodě a popíjí. Starejte se o mě. Ale hovno! Je to pohodlný, tady mě máte, co jste ze mě udělali, Když je hňup, tak je hňup.

Učil jste někdy?

Jenom jednou, vůbec jsem nechtěl, ale jednou jeden kamarád-pedagog potřeboval záskok na hodinu. Umíš žonglovat, talířama a míčkama a nožama házet, nauč je to, řekl mi. Mladí byli rozjívení. S talířama to chce trpělivost a jim to nešlo. Házet nožama taky ne. Povídám: Hoši, tak já vás naučím kaskádičku. Tady máš dvě kila, kup litr ferneta dole v hospodě a k tomu štyři malý štamprlata. To si dáš mezi prsty a jak piješ tak to přepadává jedno do druhýho a vypiješ čtyři malý frťany… Kamaráde, za dvě hodiny byli ožralí. Dlouho na to vzpomínali.

Na co vy z JAMU vzpomínáte? 

Jak jsem dostal filcky, jak jsme chytali zmije… To bylo na Lipně, jeli jsme na sena. Chytali jsme zmije, vysušovali připíchnutý na prkýnko a pak je žiletkou preparovali a dělali jsme z nich záložky do knih. Děvčata po tom jely. Filosofky si zakládaly zmijó knížky.

A ty muňky?

Ubytovali nás ve staré fabrice na hračky a dali tam vojenský matrace starý a já jsem z toho chytl filcky. Myslel jsem, že to jsou klíšťata. Z těch dek.  Měl jsem to i v obočí. Přijel jsem domů a maminka mně látla takovou po hlavě. Ty víš za co, hrozila. A já nevěděl.

Je pravda, že jste dyslektik? Jak se učíte texty?

Když si čtu pro sebe, tak to jde. Horší je, když to musím vyslovovat. Učím se potichu a pak si to přeříkávám. I rozhlasový hry se musím naučit skoro nazpaměť.  Mně se přehazujou A s E… a tak. Spíš se učím text za pochodu na zkouškách.

Nebo hrajete němou tvář.  

No jó. To Bolek pro mě napsal hru Nejsem svůj pes. My máme moc rádi psi.  Často je trávit čas se psem je lepší než s hordou neurvalejch lidí. I když kvůli svýmu psovi jsem jednou málem přišel o nohu. Bylo mi deset, měl jsem vlčáka a šli jsme na cvičák. Jak je tam taková ta kladina na žebříku, tak byla už úplně shnilá, viš, a ten pes tam odmítal vlezt. Tak já jsem šel první, aby šel za mnou, a ono se to celý zbortilo. Měl jsem přeraženou nohu, otevřenou zlomeninu. Něvěděli si s tím rady a chtěli ju uříznout. Naštěstí tam byl jeden doktor, veterán ze španělské války, který se tam naučil drátovat zlomeniny. Takže mi to celý sešroubovali a zdrátovali. Rok jsem ležel v sádře až po krk. . Ten doktor nevěděl, koho zachraňuje… takovýho hňupa! (chechtá se). Dokonce jsem pak začal ještě i běhat, byl jsem velkej, byl jsem druhé na republikových přeborech za mladší dorost

To mi moc nekoresponduje s přezdívkou Peca od slova pecivál. 

Ale to bylo až na vysoké škole. Byl jsem línej chodit hrát basket, jen jsem ležel na kolejích. A můj velkej kamarád, režisér Petr Sherhaufer říká: Juro, ty si ale Pecivál! Pecivál Peca!