Project Description

Turistův průvodce po galaxii Česko

Archeolog, etnolog, folklorista, speleolog a tramp. Ale taky spisovatel, fotograf a ilustrátor. JAN POHUNEK vybral pro speciál časopisu TÝDEN 10 tipů na výlet. Vedle několika a dolů a šachet je mezi nimi vojenský prostor i pár malebných kopců. Erudovaný vypravěč má v malíčku historický i společenský kontext a z rukávu sype i tajuplné historky o místních přízracích.

Autorka: Lenka Vrtišková Nejezchlebová

Vyšlo ve speciálním vydání časopisu Týden v červenci 2014.

Turistika není stará jako lidstvo samo, rozvíjela se až s „vynálezem“ volného času během 19. století. Kam chodívali první čeští turisté nejraději?

Jednou z populárních oblastí byl například pískovcový sever Čech – Českosaské Švýcarsko, Kokořínsko a další místa. Zkrátka na sever od Mělníka po Děčín a na východ až do Českého ráje. Příroda lesů mírného pásma byla snadno přístupná, romantické rozeklané skalní útvary ladily s vlnou romantismu 19. století, vznikaly tu první turistické spolky, inspirovali se tu malíři a básníci v čele s Karlem Hynkem Máchou. Právě sem byly také situovány i děje mnohých starších krvavých románů o loupežnících, Mácha měl na co navazovat. A pískovcová skalní města jsou jednou z věcí, kterými se Česko v kontextu Evropy vymyká, taková bohatost a rozvinutost forem nikde jinde v okolí není, s výjimkou saského pohraničí, ale tam je jejich rozsah.

Právě do méně známé oblasti na Kokořínsku směrujete naše čtenáře svým prvním tipem na výlet.

Ano, je to totiž krásná, klasická romantická rozeklaná krajina se spoustou drobných památek, skrytých míst, malých vesnic. Takhle fotka je z Vlhoště, z významného vrchu u Holanských rybníků, na okraji Roverek, severozápadní větve Kokořínska. Pískovcová krajina plná drobných kapliček, sklípků a studánek se zde setkává s Českým středohořím a jeho vulkanickými vrchy.

Kdo byli první čeští turisté?

Většinou vycházeli z měst, byli to lidé, kteří oceňovali krásy přírody – nejprve přírodovědci, intelektuálové. Zpočátku, koncem 18. století byla turistika téměř výhradně záliba vyšších městských vrstev. Až do poloviny 19. století přírodu vyhledávali téměř výhradně lidé, kteří v ní přímo nežili. Pro místního sedláka mělo všechno spíš utilitární hodnotu, každý neobhospodařovaný les byl v jeho očích ošklivý, nevyužitý. Lidé z venkova dlouho nechápali, proč lidé z města chodí okukovat zrovna ta nejhnusnější místa, o která se nikdo nestará. Ale během 19. století s rozvojem spolkového života, kdy se mimo jiné zjistilo, že turistika neprospívá pouze zdraví, ale i vzdělávání, cestovnímu ruchu a bohatnutí kraje, koncem 19. století s rozmachem tělovýchovných hnutí a později i skautingu a trampingu romantiku přírody objevují i lidé nižších vrstev, dělnických profesí a postupně i lidé z venkova.

Zmínil jste i tramping. Jste spoluautorem výstavy o českém trampském hnutí, už se začíná připomínat sto let od jeho vzniku, ale není to předčasné? Oficiální začátek se datuje do roku 1918, ne?

Ano. Je to datum založení osady Ztracená naděje, slavné Ztracenky. Ale trampové, i když si tak ještě neříkali, spíš to byli „divocí skauti“ jezdili do míst kolem soutoku Sázavy a Vltavy „trampovat“ už před první světovou válkou.

S trampy je neodlučně spojeno Posázaví, ale jistě to není jediná oblast prvních trampů. Kam ještě jezdívali?

Určitě do Brd, ty mají také svůj historický význam. Na rozdíl od Posázaví, kde hodně vznikaly trampské osady, Brdy patřily spíš trampům, kteří jezdili pod širák nebo nadivoko kempovali. Dodnes to na Brdech mimo značené stezky dost žije. Člověk má někdy tendenci význam Brd zlehčovat, ale Brdy jsou krásná přístupná a dostupná oblast. Dají se rozdělit do tří částí a každá má trochu jinou atmosféru. Na fotce je vrch Babka nad Řevnicemi, kde je pozůstatek bývalého křemencového lomu. Těžil se tam kámen třeba na pražské chodníky. Je to první významný vrch, kam se dá od Řevnic celkem pohodlně vystoupat a pokračovat po hřebeni až do Příbrami, třeba na kole, na lyžích nebo pěšky.

A máte nějaké oblíbené místo v trampském Posázaví?

Strašně zajímavý je zlatonosný kraj hned kousek jižně od Prahy, u Jílového a Davle. Ve třetihorách tudy tekla řeka, sledovala z části tok dnešní Sázavy, tekla kolem Křivoklátu na Rakovnicku a vlévala se do jezer, která byla tam, kde je teď severočeská uhelná pánev. A u Jílového ta řeka nabírala zlatou rudu a roznášela ji po celé svojí trase, nejvíc zlatých sedimentů se uložilo severovýchodně od Dobříše, kde je Cukrák, Jíloviště, Klínec. Ve středověku tam vznikla velká rýžoviště.

Jak vypadala?

Romantické představy o zlatokopovi, který sedí na bobku a v potoce rýžuje tak, že hýbe mísou, nechme tady spíše stranou, tahle rýžoviště byla technicky velmi dobře a složitě propracovaná.

A je možné v těch místech ještě najít zlatinku?

Ano, nadšenci tam běžně rýžují, můžete to taky zkusit. Ale asi nezbohatnete. Po pár hodinách rýžování můžete mít radost z několika zlatinek. Ta místa jsou ale hlavně hrozně oblíbená mezi trampy a turistickými oddíly, když jsem byl kluk, jezdívali jsme tam pravidelně. K té štole se vázalo hned několik strašidelných pověstí. Skoro každý oddíl měl svou a byly dost protichůdné.

A jakou jste měli vy?

Důležité je předeslat, že o kus dál se vaříval soutěžní guláš a tomu místu se říkalo Gulášová štola. Pověst pravila, že jednou se jeden člen oddílu při vaření soutěžního guláše tak bál, aby mu někdo nevykoukal jeho postup, že zalezl hluboko do štoly a chtěl vařit tam. Rozdělal oheň a udusil se  – zhynul bídnou smrtí. A teď tam obchází a toho, kdo se jako poslední ve štole zdrží, přidává do guláše.

A teď se přesuňme naopak do odlehlejších končin. Když budu chtít vidět opravdu zastrčené místo, kam se mám vydat?

Můžeme si odskočit třeba do Skoků. Známé zvolání „Panenko skákavá“ pochází odtud, z mariánského poutního místa Skoky na horním toku řeky Střely u Žlutic, na jihovýchod od Karlových Varů. Je to příklad, jak můžou zapomenutá opuštěná místa znovu ožívat. Slavné poutní místo s pramenem bylo po válce, po vysídlení německého obyvatelstva, čím dál víc odřezáváno od světa, minulý režim obecně církevním památkám moc nepřál, místo bylo daleko od významnějších center. V poslední době se ale v kostele pořádají koncerty a výstavy a výtěžek míří na jeho opravu. Dá se tu vydat na krásnou procházku třeba do Rabštejna, kolem ruin starých mlýnů, po linii lehkého československého opevnění, klidně se brodit říčkou. A nikde žádné velké davy turistů.

Kdybyste se třeba potřebovala zbavit mrtvoly, stará šachta není dobré místo.

Tahle přírodou prorostlá ruina je kde?

To jsou pozůstatky uranového dolu Novátor ve Vraních Horách na severovýchodním okraji Čech, mezi Krkonošemi a Broumovskem. Taky takový pozapomenutý kraj. České hranice zdobí věnec hor, za nimi jsou ale občas ještě různé výběžky, často jsou to oblasti, ke kterým, abyste se dostali, musíte překonat hory, jsou proto odříznuté, odlehlé, zapomenuté. V tom spočívá jejich kouzlo. Tohle je zbytek důlního areálu, těžba skončila v roce 1959. Za normalizace tam bylo JZD, teď pustne, ztrácí se v mlhách česko-polských hranic, kde lišky dávají dobrou noc. Tu magii pochopíte ve chvíli, kdy tam dorazíte, je to jiné, než třeba Šumava. Zchátralé památky, lidé a místa s pohnutými osudy. Ale zase taková díra, že by tam lidé měli dvě hlavy a o půlnoci všude strašidlo to není, prostě jen odlehlejší, která žije trochu zpomaleným vlastním životem a kontrastuje s tím nedalekým „echt“ malebným Podkrkonoším. V Čechách a na Moravě je plno zapomenutých končin, které těsně sousedí s turistickými oblastmi. Stačí sejít kousek z cesty.

Vaší doménou jsou doly a lomy. Kam nás za nimi zavedete?

Do Slezska. Do oblasti, kde se těžily pokrývačské břidlice. Jméno dolu, který je na obrázku, ale říkat nebudu, oficiálně se tam nesmí. Dá se tam občas dostat se speleology, při sčítání netopýrů nebo s potapěči, pokud má člověk opravdový zájem. Pro běžného návštěvníka je to místo příliš nebezpečné.

No tak to vám pěkně děkujeme za tip!

Tip se nevztahoval na konkrétní důl, ale na celou oblast Nízkého Jeseníku a přilehlé část Opavska.  Dolů je tam hodně, některé jsou zachované, některé zřícené, někde spadly vchody, někde jsou jen povrchové lomy, dá se chodit po zarostlých haldách. Je to pestrá krajina plná různých pozůstatků hornické činnosti a vede tudy naučná stezka, vychází z Budišova nad Budišovkou. A během této sezóny by se měla otevřít druhá.

A dá do nějakého dolu nahlédnout?

Od vchodu ano. Můžete se s baterkou podívat směrem do štoly, ale některé doly jsou skutečně dost nebezpečné, už se tam i stalo pár neštěstí, není to tak dlouho, co tam při cvičení záchranných složek záchranáři slaňovali a jeden z nich si nedal pozor, šlápl na shnilý okraj šachty a zřítil se dolů. A skončilo to dvounásobně špatně. Zabil se. A tento historicky významný důl byl zlikvidován.

 Jak to?

U nás panuje poměrně přísná legislativa ohledně starých dolů, když se někdo někde zabije nebo vážně zraní a důl není přímo památkově chráněný, bývá důkladně zlikvidován. Naštěstí se tohle zajišťování starých důlních děl  dá dělat i trochu citlivěji, důl se třeba osadí mříží či jinak podobně zabezpečí. Ale někdy se vyhlásí havarijní situace a následuje rychlá, plošná likvidace.

Někdy se do podzemí leze na tajnačku, na vlastní pěst, ne?

Ano. Leze se tam i načerno… Je to ovšem přestupek. Pokuty jsou poměrně vysoké a promlčecí doba za přestupek jsou dva roky…

Takže naposledy před třemi lety jste v nějaké štole byl, ale poslední dva roky jste rozumný a už by vás to ani nenapadlo, že?

Přesně tak (směje se). Ale u nás jsou i důlní díla, kterými se dá normálně projít, někdy tudy vede i turistická značka. Před prolézáním štol na vlastní pěst bych přece jen trochu varoval. Pokud to někdo chce zkusit, musí mít rozhodně představu o tom, jak by se měl na takové místě chovat, měl by si o tom místě zjistit co nejvíc informací dopředu a rozhodně se nevrhnout do první otvoru s blikající baterkou, která po dvaceti minutách zhasne. Riskováním neohrožuje člověk jen sám sebe, ale i danou lokalitu, jak jsem říkal. A navíc je mnohdy opravdu jednodušší zkusit se spojit s někým, kdo se o místo stará, zná ho a má od něj klíče. Štoly a doly jsou v Česku velmi dobře zmapovány, když najdete za chalupou nějakou díru do země, vsadím se, že ji geologové už dávno znají a něco o ní i napsali. A pozor, i ty nejstrašlivěji vyhlížející šachty se mohou jevit jako opuštěné, ale překvapivě často tam narazíte na speleology, zoology, mineralogy, archeology, nebo jen zvědavce. Kdybyste se třeba potřebovala zbavit mrtvoly, stará šachta není dobré místo.

Budu na to myslet. Napadá mě, že svéráznou krajinou jsou i bývalé vojenské újezdy, také jste jeden z nich zařadil do svého desatera tipů. Proč?

To jsou Židlovské pláně na Ralsku. Vojenské újezdy jsou místa, kde bývá velmi zachovalá příroda, protože se v oblasti desítky let, od druhé světové války, nijak intenzivně nehospodařilo, nehnojilo, nerozorávaly se meze. Krajina zarostla, zdivočela, zakonzervovala se. Kupodivu zvířata si na občasné vojenské cvičení s dělostřelbou taky zvykla. Ralsko je výborný terén pro cykloturistiku, je to poměrně rovinatý kraj, ale ne úplná placka, objevují se tu vulkanické kopce, pískovce. A víte, že Ralsko je hned po Praze, Brně a Ostravě naše čtvrté největší město, alespoň co se týče plochy?

Ne. Jak to?

Před druhou světovou válkou tam byla řada vesnic, které postupně zanikly, ale v současnosti je celá oblast sjednocená do jednoho města, je to jeden katastr: Ralsko. Je to asi jediné město v Česku, kterým můžete hodiny projíždět na kole a přitom nevyjet z lesa.

Nacisté v pověstech vystupují jako tajemní zločinci, kteří ukrývají podklady a pášou různé okultistické rituály, se sovětskými vojsky bývají spojované hlavně pověsti o zamoření.

Jak se oblast proměnila po odchodu sovětských vojsk?

V roce 1991 to byla opravdu úplná divočina, kde žilo pár lidí, vojenské objekty, zarůstaly, vládla tam post-apokalyptická atmosféra. Ale postupně se zóna civilizuje, ale jsou tam místa, se kterými si ani ochrana přírody neví rady.

Proč?

Právě Židlovská pláň na obrázku je plocha bývalého tankodromu, kde vznikl velmi zajímavý biotop. Na tankodromech docházelo k pravidelnému odlesňování, čímž vzniklo specifické prostředí, kde vyrostla spousta rostlin, které nikde jinde tolik šancí nemají. Jenže v momentě, kdy se o to přestane někdo starat a odlesňovat, zaroste to takovým tím „normálním“ lesem, který přírodovědce už tolik nezajímá, přijdeme třeba o unikátní vřesoviště. Stejně tak na dopadových plochách, v kráterech po dělostřelecké munici, vznikají jezírka, kde se líhnou čolci a mloci… Když se to nechá být, jezírka se zanesou, zmizí a ti různí tvorové nemají kam jít. Na druhou stranu asi nejde v zájmu ochrany přírody střílet z děl a tvořit krátery.

A má to tedy řešení?

Zkouší se leccos. Momentálně zde vznikla obora, kde se chovají zubři. Dokonce existoval nějaký plán tam chovat nosorožce… Tak velká plocha láká k megalomanským řešením. Ta oblast je taky opředená spoustou pověstí.

Jsou tam zakopané poklady?

Samozřejmě. Tedy, alespoň se o nich vypráví. Když někde byli Němci nebo třeba Švédi, vždycky jsou tam podle pověstí zakopané poklady. Jen tedy hledači s detektory mají trochu problém, když jim něco zapípá, nejspíš to bude nějaká nábojnice. Každopádně jedna z pokladových pověstí se týká německého zlatníka, který krátce před odsunem zemřel. A prý někde zakopal všechno své zlato… K působení sovětských vojsk se zase vážou pověsti úplně jiné. Zatímco nacisté v pověstech vystupují jako tajemní zločinci, kteří ukrývají podklady a pášou různé okultistické rituály, se sovětskými vojsky bývají spojované hlavně pověsti o zamoření. Radioaktivita, nebo výzkumná stanice, kde se konaly strašlivé pokusy na zvířatech a kde hrozí riziko nákazy neznámou chorobou. Nebo že z Ralska ještě dlouho po revoluci vysílala tajemná vysílačka v ruštině. Nacisté měli i ve skutečnosti blíž k okultismu, což vede k pověstem o tajemných zbraních, o rituálech, které měly oživit severská božstva, přivolat mimozemšťany. Tam, kde byli nacisté, velmi často chodí duch mrtvého Němce. Ale duch ruského politruka? To by působilo směšně.

A tenhle bazén uprostřed lesů, to je taky ve vojenském újezdu?

Ne, ne, to je u hranic s Německem poblíž Přebuzi, opuštěný objekt ve staré hornické oblasti, kde se těžila od odedávna cínová ruda. Nový důl tam vyrostl za druhé světové války, dnes ale zbyla jen kostra budovy zarostlá lesem a tenhle „bazén“. Záhadologové by určitě spekulovali, jestli to není vodní plocha na přistávání UFO, ale zklamu je. Nad „bazénem“ byla střecha, byl součástí výrobní haly.

Co se tam za druhé světové války dělo?

Byl tam pracovní tábor především pro ruské a francouzské zajatce. Ale začnu oklikou. Dodnes panuje jedna velká pověra o druhé světové válce, totiž že nacistické Německo byl strašně efektivní režim. Když se na to podíváte podrobněji, uvidíte z byrokratického hlediska úplně typický totalitní režim, kde se mnozí na svá místa dostali jen díky tomu, že byli ve straně, ale jinak byli poměrně neschopní. To, že bylo Německo nějakou dobu schopno vést válku téměř proti celému světu, bylo spíše díky tomu, že strašně spotřebovávali svoje vnitřní zdroje, na které se normálně nesahá. I tu spoustu lágrů dotovali ze státních rezerv. A při jedné výrobě rakety V2 zahynulo víc lidí, než kolik jich ta raketa potom zabila. Mašinerie koncentračních táborů byla velmi neefektivní, ideologie, která se snažila vyhubit strašnou spoustu lidí, tím spoustu nadaných a schopných lidí pochopitelně ztrácela. A válečné hospodářství umožňovalo otvírat i nevýnosná, ztrátová ložiska, jako například tohle.

Jak to tam tedy fungovalo?

Byl tam zřízen podnik, kde pracovali civilní zaměstnanci, horníci, ale i váleční zajatci, kteří zde žili sice ne v dobrých podmínkách, ale pořád lepších, než v případě vyhlazovacích táborů. Z dochovaných vzpomínek a pramenů vyplývá, že důl byl zoufale neefektivní, ale jeho vedení vykazovalo v papírech podstatně větší zisky. Hodilo se jim to. I pro Němce to byla asi zašívárna, tak vědomě falšovali výkazy, aby důl nezavřeli a oni nemuseli třeba na východní frontu. Doteď tam ten betonový kolos stojí.

Hagen jako strašidelný přízrak se hodí, když chtějí pánové postrašit holky, aby se příliš nevzdalovaly od spacáku.

Vidím, že tu máte fotku z lomu Amerika, to mě překvapuje, myslela jsem, že Amerika by na vás bylo příliš „provařené“ místo. Není?

Z mých tipů je to určitě místo nejznámější, ale pořád nesmírně zajímavý místo, kulturně, historicky, jako technická památka. Těžba vápence tam byla propracovaná, štoly z různých lomů byly svedeny do jednoho místa, ústí bylo přímo u fabriky. Nalámaný kámen se v nově otevřeném lomu házel do šachty, dole ho naložili na vozíky a vezl se do vápenky. Vznikl tak velmi složitý komplex s pěti patry štol, téměř všechno propojené.

Těžba skončila během šedesátých let, zatopený lom se pak stal rájem nudistů…

A trampů. Bylo to dobrodružný, romantický místo. Trampové se utábořili a pak mohli s baterkou prozkoumávat štoly. Občas proběhl policejní zátah, občas vás načapal hlídač…

Ta romantika kolem Ameriky trvá, nebo „bejvávalo“?

Divočina to byla do začátku 90. let, postupem času se Amerika „civilizuje“, vzniká tam důlní skanzen, vede tudy turistická značka, ale je to pořád pěkné místo. Stará éra trampů stejně minula. Kraj se víc otevřel běžným turistům a oblast se začleňuje do infrastruktury okolí Karlštejna. Bohužel – či bohudík – podle toho, z jakého úhlu se na to díváte. Ale legální koupaliště tam nikdy nebude, lom nemá stabilní skalní stěny, občas dojde k nějakému řícení, kdyby žuchl balvan na nějakého oficiálního turistu, byl by to průšvih.

A co vaše oblíbené urban legends? Pořád řádí v Americe Hagen?

Jistě. Těch pověstí o Hagenovi stále přežívá spousta. Podle některých výkladů je to zapomenutý německý voják, v jiných výkladech ukrývající se zločinec, který okrádal a vraždil trampy, podle jiných pověstí je Hagen duch, nemrtvý. Amerika je jedna z našich nejvýznamnějších lokalit, kde dochází k „legend-trippingu“, výpravám za pověstmi. Na Americe je takovou základní zkouškou odvahy přijít k zavěšené kolejnici, zazvonit a zavolat: „Hagene, přijď si pro mě!“ No, a on buď přijde, nebo ne.

A došlo tam někdy vůbec k nějakému tajuplnému úmrtí, které by ty pověsti trochu „načechralo“?

Lidí tam umřelo docela dost, ale hlavně kvůli pádům ze skály. Stalo se tam pár hůře vysvětlitelných úmrtí, ale žádný přízrak, který škrtí návštěvníky strunou, tam dnes neobchází. Vyptával jsem se i místních policistů, pamětníků, kteří mi říkali, že tam chodili vyhánět trampy a „závadové živly“, ale žádný vraždící maniak jim cestu nezkřížil. Na Hagenovi, stejně jako na jiných „přízracích“ je zajímavé, že se postupem času, pro lidi, kteří do těch míst jezdí často, promění v jakéhosi patrona. Patrona místa. I Hagen postupně u trampů nabíral spíš krakonošovské rysy.

Jak se to stane?

Když někam přijedete poprvé, bojíte se, abyste někam nespadla, nezranila se. V tu chvíli Hagen váš strach jen podporuje. Když tam pak jezdíte dlouho, běháte štolama skoro po slepu, utíkáte policajtům, víte, kde tábořit, abyste nebyli vidět, to místo máte prolezlé skrz na skrz, tak se sami stáváte Hagenovými parťáky, nabíráte schopnosti, které by měl mít právě ten tajemný duch z podzemí, můžete ho považovat za patrona. A to se dá i zobecnit. Třeba Krakonoš byl v 17. století zlovolné ambivalentní strašidlo, teď je to hodný strejda. Strašidelné postavy mají tendenci stát se ochránci, dobrými duchy, kteří střeží kraj. Hagen jako strašidelný přízrak se hodí, když chtějí pánové postrašit holky, aby se příliš nevzdalovaly od spacáku.

***