Kdy si genetika zahrává s ohněm? Existuje gen sebevrahů? Dědí se alkoholismus? Máme osud napsaný v genech? Jak své nenarozené dítě může nechtěně „naprogramovat“ jeho matka? Kde genetika naráží na etiku? Budeme si vyrábět biologické roboty? Mé třetí rozhovorového rande s Halinou Šimkovou, mou nejoblíbenější genetičkou na světě, tentokrát pro časopis GLANC (vychází dnes, 21. června 2018) a zase úplně jinak. Jako vždy dokazuje, jak sexy má mozek, a k tomu ty fotky! Halina tvrdí, že ty šaty byly červený, ale já myslím, že jí i ta růžová sekne, no ne?!
Předloni opustila Halina Šimková po šestnácti letech Kriminalistický ústav a stala se expertkou „na volné noze“. Bádá, učí na vysokých školách, vzdělává odbornou veřejnost, ale taky neúnavně popularizuje svůj obor. V rozhovoru pro GLANC tak s lehkostí a vtipem boří některé „oblíbené“ mýty o genetice. A taky si s gustem zaryje do takzvané „rekreační genetiky“, třeba komerčních testů „talentů“ a tak trochu i do rodičů, kteří chtějí mít všechno pod kontrolou. Ona to může být nakonec taková rekreační hra s ohněm, která se může vymknout…
Pasáž z rozhovoru jako návnada, celý rozhovor v časopise GLANC, který je ode dneška na stáncích.
Zmínila jste „testování talentů“. Oč jde?
Existují komerční testy, které se zaměřují na pár vybraných dispozic, a nabízejí, že ze stěru slin vašeho dítěte, třeba i miminka, odhadnou některé jeho vrozené talenty. Ano, je pravda, že některé dílčí vlohy jsou v DNA zapsány tak, že je možné je tam „přečíst“, ale rozhodně to není tak jednoduché, jak se to někdy prezentuje. Zase – je to informace zcela vytržená z kontextu. Navíc myslím, že tyhle testy mohou být vlastně nebezpečné.
Rozhovor pro TÉMA. Kliknutím otevřete
Proč? Že pak rodiče budou své dítě tlačit směrem zjištěného talentu, přitom ho to nebude bavit?
Přesně tak. Jsou lidé, kteří chtějí mít vývoj dítěte pod kontrolou, jsou manažery svého dítěte. Strůjci jeho štěstí. Hlavně NIC nezanedbat. „Pepíku, v genetice ti vyšlo, že máš ´vytrvalostní gen´ super, pojďme, zapíšeme tě na atletiku a rovnou na dlouhý tratě, ať neztrácíme čas, s tím modelářstvím končíš!“ Je možné s určitou mírou pravděpodobnosti zjistit, jestli dítě má nebo nemá absolutní hudební sluch, ale dobrý hudební sluch přece poznáte, i když tříleté dítě posadíte k pianu, a ono vám po chvilce brnkání vystřihne písničku, kterou ráno slyšelo ve školce! A co když sice slyší perfektně, ale jinak ho hudba moc nebaví? Já se těch lidí, co mají potřebu všechno změřit, trochu bojím. Vždyť nejdůležitější je přece dítě vnímat celkově, pozorovat k čemu tíhne, jaké činnosti vyhledává, co ho těší a naplňuje. Zjistíte, že má talent na jazyky, poženete ho ve třech letech do jazykových kroužků, ale ono bude chtít stavět z lega a kreslit jeřáby, v tom kroužku bude nešťastné a třeba získá i zbytečný odpor k jazyku, přesto, že kdyby se počkalo, až k tomu dojde přirozeně, ukázalo by se, že mu to fakt jde. Opravdu se bojím, že tyhle testy mohou nechtěně vyrábět nešťastné děti. Je to totiž informace vytržená z kontextu dítěte, jedna debilní informace, která může být pravdivá, ale v kontextu života a vývoje nic neznamená.
A není to jen taková hra?
Pro člověka s kritickým myšlením možná, ale spíš je to hra s ohněm. Ono se vám to naloaduje do podvědomí, předurčí to váš pohled na dítě. A ani nemusíte být přehnaně ambiciozní, třeba naopak jen ustrašená, abyste svoje dítě nebrzdila a udělala pro ně to nejlepší. Takový test by přece neměl nahradit to, že budeme své děti pozorovat, povídat si s nimi, vnímat, co je baví, v jakém taktu běží jejich „vnitřní motor“, a mírně je směrovat a hodně podporovat. Ale především: je to jejich životní cesta, a oni sami by v sobě měli objevit své silné stránky a talenty, svá životní potěšení, to je přece podstatou naplňování života.
Kdy genetické testování smysl má?
Rozhovor pro ČiliChili (kliknutím otevřete)
Pokud si cíleně kladete otázku směrem k nějakému onemocnění, které se třeba už vyskytlo v rodině, sama jsem si nechala testovat přítomnost markerů karcinomu trávicí soustavy, když dva blízcí příbuzní zemřeli. A dobrý. Ale zase: to neznamená, že rakovinu střeva nedostanu, jen nemám rizikové formy některých genů. Také jsem si nechala testovat trombofilní faktory, tedy geneticky podmíněný zvýšený sklon k tvorbě krevních sraženin. To je relativně častá věc, a pokud víte, že jste v riziku, můžete zásadně zlepšit své vyhlídky na zdraví tím, že se vyhnete hlavním rizikovým faktorům prostředí, například kouření a hormonální antikoncepci. A informujete o tom svého lékaře v těhotenství a on si vás stran trombofilních komplikací „pohlídá“. Tohle zrovna je test, který by vůbec neškodilo dělat plošně. U nemocí je podle mě nejnebezpečnější touha po „blažené nevědomosti“, když si někdo nahmatá bulku, ale nikam s tím nejde, aby mu neřekli, že má rakovinu. Druhý extrém ovšem je chtít mít všechno nějak pod kontrolou nebo se pořád klepat, jaké bubáky v genomu mám. Otázka taky je, jak se s případnou zprávou, že mám nějaké zvýšené riziko, kdo vypořádá. Jsou lidé, kteří pak udělají co nejvíc pro to, aby nemoc oddálili nebo ji nedostali…
Angelina Jolie si kvůli tomu nechala vzít obě prsa.
Ano, v jejím případě to lze pochopit jako radikální, ale zcela racionální rozhodnutí. Ale jsou lidé, které taková informace úplně položí, i když je to jen zpráva o míře nebezpečí, ale oni už nebudou schopní žít šťastný život. A naopak. Budete mít papír, že nemáte variantu genu, který podporuje například vznik rakoviny tlustého střeva. „Maruno, udělej to uzený, já to můžu!“ A budete nezřízeně jíst tučné a uzené, o zeleninu nezavadíte ani pohledem a budete mít karcinom konečníku. Informace jsou krásná věc, ale je především potřeba s nimi umět pracovat. Jsou to jen indicie. Když se s nimi nenakládá rozumně, mohou být zkreslující, zavádějící, nebezpečné… Hlavní je z toho nezmagořit.
