Project Description

Vyšlo v časopise Téma 11. listopadu 2016.

DNA zločinu

Léta pomáhala chytat vrahy, násilníky a lupiče. A to vše ze své laboratoře v Kriminalistickém ústavu. HALINA ŠIMKOVÁ je forenzní genetička a umí strhujícím způsobem vyprávět o tom, co všechno lze vyčíst i z miniaturního vzorku lidské kosti, tkáně, krve, slin či spermatu. Ale i o čarodějnicích, vlkodlacích a teroristech.

Baví vás kriminálky? Knížky a seriály?

Moc ne, kromě těch, které se víc týkají psychologie zločinu, zločinců nebo vyšetřovatelů. Třeba Sherlock Holmes od BBC. Je to samozřejmě umělecké dílo, ale některé principy logiky (zločinu) dokonale sedí. Časem si jako forenzní expert uvědomíte, že na zločinu vlastně mimoděk participujete.

Jak to myslíte?

Myslím, že to tak má hodně kriminalistů, které jejich práce opravdu baví. Těšíte se třeba na zajímavý vzorek k analýze, ale abyste ho dostali na stůl, musí někdo spáchat nějaký zločin. Tak se kriminalista stává nepřímým zločincovým spoluhráčem. Kdyby přestaly vraždy, loupežná přepadení a znásilnění, a jen se vykrádaly chaty a my analyzovali nějaký vajgly, nudili bychom se.

Vlastně to chápu. Když jsem pracovala ve zpravodajství, párkrát jsem se přistihla, jak si užívám novinářský adrenalin, když se dělo něco dramatického, včetně nějakých neštěstí. A měla jsem z toho pak trošku morální problém.

Já nepatrně taky. Asi je to i jeden ze střípků do mozaiky, proč už svou práci chci posunout jinam, i proto jsem teď opustila práci v kriminalistické laboratoři. Ten morální aspekt tam je. Podílíte se nevědomě na hře se zločincem.

Ale jen myšlenkou, ne?

No… z analýz chování pachatelů prý vyplývá, že nemalá část z nich – aniž by si to uvědomovali – dělá kroky ke svému dopadení. Psychologové v tom našli princip dětské hry na schovávanou. Aby hra mohla být hrou, musí být schovaný nakonec nalezen, jinak to ztrácí smysl. A tohle máme zakódované v podvědomí. Čím je to složitější a víc vygradované, tím je to lepší. „Přinášení spravedlnosti“ je možná jen vedlejší produkt kriminalistiky, myslím, že většina z kriminalistů nejsou spasitelské typy, jen je baví jejich práce. Jako bavila mě.

Biologie. Je strašně složitá, má snad víc výjimek než pravidel, je to chaos. A já strašně ráda hledám systém v chaosu.

Na jaký případ budete i po letech vzpomínat?

Těch bude hodně, ale jeden má pro mě takový… přesah. Dodnes si neumím vysvětlit, o co šlo, pokud se tedy nepřikloním k vysvětlení neracionálnímu… Měli jsme kauzu, kdy se milenec pravděpodobně zbavil milenky tím, že ji hodil do přehrady. Ukazovaly na něj všechny nepřímé důkazy, ale nenašlo se tělo. Dostal tedy „jen“ šest let za zabití, ale všichni byli přesvědčení, že to byla vražda… A pak, dva (dny) předtím, než se čekalo, že odvolací soud trest zruší a jeho nejspíš pustí na svobodu, našli rybáři na Orlíku bednu s tělem. Prý vyplavala… V bedně bylo ženské tělo ve vysokém stupni rozkladu, ale bylo zřejmé, že šlo o násilnou smrt, tělo mělo ruce svázané drátem. Vyšetřovatelé byli přesvědčení, že to je ONA. Nicméně, bylo potřeba tělo identifikovat. A hodně rychle. Za nějakých 24 hodin toho chlápka mohli pustit. A hrozilo, že pak vezme roha a nikdo ho už nedopadne, i kdybychom ho usvědčili.

Tak jste se pustili do analýzy?

DNA je velmi obtížné analyzovat z něčeho, co je… promiňte… zelené želé. Stupeň rozkladu měkkých tkání byl opravdu vysoký. Samozřejmě jsme měli k dispozici kosti a zuby, jenže taková analýza trvá i několik dní, a ty jsme neměli. Vypadalo to zoufale. Nabraly jsme s kolegyní laborantkou z těch tkání nějaké vzorky, udělaly izolaci DNA a následně takzvanou kvantifikaci – kolik analyzovatelné lidské DNA tam je. Z osmi vzorků ani v jednom nic. Nula. Prošly jsme kontroly – vše proběhlo správně, na negativní výsledek se tedy dalo spolehnout. Byla noc. Ráno ho mohli pustit. V takový moment nemáte co ztratit – a tak jsme ty beznadějné vzorky prostě posunuly k další analýze. Jen tak, pro pocit, že jsme udělaly maximum…

A dál?

Za pár hodin, nad ránem, jsme vzorky daly do sekvenátoru a čekaly. A pak zázrak: začaly se vykreslovat barevné píky, ale jaké! Za necelou hodinu jsme měly prvotřídní profil, který se absolutně shodoval s profilem oné pohřešované ženy. Fofrem se sepsal posudek… Analýza kosti pak profil potvrdila. Dostal 14 let. Když to probírám s někým, kdo je duchovně založen, říká, že zasáhla „vyšší spravedlnost“. To beru, těší mě, pokud existuje. Nicméně ještě zkouším najít i racionální vysvětlení. Zatím ho nemám.

Studovala jste na farmaceutické a na přírodovědecké fakultě, ale i animaci na FAMU, vyráběla jste loutky, hrála divadlo, dělala scénografii i historický šerm, jste forenzní genetička, vysokoškolská pedagožka, popularizátorka vědy. Najdeme v té rozmanitosti nějakou červenou nit, která se vším prolíná?

Kromě obecné lásky k půvabům života nejspíš biologii. To je moje srdeční záležitost. Živý svět. Biologie je strašně složitá, má snad víc výjimek než pravidel, je to chaos. A já strašně ráda hledám systém v chaosu. Od dětství mám nejradši situace, kdy pracuju s minimem informací, kdy vstupuju do něčeho neznámého a nacházím tam řešení, hledám souvislosti mezi zdánlivě vzdálenými věcmi.

Tak to už chápu, proč jste si nakonec vybrala obor, který je na pomezí biologie a kriminalistiky. Čím ještě vás forenzní genetika k sobě přitáhla?

Je o životě – ne takovém, jaký bychom ho chtěli mít, ale jaký opravdu je. Musíte v ní počítat s extrémy, s exoty, s porušováním psaných i nepsaných pravidel, s různou mírou chaosu. Když chcete dělat dobře forenzní genetiku, tak si třeba nemůžete myslet, že lidi nečůrají do umyvadla, protože se to přece nedělá.

I v umyvadle můžou být dobré vzorky?

No jasně. Jednou jsme v odpadu vany našli po čtyřech letech krev oběti, celou dobu tam vydržela. Nedávno jsem vykládala studentům o tom, jak se pracuje s nálezem DNA za nehty. Každý máme pod nehty své blízké. Partnera, děti – a není to důkaz násilí. Pokud je kontakt intenzivnější, materiálu tam bude víc, ale pořád to nic neznamená. Žena může mít muže „pod nehty“ i po konsensuálním pohlavním styku… Tohle vykládám na přednášce a jedna studentka se pohoršeně ohradí: „Ale to né, při normálním pohlavním styku přece nikdo nikoho neškrábe!“ Musela jsem potlačit smích a říkám: „No, možná by to někdy někdo i ocenil!“ Každý máme své osobní preference a představy o světě, o chování lidí nebo třeba o sexu, ale jako kriminalista se jimi nesmíte nechat omezit. Lidi dělají různé věci, mají bizarní návyky, dělají věci nehygienické a nestandardní.

Máte ještě nějaký příklad?

Těch by bylo! Co třeba takové sperma na stropě hotelového pokoje? V místnosti došlo k vraždě a kolegové tam zajistili vzorek ze šmouhy na stropě, ve kterém se prokázala přítomnost spermatu. Hm… a teď schválně, jak se tam dostalo?

Něco na zápis do Guinnessovy knihy rekordů?

Ukázalo se, že jeden hotelový host si tam užíval s partnerkou chráněného sexu a v euforii po souloži vzal použitý prezervativ, natáhl ho jako prak… a vystřelil proti stropu. Ale žádného trestného činu se nedopustil, násilí spáchal v témže pokoji až jiný „host“.

Když chcete dělat dobře forenzní genetiku, tak si třeba nemůžete myslet, že lidi nečůrají do umyvadla, protože se to přece nedělá.

Včera jsem si prohlížela vaši prezentaci o forenzní genetice a žasla jsem. Zdá se, že jsou už možné věci, které ještě nedávno byly téměř sci-fi. Genetika je jízda a fofr. Vyvíjí se neuvěřitelně rychle. Jaký největší posun se za poslední léta udál?

V počátcích forenzní genetiky bylo potřeba mít celkem velkou stopu, aby z ní bylo možno vůbec něco přečíst, dneska stačí fakt malinko. To ale může být i nevýhoda, protože se zase projeví jakákoliv kontaminace (stopy lidí, kteří se (zločinem) nemají nic společného, včetně stop policejních techniků, pozn. red.). Na druhou stranu už je možné v laboratoři tyhle kontaminace odhalit díky databázi lidí manipulujících se stopami.

Pokud není kriminalistický technik zároveň pachatelem, že? A už se nemůže opakovat slavný případ, kdy si policie v Německu myslela, že hledá nějakou superpachatelku, protože její (DNA) se nacházela na mnoha místech činu, ale pak se ukázalo, že to jen nějaká paní z továrny, kde se vyráběly zdravotnické tampóny, prostě nepoužívala ochranné pomůcky a kontaminovala spoustu odběrových sad?

Ten případ je mementem, že se nevyplácí podceňovat možnou kontaminaci. Zdravotnický tampón je sterilní, ale není tzv. „(DNA)-free“. K forenzním odběrům je třeba použít forenzní tampóny. Máme skvělé laboratorní techniky, umíme získat obrovské množství dat z malinkého vzorku, ale to hlavní know-how je mít relevantní data a umět z těch dat správně číst.

A co už tedy lze číst? Mohou dál jednovaječná dvojčata páchat (zločiny) třeba na střídačku a nikdo si na ně nepřijde, protože ze vzorků (DNA) nelze určit, které z nich co spáchalo, a soud nemůže poslat do vězení „kolektiv“?

Jeden takový případ myslím skutečně zůstal nedořešený, přestože bylo zřejmé, že konkrétní dvojčata se dopouštějí násilných činů. Řešil se i případ jednovaječných trojčat, která vykrádala chaty. Jednovaječné sourozence už lze rozlišit, ale zatím jen v experimentálních analýzách, v praxi bohužel ne. Metoda musí být nejdřív skutečně spolehlivá, aby ji šlo používat jako důkazní materiál.

A jak je možné je rozlišit, když mají stejnou DNA?

Kromě genetické informace má buňka ještě epigenetické mechanismy, které řídí využití genetické informace. Jedním z těch mechanismů je metylace, která způsobí, že se daný gen dočasně vypne, když to řeknu velmi jednoduše. A i když mají jednovaječná dvojčata úplně stejnou (DNA), tzv. metylační profil – co a jak hodně mají metylováno – se u nich v průběhu let rozrůzňuje. Pomocí metylace se v poslední době taky hodně experimentuje s určováním stáří organismu. Ukazuje se, že některé geny jsou v průběhu věku víc metylované a některé míň, takže ze vzorku (DNA) se pak dá určit věk dotyčného člověka – momentálně se spolehlivostí řekněme plus minus pět let. V praxi to ještě nepoužíváme, ale za pár let to už možná bude součást standardní analýzy.

Prý by s pomocí epigenetiky šlo určit i denní dobu smrti.

Ano, i to se testuje. I když si to třeba neuvědomujeme, i tělo běží v denních rytmech, a to i na úrovni buněk. Když jdete spát, sníží se vám krevní tlak, některé hormony se vyplavují jen v noci, jiné zase, když se rozednívá, další v poledne. A proto máme takzvané cirkadiánní geny, které se cyklicky zapínají a vypínají podle denní doby, ve dvě v noci se třeba rozjíždí činnost jednoho, zatímco jiný se v tu chvíli vypíná. A zapínání a vypínání se zase děje pomocí metylace, o které jsme mluvily.

Když člověk zemře, zůstane všechno, jak bylo ve chvíli smrti, včetně zapnutých a vypnutých genů?

Pravděpodobně ano, a to by mohlo v kriminalistice sloužit podobně jako hodinky, které se smrtícím úderem zastaví a napoví dobu smrti. Zatím je to myšlenka rozvíjená odbornými studiemi, ne běžná praxe. Ale kolikrát jsme si říkali, že něco je otázkou kdovíjaké budoucnosti, a ono se to začalo používat během pár let.

Co to třeba bylo?

Například určování biogeografického původu, tedy odkud osoba pochází, odkud má předky. Ještě před 10 lety bylo reálné maximálně analyzovat nějaké rodové markery. Mitochondriální DNA po matce a Y chromozom po otci. Tak jsme třeba před mnoha lety pomohli identifikovat kosterní pozůstatky, které se našly kdesi u dálnice. Udělali jsme rozbor a haplotyp chromozomu Y odpovídal asijským haplotypům. Posléze se ukázalo, že šlo o Vietnamce, který se stal obětí války gangů. Dnes ale můžeme díky celogenomové analýze, zahrnující miliony testovaných míst, udělat komplexní a podrobnou biogeografii. Už velmi spolehlivě poznáme člověka ze severovýchodu Evropy od člověka ze severozápadu. Samozřejmě čím je populace heterogennější, jako třeba ta v USA, tím je využití biogeografie širší. Když tam genetik řekne, že jde o DNA osoby afroamerického typu, která v sobě má desetiprocentní podíl hispánce, pak může vyšetřovatel vyloučit europoidní typ smíšený s nativním Indiánem, a to už může být dobré vodítko pro zúžení okruhu podezřelých.

Ve vaší prezentaci mě velmi zaujalo, že snad už je možné i vytvořit „identikit“ jen na základě vzorku DNA. To je fascinující. Skutečně je možné nakreslit podobu z jedné biologické stopy?

Jde o takzvaný phenotyping. Ano, skutečně lze z biologického materiálu, z jedné biologické stopy určit některé zřetelně viditelné znaky člověka, který ji tam zanechal. Barvu vlasů, očí, ale i rysy tváře. V laboratořích, kde se to testuje, mají velmi dobré výsledky. Obličej je totiž určen asi jen dvacítkou biometrických parametrů, na rozdíl třeba od oční duhovky, jejíž podobu ovlivňuje více než 250 biometrických parametrů.

Jeho mozek totiž překryje všechno, co si o té osobě pamatoval, obrazem Martina Dejdara. Když se pak bude sestavovat portrét, vyjde z toho Dejdar.

Když jsem ale viděla některá srovnání obličeje, jak ho nakreslil počítač podle DNA, a pak skutečnou podobu toho, komu to (DNA patřilo, nezdály se mi až tak podobné.

A zdaleka nejste sama. Výstup analýzy DNA bude totiž velmi dobře odpovídat skutečným morfologickým parametrům dané osoby, jako je třeba šířka brady, vzdálenost mezi očima, výška čela atd. To ale ještě neznamená, že člověk mezi obrazem tváře dle DNA a reálnou fotkou uvidí jasnou shodu, že tu osobu pozná. Náš mozek pracuje s podobností trochu jinak, všímá si spíše některých výrazných, ale antropologicky méně podložených znaků.

Byla jsem v kině na dokumentu o českém dvojitém agentovi Karlu Köcherovi, který je v některých okamžicích tak neskutečně podobný Václavu Klausovi, že bych se málem vsadila, že musí být aspoň vzdálení příbuzní.

Ale nemusí. Všichni jsme samozřejmě na nějaké úrovni příbuzní jako lidé, ale mezi dvěma fyzicky velmi podobnými osobami vůbec nemusí být žádná blízká genetická příbuznost. A naopak – i blízce příbuzné osoby si nemusejí být fyzicky moc podobné.

A mozek si taky dost hraje s doplňováním chybějících informací, ne?

To je známá věc, že nejhorší, co se může při rekognici nebo sestavování identikitu stát, je, že svědek řekne, že ten chlápek vypadal třeba trochu jako Martin Dejdar. Tak to je konec. Jeho mozek totiž překryje všechno, co si o té osobě pamatoval, obrazem Martina Dejdara. Když se pak bude sestavovat portrét, vyjde z toho Dejdar.

Ale barvu očí nebo vlasů, s tím už pracuje i česká kriminalistika, ne?

Začíná. Tyto metody pracují ovšem stále s určitou mírou nejistoty. Genetik vyšetřovateli řekne třeba: „Na 80 % je to blonďák, 20 % brunet. Téměř jistě nemá zrzavé ani černé vlasy.“ Ale vyšetřovatel by rád jistoty, fungování mezi pravděpodobnostmi lidem není příjemné. To je shodou okolností moje druhé velké téma, práce s pravděpodobností ve forenzních vědách, s takzvanou bayesiánskou inferencí.

K tomu se taky dostaneme. Ale ještě by mě zajímalo, jak to je se syntetickou DNA. Prý ji už v rámci „závodů ve zbrojení“ zločinci trousí na místě činu, aby policisty zdrželi a zmátli. Je to pravda?

Pokrok nezastavíš. Přístupů k falšování DNA je víc. Ten základní je samozřejmě podstrčit záměrně materiál někoho jiného – třeba celý vajgl nebo tak. To zvládne i trouba. Na černém trhu už se ale prodávají i speciální „kity“ s namnoženou DNA, kterou je možné, jak říkáte, utrousit na místě činu, ale dá se taky natřít do pusy, když dotyčný ví, že mu budou odebírat kontrolní stěr. Ale to určitě není věc pro „normální“ kriminalitu, už proto, že velká část trestných činů je neplánovaná… Prostě se pohádáte a zabijete v afektu bráchu.

Ale dovedu si představit sériového vraha z nějaké stylové severské kriminálky, který s tím pracuje.

Určitě. A asi se to i zkouší v praxi, ale je to spíš pro omezený okruh zločinců. Pokud je podezření, že jde o podstrčenou syntetickou (DNA), dá se to docela dobře zjistit, ale v běžné praxi u běžných vzorků se ta kontrola nedělá, takže pachatel může na chvíli svést policii na scestí. Ale když jste zmínila ty „závody ve zbrojení“, tak syntetická DNA se používá i naopak, pro dopadení pachatele.

Vida. A jak?

Připraví se velké množství syntetické DNA, která má specifický kód, a dá se to do rozprašovače nade dveře… Myslím, že to testovali třeba v McDonaldu v Británii. Když prodejnu někdo vyrabuje a pak zdrhá, prskne to na něj ze zásobníku nade dveřmi. Zaprvé to pak pod UV lampou krásně svítí a stačí malinké množství, které ulpí, aby byl dotyčný případně rozpoznán, zadruhé lze tuto DNA setřít a molekulárně genetickými metodami přečíst její kód. Na kůži i na oblečení to zůstává dost dlouho, i po praní a sprchování. Ale nevím, jestli to má do budoucna velké využití. Možná při loupežných přepadeních v bance.

Vaše cesta k forenzní genetice byla kdysi dost klikatá, kromě všech těch uměleckých odboček to pak ještě vypadalo, že budete dělat experimentální botaniku, ale v poslední chvíli jste hodila výhybku a přihlásila se jako diplomantka k doktoru Broučkovi, forenznímu expertovi z Kriminalistického ústavu. Padli jste si do noty?

Spíš jsem rychle pochopila, že můj vedoucí je pozoruhodná, renesanční osoba. Šla jsem za ním poprvé do laboratoře, pootevřela dveře a… najednou nějaký rychlý pohyb, instinktivně jsem v setině vteřiny zavřela – vida, k čemu se forenznímu genetikovi hodí postřeh získaný v šermu –, něco bouchlo do dveří. Pak klid, tak jsem otevřela. A ve dveřích byly zapíchnuté nůžky.

Nůžky?!

Pan doktor totiž potřeboval v centrifuze protočit tak velké zkumavky, že se nevešly pod víko. Ale aby to mohl nechat otevřené, musel nějak oblafnout pojistky. Tak tam nacpal nůžky, pustil to a odešel. Centrifuga se roztočila a rozvibrovala, nůžky se několik desítek vteřin po desetině milimetru posouvaly, až o ně rotor zavadil a vystřelil je. Takže můj budoucí vedoucí mě hned první den málem zapíchl (smích). Celkem mě to nadchlo, říkala jsem si, že s doktorem Broučkem rozhodně nebude nuda. A nebyla. Dokázal se na věci dívat neobvykle, zkoumat neprozkoumané, někdy i s nasazením života svého či druhých.

Nedávno jste ale po letech z Kriminalistického ústavu odešla. Proč?

Nějakou dobu jsem byla na rodičovské a hodně věcí jsem si během té doby v sobě přerovnala. Forenzní genetika mě pořád strašně baví, práce v KÚP mi dala opravdu hodně, ale chci dělat něco jiného než laboratorní rutinu – už proto, že nejsem dobrý rutinér, zato jsem myslím schopný kreativec, pedagog a popularizátor. A tak chci dělat to, co opravdu umím – přednášet, psát, točit, dělat kurzy o forenzní genetice pro soudce a další lidi, kteří s analýzou nakládají. Jsem taky místopředsedkyně Československé společnosti pro forenzní genetiku, kde běží řada projektů. A „létající magistra“, učím svůj obor na třech univerzitách… A taky doufám, že konečně odevzdám disertační práci a budu aspoň létající „doktorka“. A k tomu mám malé děti, se kterými chci být.

Bojíme se teroristy, meningokoka, pedofilního sadisty, ale přitom kašleme na prevenci nemocí srdce, které zabijí mnohem víc Čechů.

Máte ještě jeden projekt, který má motto: Dát nejistotě rozměr. O co jde?

Snažím se šířit povědomí o takzvaném bayesiánském hodnocení váhy důkazu, o tom, jak pracovat s informací, která sice nese jistou míru poznání o nějaké skutečnosti, ale s větší či menší dávkou nejistoty. Asi dám rovnou příklad, ne? Vyhovuje vám legenda o vlkodlacích? V místě zvaném Halfernský hvozd žili podle legendy vlci a vlkodlaci. Zatímco kousnutí vlkem bylo relativně neškodné, když člověka kousl vlkodlak, člověk se stal vlkodlakem. Vlkodlaků byla asi dvacetina. Tvorové byli na pohled stejní, jen čtyři z pěti vlkodlaků měli modré zářící oči, zbytek žluté. U vlků převažovaly oči žluté, ale každý desátý měl taky zářící modré oči. Když vás kouslo zvíře a vy jste ještě zahlédla, že má modře zářící oči, jaké riziko jste měla, že se do rána probudíte jako vlkodlak?

Na první dobrou bych řekla, že modrá není dobrá. Ale když se nad tím zamyslím, tak těch vlkodlaků v tom lese zase nebylo tolik, takže jsem to ještě nemusela mít tak nahnutý. Ale nemučte mě…

Jasně. Ani tak nejde o číslo jako o princip. Halfernský hvozd je nejjednodušší úloha na použití bayesiánské pravděpodobnosti a zároveň je typickým příkladem úlohy, kterou lidský mozek neumí správně intuitivně uchopit. Obvykle se totiž upínáme k jedné části informace. Skoro každý vlkodlak je modrooký, takže modrookost zafunguje jako důkaz, že zvíře bylo vlkodlak, ale už nezohledníme, že vlkodlaků je v lese mnohokrát méně než obyčejných vlků, což hraje zásadní roli. Pomocí matematického vyjádření, Bayesovy věty, je vaše riziko necelých 30 procent. Podobný je příklad čarodějnický. Víme, že 95 procent čarodějnic má určité pigmentové znaménko, ale stejné znaménko má jedno procento žen, které čarodějnicemi nejsou. Čarodějnicí v populaci je každá tisící žena. Jste inkvizitor a máte ženu, která má znaménko. Je to čarodějnice?

Hodíme do vody a uvidí se.

(směje se) Dejme tomu, že jiným testem nedisponujete. Mozek zafunguje automaticky: 95 % čarodějnic má znaménko, zatímco jen 1 % normálních žen má znaménko. Tahle osoba má znaménko, je to skoro jistě čarodějnice. Bayesovým přepočtem jde naopak v 95 % o falešnou pozitivitu. 

Protože je-li čarodějnice každá tisící žena, tak z tisíce žen bude znaménko mít deset nečarodějnic, ale u té jediné skutečné čarodějnice z tisíce žen je naopak ještě pětiprocentní možnost, že žádné znaménko mít nebude.

Ano. Nečarodějnic je obrovské množství. Bayesův model je velmi funkční ve forenzních vědách – shoda krevní skupiny, podobnost písma, nález povýstřelových zplodin nebo třeba jen otisk boty na místě činu. U reálných důkazů hraje roli víc různě souvisejících pravděpodobností. Tam, kde by nás intuice nejspíš dovedla na scestí, musíme dát přednost matematice. A bylo by to občas užitečné i v běžném životě. I tam se dopouštíme mylných úsudků. Máme třeba tendenci se bát nebezpečných, ale vzácných věcí, takových…

Vlkodlaků.

Přesně. Bojíme se teroristy, meningokoka, pedofilního sadisty, ale přitom kašleme na prevenci nemocí srdce, které zabijí mnohem víc Čechů. Tak vyhodnocuje nebezpečí náš mozek, bojíme se neznámého s větším dopadem, ale vzácným výskytem. Třeba že osnovateli většiny teroristických útoků jsou v poslední době muslimové neznamená, že většina muslimů chystá teroristický útok. Náš mozek ale takové závěry často produkuje, zvlášť je-li daný problém spojen s emocemi.

Je to dáno nějak evolučně?

Ano. Tyhle mechanismy jsou staré desetitisíce let a vždycky dobře sloužily. Prostředí kolem nás bylo jednodušší… Stačil ale evoluční mžik a civilizace se stala mnohařádově složitější. Mozek ztrácí schopnost intuitivně vnímat všechny vazby a vyhodnocovat exaktní informace relevantně. Ale zase obrovsky rozvíjíme racionalitu a můžeme si pomoct matematikou. Pořád ale zůstává dost věcí,které bychom měli posuzovat výhradně srdcem.

(Více v rozhovoru pro ČiliChili JAK PŘEŽÍT DIGITÁLNÍ VĚK S MOZKEM PRAČLOVĚKA, 11/2017)

***

Halina Šimková

Narodila se v Pardubicích rodičům chemikům, starší bratr Jiří je matematik. „Byla jsem univerzální dítě, kterému šlo skoro všecko. Malovala jsem, zpívala, šla mi dobře matika i čeština. Vždycky mě bavilo hodně věcí.“ Po gymnáziu začala studovat farmacii, ale po roce a půl odešla do Prahy, vystudovala na soukromé škole uměleckého designu obor „Hračka – maska – loutka“ a pracovala v divadle. „Pak mi ale začala chybět biologie.“ Nastoupila na Přírodovědeckou fakultu UK a vystudovala antropologii a genetiku člověka, souběžně zkusila ještě animaci na FAMU, ale po roce to vzdala. Rozhodla se pro forenzní genetiku. V letech 1999 až 2016 pracovala v Kriminalistickém ústavu v Praze, nyní je na volné noze. V roce 2005 pracovala jako expertka v centru Interpolu pro identifikaci obětí tsunami na thajském ostrově Phúket. Od roku 2008 je místopředsedkyní Československé společnosti pro forenzní genetiku, má na starost specializační vzdělávání expertů v justici. Je autorkou populárně naučné publikace Breviář forenzní genetiky. Letos získala cenu Neuron za nejlepší populárně-vědecké video. Přednáší na třech vysokých školách, na PřF UK už patnáct let. Vdávala se ve dvaadvaceti, s manželem Tomášem mají sedmiletou dceru a čtyřletého syna.

 

Úvodní foto: Radek Kalhous/Mafra