Skvělá, cenami za divadlo i film ověnčená herečka LUCIE ŽÁČKOVÁ je křehká. A křehká jsou skoro všechna témata kolem ní. Náš rozhovor místy připomínal chůzi po tenkém ledu… S batůžkem plným traumat ji nacházíme v nové životní etapě. Nebojuje se svou melancholií, už ji ani neskrývá. Žijí spolu. A paradoxně jí to přináší dříve nepoznanou radost.
Celý rozhovor najdete v časopise GLANC. Na stáncích právě teď….
Vraťme se o desetiletí zpět v čase. Přemýšlím na tím, co holkou, které je pětadvacet a má dost potlučené sebevědomí, udělal tak velký úspěch, že v jednom roce získala Thálii i Radoka. Dovedu si představit tu euforii, ale nesesypala jste se nakonec z toho?
Sesypala. Snila jsem o tom, že získám takový ceny, pak jsem je najednou měla, euforie obrovská, ale nedalo mi to, co jsem myslela, že mi to dá. Vlastně jsem se neměla o co opřít. Myslela jsem, že tím získávám sebevědomí, jenže to bylo jen sebevědomí na oko. Uměle nafouknutý. Splasklo to a zas nebylo nic.
Ale přimělo vás to k odchodu do Prahy, zkusit štěstí tady.
A na první pohled to vypadá, že to bylo na hovno…
Proč?
Nedosáhla jsem žádných efektních úspěchů, nezviditelnila jsem se tak, že bych byla na titulech všech časopisů. Hrát v Ordinaci, být ve Story a v Blesku. To byla sláva, jak jsem si ji představovala v Ostravě. Ale všechno bylo jinak. Byla jsem tady sama, dlouho, hodně dlouho jsem nepotkala nikoho, kdo by se za mě postavil tak, jako mí režiséři v Ostravě. Přitom jsem to tak potřebovala. V Ostravě jsem mohla klidně být navenek za frajerku, uvnitř malinká a slaboučká, ale vždycky tam byl někdo, kdo řekl: „Lucina je dobrá! Máme ji rádi.“ Dopovali mě tím. V Praze nic. Držela jsem svůj splasklej uzlík sebevědomí v ruce… a nebylo o koho se opřít. Ale vlastně jo, o Láďu Smočka z Činoheráku.
Řekla jste, že to může vypadat, že to bylo na hovno… ale?
Ale skrze ty kotrmelce a hledání se mi začala stavět nějaká pevnější podstata. Kdybych se teď postavila do Ostravy do minulosti a podívala se dalekohledem do budoucnosti na sebe, jak tu stojím teď, asi bych se tehdy rovnou zhroutila. Tehdejší Lucie říká: „To né, takhle jsem to nechtěla!!“ A já dneska: „Ale je to jinak, tohle má kvalitu. Lucinko, sorry, nevypadá to tak, ale je to lepší, věř mi. Pořád s tím trochu bojuju, samu sebe přesvědčit.“ A strašně bych si přála, abych sama od sebe slyšela, tak jo, já ti věřím.
Nebylo by pokračování v ostravské jízdě zkázonosné?
Kdybych pokračovala, jsem možná mrtvá. Nebo možná ne, možná bych se z posledních sil přetvařovala, kdybysme spolu mluvily, snažila bych se udělat dojem, jak jsem v pohodě, ale vevnitř bych nad sebou zvracela.
Je mi to povědomé, vidím před sebou obraz několika žen, se kterými jsem dřív mluvila a které se mě snažily přesvědčit: „Jsem v pohodě, mám nový účes, odstřihla jsem všechno starý, hurá, je to všechno super, jsem v pohodě.“ Ve skutečnosti přede mnou seděl úplně rozbitý člověk… Z vás tohle necítím. Chodíte na terapie, pracujete na sobě zevnitř. Myslím, že na sebe můžete být pyšná.
Jo, je to dobrý. Nevěřila bych, že by se to mohlo stát. Byla jsem přesně taková, jak říkáte, přetvařovala jsem se a hrála jsem si na drsňačku a pohodářku a nevím co. Teď jsem v podstatě šťastná, žijeme si spolu s mou depresí. A žijeme. Není to hra na život. Deprese mám od dětství, patří ke mně. Složila jsem před pár dny píseň. Před rokem jsem si koupila klavír a teď kytaru, jen si tak hraju a zkouším skládat. Když je mi blbě, píšu a hraju. A napsala jsem píseň o tom, že existuje místo v nás, které nenajdeme tím, že někam odejdeme nebo utečeme…
Berete antidepresiva?
Ne, nikdy jsem je nebrala. Vím, že jsou lidi, kteří by to bez prášků nedali, ale mě ani nikdy nenapadlo, že bych je mohla brát. Mám chvíle, kdy si říkám, Lucie, jak je možný, že žiješ, žes to zvládla, to není možný, žes to přežila. Někdy mám pocit, že jsem měla být mrtvá! Ale nejsem. Přežila jsem. Teď na Raplovi II se mě jeden kolega jakoby jen tak mimochodem dotkl. A to byl ten dotek, který jsem dlouho nezažila, že mi někdo fandí, že mi přeje, že jsme tady spolu. Jak jsem to mohla přežít, bez podpory od rodiny, od blízkých, od kohokoliv, od sebe sama.
Takže žijete se svou depresí, připouštíte si hluboký smutek, nejdete proti tomu a díky tomu jste vnitřně šťastnější?
Objevila se ve mě paradoxně právě díky tomu radost, nehraná, opravdová, nenutím se do ní. Dala jsem prostor tomu obrovskému smutku a on mi to vrací tím, že mi dává radost. Vím, zní to paradoxně, je to strašně těžký, ale je to taky určitý bohatství. Pokud s tím pracujete a pokud narazíte na „správný lidi“.
…celé v Glancu…
