Project Description

Svaly proti rakovině

Podívala se na rakovinu z opačné strany než všichni před ní. Nahlédla totiž do těch míst v těle, kde rakovina nebývá. A položila si základní vědeckou otázku: Proč? Proč nemívají svaly nebo srdce rakovinu? Bioložka ZUZANA KEČKÉŠOVÁ díky tomu objevila bílkovinu, která dokáže některé orgány před rakovinou chránit. A nyní chce hledat způsob, jak unikátní schopnosti této „zázračné“ látky využít i tam, kde už rakovina vypukla. O jejím objevu psal před pár týdny i celosvětově respektovaný vědecký časopis Nature. Po dvanácti letech úspěšné kariéry na prestižních univerzitách v Londýně a v USA se Slovenka, která v Praze před lety studovala, vrací do českého Ústavu organické chemie a biochemie. A když se jí povede najít nový lék proti rakovině, bude se u něj nejspíš uvádět: Made in Czech Republic.

Vyšlo v časopise Téma 26. května 2017

Autorka: Lenka Vrtišková Nejezchlebová

* Bojíte se rakoviny?

Bojím. O sebe, o své blízké, o své děti se bojím. Je to hnusná nemoc. Ale i takový strach může být pro vědce inspirativní. Je to motor, co mě pohání k práci. I když se mi zrovna nechce, donutí mě jít do laborky i o víkendu, když je to nutné, protože vím, že bojuju za něco dobrého, co má velký potenciál pomoct lidem.

* Na jaře otiskl celosvětově respektovaný vědecký časopis Nature vaši studii o proteinu LACTB, který za určitých okolností zabíjí rakovinné buňky. Poté, co jste ho podali myším a aktivovali jej, mizely jim nádory. Kdy váš protein začne léčit rakovinu u lidí?

Nerada bych vzbuzovala přílišné naděje, jsme na začátku. Fungovalo to zatím jen na myškách, a testovali jsme to pouze na nádor prsu a zatím nemáme žádná klinická data, nevíme, jak by se náš tumor supresor…

* Hezky česky „potlačovač nádorů“…

Ano. Jak by se choval. Ale má silný potenciál. Před pár měsíci jsem se z USA (osm let pracovala ve věhlasném MIT, Massachusettském technologickém institutu, pozn. red.) vrátila do Prahy, jsem v laboratořích v Ústavu organické chemie a biochemie a ve výzkumu pokračuju tady. Musíme teď dokonale poznat mechanismus, jakým to ten náš LACTB vlastně dělá, musíme zkoumat a testovat, jak se chová, co spouští jeho činnost, co ji naopak brzdí, jak s čím reaguje. Pak se může udělat další krok.

* Vraťme se ke chvíli, kdy se objev „zázračného“ proteinu začal rodit. Prvotní a vlastně geniálně jednoduchá myšlenka, která vás k němu dovedla, byla, že jste se na rakovinu podívala úplně jinak než všichni dosavadní výzkumníci. Zaměřila jste se na ty orgány v těle, které rakovinu nemívají. Jak vás to napadlo?

Když jsem četla „bibli“ o rakovině, knihu svého pozdějšího šéfa z MIT Roberta Weinberga, která má 1 600 stran, trklo mě, že je vlastně hrozně zvláštní, že se nějakých padesát tisíc vědců, kteří se rakovině věnují, soustředí pouze na studium orgánů, které rakovina napadá, ale absolutně nikdo se nevěnuje orgánům, které rakovina nepostihne. To bychom přece měli studovat! Tyhle orgány jsou asi nějak chráněné, nebo si našly svoji cestu, jak rakovinné buňky zničit dřív, než začnou páchat zlo. To jsem chtěla zkoumat. Jak to dělají? Co je tam za látky? Jak to funguje? A využít tohle poznání pro náš prospěch v boji proti rakovině.

* Které orgány to jsou?

Svaly. Včetně svalu srdečního. Rakovina taky jen vzácně napadá slezinu nebo chrupavku. Nejenže se v těchto orgánech rakovina netvoří, nebo jen velmi vzácně, ale ona do nich ani nemetastázuje odjinud. K dalšímu zkoumání jsem si vybrala svaly. Se svalovou tkání se dobře pracuje a svalové buňky je možné snadno získat.

* Zašla jste do obchodu s buňkami: „Deset deka svalových, prosím?“

Spíš: „Deset deka kmenových, prosím…“ (směje se). Ne, objednala jsem si ze specializované laboratoře pro experimentální účely nediferencované, tedy lidské kmenové buňky (buňky, které jsou schopné se za určitých okolností proměnit v jiné buňky lidského těla, pozn. red.). Ty jsem pak začala pěstovat ve speciálních kultivačních kulturách, množit je. Musela jsem ale hledat správný postup, aby mi opravdu začal růst sval, ne nějaký podivný artefakt.

* Ale asi si nemáme představovat, že vám na Petriho misce vyrostl kus steaku, že?

To opravdu ne. Rostly mi tam jen dospělé svalové buňky, dostatečné množství na to, abych mohla zkoumat, co všechno v nich je. Moje hypotéza byla, že ve svalech musí být něco, nějaký tumor supresor, který tkáň před rakovinou chrání, ničí rakovinné buňky.

* Jak jste postupovala?

Nejdřív jsem svalové buňky důkladně prozkoumala a vytvořila seznam 87 genů, u nichž je zvýšená pravděpodobnost, že právě mezi nimi je náš tumor supresor. Z těch jsem vybrala pět, které jsem začala zkoumat podrobněji a experimentovat s nimi. Nejdříve „in vitro“ („ve skle“, tedy v laboratorních podmínkách na buněčných strukturách a tkáních, pozn. red.). Zkoušela jsem různě aktivovat a deaktivovat činnost vybraných pěti molekul a čekala jsem, jestli některá z nich a za jakých okolností začne zabíjet rakovinné buňky.

* Jako vítěz zabiják z toho vyšel protein LACTB?

Vypadalo to tak. Museli jsme to ale ověřit z druhé strany. Ve spolupráci se švýcarskými vědci jsme pak zkoumali vzorky nemocné tkáně z biopsií nebo po operacích pacientek s rakovinou prsu, zda v nich tento protein je, či není. Pokud LACTB funguje jako tumor supresor, pak v nádoru nebude, nebo téměř nebude – v biologii totiž nikdy nic neplatí stoprocentně. A potvrdilo se to. Ve vzorcích nemocné tkáně byla jeho hladina velmi nízká. Tak jsem pokračovala v experimentech „in vivo“.

* Tedy na živém organismu, v tomto případě na myších. Nejdřív jste jim ale musela „vyrobit“ nádor, ne?

Jistě. Pro tyto účely se používají speciální myšky s potlačenou imunitou. Připravili jsme si nejdřív v laboratoři rakovinné buňky, do kterých jsme vložili gen, ze kterého se běžně LACTB exprimuje, tedy „zrodí“, ale v tomto stadiu ještě nebyl aktivní. Tyto buňky jsme pak injekčně aplikovali našim myškám a čekali, až se jim začne tvořit nádor. V našem případě karcinom prsu. V momentě, kdy byl nádor dost velký, aby byl změřitelný a viditelný, zaktivovali jsme tento gen pomocí další látky, kterou jsme dali myši v pití. A čekali, co bude dál, myši jsme pravidelně kontrolovali pomocí běžných zobrazovacích technik. Čekali jsme, jestli se nádor bude dál zvětšovat, jestli se zastaví, nebo se bude zmenšovat…

* A?

Nádor zmizel. Během čtyř týdnů.

* To muselo být velkolepé. Pamatujete si na okamžik, kdy byly myšky vyléčené?

Patří k vrcholným okamžikům mého vědeckého života. Volala mi veterinářka, která se o myšky starala, jestli jsem ty myši nevyměnila, že nemají žádné tumory! Laboratorní zvířata totiž mají komplexní péči, všechno se pečlivě monitoruje, myši nesmí trpět, zároveň se k tomu váže přísná evidence, aby nedošlo k nějaké chtěné či nechtěné záměně. Když jsme myškám vytvořili tumory, veterinářka to zapsala do karet a pak dostaly na ouška takovou náušničku s číslem.

* Zavolala vám a vy jste asi všeho nechala a běžela tam.

Byla jsem nadšená! Ale ještě jsem se držela při zemi. Experiment jsme museli nejdřív zopakovat. „Ty tumory zase mizí!“ volala veterinářka po dalších několika týdnech. Pak jsem si nechala na památku myší kartičky. Den 1.: Aplikujeme myši rakovinné buňky. Den 60.: Myš má dvoucentimetrový tumor. Pozor, monitorujte. Den 74.: Tumor minimální. Den 88.: Žádný tumor.

* Připomeňme, že jste na tomto projektu pracovala ve vyhlášeném americkém vědeckém institutu MIT. Měla jste svobodu pracovat na vlastním projektu?

MIT je úžasná instituce, která dává skutečně velkou svobodu, ale mají samozřejmě své podmínky a svá pravidla. Byla jsem přijata do laboratoře už zmíněného Roberta Weinberga, do týmu, který se zabýval především výzkumem metastáz, takže podmínka byla, že primárně se budu podílet na jejich výzkumu, ale mohu vedle toho mít svůj vlastní, takzvaně minoritní projekt, kterým může být cokoliv, ale musí to obsahovat slovo cancer, rakovina.

* Asi tam taky budou dost tvrdé podmínky, konkurence, ne?

Velmi tvrdé. Musíte dělat vynikající výzkum, prezentovat výsledky, publikovat a taky si sehnat vlastní peníze na svůj výzkum. Jsem sama na sebe pyšná, že jsem přežila osm let.

* Kde jste si peníze na výzkum sehnala vy?

Povedlo se mi získat velkorysý „fellowship“, významný grant od americké armády na výzkum rakoviny. Pokryl nejen můj plat, ale i všechny chemikálie, které jsem potřebovala, a ještě i studentku, která se mnou spolupracovala.

* Když mluvíte o těch těžkých podmínkách, měla jste na MIT nějaké propady, kdy jste to tam chtěla vzdát?

Měla. Když jsem dělala svůj úplně první projekt, měla jsem pěkné výsledky „in vitro“, ale na myších nic. Tři roky jsem se s tím mořila, hledala nové způsoby, ale nikdy jsem nepřišla na to, jak to funguje. Protože ono to nefungovalo! Celá moje teorie byla špatná. Až po třech letech jsem si to ale dokázala přiznat a práci zahodit.

* Jak jste poznala ten moment, kdy s tím opravdu skončit?

Těžko. A myslím, že jsem s tím měla seknout dřív. Ale byla jsem nezkušená, pořád jsem věřila, že mi chybí jen krůček… A už jsem do toho dala tolik času a tolik energie… I opustit projekt nebo směr se člověk musí ve vědě naučit. Byla to lekce. Ale v těch posledních měsících jsem byla dost zoufalá a pochybovala, jestli do vědy vůbec patřím.

* Hrozilo kvůli tomu, že vás třeba z institutu vyhodí?

Ne, to ne. Ve vědě je spousta slepých uliček a každý vědec to ví. Ukažte mi vědce, kterému vždycky všechny projekty vyšly. Pokud takový je, tak je podezřelý. Mí šéfové a kolegové procházeli stejnou cestou a každý narazil na slepou ulici, každému někdy nevyšla teorie. A biologové obzvlášť. Pracujeme s živými, komplexními systémy, experimenty trvají dlouho, ověřit nějakou teorii je zdlouhavý proces a vždycky se může stát, že se hypotéza nepotvrdí. A s tím biolog musí umět žít. Proto v mnoha laboratořích pracují lidé souběžně na dvou projektech. Budu mít v Praze svoji laboratoř, svůj tým a chci to samé. Zvýší se pravděpodobnost úspěchu a je to dobré i kvůli intelektuální únavě. Můžete mezi projekty přepínat.

* Jakou cestu ze slepé uličky jste tehdy našla vy sama?

Vzala jsem to objížďkou přes Harvard, který je od MIT coby kamenem dohodil… Vždycky mě hrozně bavila antická historie, a když jsem propadla pocitu, že na přírodní vědy nejsem dost dobrá, rozhodla jsem se to zkusit přes humanitní. Udělala jsem přijímačky na Harvard. Vzali mě. Zároveň jsem se ale dohodla se svým šéfem z MIT, že zkusím v laboratoři pokračovat. A uvidí se. Rok jsem přes den studovala antiku a po večerech chodila do laboratoře. V hlavě mi začal zase vrtat můj „minoritní projekt“, a rozhodla jsem se na něm začít pracovat. Po roce jsem zjistila, že jsem těhotná a došlo mi, že s dítětem už ten souběh nezvládnu. Rozhodla jsem se vrátit k rakovině, z Harvardu jsem odešla. Začala jsem pracovat na projektu, díky jehož výsledku jsme dnes spolu tady. Naskočil mi řetěz. A byla to trefa do černého. Po letech mi taky došlo jedno „poselství“ z jedné japonské zahrady, kterou jsem navštívila.

* Jaké?

Bylo tam dvanáct kamenů. Ale člověk je z žádného úhlu z celé zahrady nikdy neviděl všechny. Nevěřila jsem tomu. Chodila jsem okolo zahrady píď po pídi a hledala úhel, ze kterého uvidím všech dvanáct kamenů. Ne. Opravdu to nešlo. Smyslem té záhady je, že nikdy nevidíte celou pravdu, když se díváte jen z jednoho úhlu, musíte mít těch úhlů pohledu víc.

* Vraťme se ještě k vašemu objevu. Jak by to v praxi mohlo proti rakovině fungovat? Budete protein LACTB aplikovat do orgánů, které rakovina napadla?

Ten protein se ve všech orgánech běžně vyskytuje. Ale v momentě, kdy se začnou zdravé buňky proměňovat v buňky rakovinné, začne jeho množství klesat – pravděpodobně účinkem nějakého inhibitoru, který ta rakovinná buňka začne produkovat. A my teď budeme hledat látku, která by uměla ten inhibitor, který LACTB vyřazuje ze hry, vypnout. Vždycky je totiž jednodušší něco v těle vypnout, než zapnout. Když vymyslíme terapeutika, která zastaví činnost molekul, jež LACTB brzdí a brání mu se množit a dělat svou práci, pak nebude „náš“ protein mít protivníky, vrhne se proti rakovinným buňkám a začne je ničit. A o to nám jde.

* A ten lék začnete hledat tady v Praze, kam jste se i s rodinou – dvěma syny a švédským partnerem – před pár měsíci přestěhovala z USA?

Věřím, že ano. Právě Ústav organické chemie a biochemie je instituce, která mi pro to nabízí výborné podmínky, je to ústav s velmi dobrým renomé a v Evropě je výjimečný tím, že spolupracuje mimo jiné s farmaceutickými firmami. V Americe něco vyprodukujete a všichni vás tlačí k tomu, abyste začali vyvíjet lék nebo nabídli licenci farmaceutické firmě, aby to neleželo ladem, v Evropě to tak obvyklé není. A já opravdu chci svůj objev tumor supresoru dotáhnout do fáze, že se začne hledat a vyvíjet lék.

* Proč jste se vůbec z Ameriky vrátila do Evropy a proč jste zvolila Prahu?

V Praze jsem studovala, mám Prahu ráda. V Americe mi strašně chyběla rodina, ale z Prahy už je to na Slovensko kousek. Moje máma sem jezdí, my jezdíme tam. Chci, aby naši kluci – Alexovi je rok a půl, Marcusovi čtyři a půl – měli poblíž babičku.

* Váš muž je Švéd. Netáhlo ho to spíš na sever?

Ani ne. Když jsme v Praze před časem byli, moc se mu tady líbilo. Pracuje dál pro stejnou americkou firmu, jen na dálku. Je počítačový expert, stačí mu mašina a připojení (směje se). Synové tady chodí do dvojjazyčné školky, rychle si zvykli.

* Ve vašem životopisu jsem se dočetla, že jste se jako bioložka původně specializovala na viry. Co vás na nich přitahovalo?

Fascinovalo mě, jak mohou tak enormně drobné organismy – pokud se tak vůbec dají nazvat – zabít člověka.

* Existuje pěkná definice: Virus je špatná zpráva zabalená do bílkoviny.

To je naprosto přesné. Něco tak malého a primitivního může totálně zlikvidovat tak komplexní a inteligentní bytosti, jako jsme my. A my proti spoustě z nich nic nezmůžeme. Tak jsem se dala do studia virů. I když jsem se v posledních letech odklonila k rakovině, myslím, že v budoucnu se začne můj výzkum zase s virologií prolínat. Existuje mnoho virů, které způsobují rakovinu.

* Jako viroložka jste ještě na stáži na University College of London zkoumala virus HIV, sklidila jste úspěch se svým objevem, proč nakaženým šimpanzům HIV neublíží, i když jsou přenašeči, zatímco lidem ano. Proč jste vlastně hodila výhybku k rakovině?

Svět výzkumu HIV je extrémně soutěživý, protože virus HIV má jen pár genů, ale pracují na tom desítky tisíc výzkumníků. Není čas rozvíjet myšlenky, jakmile „něco najdete“, hned s tím ven. Bylo dobré naučit se dělat vědu v takovém vrcholově soutěživém prostředí, díky tomu umím pracovat pod stresem a se stresem, umím si nastavit priority, ale zatoužila jsem po intelektuálním luxusu – mít čas na kreativitu, na myšlenky, a když něco vymyslím, tak z toho nejdřív udělat větší příběh, než to pustím ven. Rakoviny je na 250 druhů, skoro každý typ je úplně jiná nemoc, má jiné příčiny i projevy, není problém najít si svůj vlastní prostor. K rozhodnutí zkusit změnit směr jsem dospěla během skoro ročního volna, které jsem si naordinovala po získání titulu Ph. D. Pracovala jsem totiž jako šílená, do jedenácti v noci jsem bývala v laborce úplně běžně. Je to normální, student toho moc neumí, musí všechno opakovat, než se naučí i rutinní věci v laboratoři, bez toho to nejde, ale já jsem byla na konci Ph. D. vyšťavená, hotová, vyčerpaná. Tehdy poprvé jsem pochybovala o tom, jestli mám být vědkyně a žít tímto stylem života. Teď už vím, že když je vědec zralejší, umí si věci líp rozvrhnout a nastavit si priority, běžné postupy umí tak, že je nemusí do úmoru opakovat, ale tehdy jsem si musela dát přestávku.

* Co jste dělala?

S mým tehdejším přítelem jsme letěli do Moskvy a odtud jsme bez použití letadla dojeli až do Indie, do Dillí. Vlakem, lodí, autem, na koni jsme projeli celou Asii. Půl roku na cestě. Po pár měsících mě začala napadat spousta zajímavých myšlenek, nesmírně jsem si odpočinula. Ke konci už jsem se strašně těšila zase na vědu.

* A rozhodla jste se zkoumat rakovinu. A když rakovinu, tak rovnou na MIT. Vy nejste troškařka.

Nejsem. Ale popravdě – hlásila jsem se ještě na dvě jiná místa. Obě byla na Harvardu.

* Hm, to jste taky nemířila nízko.

To já nedělám (směje se) Ale dvě přihlášky na Harvard se týkaly výzkumu HIV. Tam jsem si byla jistější v kramflecích, kdyby to na MIT nevyšlo.

* Jak vypadal pohovor na MIT?

Trvalo to celý den. Hodinová prezentace o mé dosavadní práci a o tom, co bych chtěla na MIT dělat a proč o to místo stojím. Pak se mě půl hodiny sám Robert Wineberg vyptával, proč chci změnit obor a proč si myslím, že budu dobrá ve výzkumu rakoviny a podobně. Pak mě vzali na oběd… A potom to teprve začalo! Musela jsem mluvit s několika dalšími vědci, to už byla tvrdá věda, technické detaily, postupy. Úplně vyšťavená jsem se večer dovlekla do apartmánu… Výsledky přišly za měsíc. Vzali mě!

* To jste si náklady na letenky a ubytování kvůli přijímacímu pohovoru platila sama?

Z velké části ano, brala jsem to jako investici. Na Harvardu mi tedy velkoryse nabídli, že mi část nákladů zaplatí. Pokrylo to asi třetinu. Zbytek jsem platila ze svého. Ale měla jsem něco našetřeno, v Londýně jsem při škole měla skvělou práci. Byla jsem „mystery shopper“…

* Tajný nákupčí?

Takový zákazník – špion. Přes agenturu si mě objednávali přímo majitelé restaurací, abych jako „obyčejný host“ přišla do jejich podniku. Dostala jsem peníze na jídlo a pití, většinou jsem mohla jít ještě s doprovodem, měli jsme ochutnávat – posuzovat, jak dobře je to udělané – a pozorovat, jak se k nám chová personál. A pak jsem o tom psala podrobnou zprávu.

* To zní jako brigáda snů.

Nejlepší! Opravdu vynikající. Dělala jsem to dva roky. Vypracovala jsem si v agentuře jméno. Dávali mi lepší a lepší „džoby“. Dostávala jsem se do špičkových restaurací, kde si lidé museli rezervovat místo na měsíce dopředu. Zadarmo jsem jedla nejlepší pochoutky a ještě mi za to i platili. Když se to dozvěděl můj šéf, poprosil mě, abych ho vzala s sebou, aby se tam mohl podívat. Občas jsem mohla vzít i víc kamarádů, když zákazník chtěl, aby ochutnávalo víc lidí, abychom si dali dezerty, víno.

* To jste musela být v kolektivu velmi oblíbená.

To jo!

* Senzorický talent jste v sobě objevila až v Londýně, nebo jste o něm věděla?

Jídlo byla a je moje velká vášeň. Vždycky mi dokáže zlepšit náladu. Chutě jsem měla odjakživa vytříbené. Celý život jsem dělala brigády kolem jídla. Servírku, hostesku s ochutnávkami v obchodních domech. Ale pozor, v Londýně jsem dělala mystery shoppera i v kasinu. Vím, jak se hraje Black Jack a nějaké základní kasinové hry, tak jsem měla hrát a pozorovat krupiéry, jak se chovají k lidem, jestli jsou slušní. Dostala jsem třeba sto liber, které jsem mohla prohrát. Pokud jsem vyhrála, mohla jsem si to nechat.

* Jaké jste měla skóre?

Mírně v plusu. Ale mírně (směje se). Byla jsem nevinně vyhlížející osoba, nikdo mě nepodezříval, že jsem „tajná“.

* Odkud víte, jak se hraje Black Jack?

Na Karlově univerzitě jsem byla obklopená biology a matfyzáky, kteří mě učili karty. Pravidla, počítání, pravděpodobnost. Hrávali jsme tyhle hry nonstop.

* Umíte si se svými vyvinutými smysly vychutnat víno?

Ne. V současnosti alkohol téměř nepiju, nechutná mi. Dám si sem tam symbolicky víno, ale málokdy, je mi nepříjemná ta chuť etanolu. A je mi to i líto, líbí se mi kultura kolem vína, myslím, že bych dokázala vychutnat i ty rozdíly a nuance, ale nedělá mi to dobře. Jó, za studentských časů jsem se překonávala, etanol neetanol…

* Jenže tehdy asi nešlo o senzorický zážitek, že? My jsme tomu po zkouškách na vysoké říkávali „tabula rasa“. Výmaz.

Tak to je přesné. Nevím, jak jsem to mohla přežít (směje se). Teď svůj chuťový talent využívám při vaření. Hrozně mě to baví a mým třem chlapcům to chutná. Vaření je protipól vědy. Tam výsledek nevidím celé roky, když uvařím, vidím výsledek za hodinku.

* A za deset minut je to fuč.

A čeká mě hora nádobí. Jasně. Ale ten proces mi dělá dobře a hlavně když vidím, že to klukům chutná.

* Co pro vás jako vědkyni s rozjetou kariérou znamenala narození dětí?

Obrovskou změnu. Ale když mi bylo kolem třiceti, došlo mi, že strašně chci mít děti. A věřila jsem si, že jsem typ ženy, která bude umět dát děti i kariéru do kupy. Viděla jsem kolem sebe dobré příklady, vědkyně na MIT neobětují vědě svoje mateřství, ale stávají se matkami. A jde to skloubit. Navíc jsem měla a mám výborného partnera.

* MIT matky-vědkyně podporuje?

Absolutně. Dokonce i můj šéf Robert Weinberg, když mě přijímal, říkal: „Budeš v tom nejzralejším věku, chceme, abys věděla, že v případě, kdy se rozhodneš mít děti, podpoříme tě. Zvládneš to. Dáme ti k tomu podmínky.“ V Americe je běžná mateřská kolem šesti týdnů, MIT mi poskytlo tři měsíce a potom velmi flexibilní poloviční úvazek. Nikdo nekontroloval, v kolik odcházím domů, když jsem dělala dobře svoji práci. A kluci šli oba ve svých třech měsících do školky, která patřila MIT. Zpočátku jen na pár hodin denně, udělala jsem nejnutnější a vyzvedla je. Ale brzo tam byli celý den, oba to tam měli rádi, jsou velmi společenští, milují jiné děti kolem sebe, nikdy nebyli stydliví. Nemusela jsem mít žádné výčitky.

* Zdává se vám o vědě?

To ne, spíš mě v noci napadají myšlenky, které v tu chvíli považuju za úžasné… bohužel do rána je to pryč.

* Stačí mít u postele papír a tužku.

Obávám se, že by to možná pak ani ráno nedávalo smysl (směje se).

* A když se vám nezdá o vědě, máte aspoň „vědecké sny“?

Spíš než sny bych možná řekla cíle. Moc ráda bych jednou – a doufám, že ne až na stará kolena – byla v pozici, že budu mít finance a kompletní intelektuální svobodu, abych mohla pracovat na svých myšlenkách a nápadech. Dosud jsem se pokaždé musela ptát šéfů, strašně ráda bych byla nezávislá. A dlouhodobý cíl je, aby má práce opravdu začala pomáhat, ale to je ještě běh na dlouhou trať.

* A kde na té trati jste?

Mám za sebou kvalifikační kolo a pár prvních soutěží. A teď jsem kůň na startu hlavního, nejdůležitějšího závodu. Přihlásila jsem se o několik grantů, českých i evropských, hledám sponzory v soukromé sféře, něco velkého se už rýsuje. Mám v kapse dobrý nápad a chci ho dotáhnout k výsledku. Jsem nadopovaná adrenalinem, hrabu a frkám na startu. Těším se, až budu moct vyběhnout.

***

Zuzana Kečkéšová (37)

Pochází ze slovenského města Galanta. „Můj tatínek měl doktorát z Karlovy univerzity, maminka vystudovala ekonomii, vědě se sami nevěnovali, ale byli velmi intelektuálně založení, doma byla vždycky spousta knih, vedly se diskuse o všem možném,“ vzpomíná. Když Zuzana začaly zajímat kameny, dostala geologické kladívko, když se začala dívat spíš vzhůru „ke hvězdám“, dostala knihy. Zásadní knihu, která prý skutečně nasměrovala její život k vědě, si však půjčila v knihovně (a po skončení výpůjční doby prý chvíli zvažovala i její krádež, ale nakonec ji vrátila), byla to Okna vesmíru dokořán od Jiřího Grygara. I když po gymnáziu odešla do Prahy a na Přírodovědecké fakultě vystudovala biologii, Grygara považuje za jednoho ze svých guruů. Po magisterském studiu se jí podařilo získat stipendium na prestižní University College of London, kde studovala čtyři roky (s roční „pauzou“, kdy si odskočila na stáž na Columbia University do New Yorku) a dosáhla zde titulu Ph. D. v oboru virologie. V roce 2008 se její zájem upřel na výzkum rakoviny. Po náročném přijímacím řízení získala postdoktorandské místo ve Whitehead Institutu MIT (věhlasný Massachusetts Institute of Technology) v Cambridgi v USA. Tam se také seznámila se svým partnerem Henrikem ze Švédska, se kterým má dva syny. S rodinou se letos přestěhovala do Prahy a působí v laboratořích Ústavu organické chemie a biochemie.

„V momentě, kdy se začnou zdravé buňky proměňovat v buňky rakovinné, začne klesat množství proteinu LACTB – pravděpodobně účinkem nějakého inhibitoru, který ta rakovinná buňka začne produkovat. A my teď budeme hledat látku, která by uměla ten inhibitor, který LACTB vyřazuje ze hry, vypnout.“

„Věřila jsem si, že jsem typ ženy, která bude umět dát děti i kariéru do kupy. Navíc jsem měla a mám výborného muže.“ Se starším synem Marcusem a partnerem Henrikem.

 

Foto popis| „… ve svalech musí být něco, nějaké tumor supresory, které tkáň před rakovinou chrání, ničí rakovinné buňky.“ (Na snímku kmenové buňky, ze kterých „pěstovala“ buňky svalové na pokusy.)