Project Description

Je to náročný, ale nemůžem to vzdát

Kluk z pohřebácké rodiny. Herec, který se kvůli roli propadl do mentální anorexie. S partnerem se uz tři měsíce starají o několik uprchlických rodin. DANIEL KREJČÍK přijímá i těžké „formativní zážitky s otevřeným srdcem.

Vyšlo v časopise v Glanc v červnu 2022

* Na sociálních sítích jsem zaznamenala, že píšete knihu. Bude to o soužití s ukrajinskými uprchlíky, kterým jste spolu se svým partnerem Matějem Stropnickým poskytli azyl?

Původní záměr byl takový. Od chvíle, kdy k nám přišli, to byl řetězec hezkých, ale taky těžkých a ne tak hezkých zážitků, a tak jsem si našel takový ventil – každý den jsem psal seznam pěkných věcí, které se přihodily, a dával jsem to na sítě. A lidi to začali číst. Hodně lidí. Pak se ozvali z jednoho nakladatelství, že by něco takového rádi vydali jako knížku.

Já na to, že nejdelší, co jsem dosud v životě napsal, byl nákup na bramborovej salát. A oni mi vysvětlili, že jim nejde o žádnou velkou literární věc, ale o autentický vyprávění z mého života, jaké mám na Instagramu. Tak jsem o tom přemýšlel. A dospěl jsem k tomu, že musím asi vysvětlit, kdo jsme, co je to ten náš zámek, jak jsme se sem dostali, co předcházelo nápadu vzít k nám uprchlíky.. A tak jsme se s panem redaktorem domluvili.

 

Přes naše uprchlíky je na nás naloženo strašné bolesti… 
Rozhovor s Danielem Krejčíkem, ve kterém do podrobna probíráme jejich soužití s ukrajinskými rodinami ZDE

* Inzerát, že nabízíte rodinám prchajícím z Ukrajiny prostor právě ve vašem rekonstruovaném zámku, jste na stránky s nabídkou pomoci vyvěsili hned 25. února, druhý den války na Ukrajině. Co tomu předcházelo ?

Den, kdy začala válka, si pamatuju velmi intenzivně. Večer jsme ve Venuši ve Švehlovce (pražská divadelní scéna — pozn. red.) hráli hru Kdo zabil mého otce. O tom, jak se otec vyrovnává s faktem, že jeho syn je homosexuál. Je to takový křehký, ale zároveň neskutečně silný, bolavý, vztahový drama.

To téma je pro mě i hodně osobní a mnohdy je to obrovsky psychicky náročný hrát, dostávám se do vlastní 13. komnaty, ale ten večer, kdy začala válka, mi to celé přišlo jako procházka růžovou zahradou: „Sakra, vždyť to nejsou žádný problémy, vždyť se dějou kousek od nás tak hrozný věci.“

V hledišti seděli lidi, kterým se rozsvěcoval telefon, jak jim přicházely zprávy, málokdo si ho ten večer dokázal vypnout. Nemohli si pomoct. Před představením jsme všichni seděli na jevišti a přemlouvali se, že nemůžeme vyprodané představení zrušit, a to i přes to, že všichni jsme teď myšlením jinde.

A nutně jsem potřeboval něco udělat. Ten den jsme se vzdali honoráře pro Člověka v tísni a celý výdělek z představení tam putoval. Ale to nebylo všechno, vrátil jsem se z divadla domů a ještě v noci jsem navrhl, že by sme mohli nabídnout těm prchajícím lidem bydlení, že to tu máme přece velký. A Matěj řekl hned: „Jo.“

* Na zámku jste tehdy neměli ani ledničku a žili jste tam velmi skromně a šetrně k životnímu prostředí. Od té doby máte za sebou porod — na zámku s vámi žije miminko, ale i velice náročné období kvůli vážné nemoci jedné z žen, která u vás našla azyl. Máte můj obdiv a díky. Ale co ty tři měsíce zatím udělaly s vaším vztahem?

Upřímně, po volební kampani, kde se Matěj angažoval, náš vztah nebyl v ideální kondici, volební kampaně jsou celkově pro vztah náročný. Ale tahle situace nás stmelila, náš vztah posílila. Vůbec myslím, že nás dva krize stmelují. Je to opravdu náročný po všech stránkách – psychické, fyzické i finanční.

Máme velkou hypotéku, Matěj teď neměl práci, protože dodělával doktorát. A já? Já jsem herec. Hraju sice hodně velké role ve spoustě představení a dabuju, ale aktuálně nic nenatáčím, takže finančně je to někdy spočítaný do posledního rohlíku. Přesto to nemůžeme vzdát. Někdy Matějovu světu úplně nerozumím, ale jakmile se začalo dít tohle, zase se ukázalo, jak má velký srdce a jak dobrej je to kluk.

* Kterou další krizí jste si v minulosti prošli?

Už je to dlouho… ale samozřejmě to souviselo s Dánskou dívkou.

* Kvůli roli Lili Elbe, první transgender ženy, která podstoupila i operaci pohlaví, jste do představení Dánská dívka nezdravě zhubnul a propadl se dokonce do mentální anorexie.

Když člověk dlouho nejí, pak jíst ani nemůže, zamává mu to šíleně s psychikou, ta nemoc je fakt zákeřná. Chybějí vám cukry, tuky, nálady máte jak na horské dráze. Že to se mnou Matěj vydržel, klobouk dolů.

* Nevadí vám se k tomu vrátit? Myslím, že každé prožité svědectví o mentální anorexii a patologickém hubnutí je důležité…

Nevadí.

* Byla jsem tehdy na generálce Dánské dívky, protože jsem dělala rozhovor s dramaturgyní. Hrál jste jeho i ji krásně, ale říkala jsem si, že jste teda vychrtlej nějak až moc.

Zhubl jsem kvůli té roli ve finále dvacet kilo za necelé tři měsíce. Nikdo mě do toho samozřejmě nenutil, ale já měl pocit, že je správné obětovat té krásné roli všechno. Tři měsíce jsem nejedl, obarvil si vlasy, oholil všechny chlupy na těle, vysával jsem doma v podpatkách, abych se na nich naučil chodit, potkával jsem se s trans lidmi, abych tomu všemu porozuměl. Já jsem prostě chtěl hodně tu Thálii! A víte, jak to dopadlo? Porotci se ani nebyli podívat! Jeden kritik mi řekl, že si mysleli, že je to muzikál, tak nešli.

* Ajaj!

Ale co, furt si myslím, že je to jedna z nejkrásnějších rolí, co si může herec přát. Nádherná, barevná. Chtěl jsem být dokonalý po všech stránkách, udělat pro tu roli všechno, po vzoru amerických hvězd. Postava, jakou měla Lili Elbe, pro mě byla nejdřív nedosažitelná.

Pak jsem zjistil, že se toho dá docílit, když nějakou dobu nebudu jíst, tak jsem vypnul mozek a šel do toho. Říkal jsem si, že budu hubnout do premiéry, pak skončím. Ke konci už z toho byli lidi kolem nervózní, že to přeháním, smál jsem se, že po premiéře s nima půjdu na smažák.

* A šel?

Šel, ale nebyl jsem schopný jíst. Vůbec. Hubnul jsem dál. Už jsem nechtěl, ale nešlo to zastavit. Moje tělo se odnaučilo přijímat potravu.

* Kdy vám došlo, že to sám asi nezvládnete, že je to hlubší problém?

Když opadl předpremiérový stres, dolehla na mě strašná únava. Vůbec jsem najednou nechápal, jak jsem fungoval: zkouška, dabing, hraní. Byl to zápřah, ale do premiéry byla asi ta touha být dokonalý silnější než tělo. Pak se to všechno zvrtlo. Zásadní byl moment s Matějem, kdy mě viděl nahého v koupelně a zhrozil se. Hodně jsme se pohádali, ale došlo mi, že se to vymklo a musím vyhledat pomoc.

* Musel jste do nemocnice?

Jo. A celá léčba trvala dlouho – kapačky, umělá výživa, pak nutridrinky. Proklínám se, že jsem to nechal dojít do této fáze. Zhubnete. Super. Ale co pak? Můj metabolismus je i dva roky poté úplně šílenej, váha kolísá sem a tam, výkyvy jsou velké, nezdravé. A pořád se pozoruju, pořád pozoruju váhu.

* Bojíte se, abyste nepřibral moc?

Bojím. Psychicky hrozný je moment, když začnete rychle přibírat jen proto, že začnete jíst úplně normálně, žádné přežírání. Trvá to dlouho, než se všechno dostane do rovnováhy. Dnes tu Dánskou dívku hraju s třinácti kilo navrch od premiéry a jde to. Důležitý je to prostě dobře zahrát.

* Jo, velcí herci kluci a holky říkají, že zahrát jde leccos.

To každopádně, ale českého herce jen tak nepotká taková krásná role ve světové premiéře. Od Fidlovačky byl odvážný krok Dánskou dívku nasadit. A kdybych byl ředitel, budu pro hlavní roli zvažovat jméno, které potáhne, někoho, jako je Honza Cina. Ale oni dali šanci mně. Vážil jsem si toho a nechtěl jsem zklamat.

* Ale dobře to dopadlo. Ne vždy to dobře dopadne.

Ano. Já jsem zdravý a Dánská dívka je od premiéry téměř vždy vyprodaná. Některým lidem anorexie úplně rozloží život nebo je zabije. Pro mě to byla těžká, ale nakonec formativní životní etapa.

 

DVANÁCT UPRCHLÍKU bydlelo v době uzávěrky tohoto rozhovoru na zámku v Osečanech. Několik dospělých žen, čerstvě plnoletý mladík a děti. Díky prvotní vlně solidarity mohli Daniel s Matějem pořídit nejdůležitější vybavení, které jim chybělo. Založili také transparentní účet 2302148712/2010, kam lze poslat příspěvek na péči o dvanáct lidí.

* Co vás teď čeká?

Každoroční benefiční festival Osečanské divadelní léto u nás na zámku. Je to jediný projekt v roce, který vydělává živou kulturou na tu naši kulturu památkovou. Tak musíme vzedmout všechny síly a udělat to co nejlíp. Bude se se hrát náš hit z loňského ročníku, a to komedie Úča musí pryč se Zuzkou Bydžovskou, Anežkou Rusevovou a dalšími. Ale hlavně chystáme premiéru nové hry Kalifornská mlha, kde si zahrajeme společně s Matějem. Obávám se, že se ale při tom zkoušení navzájem zabijem.

Ale pokud ne, budeme mít 8. července na nádvoří zámku premiéru. A pak mě ještě čeká Očistec. Očistec si zaslouží každý. Tragikomedie z Pražského hradu o nejmenovaném prezidentovi a jeho nejmenovaném mluvčím. O prezidentovi, který se obětoval a místo odpočinku na Vysočině stojí v čele českému lidu na Pražském hradu.

* K naší nesmírné radosti!

Ano! Ale nejmenovat! Prezidenta hraje mnou milovaná Zuzana Bydžovská, která v něm vytváří portrét osamělosti, moci, sebeironie a sebeklamu. Já hraju prezidentova mluvčího.

* Konečně ta Thálie?

Přál bych ji Bydže, hrajeme spolu už ve třetí inscenaci a tohle je její životní divadelní role. Napsal to Kuba Čermák a není to jen satira, jak by se asi čekalo, místy je to až dojemný. Přiznávám, že trpím vůči nejmenovanému mluvčímu stockholmským syndromem, už jsem skoro propadl pocitu, že všechno myslí dobře…

* Z každé role si odnášíte nějaké postižení?

Né. To né. (smích) Přijďte se podívat. A taky na Fidlovačku, kde hraju Absolventa. Konečně, konečně nehraju gaye! Už mě to fakt nebavilo, myslím, že jsem si svoji orientaci na jevišti už vyřešil nesčetněkrát. Mám tam první pořádnou milostnou scénu se ženou, s Jitkou Schneiderovou, která by mohla být moje maminka!

* Nebylo to doufám první, co jste Jitce řekl?

Jasně že jo! Jsem dítě z pohřební služby, mám velkou škálu smyslu pro humor.

* Ta vaše pohřební rodina, to mě hodně zajímá…

Kdybyste něco potřebovala, nějakou tlačenku, řekněte.

* Ozvu se! Ale říkala jsem si, jaké postižení si do života dítě z pohřební služby odnáší.

Především ten smysl pro humor. I pro hodně černý humor. Na to, jak smutný povolání to je, tak jsme byli velmi veselá rodina. Odmala jsem vyrůstal s fóry mého otce, když jsme slyšeli sanitku, pronesl třeba: „Vidíš to, kvůli těm záchranářskejm parchantům máš malý kapesný“ Tak v tom jsem vyrostl. A můj muž se uvedl dobře. Když jsem Matese seznamoval s tatínkem, vzal ho táta do domova důchodců, aby mu pomohl s mrtvolou, což Mates zvládl na jedničku. Táta prohlásil: „Ten je dobrej.“

* Spatřil v něm následníka trůnu? Vy se do toho prý nehrnete, když máte radši„živé“ umění, jak jste už někde vtipkoval.

Ano. Mates je teď jeho korunní princ pohřební služby, kdyby mu to v politice nevyšlo, tady bude mít vždycky jistotu. Ale to tam nepište! (chechtá se) V dětství mi přišlo úplně normální, že když jdu tátovi pomáhat do práce, znamená to, že budu navlíkat ťuhýkům ponožky. Ale taky jsem věděl, že tuhle práci dělat nechci. Když jsem tátovi řekl, že chci být herec, řekl: „Dobře, když se neupíchneš, můžeš vždycky řečnit nebo zpívat na pohřbech.“

* Umíte brečet na povel?

Umím. Mám pestrý rejstřík možností, čím bych se uživil. Pohřby jsou dopoledne, to můžu dělat plačku, a večer můžu jít brečet do nějaký antický tragédie do divadla. Tolik slz denně. Musím hodně pít, jinak budu ve třiceti vyschlej jak švestka. (smích)

* Ve škole jste si prý taky užil: „Kdo se dotkne Dana, je mrtvej. “

Nebylo to tak hrozný. Však co byste říkala, kdybyste se v sedmi kamarádila s pohřebákem, a on by navrhl: „Pojďte si hrát dneska ke mně“? „Néééé, radši k nám!“ Nebyla to šikana, já to jen tak zpětně glosuju.

Na dětství vzpomínám moc rád. Dodnes, když přijedu, vyrazíme s babičkou omést hroby, kdyby naši měli pekárnu, umývám vály. Práce jako každá jiná. Ale když se naši rozvedli, maminka se vrátila k původnímu povolání, je učitelka v mateřské školce a je tam šťastná. Děti ji milujou a kompenzujou jí roky, kdy pracovala se smutkem.

Ona měla asi nejhorší práci ze všech, sepisovala s lidma pohřby. Několikrát denně byla konfrontovaná se situací, kdy lidé pár hodin po něčí smrti přicházejí a domlouvají převoz, ceremoniál, pohřeb, oblečení… Myslím, že pohřebáci si zvyknou na leccos, i na těla po bouračkách, ale na tu tragickou emoční rovinu se zvyknout asi nedá.

* Někdy se mluví o tom, že Češi patří k národům, které nejvíc „vytěsňují“ smrt. To vy jste od mala věděl, jak smrt vypadá, že?

Jednou mi někdo říkal, že si do svých jedenácti myslel, že na světě umírají jen staří lidé. Nevěřil jsem tomu. Já od mala viděl, že umírají děti, i mladší děti než jsem byl já, jejich mladí rodiče. Dítě z pohřebky ví, že se může stát kdykoliv cokoliv, a to je pro život vlastně osvobozující.

* Vy jste se spolu s partnerem zúčastnili i pořadu Výměna manželek. Jste v kontaktu s rodinou, u které jste v rámci natáčení žil?

Málo, ale víme o sobě pořád. Loni u nás byli všichni na návštěvě, to bylo poprvé, co mi připadal náš zámek malej – a teď už mi takovej teda připadá pořád! Na Vánoce jsme byli u nich. A když se u nás začaly ubytovávat ukrajinské rodiny, volala Martina, maminka z Výměny, že přiveze věci po dětech. S dětma jsme propojení na sítích. Já na to strašně rád vzpomínám.

* Bylo to dojemný, jak se mladinkej herec gay stará o šest dětí včetně miminka…

A kdyby někdo točil naše výměny názorů, jestli do Výměny manželek půjdeme, nebo ne, to by teprve urvali sledovanost! Ale s odstupem jsem moc rád, že jsme tam byli, bylo to nádherný. A nechci si honit triko, ale snad jsme taky udělali něco pro gay komunitu. Nejsem moc příznivec průvodů Prahou, tak jsme se snažili pomoct tím, že jsme ukázali, že žijeme stejnej život jako ostatní. A že bychom snad byli i dobrý rodiče. Jednou.

* A pak vám napsala holčička z dětského domova, že by s vámi chtěla žít…

To bylo nejsilnější. My jsme pak začali zkoušet, jaké jsou možnosti. Ale dopadlo to jinak, ne z naší vůle. Vždycky holt nevyjde všechno podle plánu, ale ono to přebolí. O tom mluvit nechci, ale ten dopis, ten mě bude hřát asi po zbytek života. r

***

Divadelní a filmový herec a dabér (* 1994). Byl nominovaný na Cenu Thálie, Cenu divadelní kritiky a Cenu Františka Filipovského. Aktuálně hraje v Divadle Na Fidlovačce (Absolvent, Dánská dívka, Šakalí léta), v bytovém divadle OLDstars (Všechny báječné věci) a v divadle Venuše ve Švehlovce s uměleckým tělesem Depresivní děti touží po penězích (Zlý jelen, Kdo zabil mého otce, 120 dnů Sodomy). Věnuje se také dabingu (je mj. hlasem Timothéa Chalameta). S partnerem Matějem Stropnickým žije na zámku v Osečanech, kde pořádá Letní divadelní scénu a v současné době ubytovává rodiny z Ukrajiny.