Project Description
Měla jsem pocit, že umřu. Ale žiju, hele
Její talent byl dlouho tak trochu „ukrytý“ v Národním divadle, jakmile dostala velkou filmovou příležitost ve filmu Krajina ve stínu, ukázal se v plné síle a MAGDALENA BOROVÁ získala Českého lva. Její nejčernější noční můrou dosud bylo stát sama na jevišti, vystoupila z komfortní zóny a ušila si na sebe „sólovou“ inscenaci Do tmy. Má za sebou velmi bolavé období, ze kterého ale vyšla silnější a je sama sebou.
Vyšlo v časopise Glanc, září 2021
* Poprvé jsem vás viděla před mnoha lety v představení Arkádie v Národním divadle. Petra Špalková mi před tím říkala: „Na tu se soustřeď, obrovskej talent, o té ještě hodně uslyšíš.“ Soustředila jsem se a nezklamala jsem se. Hezké je, že letos jste dostaly Lva vy i Petra Špalková…
To je sranda, protože Petra mi napsala: „Majdino, na tvůj talent jsem vždycky věřila a je zvláštní a krásné, že si toho všiml i zbytek světa.“
* A já gratuluju! O rozhovor jsem vás požádala už před několika lety, tehdy jsem chtěla mluvit s vámi i vaším manželem, hercem Miloslavem Königem. A ukázalo se, že jsem se trefila zrovna do vrcholící krize, pak jste se rozešli a žádný rozhovor se samozřejmě nekonal a z manžela se stal manžel bývalý. Pak jsem se ozvala znovu, a to jste mi vzkázala, že asi nemáte co říct…
Vzpomínám si na to. Poprvé – to bylo nejtěžší období v mém životě. A podruhé to ještě nebylo dobrý, navíc jsem se cítila i pracovně vyhořelá. Když si uvědomím, kde jsem byla a kde jsem teď, je to hrozně hezký, vidím, co všechno se mezitím stalo, i se mnou jako s člověkem. Sedíme tady spolu, jsem v klidu a těším se na povídání, protože vím, že mám o čem mluvit.
* Z Krajiny ve stínu jste mezitím vyrazila Do tmy, povídáme si před premiérou inscenace vaší vlastní dramatizace stejnojmenné knížky Anny Bolavé. Odcházíte z Národního divadla, nebo je to jen odskok?
Ne, ne, ne. Je to oživení. Pracovní vyhoření šlo ruku v ruce s osobním. Myslím, že to byla i úplně obyčejná únava z Národního, hrát tam je energeticky těžké. I jemné intimní scény musíte hrát tak, aby z toho měli něco i diváci na ochozu. Po té etapě osobního přerodu jsem si našla prostor na odpočinek. Shodou okolností jsem měla v Národním asi sedm derniér, zůstaly mi jen dvě nebo tři věci, ve kterých hraju, takže vznikl prostor pro něco nového. Potřebovala jsem se vyslovit sama za sebe, něco se o sobě dozvědět. A vzniklo Do tmy. Je to totální vystoupení z komfortní zóny, protože být sama na jevišti je moje noční můra.
* V bolavém období jste sáhla po Bolavé?
Vlastně ano. Ta hrdinka mi přišla hodně zvláštní, chtěla jsem se s ní potkat, žila věcmi, kterými jsem žila i já. Samota, smrtelnost, vztah k sobě samé, ke svému tělu, vztahy s druhými… Moc se mi líbil i její jízlivý humor. A taky je v knize silné téma krajiny. Do jaké krajiny patřím, jaká je krajina mého srdce? Čemu chci věnovat svůj čas? Doufám, že představení takovou moji krajinu otevírá.
* Zásadní složkou inscenace jsou lidové písně, které zpíváte. Četla jsem, že jste hledala text, kde byste lidové písničky mohla zpívat. Proč? Proč jsou pro vás tak důležité?
Souvisí to s tou krajinou, ve které je mi dobře. Když zpívám, jsem to já, jsem u sebe, přítomná a soustředěná. A chci lidové písně sdílet, přibližovat je lidem, kteří by se k nim třeba nedostali. V Bolavé jsou pasáže o bylinách, o krajině, o babičce… ten starý svět, stesk po něm, najednou mi dávalo smysl propojit text s písněmi, možná, že něco nejde vyslovit, je lepší to vyzpívat… Už při úpravě textu mi v hlavě zněly písničky, které tam jsou uložené dlouhou dobu.
* Když se člověk do lidovek zaposlouchá, jsou kolikrát dost brutální…
Najdete v nich jakoukoliv životní situaci. Manuál života. Sociální síť našich předků, kteří zpívali na poli, při práci, při chůzi, při rituálech, vymýšleli si příběhy, které odrážely jejich trápení i radosti. A když je zpíváte, něco se děje, s lidmi to hýbe. Často pláčou, něco z nich valí ven.
* I z vás? Provedla vás tím těžkým obdobím muzikoterapie?
Byla to opora. Smutek nebo velkou bolest je možné vyzpívat. Seděla jsem u klavíru, zpívala, do toho brečela. Bylo to jako meditace. Ale prošla jsem ještě které mi jiným duchovním cvičení, pomohlo opravdu zásadně. Hory v tichu.
* Hory v tichu?
Organizované kurzy, duchovní cvičení. Jste ve skupině deseti lidí. Přijedete, seznámíte se, můžete, ale nemusíte říct, kdo jste a proč tam jste. A pak se zmlkne. A chodí se po horách, jemně se medituje. Den má svůj řád, veškerý servis je zajištěný, abyste mohla být jen sama se sebou.
Odehrává se to na Šumavě, bydlíme ve stoleté chalupě, na samotě, v nádherných lukách. Už když jsem byla poprvé, měla jsem hroznou chuť zpívat. Nepotřebovala jsem mluvit, ale potřebovala jsem zpívat. Měla jsem pocit, že zpěv k tomu tichu patří. Když jsem jela podruhé, odvážila jsem se nabídnout těm, co vedli kurz, že bych třeba s lidmi večer zpívala. Byli pro. A mělo to velký ohlas. Pokud mi to čas dovolí, jezdím tam a zpívání je dobrovolnou součástí pobytu.
* Ve starším rozhovoru v Divadelních novinách jste mluvila o přerodu, ke kterému vám pomohla role Desdemony v Othellovi v režii šéfa činohry Daniela Špinara…
Protože ji nechápal jako oběť, ale jako ženu vášnivou, silnou…
* A sexy!
Bylo hezký to hrát. Pomohlo mi to přehrát se z holek, které nikdo nechce, z těch trošku trpitelek, konečně do ženy, která ví, jaká je a co chce.
* Tehdy v Divadelkách jste mluvila o tom, jak vám to pomohlo najít vlastní ženskost a sebevědomí. A pak přišla partnerská krize.
A s ní teprve přišel hlavní posun v tom, jak vnímám samu sebe. Je to pomalý průběžný proces a hodně se mi ulevilo, opřela jsem se sama o sebe, odpadly některé dosavadní berličky. Naštěstí jsem totiž brzo přestala obviňovat druhé a začala se věnovat sobě. Už nemám takový strach, opřela jsem se o nějaké místo uvnitř, které tam je a nikdo mi je nemůže vzít. A zachránily mě ty Hory v tichu, kam jsem jela v nejhorším stavu. Brečím dodnes, hroutím se z milionu věcí, ale něco základního se posílilo, snad trvale.
* Jste ve vztahu?
Ano.
* Znám hodně žen, které neuvěřitelně „vyrostly“ a nabraly sebevědomí po rozchodech a rozvodech.
Přemýšlím, jestli by tohoto prozření mohl člověk dosáhnout setrváním ve vztahu. Zdálo by se mi mnohem cennější k tomu dojít, ale zůstat s tím druhým. Chodit na terapii. Ale párové terapie jsou sado-maso.
* Absolvovali jste to?
Ano. Zkusili jsme to. Stála jsem o to. Rozpad vztahu je pro mě hodně bolestný kvůli dětem, rvalo mi to srdce. Ale jsem za tím, snad se mají dobře. Párovou terapii má vždycky smysl zkusit, ale musí na ni být dva.
* V těch Divadelních novinách psala vaše kamarádka dramaturgyně o vás a o Mílovi jako o tak propojeném páru, že to člověka až tahá za srdce, když ví, že to skončilo.
Nikdo si o nás nemyslel, že bychom se mohli rozejít, taky mi to připadalo neuvěřitelný. Ale nevidíme do duše druhého, jaké má potřeby, zranění. Zjistila jsem, že nejpřínosnější je pro mě odpustit, do míry, do jaké to lze. Protože být ukřivděný, vzteklý, být tím zkroucený a nést si to s sebou nemá smysl, škodí to zase hlavně mně. Odpouštění bolí, protože vůči sobě člověk hlavně musí přiznat, že to nikdy není chyba jednoho. Je to osvobozující.
* Jak fungujete s dětmi?
Kdyby mně někdo řekl tehdy, když jste mě žádala o rozhovor poprvé, že na oslavě devátých narozenin syna bude běhat nové dítě mého bývalého muže a že můj bývalý muž bude s mým současným partnerem stěhovat pračku, nevěřila bych. Ale tak to je. Je to vtipný a tragikomický.
* Vaši rodiče se taky rozvedli…
Exmanželovi taky. A myslím, že jsme oba nechtěli, aby se to stalo i nám. Ale stalo se. Jsem přesvědčená, že děti hluboko v nějaké škvírce vždycky touží po tom, aby jejich rodiče byli spolu. I když to nejde, je to tam. Ale je potřeba jít dál a hodně záleží na tom, jak budou máma a táta žít dál.
* Jak rozvod tehdy zvládli vaši ve vztahu k vám?
Bylo mi osm. Táta odešel do jiného města, jezdili jsme za ním pravidelně, ale vlastně málo. S mým rozvodem mi začaly vyvstávat věci z dětství, které jsem vytěsnila. Jak mi táta chyběl. Jsem šťastná, že naše děti mohou být v kontaktu se svým tátou skoro denně, nemáme to nijak určené, domlouváme se, jak můžeme, bydlíme celkem blízko. Někdy je to trochu chaos, ale jsem ráda. Táta byl pro nás spíš taková vzácnost. Náš vztah je tím poznamenaný. Tu každodennost s námi odžila máma. Pořádně jsem neviděla, jak se k sobě chová muž a žena. A to určitě ovlivnilo moje chování v manželství. Všechno se cyklí. Snad už ty mindráky nebudu všechny předávat dál. Ale bolest z rozchodu jsme dětem už dali. Bohužel. Když o tom mluvím, mám ještě pořád stažený krk. Zažila jsem totální smutek i vztek. Měla jsem pocit, že umřu, že to nezvládnu, že mi praskne srdce. A žiju, hele!
* Omlouvám se, že vás k tomu vracím…
To vůbec nevadí, já právě pozoruju, co to dělá. I to je zajímavý.
* Ve vaší rodině je také jedno velké trauma. Holokaust. Část rodiny ze strany vašeho táty zemřela v koncentráku. Jak se ve vás tahle tragédie obtiskuje?
Nevím, jestli o tom jde úplně mluvit, ale řeknu, jak to cítím. Jsem hodně podobná své babičce Gertě, která prošla Terezínem, kdybyste viděla její fotku a moji ze stejné doby, skoro byste nás nerozeznala. Terezín díky zázračným náhodám přežila. Z rodiny vlastně jediná. Je ve mně obtisknutá podobou i povahou. Na hodně věcí bych se jí chtěla zeptat, ale už to nejde… Když jsem se byla podívat v Terezíně, bylo to silné… ale to, co se pak dělo večer, když jsem se vrátila, mě zaskočilo. Nezastavitelný pláč, třas. Věřím, že v těle je i mezigenerační paměť.
***
Magdalena Borová
Dětství a dospívání prožila v Liberci.
Po maturitě nastoupila na DAMU, ještě za studií hostovala v hradeckém Klicperově divadle, v pražském Národním divadle, ve Studiu Dva, ve Viole a v Činoherním klubu.
Za herecké výkony v tomto období získala Cenu Alfréda Radoka v kategorii Talent roku 2004.
Ještě před absolutoriem na DAMU se stala členkou Činohry Národního divadla. Mezi její zájmy patří zpěv, poezie, hra na klavír a na kytaru.
Působí ve vokálním tělese Sestry sBorovy, každoročně účinkuje na letní Pekařovské pouti.
V roce 2020 ztvárnila Marii ve snímku Bohdana Slámy Krajina ve stínu. Za ni obdržela Cenu české filmové kritiky pro nejlepší herečku i Českého lva pro nejlepší herečku v hlavní roli.