Project Description

Není čas se schovávat

Marie Štípková nechce být herečka, která je zajímavá tím, že je lesba. Ale vražda dvou gayů v Bratislavě ji silně zasáhla. „Pojďme bejt vidět,“ vyzývá LGBTQ+ lidi. A tak je náš rozhovor tak trochu duhový, ale hlavně o lásce.

Vyšlo v časopise Glanc v prosinci 2022

* Sešly jsme se v kavárně v Praze na Vinohradech, která patří vaší přítelkyni. A je zde několik křesel, která jste vy sama renovovala. Pořád čalouníte, nebo to byla covidová „kratochvíle“?

Během covidu to bylo asi nejživější, byla jsem nejblíž představě, že se vykašlu na divadlo a zůstanu v dílně. Dílna, to je pro mě hrozně příjemnej, teplákovej čas. Nikdo neřeší, jak vypadám, co mám na sobě. A ta práce rukama mě baví, uspokojuje mě vidět konkrétní výsledek práce. U kterého lze navíc poměrně objektivně zhodnotit jeho kvalitu. Na rozdíl od herectví. Teď jdu na kurz restaurování nábytku, protože mám v úmyslu opravit tyhle starý Halabalovy židle… (Ukazuje mi v mobilu obrázek židlí od slavného českého designéra Jindřicha Halabaly). Jsou krásný a kvalitní. Proč by to měl člověk vyhodit, když je může opravit? Mám ten princip „nevyhazuj, co můžeš opravit“ ráda. Jen času je teď málo, pár křesel na mě už dva roky čeká v dílně… Rozšířila se nám rodinná smečka a volný čas teď investuju jinde.

* Jak malé máte mládě?

Máme šestiměsíčního syna…

* Který má dvě mámy.

Ano. Moje přítelkyně je biologická máma. Já jsem ta druhá, říká se sociální máma. Jinými slovy ta pitomá pozice, kdy pořádně nemůžete jít s dítětem k doktorovi, aniž byste u sebe měla plnou moc. I když dítě prakticky vychováváte, nemáte k němu žádný právní vztah. My sice máme velmi friendly doktora, ale stejně člověk pořád naráží na formality a překážky. Souhlas s očkováním podepsat nemůžu, protože nejsem oficiální rodič. V našem případě by to řešilo jedině uzákonění manželství gayů a leseb. Vychováváme ho společně, živíme ho, staráme se o něj, ale kdyby přišlo na věc a nějak bychom se „rozpojily“, nemám vlastně žádný nárok na styk s ním.

* Musely byste se domluvit.

Tak já samozřejmě věřím, že se to – za prvé nestane a – za druhé, i kdyby náhodou, že by mě Anna-Marie neodřízla. Ale čistě hypoteticky, kdyby se kousla, nemám vymáhací právo, abych s ním mohla trávit čas. A to nemluvím o extrémních variantách, kdyby se nedej bože něco partnerce stalo…

* Pak byste ale mohla žádat o svěření do péče, ne?

Ano, ale vlastně bych vedla spor s nejbližším rodinným příslušníkem, který by dítě do péče dostal automaticky, tedy asi s babičkou ze strany biologické mámy. Vycházíme spolu dobře, ale…

* Rozumím. Na druhou stranu… Platí to i naopak, kdybyste zdrhla vy, nemusíte na vašeho syna platit vůbec nic.

Přesně tak. Kdyby mi hráblo, nemám vůči synovi žádné právně ukotvené povinnosti. V podobných krizových momentech pro nás zkrátka neexistují záchytné záchranné systémy jako pro heterosexuální rodiny. Všechno je na nás a naší domluvě. Pro náš každodenní život je v Praze asi obecně vstřícnější prostředí, takže to jde i bez těch formálních ukotvení, ale menší město? Venkov? I tady sice člověk občas narazí na stereotypní otázky, ale já s tím lidi vlastně ráda konfrontuju, aby nás viděli, aby o nás věděli… Poslyšte, nebude z toho moc aktivistickej rozhovor?

* Neberu to tak. Jste čerstvé mámy, je to váš život. Ráda využiju, že vám nevadí o těch věcech mluvit…

Skvělý. Není čas se schovávat, je fajn věci přesně pojmenovávat, jít s barvou ven. Myslím, že na LGBTQ+ komunitu obecně líp reagují lidi, kteří někoho osobně, nebo i zprostředkovaně znají, mají s ní nějaký kontakt. Přistupují k tématům otevřeněji. Pak nejsme tou vzdálenou děsivou skupinou podivných lidí, kteří chtějí krást hetero párům děti…

* Bourat tradiční rodiny!

To je pochopitelně náš plán! Dělám si samozřejmě legraci, ale je děsivý, že v některých lidech tenhle nesmysl tak rezonuje.

* Prý vás vyoutoval bulvár dřív, než jste se stihla svěřit se svou orientací své rodině. To je pravda?

Hrozně zábavná historka. Teda dneska. Tehdy jsem se moc nesmála. I když je fakt, že jsem si hrála s ohněm…

* Přesněji řečeno, chodila jste s Anetou Langerovou, na kterou se upínala mediální pozornost.

Jo, muselo to dřív nebo později přijít. Tehdy šlo o pár dní. Byla jsem ještě na škole, nejezdila jsem domů tak často a přišlo mi nesmyslný komunikovat takhle velkou věc přes telefon. V pátek jsem měla jet domů a chtěla jsem o tom mluvit s mámou… Jenže ve čtvrtek vyšel článek.

* A v pátek jste tam skutečně jela? Jak to proběhlo?

Pozdravily jsme se s mámou. Řešily jsme nějaký provozní věci, pak jsme se šly projít. Viselo to ve vzduchu. Dlouho jsem se odhodlávala, pak jsem se nadechla, že jí musím něco říct… „Takže je to pravda,“ pronesla. Máma sice bulvár nečte, ale nějaký pozorný čtenář ji konfrontoval ráno v sámošce.

Její první reakce ale byla přívětivá a přijímající, i když se mi zdála trochu smutná. Řekla něco jako: „Ono je to vlastně možná nakonec lepší než s chlapama.“ Promítla si do toho asi své tehdejší rozpoložení, vlastní zklamání. Za jejími reakcemi jsem četla: „Hlavně, abys byla šťastná, ale budeš to mít těžký.“ Její dítě se vydává do neprozkoumaných vod, kde tomu nerozumí.

Dál jsme to tehdy moc nerozebíraly, spoustu věcí jsme vlastně nevyslovily dodnes. Nejsme moc mluvící rodina. Mám pocit, že ten můj coming out v naší rodině probíhá do teď.

Sama mám v komunikaci rezervy. Možná i kvůli tomu „nemluvení“ a nevyjadřování emocí v naší rodině mě to tak táhlo k divadlu. Když jsem to prostředí poznala, všichni mi připadali tak otevření! Emotivní. Mluvili o tom, jak se mají rádi, chválili se. Zázračný svět!

* Asi taky trochu falešný, ne?

Jasně. Později mi došlo, že ty projevované city a emoce nemusejí být úplně pravdivé. Ale tehdy mi setkání s takovou otevřeností přišlo skvělý, fascinovalo mě to.

* Jen se vrátím k tomu nedokončenému coming outu. Jak to myslíte?

To, že moji orientaci rodiče přijali, je samozřejmě skvělý, ale je to jen první fáze. Určitým coming outem si musejí projít i oni sami. Naučit se o mně a mojí rodině mluvit otevřeně před svým okolím. Ze začátku pro mě tohle zas až tak důležitý nebylo. Ale teď mám pevnej vztah a dítě. Navštěvujeme se, žijeme život s babičkama a dědečkama. Zkrátka už se ohrazuju, když někdo z rodiny označí Annu-Marii jako kamarádku. Vím, že to pro ně není jednoduchý, ale ráda bych, aby naši přijali můj život plnohodnotně a byli ho tak schopní i navenek prezentovat. Nedělají to samozřejmě se zlým úmyslem, kdybych je neupozornila, nejspíš by si to ani neuvědomili.

* Myslím, že je dost lidí, kteří o LGBTQ+ lidech nesmýšlejí zle, spíš nevědí, že i slova můžou zraňovat, a to i z jejich pohledu dobromyslné fórky. Přiznávám, že samotné mi chvíli trvalo, než jsem tohle pochopila.

Určitě. Proto je dobrý se ohrazovat. „Hele, vím, že to nemyslíš zle, ale seš na tenkým ledě.“ Myslím, že je to důležitý, obzvlášť teď po tom homofobně motivovaném útoku v Bratislavě. Síla slova je obrovská, pokud budeme dělat „fórky o buzerantech“ nebo se pořád tak „trošku smát Cikánům“, budeme pořád podporovat utlačování, dělat z „jiných“ lidí terč, když je jako dovolený se jim posmívat.

* Jak už jsem na začátku říkala, jsme v kavárně jménem Bullerbyn. Seznámily jste se s Annou-Marií tady?

Poprvé jsme se tu potkaly. Ale pak to byl ještě dlouhý příběh. Slyšela jsem o Anně-Marii už dřív, protože moje bývalá přítelkyně se s ní přátelila, ale já ji nikdy neviděla. Jednou jsem sem přišla na kafe se dvěma kamarádkama – herečkama. Po chvíli k nám přišla taková holka, s oběma kolegyněmi se objala a políbila, pak se podívala na mě a řekla: „Ahoj Marie.“ Ptala jsem se holek, kdo to byl. „To je Anna-Marie! Lesba. Ty ji neznáš? Dyť vás je v Praze pět a všechny se znáte jménem, ne?!“ Tehdy jsem ale byla ještě ve vztahu, ten se ovšem začal trochu drolit, až se to vyčerpalo. S klidem jsme se domluvily, že se rozejdeme… Ještě v té dohasínající fázi jsem byla v divadle, ve Studiu Hrdinů, kde Anna-Marie dělala osvětlovačku. Měla jsem tehdy psa, Waltera Fabera, pojmenovaného podle postavy ze hry, kterou jsem zkoušela v Ústí (Homo Faber). A šéf Studia Hrdinů měl fenu. Noru. Velikostně jako Walter. Po představení jsme popíjeli a povídali si. Nora zrovna hárala a Honza ji chtěl nechat nakrýt. Hned jsem prohlásila, že mám psa favorita, o němž přemýšlím, že ho dám kastrovat, ale nemám to srdce to udělat dřív, než si vrzne…

* Jste velkorysá!

Že jo! Tak jsme to upekli. Jenže Honza odjížděl následující den na festival. A Noru měla hlídat Anna –Marie.

* A je to tady.

Prý jestli se spolu domluvíme…

* A tak jste se domluvily. A šly dělat psům křeny?

Bylo to vtipný. Potkaly jsme se na Jiřáku před kostelem. Skoro jsme se neznaly. Stály jsme tam, psi si to rozdávali, my jsme si daly cigáro, povídaly si… a pak jsme si šly každá se svým psem svým směrem. Nějakou dobu jsme se neviděly. Mezitím jsem se rozešla… a pak mi přišla zpráva: „Každým dnem budou ty štěňata? Nechceš se jít podívat?“ A já chtěla.

* A?

Osm krásných malých Walterů Faberů! Jako by otci z oka vypadli! Pak jsme šly na kafe… a od té doby jsme spolu. Psi měli v našem vztahu vůbec zásadní roli.

* Jak to?

Druhý den po našem prvním oficiálním rande jsem měla sraz se spolužáky z DAMU. Ve Stromovce. Vzala jsem s sebou Waltera, spolužačka měla taky pejska. Celý jsem to organizovala, tak jsem měla velkou radost, že jsme se sešli všichni a že je to fajn. Když v tom se do sebe ti dva psi pustili. Chytla jsem oba za kůži na krku a odtrhla je od sebe, jenže jeden z nich se po mně ohnal a hryznul mě. Bylo z toho hodně krve a spolužáci mě přesvědčili, ať jedu radši na Bulovku, že mi to sešijou a za chvíli jsem zpátky.

Ta chvíle trvala osm hodin! Čekala jsem tam, bolelo to, blbě mi bylo, zklamaná jsem byla. A tak jsem napsala Anně-Marii, jako haha, jak jsem dopadla. Přijela mě podpořit. Seděla tam celou dobu, četla mi. Trvalo to fakt dlouho. A pak mě dorazil doktor, že prý mi to nezašije, že psí kousnutí se nešijou, ale že mi to dá do dlahy.

„Cože? To nejde, já jsem herečka.“ „No tak jste dohrála,“ smečoval doktor. A já jsem se rozplakala.
Odcházela jsem s dlahou od lokte až po konečky prstů, se kterou jsem si skoro neutřela zadek. Zkrátka jsem potřebovala se spoustou věcí pomoct, díky čemuž jsme s Annou-Marií přeskočily spoustu fází…

* A vyšly jste z toho posílené. Teď jsou z vás rodiče.

Plán je mít dvě děti, v ideálním případě se stejným tátou. Od začátku jsme chtěly, aby byl otec součástí našich vazeb. Ne, že bychom byli velká rodina pod duhovou střechou, ale chtěly jsme, aby byl přiznaný, aby syn měl možnost toho tátu znát. Nechceme si vymýšlet žádné příběhy, až se začne ptát.

* Velmi oceňuju, že o tom mluvíte takhle na férovku.

Pokud může můj příběh někomu pomoct, tak chci bejt co nejvíc otevřená. Mně samotné pomohlo přečíst si o Martině Navrátilové. Vyrůstala jsem na malém městě, v době, kdy se o tom tak nemluvilo. A nějaký rozhovor s ní byla nějaká první možnost se s někým trochu ztotožnit…

* Když jste si to uvědomila, přijala jste to hned?

Ne. Ty úplně první myšlenky jsem od sebe zahnala, potlačila je ze strachu, že takhle se přece nedá žít. To bylo asi ve čtrnácti. Až na vejšce, skrze první zážitek se ženou jsem přijala, že to tak je. Prožívaly jsme obě euforii, ale pak přišel rychle propad. Byl to vlastně vztah na dálku, nešlo to dohromady. A ten vztah jsme měly jen samy pro sebe, ne, že bychom to tajily, spíš jsme se uzavřely. Vědělo to jen pár nejbližších kamarádů. Když jsme se rozešly, nevěděla jsem, jak dál. Potřebovala jsem to nějak sdílet…

Svěřila jsem se spolužákovi Tomáši Klusovi, který mi řekl: „Nechceš si o tom promluvit s Anetou?“ Chtěla jsem. Potkaly jsme se. A dopadlo to ještě jinak… Víte, já o tom nemluvím, že bych chtěla být herečka, která je zajímavá tím, že je lesba. To bych nerada. Ale silně mě zasáhla ta Bratislava. Přijala jsem to jako výzvu: „Pojďme bejt vidět.“ Považuju za důležitý o tom mluvit.

***

 

HEREČKA ŠTÍPKOVÁ První herecké zkušenosti získala rodačka z Českého Těšína už při studiu na osmiletém gymnáziu, kdy dlouhodobě spolupracovala s Těšínským divadlem. Poté vystudovala činoherní herectví na DAMU (2006–2010). Už při studiu se objevila na několika pražských scénách, za studijní úspěchy získala Cenu Jiřího Adamíry a Cenu Valtra Tauba. Po absolutoriu byla dva roky na volné noze a spolupracovala jak s kamennými scénami (Švandovo divadlo, Divadlo Minor, Nová scéna ND), tak s nezávislými soubory (Divadlo Letí, Meetfactory, BocaLocaLab, Geisslers Hofcomoedianten). V letech 2013–2016 byla v angažmá v Městském divadle Kladno, od roku 2017 je členkou Švandova divadla v Praze.