Project Description

Když hlavou lítá kdyby…

V létě mu bylo tak mizerně – byl na vozíčku a měl těžké deprese –, až si LADISLAV MRKVIČKA prý poprvé připustil, že je možná na konečné. Ale kdepak! Díky své vůli a lékařům je zpátky na nohou a vedlejším účinkem léků je prý nová chuť do života. Dosavadní příběh oblíbeného, ale několikrát minulým režimem „zakázaného“ herce byl trochu jako jízda na horské dráze depresí, euforií, proher i výher. V profesi i v soukromí. Otec pěti dětí a představitel desítek rolí se nikdy před nikým a ničím nehrbil.

Vyšlo v časopise Téma 22. prosince 2017

Foto: Petr Kozlík, Mafra

* Opravdu jste skončil s divadlem?

Skončil. Poslední představení jsem hrál s Petrem Nárožným, s Honzou Čenským a Libuškou Šormovou, byla to inscenace Vstupte! od Neila Simona.

* Věděl jste, že je poslední?

Ne. Kvůli nemoci jsem zrušil tři přestavení a už jsem se nevrátil. A nevrátím. I když můj zdravotní stav je teď o hodně lepší, než jak jsem na tom byl během prázdnin.

* A proč se tedy nechcete ještě vrátit na jeviště?

Za rok mi bude osmdesát, paměť si nárokuje odpočinek. Možná budu ještě příští rok točit jeden film, a tím to končí. Mrzí mě, že jsem se nerozloučil s kolegy. Ale s Petrem Nárožným jsme si volali a slíbili si, že se sejdem u flašky dobrýho vína a dořeknem si to. Mimochodem, on je tedy obdivuhodný osmdesátník!

Vlečeme minulost jako závaží a jeho váha narůstá

* Někdo má se zdravím víc štěstí.

To není o štěstí, to je o schopnosti sebereflexe. Všechno začíná v hlavě. V mozku. Člověk se může léčit, jak chce, nebo sportovat, nebo zachraňovat si život, ale ten jeden okamžik je daný. Neprodloužíte ho ani o vteřinu.

* Jste fatalista?

Jsem. Ale když jsem byl mladší, vůbec jsem o tom neuvažoval. Nikdy jsem však nebyl tak blízko konci jako teď. A nevím, jestli se toho bojím, nebo nebojím. Možná mám jen trému jako před premiérou.

* Máte potřebu teď věci řešit a dokončovat?

Než se zaklapnou dveře, člověk by chtěl dát všechno do pořádku, ale nemůže se mu to podařit. Občas si říkám: „Kašlu na to!“ a jindy mám nutkání ten pořádek dělat.

* Ve věcech, nebo ve vztazích?

V obojím. Ale hlavně ve vztazích.

* Máte tam nedořešené věci?

Spoustu. Nebo se mi zdá, že spoustu. A protože silně trpím nespavostí, honí se mi v noci kebulí spousta myšlenek. Dnes už to snáším trpělivě, v začátcích jsem sebou mlátil, byl jsem vzteklý, naštvaný, unavený. Teď už jsem klidnější, nechám myšlenky volně létat…

* Člověk se naučí žít i s nespavostí?

Člověk se naučí žít s čímkoliv.

* A jaké jsou ty nevyřešené vztahy?

Jsou to i věci z dávné i blízké minulosti a nerad bych se k nim vyjadřoval. Vlečeme minulost s sebou jako těžké závaží a každým dnem ta váha narůstá. Hlavou pořád lítá slovíčko „kdyby“. Kdyby bylo bývalo, kdybych byl býval. Ale to zůstane zamčeno ve 13. komnatě.

* Když člověk pročítá váš životopis a poslouchá, jak o vás jiní lidé mluví, nabývá pocitu, že jste se v důležitých chvílích choval čestně a poctivě. Přitom jste dokázal i zraňovat a ubližovat?

Jistě. A možná ubližuju pořád. Žádný člověk není svatý, a i když se snaží žít čestně a snad se i odvážně pustit do křížku se životem, dopustí se mnoha omylů, klopýtnutí a nedorozumění. Tomu se nevyhne ani ten nejlaskavější, nejhodnější, nejmoudřejší, což já zdaleka nejsem. Za celý život si naděláte uzlík drobných tajemství, uskladňujete je v sobě, ráda byste je někomu řekla, ale je pozdě, je to promlčené, už se s tím musíte srovnat sama.

* A ti, kterých se to týká, o tom možná dávno nevědí…

Existují určitě okamžiky, na které si pamatuju už jen já. Už s tím nic neudělám.

* Ale můžete třeba napsat dopis s vysvětlením nebo omluvou, ne?

Naštěstí mám Parkinsona, takže já nemůžu psát, já už teďka nesvedu ani podpisový vzor v bance. Ten třas je nepředvídatelný. Někdy mi ruka náhle uteče. Mám výmluvu.

 Vypadalo to, že skončím na vozíčku. Ale funguju

* Máte s kým jít na pivo nebo víno, když máte chuť?

Ale jo. S kolegy ze školy třeba. Ale řeč se pořád točí kolem divadla, je to nekonečné. Když si herci chtějí odpočinout od divadla, jdou do klubu. A baví se o divadle. Navíc vztahy, jaké byly v Divadle na Zábradlí, to už se neopakuje. Když nad tím tak přemýšlím, vlastně asi nemám, s kým bych mohl na skleničku vína zajít, jen tak a rád. Nikoho nevyhledávám a nikdo nevyhledává mě – možná že jsem si to zavinil sám, možná jsem párkrát řekl „Tak si zavoláme!“ a nezavolal jsem. Nedávno mě vábili na setkání maturitního ročníku po šedesáti letech. Zase jsem nešel.

* Zase? Byl jste někdy?

Jednou. A tehdy jsem se vyděsil, jaká změna se s některými lidmi stala, byl to sraz po 15 nebo 20 letech, tedy za bolševika. Nenacházím odvahu, bylo by nepříjemné setkat se s tolika cizími lidmi, vyptávali by se. A já se cizím lidem nesvěřuju. Teď trochu vám, ale opatrně. Celý život jsem dělal komedianta, bývalí spolužáci by zase chtěli informace, co je pravdy na tom, že tenhle a tahle s tímhle, i tehdy se mě ptali, což mě silně znervózňovalo. Jinak to byla jen taková otřepaná témata… Holky řešily děti, kuchyň, zařízení bytu, kluci auťáky a chaty.

* A vy zatím jeden zákaz hraní, druhý zákaz… K tomu se dostaneme. Mluvil jste o tom, že je vám už líp než o prázdninách. Co se s vámi dělo?

Slušně jsem onemocněl, všechno mě bolelo, všechny klouby, nemohl jsem ani sejít ze schodů, musela pro mě přijet sanitka. Tehdy jsem si poprvé připustil, že je to možná konečná. Že stačí… Už jsem nechtěl nic dělat. A propadl jsem se do deprese. Jako na potvoru se mnou zrovna televize točila dokument, který je silně depresivní. Ještě ho nevysílali.

* Deprese na vás dolehla poprvé?

Trpěl jsem jimi už dřív, ale pokaždé jsem se z nich nějak vyhrabal. Mám Parkinsonovu chorobu a taky diagnózu polymyalgia rheumatica, což je podle mého neodborného hlediska zánět všech kloubů, šlach, svalů, protože to všechno mě bolelo (je to zánětlivé revmatické onemocnění, které postihuje starší generaci, je velmi bolestivé, pozn. red.). Až mě to úplně znehybnilo. Vypadalo to, že skončím na vozíčku. Ale nějakým zázračným způsobem jsem se dal dohromady. Funguju.

* Co byl ten „zázrak”?

Chemie samozřejmě. Prášky. Takové, které prý škodí a mají spoustu vedlejších účinků, ale mně hrozně pomohly, kortikoidy. Lidi na ně nadávají, mně pomáhají přežít. A vedlejším účinkem je nová chuť do života.

* Musím říct, že teď rozhodně nepůsobíte jako utopený v depresi, a žádný vozíček nepotřebujete.

Teď jsem, zaklepu na dřevo, docela v pohodě.

* Deprese jste si dřív léčil?

Pokoušel jsem se, ale antidepresiva mě příšerně zmáhala, dostával jsem se do stavu otupělosti. S depresemi si hraju už tak deset, možná patnáct let a chvílemi to bylo až sebevražedné. Měl jsem stavy, že jsem nemohl vylézt z baráku, bál jsem se lidí, měl jsem úzkosti. A před představením mě často zachvátila příšerná panika, že neřeknu ani slovo, že ztratím souvislosti, že mě to zahubí. Požádal jsem nově nastupujícího šéfa činohry Národního divadla, aby mě uvolnil. Mimochodem je to můj student.

* Vy jste Dana Špinara učil?

Přijímal jsem ho do školy, na herectví, a měl jsem ho celý první ročník. Ale on po roce přestoupil na režii.

* Učíte ještě?

Učím rád, ale je to pro mě čím dál tím obtížnější. Bývám potom strašně unavený. Nevím, jestli budu pokračovat, i když bych rád, ta práce mě baví.

* Namátkou, koho jste učil?

Začal jsem učit na konzervatoři, z těch známějších osobností můžu jmenovat Zuzku Stivínovou, Lindu Rybovou, Kateřinu Winterovou nebo Matěje Hádka. Potom jsem měl pedagogickou pauzu. A pak mi byla nabídnuta pedagogická činnost na DAMU. Tam byli právě Špinar nebo Jana Stryková, to byl talent jako noha! V dalších ročnících Míša Badinková, Bára Poláková… A abych nejmenoval jenom ženy, velký talent byl i Roman Štabrňák.

* Jak vypadalo to odcházení z divadla, teď myslím hlavně odchod z Národního? Kdy jste začal pochybovat, zda to zvládáte?

Hlavně jsem měl pocit, že mě to divadlo trošku podvádí. Na závěr uměleckého života by herec měl mít možnost předvést to nejlepší, co v něm je, ale to mi angažmá v Národním neumožňovalo. Tím si nechci stěžovat na divadlo, spíš to svaluji sám na sebe.

* Necítil jste dost hereckých příležitostí?

Taky. Nebyl jsem spokojený sám se sebou, s divadlem, s tamními poměry a vztahy, všechno jsem poměřoval „zábradláckým“ obdobím, vnímal jsem to jako sestup. A byl jsem z toho čím dál víc takový přešlejší a přešlejší, asi bych toho nechal, i kdyby se neobjevily nemoci a deprese. Odejít jsem chtěl víckrát, ale kam má herec v tom věku jít? Národní by mělo být herecký vrchol.

* Dřív se říkalo, že z Národního jedině „nohama napřed“. To dnes ale neplatí, herci odcházejí jinam…

To je pravda. Dřív bylo Národní divadlo úděl, a já to tak asi bral. Myslím, že někteří kolegové trpěli stejným pocitem jako já, ale nemluvilo se o tom, bylo by to asi jen naříkání. Nechtěli jsme přiznat slabost.

* Dřív jste dokázal udělat rozhodnutí, když jste s něčím nesouhlasil. Tady jste vydržel proto, že jste Národní považoval za vrchol? Nějak mi to k vám nesedí.

Popravdě, nevím. Nabídku jít do Národního divadla jsem dostal několikrát. Ta poslední přišla v době (začátek 90. let, pozn. red.), kdy se soubor Divadla Na zábradlí rozpadl a zásadně se měnila dramaturgie. Když mi tehdejší šéf činohry Ivan Rajmont nabídl angažmá, řekl jsem si: „Kde jinde by měl padesátiletý herec skončit než na scéně Národního?“ A velmi jsem si toho považoval. Nastoupil jsem, ale jiní začali odcházet. Jana Hlaváčová, Luděk Munzar, Josef Somr, Vláďa Brabec… „Ježíšmarjá, s kým tady budu hrát?“ Zachvátila mě panika. Těšil jsem se na ty velký herce. Vkrádaly se první pochybnosti, ale myslel jsem si, že se to překlene. Nepřeklenulo. Rozesmutňovalo mě to. Ale už jsem neměl ten elán jít jinam.

* Proč jste nevyslyšel ty předchozí nabídky?

Dvě přišly, když jsem byl šťastný v Divadle Na zábradlí. Pak přišla další. To byl rok 1987 nebo 1988. Tehdejší šéf činohry mi nabídl hostování v alternaci s Rudolfem Hrušínským, z čehož jsem byl úplně rozklepaný, a s tím i nabídku angažmá… Jenže v té době byly zase nějaké volby a… A já nikdy k volbám nechodil. Teda, teď už ano, ale za komunistů ne.

* Opravdu? To vám procházelo?

Dlouho. Až jsem se divil. Do té chvíle. Tehdy se to rozneslo a hodně rychle. Hned večer po volbách telefon, volal šéf ze Zábradlí. „Člověče, co jste to udělal? Vždyť jste nešel volit, nám zavřou divadlo!“ Jel jsem do divadla. On prý, co s tím jako budeme dělat? „Tak mě vyhoďte a je to.” Ale to se jim nechtělo. Ředitel navrhl, že napíše vysvětlující dopis. „Napište. Ale záleží, co tam napíšete, jestli vám to podepíšu.“ – „Máte nějaké rodinné problémy, že jo?“ Tehdy jsem měl. Tak jsem souhlasil. A dopis podepsal. Divadlo nezavřeli a já dál mohl hrát. Ale nabídka z Národního padla, s Rudolfem Hrušínským jsem nealternoval. A šéf dramatického vysílání televize mi po jednom představení Na zábradlí poklepal po zádech: „Ty už máš prej zas nějakej průser? Už seš prej zase zakázanej.“ To se ptal on mě! Přitom to on mě zakázal.

Ze smutných vzpomínek se stávají veselé příhody

* Ale stejně je zvláštní, že si toho tak dlouho nikdo nevšiml. Kdy jste s tím soukromým odbojem začal?

Začalo to legračně. Měl jsem jít ke svým prvním volbám, už jsem bydlel jinde, ale hlášený jsem byl stále u rodičů na Proseku. Máma byla taková ustrašená, aby se její Ládík nedostal do problémů. Byla sobota, za pět minut dvanáct, nebo dvě, nebo kdy ty volby končily. Máma s nářkem: „Ježíšmarjá, zničíš si život, utíkej tam, ještě tam třeba budou!“ Tak jsem nechtěl mamince dělat potíže a běžel jsem. Bylo to v takové vile, kde byla školka.

Vběhl jsem tam, ale oni už měli vysypané lístky na stole. Koukali na mě dost nepřátelsky. „Tak nám to sem soudruhu hoď!“ – „Jak jako hoď?! já chci urnu a plentu“. A už mně tekly čůrky potu po zádech, ono tehdy nebylo úplně běžné chodit za plentu. Pak dohadování. „Franto, kam jsi dal tu plentu?“ – „Já nevím, jsem to odnesl na půdu“. Stál jsem uprostřed místnosti, tři nebo čtyři lidé na mě koukali jako na takové divné zvíře. Přinesli plentu. Šel jsem za ni. Horečně jsem po kapsách hledal něco na psaní. Našel jsem jen vajgl tužky na obočí z maskérny, zaškrtal jsem tím vajglem všechna jména na papírech a nacpal do obálky. A hodil jsem ji do té urny. A odkráčel jsem. Jenže hned za dveřmi mi došlo, že ta urna už byla prázdná!

* Už ji předtím vysypali. Takže bylo jasné, od koho ty přeškrtané lístky jsou.

Třásl jsem se strachy, hlavně kvůli mamince. Jenže ono se pak nedělo nic. Tak jsem si říkal, že příště se té situaci raději vyhnu, prostě tam nepudu. Tak jsem to zkusil jednou. Nic se nestalo. Podruhé. Nic se nestalo. Pak jsme byli na zájezdu. Všichni šli volit s průkazy. Já ho neměl. Tak jsem nešel. Nic se nestalo. Zvykl jsem si, že se nic neděje. Až při posledních volbách v roce 1986 průser jako mraky.

* Těch průserů s režimem jste ve svém životě měl hned několik, ale vždycky figuruje nějaký kamarád nebo kolega, který vás podržel, zastal se vás nebo vám pomohl. Poprvé, když vás kvůli účasti na rozehnaném majálesu v roce 1962 vyhodili z DAMU a jediný ze spolužáků, Petr Čepek, řekl, že když půjdete vy, půjde i on.

To bylo silné, demonstrativní gesto. Obdivuhodné. Opravdu odešel ze školy. Přitom majáles byl původně povolený, jenže tam byli provokatéři, což jsme netušili. Průvod končil na Petříně, ale tam jsme už nedošli, zmizeli jsme dřív. Pak jsme se dozvěděli, že na Petříně se zatýkalo. Trochu jsme si oddechli, že jsme tomu unikli. Ale v dalších dnech zatýkali další studenty. Pro mě si přišli přímo na zkoušku absolventského představení DAMU. Na základě fotografií, které tam tajní pořídili. Byl jsem na nich, jak sundávám z tramvají kladky, aby nemohly jet… Uměl jsem to, dělal jsem kdysi brigádu jako průvodčí. Byli jsme odsouzení k obecně prospěšným pracem. Ale zpátky ke studiu neexistovala žádná cesta.

* A vy jste musel na vojnu.

Ano, ale díky režisérovi Frantovi Laurinovi jsem nemusel narukovat k běžnému vojenském útvaru, protože mě propašovali do Uměleckého vojenského souboru. Původně jsem dostal povolávací rozkaz kamsi k Boleslavi, ale zároveň jsem dostal zprávu, ať zatím nikam nenastupuju, že jakmile se UVS vrátí ze zájezdu, mám nastoupit k nim. Jenže jsem měl ten povolávák a musel se hlásit, jinak by to byla bráno jako dezerce. Tak jsem se šel ohlásit do toho UVS, tam nikdo nebyl, jenom provianťák, tak jsem mu to vysvětloval, on telefonem něco ověřoval. „Co já s vámi budu dělat? No tak si vyfasujte uniformu a počkejte, až se vrátí z toho zájezdu.“ Převlékl jsem se do uniformy a vrátil se v ní domů. Máma vytřeštila oči: „Co tu, proboha, děláš?“ – „Jsem na vojně.“ Zkrátka, byl jsem na zastřelení hned první den. Teď jsou to ovšem veselé příběhy…

* Ze kterých ale stejně ve druhém plánu mrazí. V Uměleckém vojenském souboru jste byl nějaký čas v závětří, dokud jste s kumpány nevyrazili na tah Prahou. V době kubánské krize, kdy bylo vojsko v pohotovosti.

Další průser. Ale tohle jsem už povídal mnohokrát…

* To nevadí, je dobré ty osobní příběhy z doby totality vyprávět, aby se nezapomnělo.

Tak dobrá. Tehdy jsem s Jirkou Kodetem a Petrem Růžičkou táhli Prahou, v uniformách a bujaře, vůbec nám nedocházelo, že je nějaká pohotovost, dokonce nejvyšší stupeň před vyhlášením mobilizace, armáda připravená v plné polní… Lidi po nás divně koukali, někdo nás udal, pak nás sebrali. A to jsme měli všichni teda velkej strach.

Vyhrožovali nám prokurátorem a objevilo se slovo dezerce. Ale zas díky nějakému dobrému neznámému nám „jen“ zrušili působení v UVS a měli jsme nastoupit k bojovým jednotkám. Kodet to vyřešil tím, že se zbláznil a nastoupil do Bohnic, dostal modrou knížku na hlavu. Mě převeleli na Slovensko do Piešťan. Tam jsem si odkroutil rok a půl. Vůbec jsem netušil, co se mnou bude dál, jestli budu ještě někdy hrát.

* Ale pak vám Jiří Sequens nabídl roli ve filmu Atentát.

Na bráně stáli dva lidi – elegantní útlý muž, produkční, a druhý tělnatý pán dionýsovského typu, sám režisér Sequens. Jestli prý nechci natočit kamerové zkoušky na film. Byl jsem v šoku. Přijeli za mnou, do Piešťan, za zakázaným hercem, co je za trest na vojně. „Vždyť já jsem zakázaný!“ – „O to se nestarejte.“ Po takovém castingu jsem dostal roli hrdiny Gabčíka.

Petr Čepek udělal silné gesto a odešel ze školy

* Ale škola nedostudovaná, divadlo žádné. Která pomocná ruka zasáhla tentokrát?

Luděk Eliáš, tehdejší ředitel Divadla Petra Bezruče z Ostravy. Musel jsem si po vojně odkroutit ty veřejně prospěšné práce a on vymyslel, že bych šel přes prázdniny do Vítkovických železáren, že si tam odbydu tu brigádu, a on mě mezitím nenápadně připíše do řad zaměstnanců divadla. A já po prázdninách opravdu nastoupil v Ostravě, kde jsem byl tři roky.

* Nevadí, že vás nutím do vzpomínání?

Ne. S odstupem se i ze smutných vzpomínek stávají veselé příhody.

* Sice jsem se zasmála, ale pořád v zádech cítím to mrazení.

Protože za tím jsou okamžiky úzkosti i pocity, že z tohohle průšvihu se už nevyhrabu.

* A to jsme je ještě neprobrali všechny. V době relativního uvolnění atmosféry v roce 1968 jste přesídlil do Prahy do angažmá Divadla S. K. Neumanna, dnes Divadla Pod Palmovkou. Po začátku sovětské okupace, v prvních letech normalizace, ale ředitel uzavřel družbu se sovětskými vojáky v Milovicích, začali jste pro ně hrát. A to se vám nelíbilo…

Ne. Poslední kapkou byl příkaz, že jsme povinní zúčastnit se „přátelského setkání s důstojníky“ v divadelním klubu. A to už bylo na mě moc. Vstoupil jsem do klubu. Rozhlédl se. Seděli tam ti sovětští „spřátelení důstojníci“ a většina zaměstnanců divadla. Zjednal jsem si ticho, nadechl se a řekl: „Pane řediteli, dávám výpověď. Okamžitou.“ A on řekl, že to musí dostat písemně. Tak jsem na účtenku napsal: „Dávám okamžitou výpověď.” A druhý den jsem dostal odpověď: „Výpověď se přijímá.”

* Byla to úleva?

Byla. V té chvíli jsem neměl hrůzu z budoucnosti, ta se dostavila až pak. Díky tomu činu samotnému jsem se nadechl: Se mnou nikdo vorat nebude. A pak přišly krušné roky…

* Nemohl jste hrát v divadlech. Ale paradoxně jste natočil první sérii Majora Zemana. Tomu říkám ironie doby.

Z toho mě ale taky nakonec vyhnali, takže tu „posrpnovou“ sérii jsem už netočil. Byli jsme v Bílovicích na jižní Moravě ve sklípku, byli tam s námi i „naši“ estébáčtí poradci, kteří radili při natáčení… No a já jsem se tam opil a v tom sklípku pozurážel tyhle estébácký soudruhy, a dokonce se i popral. Na to ale hrdý nejsem, to je opilecké hrdinství, opilý vztek… Pamatuju si až rozhovor s Jiřím Sequensem zrána, měl jsem strašnou kocovinu, a on chtěl, abych se šel omluvit.

Pak jsem se dozvěděl, že ještě v noci mě zachraňoval pan Vladimír Ráž, který jim navykládal, že mám takové divné záchvaty, že jsem vůbec na hlavu. Nestalo se nic horšího, než že jsem skončil v Zemanovi. Hrál jsem parťáka kriminalistu Honzy Zemana, ale v roce 1968 jsem ho „zradil“, neboť jsem přešel na „špatnou stranu“… A tím mě tam elegantně „ukončili“.

* Divadlo jste pak nehrál několik let. Prožíval jste zákaz jinak než poprvé po vyhazovu ze školy?

Tohle bylo zoufalý období. Zamlada jsem to nebral tak tragicky, ale ve zralém věku se zákaz dotknul mé samotné existence, už to vypadalo, že budu muset dělat něco jiného, něco, co nebudu mít rád. Ale asi je v tom opravdu nějaká zákonitost, že po propadu na dno existuje možnost se od něj odpíchnout nohama, vyplout k hladině a nadechnout se. A tak jsem to vždycky měl. Bylo to pestrobarevné. Díky režisérce Lídě Engelové a mimce Zdeně Kratochvílové jsem začal hrát pro děti v Kapesním divadle. Dětská tvorba nebyla tak na očích, byla to hezká práce.

* A díky záskoku v Divadle Na zábradlí za nemocného Václava Sloupa začala pak vaše nejšťastnější divadelní dvacetiletá éra, že?

Nejzásadnější. Jak v tvorbě, tak v mezilidských vztazích, které v divadle a kolem něj vznikaly. Spousta kamarádů se k nám nabalila zvenčí, doktoři, básníci, výtvarníci. Byla to nádhera.

* Kopíroval váš osobní život tu profesní nahoru-dolů linku?

Byl taky nahoru-dolů, ale nevím, jestli ta křivka kopírovala tu profesní, nebo šla spíš proti ní. Propasti v osobním životě se taky zdály být bezedné, ale když se pak zas povedlo vylézt na kopec, bylo to pěkné.

* Měl jste víc vztahů. Opouštěly ženy vás, nebo vy je?

Myslím, že víckrát ony mě. Aspoň já to tak vnímám, ale jestli je to pravda, nevím. Zamilovaný jsem byl v životě víckrát, vždycky jsem si myslel, že to je osudové, takže když to skončilo, měl jsem pocit, že nepřežiju. Někdy byly konce bezbolestné, jindy bolavé pro obě strany. Ale tak to v životě chodí. A skončil i vztah, který jsem pokládal za vrchol, věřil jsem, že vydrží do konce života. Vydržel „jen“ 25 let. Zase jsem myslel, že to nepřežiju. Ale zase jsem to přežil. Dokonce ani ta blížící se osmdesátka mě neodradila, abych se ještě nějakým způsobem emocionálně angažoval.

* Takže jste zase zamilovaný?

To je moc silné slovo, které se k těm osmdesáti letům nehodí…

* Proč ne?

Je to komplikované. Jenom si kladu k dobru, že jsem toho schopný, sám sebe jsem překvapil. Je to napínavé, občas si připadám trochu směšný. Ale pak si řeknu: „No a, proč směšný, dobrý je to!“

Přijde mi, že jsem starý už strašnou spoustu let

* Taky jste se poprvé začal opravdu pořádně usmívat, když o tom mluvíme. Pomohlo vám to „emocionální angažmá“ postavit se na nohy?

Jistě. Jakákoliv akceschopnost člověka trošku povzbudí, probudí a vytrhne z letargie, z depresivního pocitu, že už nic nemá cenu, že by bylo lepší to zabalit do rance, dát na záda a skočit ze skály. Dobré okamžiky člověka nutí k nějaké vzrušenější stránce života. Ještě nedávno jsem nemohl chodit. Ani vylézt z vany. Byl jsem odkázaný na cizí pomoc, což je k uzoufání, ptáte se sama sebe, jestli to takhle bude až do úplného konce.

* A teď je tu Ladislav Mrkvička, který dokáže vykouzlit úsměv na tváři, jsme v kavárně, pijeme víno…

Trochu přibrzděte. Teď se cítím dobře, ale za tři neděle se možná setkáme a já budu jako schlíplý čokl s ušima dolů. Přece jen na mě doléhá stáří. Pocitově je to nejdelší období života, přijde mi, že jsem starý už strašnou spoustu let. A to už na Zábradlí mi říkali dědku, a to jsem ještě nebyl dědek, v padesáti jsem si pořídil pátý dítě. Ale jinak je stáří nejdelší a nejhorší období v životě. Signál, že už to nebude dlouho trvat, je rozsvícený. Parafrázuji Hemingwaye: „Až uslyšíš sanitu houkat, neptej se, komu houká, houká tobě.“ Ale zatím si můžeme snad ještě připít „na zdraví“, než vyslovíme to slovíčko „stačí“.

***

Ladislav Mrkvička má celkem pět dětí. Po nemanželském synovi měl s první manželkou dva syny a do toho přišla nemanželská dcera (herečka Týna Průchová). S druhou manželkou Alenou (na snímku) má syna, ovšem po pětadvaceti letech manželství se rozvedli.

Poprvé se však v sedle objevil už ve filmu Dostih (1981), kde hrál žokeje Sochora. Tehdy začala jeho láska ke koním.

Ladislav Mrkvička během své herecké kariéry prošel ostravským Divadlem Petra Bezruče (1962–1967), hradeckým Divadlem VÚ, libeňským Divadlem S. K. Neumanna (1968–1974), Divadlem Na zábradlí (1977–1990) a Národním divadlem (1991–2015). Hostoval i na jiných scénách.