Project Description
Vyšlo v časopise GLANC, 23. ledna 2018
Kráva jako květina
Býval víc fotbalistou než hercem. A role Jardy Kužela v Okresním přeboru mu zajistila popularitu. Stejně dobrý je ale i jako komunista Slánský, Franz Kafka či medvídek Pú. Jedná a mluví na rovinu. A libozvučně vulgárně. Nedávno odešel z Dejvického divadla a poprvé říká proč.
Před rokem jsi odešel po téměř dvaceti letech z Dejvického divadla. Proč?
Je to složitý, ale vlastně i jednoduchý. Neunesl jsem konec Mirka Krobota ve funkci uměleckého šéfa, začalo se to dělat jinak. A z mého pohledu to už není ono.
Opustil jsi ovšem stále vyprodané a slavné divadlo…
Jenže to už je nástavba, zóna „snobárna“, to mě nebaví, to je mi jedno. Nedával jsem o svém odchodu žádná prohlášení, tohle je první rozhovor. Až se to lidi dozví, možná řeknou: „Jak mohl opustit takovou zavedenou značku?!“ Ale já nepotřebuju zůstávat někde proto, že to má jméno, chci být tam, kde budu já platný se svou energií a kde mi to bude energii zase vracet a dávat smysl. Já v DD poslední dva roky chřadnul… chtěl jsem odejít v podstatě hned, když odešel Mirek, ale podlehl jsem tlakům, abych tomu dal přece jen šanci. Kdybych dal na svůj instinkt, byl bych pryč a ušetřil bych si dva roky trápení. Já se nerad trápím.
Rozhodnutí ti přineslo úlevu?
Obrovskou. Ze dne na den. Rok nezkouším žádné divadlo, abych zase vyprahl a aby se mi po divadle stýskalo. A myslím, že se to už blíží…
Ale máš co dělat?
Jistě. Dohrávám v Dejvicích všechno, co je potřeba, jen tam nic nového nezkouším. Neodcházel jsem ve zlým. Nebo já to tak rozhodně nevnímám. Do žádného angažmá už ani nechci, chci si kočírovat herecký život sám. Nějaké divadelní nabídky mám, ale uvidíme, jak se to podaří časově skloubit, dost jsem se totiž mezitím roztočil. Točím s Honzou Hřebejkem seriál. A taky mě čeká natáčení s Mirkem Krobotem. Taky seriál. Zkáza Dejvického divadla.
Když mi o tom Miroslav Krobot před rokem v rozhovoru vyprávěl, nebyla jsem si jistá, jestli to není jen legrace, mystifikace.
U něj člověk neví, viď? Ale jo. Budeme to točit, uznávám, že je trochu zvláštní, že ve své situaci budu hrát ve Zkáze DD, ale já se na to těším. A když rozchod dopadne tak, že Dejvice jedou dál po svým a já jsem šťastnej taky po svým, tak je všechno v pořádku, ne?
Rozchody docela umíš. Nedávno jsem viděla v bulváru, jak jste šli se všemi svými dětmi a bývalou i současnou manželkou pěkně pospolu křtít hrocha do Zoo.
Idyla! No, to si holky zrovna rozuměly, ono se to dost proměňuje. Ale v zásadě je to fakt v pohodě. Hroch se jmenuje Fanda. Volali mi předtím ze ZOO a dali mi vybrat, prý bych mohl pokřtít hrocha nebo orangutana.
Neurazil ses?
Ale né. Já to beru. Holt hledají nějaký „spřízněný“ rysy (směje se). Já chtěl původně toho orangutana, ale neměl jsem vokýnko v diáři. Hroch Fanda taky dobrej.
Jsi otcem čtyř dětí. Ze vztahu s kolegyní herečkou Janou Holcovou máš třináctiletou Emu, s manželkou Anetou jste se ale nějak rozplodili…
Už jsem zvedal prstíček před tím posledním, ale byl jsem přehlasován. Jen jsem tedy významně pozdvihl obočí! Ale máme krásnou Tóňu. Je to bezvadný. Naše děti jsou jak schůdky. Anežce osm a půl, Pepíkovi pět a půl a Toničce budou dva a půl. Dá se to vykládat i tak, že kdykoliv žena měla jít do práce, tak jsem ji „otěhotněl“. „Nikam nepudeš, doma budeš!“ Pravil macho! (směje se) Ale třetím končíme… Od přírody je pěkná zákeřnost, že zrovna mě dala tři holčičky.
Proč zákeřnost?
Já holčičkám celý život nerozumím. Od puberty, od prvních erotických záležitostí, nikdy jsem to neuměl. Nedávám to. Mám vás holky strašně rád, ale nerozumím vám.
Třeba díky dcerám leccos pochopíš.
To jsem doufal, ale už jsem vyléčenej. Ve chvíli, kdy si myslím, že jsem něco pochopil, tak mi dáte, vy holky, za uši! To není vaše chyba, možná je to spíš moje chyba, že vám nerozumím. Vy byste kolikrát radši vzdušný zámky, než „rovinu“. Já vím, že bych se s váma měl líp a bylo by to snazší, kdybych uměl říkat správný slova ve správnou chvíli, já to vím, ale neumím to. A vy samy nejste kolikrát schopný se svýma zkratama a hormonama zacházet. Složitě budujeme nějaký hřiště, a pak se z ničeho nic, bum, začne hrát úplně jinde… protože jste zrovna v „pohnutém stavu“.
Moment. V „pohnutém“ stavu. Hormony. Nemluvíme spolu o měsíčním cyklu, že ne?
No jasně že jo. Ty stavy před jsou přece strašný. Ťuká vám to na dveře, ale ještě to není ono a s váma to cloumá. Modelová situace. S nějakou ženskou – a vůbec to nemusí být moje manželka, to se týká kolegyň třeba – řeším něco, o čem jsem soudil, že je dávno vyjasněno. A najednou je všechno jinak. A za pár dní zase všechno při starým. S tou alchymií neumím pracovat. A strašně se bojím, aby v takovým vypjatým období třeba nedošlo k nějakýmu zásadnímu rozkolu, abychom se třeba nerozešli kvůli kravině, já nevím. Ale nemůžu po vás chtít, abyste si to lepily na čela! Ach jo.
Ty máš taky svoje výkyvy, ne? Měli jsme se sejít už před pár dny, ale navrhl jsi přeložení, že nemáš tu správnou náladu.
Ale dneska jsem nabitej, ne? Mám svý nálady, ale umím s tím pracovat. Když můžu něco zrušit nebo odložit, tak to udělám. Pak se mi uleví a jsem zas dobrej. Ale kdyby nás tlačil čas a odložit to nešlo, tak to samozřejmě zvládnu.
Ráno vstaneš a hned v kostech cítíš, jaký budeš mít den?
Je jistý rozdíl mezi dobrým a blbým vyspáním, ale den je pro mě dlouhý horizont. Jsem cholerik. Něco mě může vytočit během vteřiny, ale pak se na mě někdo usměje a zase se to otočí zpátky. Rychle startuju a rychle se vypínám. Jsem prudkej.
A až legendárně vulgární.
Sprostý slova jsou pro mě jako pro jiné třeba spojky. Mluvím tak, ale není v tom nic zlýho. A občas se mi to vymstí. Když je nějaká ostřejší debata a ujede mi jedna zatracená „kráva“, tak konec. „Jo, kráva, říkáš?“ Finito. Konec zápasu. Už se neřeší, o co v té debatě šlo. Řeší se ta kráva. Jenže ona mi ujela v zápalu boje. Je to faul, já vím, měl bych se ovládnout, ale neumím to. Nejsem na to pyšnej. Kdybych si uměl srolovat tu krávu zpátky z jazyka, udělám to. Ale kráva byla vypuštěna. Na druhou stranu moji blízcí lidi by přece měli vědět, že nejsem zlej a zákeřnej, že kráva je ode mě jako květina. Prý je to se mnou těžký, ale já jsem přesvědčenej, že by to se mnou mělo být jednoduchý. Jsem otevřenej, čitelnej, upřímnej až to bolí. A sebekritickej. I když moje protějšky si to nemyslí.
Každopádně s Anetou jsi už dobrých deset let. Nebo déle? S Janou to byl taky dlouhodobý vztah…
Protože nejsem přelétavej. Vůbec. Já si vážím vztahů, které vydrží třeba desítky let, když tam zůstává i jiskra. Jsem tak nastavený. Asi to vzniklo už v pubertě. Možná jsem chtěl být balič jednonočák, holky jsem uměl rozesmát… ale pak nastoupili pánové hezouni, kteří to uměli sehrát, a já měl utrum. Nikdy jsem nebalil holky lehce… a proto se hodně snažím, aby to drželo pohromadě.
Vaši spolu byli dlouho?
Možná by byli, ale táta umřel, když mu bylo tolik, co mi je teď. Takže blbý. Už jsem ho přežil. Nic moc pocit. Až teď mi naplno dochází, že to byl ještě mladej frajer a kolik toho měl před sebou. Umřel, když mi bylo šestadvacet. Nemohl jsem se mu pochlubit se spoustou věcí.
Před několika lety jsi říkal, že tvůj táta byl kovaný a věrný komunista, že jsi kvůli němu vlastně nikdy nemohl říct, že „komunisti jsou svině“.
Protože táta byl hrozně hodnej člověk. Takže já tohle říct nemůžu, i když jsem přesvědčený, že komunisti podělali, co mohli. Teď za mnou táta občas přijde do sna. Vidím ho v jeho mladším vydání. S knírem a velkýma brýlema. A v tom snu je na mě vostrej. A možná se jen zastává těch možná, na které jsem byl vostrej já.
Že by tvoje svědomí?
Možná jo. Možná je to ale moje vnitřní trápení, že lidi neumí číst, co říkám. Něco řeknu, pak mi dojde, že to ten druhý může chápat jinak.
To je ale běžné, takových komunikačních šumů prožíváme každý spoustu. Nebo se cítíš trvale nepochopený?
Snad ani ne, jen už kolikrát radši mávnu rukou a svůj názor neřeknu, aby se to zase nepochopilo blbě nebo aby to nevyznělo jako planý kecy. Proto jsou takoví ti Ovčáčci tak úspěšní, tohle je vůbec netrápí, a jsou schopní na počkání trousit líbivý populistický hesla a nálepky. To dělám čím dál míň. Dřív jsem možná ty nálepky taky lepil, ale už ne.
Jaký jsi táta?
Snad zodpovědný. Od prvního těhotenství nechlastám, čtrnáct let, což o něčem svědčí. Ale nejsem „super táta“. Na to mám moc práce a specifický režim. Nejvíc pracuju večer od půl osmé do půl jedenácté, přes den spořím energii, abych ji pak mohl v divadle vydat. A když se vracím v noci domů, ještě „frčím“, takže do čtyř do rána hraju hry, koukám na fotbal. Všichni už spí. Krásně. Máme velkou postel, ode zdi ke zdi. A spíme tam jeden vedle druhého. Anežka, Pepíček, tatínek, maminka, Tóňa. V noci přijdu do ložnice.. a všechno je to moje. Ten denní šrumec, kakofonie je pryč, tady to krásně vyladěně chrní…
A oni ráno vstanou a kochají se pohledem na spícího tatínka?
„Hele, naše prasátko! Jak chrupká.“ Možná. Mně ten můj režim baví, ale dětem moc nedávám, vím to. Ale teď letíme zase na Kanáry, tam jsem vždycky plně k dispozici. Asi budou na světě horší otcové, jsem možná dost sebekritický, ale znám svoje rezervy. Aneta je big mother, já nejsem big father. Ale starám se o finance, krmím dvě rodiny, otevřených zobáčků je kupa. A abych mohl dobře hrát a zasloužit si peníze, tak nemůžu přijít o „maggi“ tím, že si budu dvě hodiny odpoledne hrát s Tončou. To nedávám, mě to úplně rozhodí… Jít pro Pepíka do školky, být s ním na luftu, to je dobrý, ale být dvě hodiny s Tóňou, to je maraton. Ona vyžaduje celýho člověka, jenže mám být večer Kafka! Neumím být skvělej herec a skvělej fotr zároveň. Já jsem s dětma rád, miluju je, ale často říkám: „Teď ne, teď mě nechte.“
Nebojíš se, že ti to jednou bude líto, že jsi s nima byl třeba míň, než jsi chtěl být?
Možná jo. Ale já s nima jsem. Ne tak intenzivně, jako jejich máma, ale jsem tam. Jsem připravenej. Poradit. Pomoct.
Máš někdy nějaké existenciální úzkosti?
Čeho se opravdu bojím je, že bych měl někde ukázat, jestli jsem hrdina. Navíc děti jsou přítěž pro hrdinství. A ta doba se možná blíží, že budeme před takové rozhodnutí zase postavení. Tady se k nám zase blíží od východu Rusák. A já se bojím. K Rusákům mám čím dál horší vztah. Už ani tomu Čechovovi nevěřím. Všechny postavy z Racka bych zfackoval. Lidi jsou tam dementní. Široký duše! Prej. Ale zamilujou se špatně a nejsou ochotní s tím nic dělat. Nebo ty Tři ségry strašný!
Máš na mysli hru Tři sestry a jejich – po tři dějství trvající – odhodlání, že pojedou do Moskvy, ale pořád se nejsou schopné hnout z místa?
Jo. Já mám chuť řvát: „Kup si lístek na vlak a jeď. Sakra, ty krávo!“ Šílím z toho.
Jenže takhle pasivní mnozí lidé jsou. Neakceschopní. Čechov je neadoruje, jen o nich píše. Je to uvíznutí. Možná rochnění v bezvýchodnosti a sebelítosti. Ale to je život.
Já už ani to nesnesu. Je to nadčasový, pravdivý. Dobře. Ale štve mě to. Hrál jsem v Rackovi v Dejvicích, ale trápil jsem se. Po sedmdesáti reprízách jsem požádal, abych z té inscenace mohl odejít.
To ti dovolili?
Ale jo. On doktor Dorn původně nebyla moje role, přebíral jsem ho rozezkoušeného jako záskok. Tak jsem ho zase předal dál… Fakt Čechova nemůžu. Nedává východisko. Jeho figury se prostě odprásknou. A když má někdo naději, tak chcípá taky. Není tam katarze, není tam naděje.
A co máš v divadle rád?
Když se naznačí, ale nedopoví. Když se všechno řekne jen jednou. Shakespeara dávám jen, když je dobře vyškrtanej, jinak je na mě moc užvaněný. Líbí se mi, když musí být divák bystrej.
Když jsem tebe a tvé kolegy viděla v seriálu Bohéma hrát staré slavné herce, říkala jsem si, že to musí být pro herce velmi zvláštní. Ty jsi hrál Járyho Marvana, skvostného komika, ale zároveň člověka, který hraje za každého (politického) počasí.
To je strašně těžký. A je to tenkej led. Marvana jsem do té doby vnímal asi jako většina lidí, že to je vynikající komik. Ale pak ti to dochází. Točil před válkou, během války, po válce. Jak asi vypadal jeho žebříček hodnot? Na druhou stranu byl dlouhý léta přihrávačem Vlasty Buriana.
A když Burian upadl v nemilost, Marvan využil příležitosti.
Přesně tak. Je to tenký led, hrát herce. Sereme si do vlastního! Ale mně se na tom líbila i možnost ukázat ty starý herce lidštěji. Kolikrát čtu o naší generaci, jak tomu a tomu nesaháme ani po kotníky! Ve chvíli, kdy něco zanikne, jak rádo se pak vzpomíná na mladá léta, už jsou obroušený, omletý. Je to nespravedlivý. Mezi nimi i mezi námi byli zmetci, šmíráci, miláčci. A smrděli i voněli jako my.
Jak sis kdysi představoval svoji hereckou kariéru?
Nic jsem si nepředstavoval. Ani prd. Ve čtrnácti jsem věděl úplnou trubku. A byl jsem furt víc fotbalista, než herec. Toho ze mě udělali v Budějovicích. A pak Krobot a spol.
A jak se vidíš? Jaký jsi herec?
Pudovej. Připravuju se tak, že přemýšlím, jak by ten člověk třeba chcal na keř, jak by spal se ženou. Jak by se choval, když se nikdo nedívá. To mě baví. Přemýšlím, nad čím si ho třeba honí. Jak si čistí zuby. (podívá se na diktafon) Bliká ti to. Nahráváš ještě vůbec?
Samozřejmě.
Já jen, abych nemluvil do prázdna… když hážu takový perly!
Každé tvé slovo pečlivě zaznamenám. Neboj.
Mě od pravěku vede talent a instinkt. Pracuju vlastně furt. Jsem emoční houba. Nasávám a posílám to pak dál. Nahlížím se, že jsem talentovanej a pudovej. Hlava mi šrotuje taky, ale asi jinak, než kolegům, kteří jedou víc přes intelekt.
A jak?
Když se dozvím, že já budu hrát Kafku (inscenace Kafka 24 v Dejvickém divadle, pozn.red.), tak se jdu zeptat proč. Nejsem přece Kafka. Ani vzhledem, ani náturou. Proč mám být Kafka? A oni mi řeknou, že chtějí Kafku demýtizovat. Vrátit ho na zem.
Dát vědět světu, že to byl vtipný chlapík.
Přesně. Jen měl problém. Uměl se líp vypsat na papír, než říkat věci z očí do očí. Zejména ženám.
Složitě si sjednával schůzky a pak na ně nechodil…
A holky mu to odpouštěly. On jim pak zase napsal tak krásnej dopis… Tak mi pak začne docházet, proč bych i já mohl hrát Kafku. Pak zkoušíme a ono mi to něco hází. Jsem šťastnej, že nejsem v žádný škatuli, že mi režiséři dávají ochutnávat od všeho trochu. Že jsem mohl být Franz Kafka, Jarda Kužel, Járy Marvan i Medvídek Pú.
Lenka Vrtišková Nejezchlebová
DAVID NOVOTNÝ
Od mala hrál fotbal. Po konzervatoři a vojně nastoupil do angažmá do Jihočeského divadla v Českých Budějovicích a jezdil si fotbalem přivydělávat do Rakouska. Od roku 1998 do loňska působil v Dejvickém divadle v Praze. Hrál v řadě filmů a seriálů. S autorkou rozhovoru se zná řadu let, text zůstává v přátelském tykání, protože jinak by nejspíš nevznikl.