Eva Zaoralová2022-03-13T11:03:58+00:00

Project Description

Psala jsem projevy soudružkám

Ročně nakouká stovky filmů, ale za celovečerní ságu by stál i její osobní život včetně tří víceméně tragických manželství. Málokdo také ví, že v téže ulici, v níž je pražské sídlo karlovarského festivalu, kdysi EVA ZAORALOVÁ psala projevy pro elitní komunistické ženy.

Eva Zaoralová + 10. 3. 2022

Vyšlo v červnu 2013 v časopise Týden

* Když vidím záběry, jak lidé z organizačního týmu komunikují s hvězdami, napadá mě, že někdy musí být těžké najít téma k nenucené konverzaci, když „vystřílíte“ počasí…

Já s hvězdnými hosty přicházím do styku opravdu jen na chvilku, a to většinou před promítáním, v předsálí hlavního sálu. A ve Varech je small talk jednoduchý: prohodíme pár slov o tom, co hosté viděli, jak se jim tu líbí a podobně. Také už teď nesedávám u hlavního stolu při oficiálních večeřích na počest hostů, takže ze mě tohle břímě částečně padá…

* A zažila jste, že řeč povážlivě vázla?

Myslím, že ne. Vždycky se najde někdo, kdo se opravdu snaží, aby se to nestalo. Ale najdou se hosté, kteří veškerou snahu maří, třeba Ornella Muti kdysi během celé večeře bez ohledu na společnost telefonovala, nejspíše s nějakým milencem… Ale ona byla vůbec zvláštní: přiletěla letadlem z Prahy, pršelo, ona neměla co na sebe, musely se jí kupovat šaty.

* Dá se mluvit o nějaké kategorii herců, kteří takové vystupování naopak zvládají na výbornou?

Většinou starší hvězdy čili žádné supernovy, nýbrž stálice, které už mají leccos za sebou. Takoví herci bývají velice kultivovaní a chovají se perfektně. Michael Douglas, John Malkovich, Judith Denchová…

* A nebýval i festivalový prezident Jiří Bartoška jako mladík taky tak trochu do sebe zahleděná hvězda?

Asi ano. I mně tak kdysi dávno při prvním letmém setkání připadal. Ale možná měl jen takovou pověst.

* Kdy nastává přerod z hvězdičky v kultivovanou hvězdu?

Když se herci začnou vzdělávat. Když pochopí, že nestačí jen jejich přítomnost na plátně, když se začnou zajímat o svět a o lidi kolem sebe.

* Ve vašem knižním rozhovoru jsem si dlouho prohlížela fotografii, na níž jste s Antoniem Banderasem. Oba se tam smějete, díváte se na sebe… Působí to, že si rozumíte.

Je to milý a příjemný mužský, ale že bychom si až tak padli do oka, to zase ne. Jen to tak na téhle momentce vypadá. Chovám se přirozeně, a když cítím z toho druhého totéž, většinou to dobře dopadne.

* Od roku 2010 už nejste programovou ředitelkou, ale poradkyní při výběru filmů. Co se za ty tři roky ve festivalovém zákulisí změnilo?

Myslím, že přibylo skutečných odborníků. Máme hodně nových mladých spolupracovníků, kteří studovali filmovou vědu.

* Vy sama jste film nikdy nestudovala. Byla to v něčem výhoda?

Vždycky jsem to vnímala spíše jako nevýhodu. Myslím, že mám docela cit pro film a slušný vkus, ale ti mladší kolegové, kteří film studovali, jej umějí lépe analyzovat a pojmenovávat. Je to taková hantýrka: když jedním slovem vyjádříte konkrétní význam a ostatní rozumějí, co tím myslíte, je komunikace o filmech jednodušší.

* Opravdu ve své odborné nedovzdělanosti nevidíte žádnou výhodu?

Možná, že si film víc užiju. Když je někdo až příliš odborně zaměřen, ztrácí asi schopnost se s filmem emocionálně sžít. Mně se pořád některé filmy líbí hlavně proto, že mě lidsky oslovují, ale někteří mladší kolegové, kteří mají odborné vzdělání, se už do nich nedokážou tak vcítit, příliš dbají na to, jakým způsobem je to utvářené.

* Neztrácí se v tom smysl, proč se lidé na filmy dívají?

Ale oni se zase umějí radovat z toho, že dokážou porozumět stylu a žánru.

* Pražské sídlo karlovarského festivalu je v ulici, kde jste kdysi pracovala v zahraničním oddělení Československého svazu žen (Panská v Praze 1, pozn. red.). Vzpomenete si na svůj první zdejší úkol?

Myslím, že to bylo tlumočení besedy s jistou francouzskou zpěvačkou, ne moc známou, ale se světonázorem vhodným pro vystoupení na půdě svazu žen.

* Vaší hlavní doménou byla italština, ne?

Ano. Organizace, kde jsem pracovala, udržovala družbu s komunistickým svazem italských žen Unione Donne Italiane. Tak jsem se postupně seznámila se všemi poslankyněmi a senátorkami za Italskou komunistickou stranu a za socialistické partaje. Jednou z nich byla i poslankyně Lina Merlinová, která proslula tím, že prosadila zákon o zákazu provozování veřejných domů.

* Předpokládám, že k nelibosti mnoha Italů.

Ano. Itálie tím fakticky přišla o kus své kultury, vždyť i třeba ve Felliniho filmu Roma je bordel nesmírně důležitou kulisou. Však na to italští filmaři reagovali velmi odmítavě a leckdo Lině Merlinové veřejně nadával. Prostituce pak zůstala na ulici, bez kontrol a pravidel. A dnes už nevěstinec s licencí neexistuje snad nikde v Evropě.

* Vida, člověk by řekl, že ve svazu žen se soudružkami bude nuda…

No, žádná velká zábava to opravdu nebyla. Nezapomeňte, že všechno bylo politicky motivované a podkreslené, nic nemělo spontánní a přirozený průběh, bylo to diktované oficiální ideologií. Ale dostala jsem se díky tomu k psaní do časopisu Československá žena, který vycházel v jazykových mutacích – rusky, francouzsky, anglicky a španělsky. Do redakce mě vzali na základě mé pověsti, že jsem schopna formulovat projevy.

* Psala jste projevy pro komunistické funkcionářky?

Už ani nevím, jak k tomu došlo, ale ano, třeba pro Anežku Hodinovou-Spurnou, což byla legendární poslankyně a předsedkyně svazu žen, nebo pro tajemnici oné organizace Annu Karlovskou. Dostala jsem vždycky zadání, abych sepsala projev k nějakému výročí či k Mezinárodnímu dni žen, protože jsem ovládala tu „správnou“ terminologii a věděla, co se při takových příležitostech má říkat. Můžu říci, že jsem takové podklady a projevy připravovala raději, než abych na stroji opisovala zprávy pro ÚV KSČ jako mé kolegyně.

* Jaký jste z těch zasloužilých soudružek měla osobní dojem?

Třeba Anna Karlovská měla šedivé vlasy stažené do culíku, zdála se mi tehdy dost stará…, ale to mi bylo třiadvacet, že! A měla ve zvyku mi říkat: „Evo, já vím, že jsem blbá.“ Co jí na to máte říct?

* A co Anežka Hodinová-Spurná?

Z mého tehdejšího pohledu to byla rovněž už starší paní, jinak ale docela dobrácká, byť ducha prostého. Moje kamarádka, po které jsem místo ve svazu žen získala, mi vyprávěla, jak spolu byly v Římě. Anežka prý na ni byla strašně hodná a jednou jí řekla: „Když furt chceš vidět tu svou kapelu, tak se na ni běž podívat.“ Ta „kapela“ byla ovšem Cappella Sistina… Sixtinská kaple. Já zase jednou byla s Anežkou ve Varšavě a musela jsem jí pomáhat shánět sponky do vlasů, které u nás tehdy nebyly. Působila dobrácky, ale možná i někomu ublížila, měla ve své době skutečně velkou moc. Ale tyhle věci jsme tam my mladé mezi sebou neventilovaly.

* Když jste zmínila tu „kapelu“… Udělala jste někdy jako překladatelka a tlumočnice podobný trapas?

Nic výrazného asi ne. Když jsem cítila, že na to nemám, raději jsem tu práci nevzala. Například jsem odmítla překládat naživo rovnou do sálu Viscontiho film Nejkrásnější – byl celý v římském dialektu.

* Někdy jsou hodně mimo i překlady názvů filmu.

Znáte film Hořčice mi stoupá do nosu s Pierrem Richardem? Tehdy v Ústřední půjčovně filmů otrocky přeložili originál La moutarde me monte au nez. Jenomže je to francouzský idiom, znamená to být naštvaný, něco jako „našňupnutej“. A takových omylů je víc. Pamatuju třeba, jak jedna tlumočnice přeložila „a stecca“ – což je italsky kulečníkové tágo – jako aztécký.

* Má z vašeho pohledu italština nějaké výhody proti češtině?

Čeština je velice bohatá – díky předponám, příponám a slovesným vidům. Italština, stejně jako francouzština, vyjadřuje pády a časy pomocí předložek, což nenabízí takovou jazykovou rozmanitost. Ale má zase spoustu synonym, možná i více než čeština.

* V čem pro vás spočívá největší kouzlo italštiny?

Je krásná na poslech. V italštině není tak důležitá výslovnost určitých hlásek, na rozdíl třeba od francouzštiny. Mně je třeba ráčkování cizí, nedokážu předstírat, co mi není vlastní. Italština mi umožňuje vyslovovat tak, jak mi to připadá normální, můžu být sama sebou.

***

Eva Zaoralová (80) Vystudovala romanistiku, pracovala v Československém svazu žen jako tlumočnice z italštiny a francouzštiny, od roku 1968 vedla časopis Film a doba. Od roku 1994 působí ve vedení Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary, do roku 2010 byla jeho uměleckou ředitelkou. Přednášela filmovou historii na FAMU, zasedala v porotách festivalů v Benátkách, Berlíně a Cannes. V roce 2002 získala od francouzské vlády Řád umění a literatury, v roce 2010 jí prezident Klaus udělil medaili Za zásluhy v oblasti kultury. Byla třikrát vdaná, z druhého manželství má dnes již dospělou dceru Klaudii.

3 + 1 manželství Eva Zaoralová byla dosud třikrát vdaná a všechny její vztahy měly šmrnc – někdy až příliš. Jejím čtvrtým životním partnerem, byť čistě profesionálním, je Jiří Bartoška.

Eva Königová. V roce 1951 si vzala svoji první opravdovou lásku, inženýra chemie Jana Königa. „Chtěli jsme se brát hlavně proto, abychom spolu mohli spát,“ říká upřímně v knize Můj život s filmem. Tehdy totiž bylo ve „slušné rodině“ nemyslitelné, aby spolu mladí strávili noc jen tak. „Svatba se jevila jako jediné východisko, pokud jsme se nechtěli pokoušet o milování v parku na lavičkách,“ konstatuje. Svatbou sice získali právo na sex, ale dohledu rodičů se nezbavili. S prvním, ale i s druhým mužem byla kvůli mizerné bytové politice nucena žít ve dvougeneračních domácnostech. První manželství bylo spíše mladickou nerozvážností a záhy krachlo.

 Eva Hepnerová V roce 1954 začala chodit se studentem filmové vědy Ivem Hepnerem a za rok se vzali. Vztah trval 17 let a narodila se z něho dcera Klaudie. Ivo Hepner nasměroval svou ženu k filmu, ale díky němu taky poznala, co umí alkohol a deprese. „Obdivovala jsem šíři jeho vzdělání, přitahoval mě i svou povahou, byl daleko nenucenější než já, svázaná výchovou,“ vzpomíná v knize. Její muž nejspíše přepíjel hluboké deprese. „Někdy mě maličko zneklidňoval jeho pohled: jako by z něho čišela beznaděj. Nebrala jsem vážně, ani když mi jednou řekl, že v únoru 1948 pomýšlel na sebevraždu.“ Byl prý galantní a vtipný, ale flámů a průšvihů přibývalo. Když jednou nepřišel domů několik dní, vyhledala svého známého doktora a ten jí vysvětlil, že její muž je nemocný a potřebuje léčbu. „Žila jsem vedle Iva a vůbec jsem netušila, že něco jako alkoholismus vůbec existuje,“ říká Zaoralová dnes.

Eva Zaoralová S třetím mužem – scenáristou, publicistou a režisérem Zdenkem Zaoralem – konečně žili sami, bez rodičů. A navíc na pražském Václavském náměstí. „Energie, s jakou se vrhal do každé nové činnosti, byla svým způsobem obdivuhodná a svědčila o jeho intelektuálních schopnostech. Současně ovšem opouštěl řád spořádaného života. To už bylo jasné, že jsem jednoho alkoholika vyměnila za druhého.“ Zpočátku se zdálo, že Zaoral se s pitím vypořádal: absolvoval léčení, nějaký čas abstinoval. Svůj boj se závislostí zúročil v syrovém snímku Pavučina – o dívce, kterou duševně i fyzicky rozleptávají drogy. Ale záhy se k lahvi zase vrátil a manželství navíc podrývaly i jeho „múzy“; i třetí svazek tak skončil rozvodem. A mužův život tragédií: v roce 1996 ho našla jeho mladičká přítelkyně v bytě mrtvého. „Nešlo o sebevraždu, prostě se upil k smrti,“ říká Zaoralová.

Eva Festivalová Bartošková „Manželství“ s Jiřím Bartoškou začalo v roce 1994. „Předtím jsem ho znala z plátna a z jediného letmého setkání,“ vzpomíná. Společně se jim z festivalové popelky podařilo vybudovat prestižní „áčkovou“ událost, na niž přijíždějí hvězdy světového kalibru. „Motorem byl vždycky on: nejenže se projevoval jako dobře orientovaný, rovný a srdečný člověk, který si vždycky ví rady. V jeho osobě se spojilo umělecké nadání, k němuž patří bohémství, s mimořádnými manažerskými schopnostmi a lidskou vřelostí a nestrojeností,“ říká uznale Zaoralová, která v roce 2010 sice opustila pozici umělecké ředitelky, ale s festivalem ani s Bartoškou se nerozešla.

Foto autor: Foto: Jakub Stadler