Project Description

Utlumit ten rachot

Zpívá od osmnácti, ale až těsně před šedesátkou vydal sólovou desku. Velmi úspěšnou, kraluje žebříčkům. V žilách jadrného valašského zpěváka FRANTIŠKA SEGRADA se mísí italská a moravská krev. A slivovice, kterou si beskydský bard občas „vyresetuje palici“.

Vyšlo v časopise Týden v lednu 2015

* Podporujete Českou alzheimerovskou společnost, váš kamarád a kolega Petr Hapka na nemoc, která rozleptává mozek, zemřel. Jak jste na tom s pamětí vy?

Po setkáních s Petrem jsem získal jistou obavu, že je to nemoc nakažlivá, pozoruji drobné výpadky. Teď si nemůžu vzpomenout ani na to, co bezpečně vím, že vím. Ale vážně, hodně jsem teď nad lidskou pamětí přemýšlel. Došlo mi, že ve stáří nepotřebujeme sdělit vnukům nebo pravnukům, co jsme měli včera k obědu. Důležité je předat, co bylo v dětství, kus rodinné historie, a to se s věkem vynořuje, i když se leccos jiného zapomíná.

* Vy ale paměť pořád trénujete: učíte se písničky a role.

Teď jsem například fascinován Ludolfovým číslem. Pí je hrozně zajímavé. Je to nekonečné číslo, protože kruh je sviňa nekonečná, skrývá nekonečné množství kombinací, takže kdybyste v tom čísle šla dál a dál a dál za desetinnou čárku, tak postupně určitě najdete své datum narození nebo číslo pojištění.

* Byl vám někdy mozek na překážku?

Když by měl pomoct, ale stávkuje. Někdy je naopak až nečekaně šikovný. Nicméně někteří lidé nevědí nic, ale mají relativně jednoduchý život a dobré spaní.

* Jak spíte vy?

Spánkem spravedlivých. Ale až teď. Dřív jsem až dvacet nocí za rok nezabral, šly myšlenky a nedaly mi odpočinout.

* Něco vás trápilo?

Ani ne, jen jsem nedokázal vypnout. Mé vědomí i podvědomí pořád přijímalo tisíce vjemů, to byl hrozný rachot. Lidi proto pijí, aby se to zjednodušilo. Aby ten rachot utlumili. Třeba když pijeme s Bolkem (Polívkou, pozn. red.), ráno jsme jen kousíček od pravdy, protože naše vjemy okolí jsou zjednodušené na minimum a přicházejí velké až epochální myšlenky.

* Jenže po vystřízlivění se už tak epochální nejeví, ne?

Ale jo, někdy jo. Někde vzadu v mozku jo. Opravdu jsou věci, které za střízliva nevymyslíte. Tíž tohoto světa na nás doléhající s alkoholem odpluje.

* Ale připlouvají jiné problémy.

Jistě, ti, co řeší problémy odplutím denně, skončí špatně. Ale sem tam si resetovat palici, to se musí.

* Uměl jste pití vždycky udržet v „kondiční“ rovině, nebo jste se někdy přehoupl přes vrchol pověstného Nohavicova alkoholického kopce?

Těsně po vojně to bylo na hraně. Roli hrálo vícero stresových okolností: byl jsem po velmi náročném vojenském cvičení – byli jsme v Rusku – a rozešla se se mnou moje tehdejší láska.

* Vy jste byl na vojně v Rusku?

Na cvičení v rámci vojny. Někdy v polovině sedmdesátých let. Rusko tehdy bylo v konfl iktu s Čínou, nikdo nevěděl, jak to dopadne, jestli nás třeba nepošlou do boje. Odvezli nás kamsi do širých ruských plání na raketové střelnice. Byl to velký stres. A tehdy jsem velmi cíleně aplikoval alkohol. Za den se dá nepozorovaně vypít litr rumu po půldeckách, když si to pěkně od rána rozložíte. Ale kdybych to dělal déle, asi by mě to sejmulo. Naštěstí jsem vybředl.

* Jak jste to zastavil?

Naše rodina měla hospodu, od útlého věku jsem v ní dělal, takže jsem moc dobře věděl, s jakým čertem jsem v kontaktu. A pomohl mi dobrý kamarád a moje žena. Moudří lidé nepráskají dveřmi, ale říkají: Pojď domů, dáme si ještě víno, posedíme. Musí být lákavé jít domů a nezůstat v putyce. Došlo mi, že dělám blbost. A já když se k něčemu rozhodnu, tak v tom pak vynikám, tak jsem se rozhodl, že tudy cesta nevede. A od té doby někdy piju, někdy si nic nedám třeba měsíc, v podstatě nerad chodím do hospody. Však jsem se tam jako hospodský nabyl dost, všechny ty moudra dobře znám.

* Viděl jste jako hospodský hodně lidských sešupů?

Viděl jsem znamenité lidi, ze kterých se staly trosky. Ženské to dokážou za rok, muži tak za čtyři. Dělal jsem ve dvou vesnicích, ani v jedné nebyl kostel, tak byl hospodský i v roli zpovědníka. Byl jsem tedy psycholog, zpovědník, manželská poradna, rozvodový právník. Chlapi potřebují poradní oheň a hospoda tak fungovala. U poradního ohně samci machrují a chlubí se, jak skolili mamuta, ale pak nad ránem potřebují zpovědníka.

* Radil jste jim?

Spíš jsem poslouchal. Člověk v hospodě vidí celý život vesnice. Vidí, kde vzniká trojúhelník, kde to začíná skřípat, kde se maminka vrátila s kufry domů, erotická revoluce skončila: „Karle, su doma, jsi rád?“ Hospoda je moje vysoká škola, moje sedmdesátá léta. Ale postupně mi docházelo, že v ní trávím až moc času, že moje děti mě vidí jen snídat. Tak jsem s tím skončil. Ale byly to krásné časy, i když to komunistické pohostinství člověku moc rozletu nedovolilo.

* Co jste si jako hospodský v socialistickém pohostinství vybojoval?

Boj bylo každé vlastní jídlo. Neskutečná práce je prosadit, vynormovat a někoho uplatit, aby se schválilo. Valašsko je svérázný kraj a má výtečnou kuchyni a já jsem chtěl krajová jídla do hospody dostat. Povedlo se, byli jsme průkopníci. Třeba taková kyselica. Prodávali jsme ji za čtyři šedesát, přitom masový vývar stál dvě třicet. Papaláši říkali: „Vy jste se zbláznili, to nikdo nebude kupovat!“ Pcha, prodali jsme jich sto padesát denně. S krajícem chleba vydá za celé jídlo. Vaření, to byla má velká vášeň. Teď už vařím jen občas. Exhibičně. Guláše na velké akce, svatby a narozeniny. V panské pýše říkám, že jsem lepší kuchař než hlad.

* Jste teď více v Praze, nebo na Valašsku?

Nejvíc teď bydlím ve vlaku. Mám to do práce daleko, ale měnit nechcu. Už kdysi ve dvaceti jsem měl nabídky přesídlit do Prahy, ale nešel jsem. A teď už vůbec. Nebyl bych tu asi šťastný. Básník říká: „Tady sa nemá oko Valacha o co opříť.“ Praha je krásná, členitá. Ale stejně.

* Oč se opírá oko Valacha?

O kopce. Ne o ledajaké, ale o Beskydy. Jeseníky vypadají podobně, ale není to ono. Alpa je moc vysoká. Tatra má štíty a zvláštní osídlení. Valašsko je specifi cké a Valach k němu tíhne i podvědomě. Ondra Brzobohatý je poloviční Valach, ale říkával mi dřív, že na Valašsko nejezdí, že mu to nic neříká. „Táta o tom furt vykládá, ale to není můj kraj,“ říkal. Pak měl Radek, jeho otec, dostat Cenu města Valašské Meziříčí a Ondra u nás pár dní pobyl. A pak mi říkal: „Človeče, něco divného se se mnou děje, cítím ty kořeny asi.“ To si piš, povídám.

* Co znamená být Valachem?

To je velice příjemný stav. Valaši jsou příznační tím, že moc nepodléhají vrchnosti, jsou tvrdohlaví, mají to svoje. I když toho mají málo. Vždycky to býval relativně chudý kraj, který rodí hlavě kamení. Obzvlášť naši předci to neměli jednoduché. Ale v tvrdých končinách si lidi nedostatek nahrazují hezčím folklorem, jadrnější zábavou, lepšími nápoji. Však je to znát z hudby, když projíždíte Moravou. Na Slovácku, než oni sa poskládajúúú, to trvááá, však co by lezli ze sklépka, když je venku blato, ten cimbál, je to utáááhané… Než se rozehrají, Valach už má odroděné. My na to nemáme čas. Jsme razantnější, rychlejší. Můžou za to asi geny, v šestnáctém a sedmnáctém století se mísily i se Švédama. Však i Masaryk se Valachama zabýval. Napsal celou stať o tom, proč Valaši tak chlastají.

* A proč?

Nevíte? To zavinil asi gróf Illésházy nebo Pázmány, ti zavedli lihopalny. A poddaným dali povinnost nosit ovoce a buď koupit levně kořalku, nebo zaplatit suchou daň. A co myslíte, že si lidé vybrali? Nakupovali teda ve velkém kořalku. Ale i Masaryk uznával, že to chlastání Valaši celkem umí. To jsou vycvičené geny. Na rozdíl od indiánů nebo Japonců.

* Těm chybí enzym, který štěpí alkohol.

Ale protože jsou šikovní, vyvinuli tabletu, které říkají Opilý manažer, ta za ně alkohol rozkládá. Ale Valaši jsou přeborníci i mezi Čechy.

* Vy máte namíchané valašské a italské kořeny, jak se to projevuje?

Táta je poloviční Ital, ale ty divočejší geny a temperament mám spíš po mamince, která pocházela ze Slovácka. I když těžko říct, geny často tančí obkročák.

* Zpíváte, hrajete na flétny, které i vyřezáváte, malujete, jste herec, grafi k. Říká se: Devatero řemesel, desátá bída. Netřel jste někdy bídu s nouzí?

Však má kapela se jmenuje Veselá bída. To víte, že ty doby nebyly vždycky dobré, ale jak napsal Hrabal, v týdnu před výplatou se někdy zdá situace těžká. Ale nějaké řešení či šance se objeví. Člověk by se té situaci mohl vyhnout, ale někdy za cenu nesvobody. A za minulého režimu byly jen dvě možnosti svobody: buď si držet vnitřní svobodu, nebo emigrovat. Emigrací to člověk ztížil sobě a usnadnil bolševikům, já jsem dělal všechno pro to, aby se oni museli smířit se mnou, ne já s nima. A dělali jsme strašně moc aktivit: výstavy na stromech, veřejná čtení, neveřejné koncerty, o kterých se muselo říct, že to jsou něčí narozeniny.

* Je pravda, že jste na Vsetínsku zakládal pobočku Občanského fóra?

Ano. Myslím, že jsme byli první evidované mimopražské sdružení.

* Jak se to seběhlo?

Já, moje žena a jedna kamarádka jsme po 17. listopadu jako první ve Vsetíně zapálili svíčky. A po pár večerech jsme si řekli: „Hm, to tady můžeme zapalovat svíčky až do nového tisíciletí! Něco se musí stát.“ Skočili jsme do žigulíka a jeli do Prahy, kde byli všichni moji kamarádi folkaři, muzikanti, výtvarníci; měl jsem ty vazby, věděl jsem, kam jít. Vletěli jsme do Mánesa a tam frčel sítotisk, kopírky. Nabrali jsme balík plakátů, druhý den jsme ulovili Jiřího Schmitzera, Jirku Lábuse, Elišku Balzerovou, Radoše Brzobohatého a Vlastimila Brodského, aby s náma jeli na Vsetínsko vykládat lidem, co se v Praze děje.

* To byla hvězdná sestava.

To jo. Domluvili jsme debatu v loutkovém divadle, čtyři hodiny to trvalo. Jak Pražáci vykládali, lidi plakali. Brodský prožil 17. listopad v sanopzu, což byla klinika pro papaláše a celebrity. Říkal, jak strašným způsobem ti papaláši reagovali na zprávy z Národní třídy, jak by se to mělo řešit po jejich. „Valné mínění jsem o nich neměl, ale že jsou to zrůdy, to mi došlo až tam,“ říkal Brodský. Bylo to náročný, krásný. Jsem rád, že jsem se toho dožil. A že jsem to přežil. Jeli jsme na doraz, nespal jsem několik dní.

* Těsně před šedesátkou vám vyšlo první sólové album. Představuje kariérní zlom, nebo přirozené vyústění vaší práce?

To druhé. Musel jsem tu cestu ujít asi celou, abych se dostal k tomuto bodu. A je to satisfakce, potvrzení, že jsem šel správně.

* Musel jste být hodně trpělivý.

Valach čeká jako pstruh v řece, co voda přinese. Jakmile to přinese, musí po tom skočit. V osmnácti jsem vyhrál první pěvecké talentové soutěže, ale vždycky jsem si pak někde otevřel hubu, a to se soudruhům nelíbilo. Pak jsem měl nabídky na písničky, ale připadaly mi zbytečné. Vyskytuju se na několika cédéčkách, ale je rozdíl mít vlastní sólovou. Jsem moc rád, že jsme ji s Michalem Horáčkem udělali, ale k nějaké bych si brzo došel sám. Materiál mám, snad se do ní brzo pustím.

* Jedním z motivů desky Segrado je stárnutí, ohlížení se, ale spíše je to cítit z atmosféry než explicitně z textů.

Hlavně z mého hlasu. A z atmosféry. Takhle by ty písničky nemohl zazpívat mladý člověk, který nemá mé zkušenosti. Michal říká: „Hvězdy začínají být vidět, až když se šeří.“ A já říkám, že dokud člověk nepotkává nic negativního, všichni kolem jsou zdraví, tak o životě neví nic. Maminka mi umřela, táta stárne, sám jsem cítil, že můj kýl už hrabe po štěrku protějšího břehu. Ale povedlo se mi to ještě stočit a vrátit se na řeku. Jsem tím obohacen.

* Byl jste nemocný?

Vypadám snad zdravě?

* Nevypadáte nemocně.

Dělám všechno pro to, abych ještě vydržel, ale to víte, člověk v mém věku se už dozvídá, že má orgány, o kterých ve třiceti netušil. A hlavně se bojí o blízké. Když vám rychlá odveze životní partnerku a čtyřiadvacet hodin nevíte, co bude, nasadí vám to jiné brýle.

* Vaše jméno – i když je trochu zkomolené – znamená v italštině „svatý“. V čem spočívá vaše svatost?

Nevím, v čem obecně spočívá svatost. Pro mě je v úsměvu, v laskavosti. Snažím se být laskavý, i když někdy jsem asi dost strašný a nesnesitelný. Když jsem byl mladší, musel jsem hodně bojovat s vlastním temperamentem, leckomu jsem dal po čuni. Měl jsem ruce rychlejší než myšlenky. Teď jsem uklidněný.

***

František Segrado (59) Vsetínský rodák, zpěvák, textař, výtvarník, hráč na fujaru, řezbář a grafi k, léta činný v kapele Veselá bída. Pro širší publikum ho objevil Michal Horáček, který mu dal prostor na několika svých deskách, v muzikálu Kudykam, pásmu České století a loni mu vydal sólové album. Segrado hraje ochotnicky i profesionálně divadlo, dostal hlavní roli v připravovaném filmu Děda. S manželkou provozuje firmu na potisk triček podle vlastních návrhů.

Foto autor: Foto: Karel Šanda