Project Description

Překousnout ropuchu

Před pěti lety odešla z Divadla na Vinohradech, loni ze seriálu, který ji vynesl na vrchol popularity. To chce odvahu. Hana Maciuchová ji má. Své nemoci dovolila, aby ji z jeviště odvolala jen na pět týdnů. Herečka se teď vrací ve skvělé formě.

Rozhovor vyšel v Magazínu MF DNES 28. dubna 2016

Jaká byla vaše první pětiletka na volné noze?

Podle mých představ. A já říkám, že jsem se odchodem obdarovala. Stala jsem se paní svého repertoáru, hraju jen to, co chci. Dokud jste v angažmá, přijdete si přečíst obsazení nové komedie a figura, kterou vám svěřila dramaturgie s režií, vás příliš nezajímá, neláká, nebaví, musíte to brát jako náplň své práce a „posloužit“ divadlu. Samozřejmě můžete poděkovat a odmítnout, ale není to zrovna nejvhodnější přístup. V té době jsem se ocitla v situaci, kdy mi jiná divadla nabízela zajímavější texty než domovská scéna, takže setrvávat ztratilo smysl. Pět let jsem zobala třešinky na dortu.

Krom jiného máte i své monodrama Žena vlčí mák. Stejně jako jiné zralé herečky, jako třeba Eliška Balzerová nebo Simona Stašová, jste si troufla stát pár hodin sama na jevišti…

Hodinu a dvacet tři minuty! Mé milé kolegyně našly výborné hry s dominantní rolí. Já monodrama nehledala, Martha si našla mě. Stát sama na jevišti je veliká výzva, ten žánr je náročný, ale když dostanete do ruky tak obsažný text, víte, že ji MUSÍTE hrát. V této roli mohu zúročit všechny své zkušenosti.

Herecké, nebo i životní?

Obojí, a v této hře především ty životní. Rozumím všemu, co mi text nabízí, o čem hraju. Náhodné setkání proměňuje osud stárnoucí ženy, všechny její touhy, naděje procházejí mou redakcí, takže je to velmi osobní a adresné. Proto je kontakt jeviště s hledištěm tak intenzivní.

Když jsem před nějakými deseti dvanácti lety dělala rozhovory se staršími herečkami, většinou došlo na stížnost, že pro tyto dámy je málo rolí, že je divadla obsazují jen do panímám a tetek. Ale v posledních letech mám u hereček vaší generace pocit jakési emancipace. Nepletu se? Co se stalo?

Skutečně je to tak, dramatici a scenáristé konečně našli půvab v ženské zralosti. Opravdu dostávám nádherné nabídky. Bohužel ne zrovna příznivé životní okolnosti mě nutí, že musím většinou jen poděkovat… A to je, jako když pášete harakiri!

O co jste přišla?

Ivan Hubač přepracoval text původní televizní inscenace Zámek v Čechách, který napsal jeho tatínek Jiří Hubač, pro jeviště…

To je film s Jiřinou Jiráskovou o hraběnce, jak se po půl století vrací na svůj zámek, který jí komunisté znárodnili?

Ano. Vidíte, znáte to, líp si tak představíte, jak těžké bylo vzdát se šance. Přijdu tleskat kolegům, neboť divadelní výzva je to vzrušující. Měla jsem také od 1. března zkoušet s kolegy v Divadle Ungelt inscenaci Čtyři tisíce dnů, objevný text Petera Quiltera. Ale Milan Hein a spol. byli tak laskaví, že na mě do konce roku počkají a matku Carol zkoušet budu.

„Ve snu by mě nenapadlo, že mou novou hračkou bude léčba rakoviny.“

 Nabídky musíte odmítat či odkládat kvůli nemoci, kterou jste prodělala? Ale na jeviště se už vracíte, ne?

Ano. Pomalu a opatrně se vracím. Musím zásadně korigovat penzum práce.

Už loni na podzim jste naznačovala, že musíte zvolnit, a to jste ještě netušila…

Ale jako bych tušila! Jenže musím předeslat, že bulvár mi surově tepe paralelní život. Můj problém eskaloval ve věc veřejnou a spousta věcí nebyla pravda.

Tento rozhovor může být prostor, jak o všem mluvit uceleně, klidně, pravdivě.

Mám mnohem raději tajemství, nápovědi a nedoslovnost nejen v práci. Ale ano, dobře. V prvé řadě bych se ráda omluvila své rodině, svým přátelům a svým příznivcům, divákům a posluchačům, že je můj problém tak atakoval. Neobtěžovala bych je. Kdyby s tím bulvár nevystartoval, svěřila bych se jen svým nejbližším.

Chápu, že v tak soukromé věci je publicita nepříjemná, na druhou stranu i ze stránek novin bylo znát, že vám všichni drží pěsti. Copak to není povzbuzující?

Velmi. Nepřestávám děkovat. Ta podpora je neuvěřitelná, má určitě lví podíl na tom, že jsem po pěti týdnech šla znovu hrát. Měla jsem pocit, že mě někdo drží za ruku. Jedna kamarádka mi napsala, že to jsou chvíle, kdy za člověka někdo jiný dýchá.

Už během loňska jste mluvila o tom, že si vaše tělo říká o odpočinek, skončila jste v seriálu Ulice, po devíti letech. Co se to dělo?

Cítila jsem obrovskou únavu a totální vyčerpanost. Uvědomila si, že i nějaká banální záležitost se mi hojí neúměrně dlouho, cítila jsem, že má imunita není to, o co se můžu opřít. Pak přede mnou byla možnost jet do lázní, do Jáchymova. A spustil se řetězec asociací…

Jakých?

Před patnácti lety jsem byla v lázních v Gasteinu (lázně v Rakousku s radonovými terapiemi, podobně jako lázně jáchymovské). Když jsem jednoho dne procházela tím přenádherným podhůřím Alp, najednou mě zastavil pán na kole, Čech, který řekl: „Co tady děláte?“ Miluju hory odmalička, jsem tady na dovolené, dýchám taky, odpověděla jsem. A on povídá: „Tady je radioaktivní prostředí, nebezpečné, nebuďte tu!“

Otočila jsem se a rukou mávala na krásu kolem: Tohle všechno, a nebezpečné? Ta nádhera?! Obrátila jsem se zpět a on tam nebyl.

Mystické…

Ta příhoda mi od té doby seděla za krkem a občas se vynořila. Když jsem teď měla jet do Jáchymova, vzpomněla jsem si na to varování. A dalším řetězcem myšlenek jsem zjistila, že jsem dlouho nebyla na mamografu, že bych měla běžet na kontrolu, tak jsem utíkala. Když srovnali snímky z mých posledních návštěv, usoudila paní doktorka, že tam je něco navíc, něco, co by tam být nemělo. Biopsii mi udělali 29. ledna a za deset dní bylo z výsledků jasné, že mám duktální karcinom prsu.

Vzpomínáte, co vám prošlo hlavou? Šok? Panika?

Během dnů čekání na výsledek histologie vám hlavou proběhne eskapáda variant. Po lékařově verdiktu první, co jsem si řekla, bylo, že tomu faktu nemůžu uhnout, že tím musím projít, že jsem dcera své milované maminky! Měla stejnou chorobu. Před pětatřiceti lety, kdy medicína nebyla na takové úrovni jako dnes, ji zvládla úžasně, zotavila se dobře, nemůžu ji zklamat. Nejprve jsem myslela, že to je vysvětlení mé nemoci – genetika, ale od lékařky jsem se dozvěděla, že tato posloupnost matka-dcera je relevantní v mladším věku, třeba do pětačtyřiceti let.

Pátrala jste tedy po jiných možných příčinách, nebo jste to vzala jako fakt a neměla potřebu si nemoc nějak vysvětlovat?

Ozývali se mi laskaví lidé s různými informacemi, pacientky se stejnou diagnózou, léčitelé alternativních způsobů… Četbou knížek, které se touto chorobou zabývají, začnete logicky pracovat na své gramotnosti. Každý důsledek má svou příčinu. Má imunita byla na bodu mrazu. A tuhle nemoc způsobuje stres.

Nechci se přít, ale není stres spíše jednou z možných příčin? Možná spouštěč.

Jistě. Vyplněné kořenové kanálky zubů mohou být také primární příčinou, stejně jako kouření, špatná strava, ale z devadesáti procent rakovinu způsobuje stres. A spektrum stresu je obrovské. Psychologické, rodinné, ve své profesi si stres způsobuju vědomě, když zkouším v divadle nebo točím. Takže jsem se moc nedivila. Zůstala jsem stát, zhluboka se nadechla. Řekla jsem si: Dobře, musím překousnout ropuchu. A zbytky co nejrychleji vyplivnout.

Na konci ledna diagnóza, teď je půlka dubna. Muselo to jít velmi rychle.

Když pan docent Strnad řekl, že je zapotřebí operace, ptala jsem se, kdy nejrychleji mohu nastoupit a jak dlouho to bude trvat…

A začala jste listovat diářem?

Přesně. A slyšela jsem: „Přibrzděte. Stopněte. Tohle je zásadnější záležitost než vaše práce a potřebuje svůj čas, tohle si nebudete produkovat vy.“ Dopadlo mi to. Obvolala jsem divadla, omluvila se, že komplikuju průběh sezony, a na operaci jsem šla v nejbližším možném termínu. Díky tomu, že se nemoc rychle podchytila a operační zásah nemusel být tak masivní, agresivita nádoru byla na malém stupni, mohla jsem se za pět týdnů na jeviště vrátit.

Roli kladného hrdiny v tomto příběhu tedy sehrál mamograf a fakt, že chodíte na pravidelné prohlídky?

Určitě. A okřídlená věta pana docenta Strnada zněla: „V tom průseru jste na tom dobře.“ Popohnala jste ženy ve svém okolí, aby si také došly na prevenci? Přítelkyně se možná trochu „zvichřily“, zjišťovaly, kdy byly naposledy, ale mám pocit, že v mém okolí na preventivní prohlídky chodí docela pravidelně. Nevím, jak jiné generace. Teď předávám aktuální zkušenost, opravdu se to vyplatí, zvlášť pokud má někdo v rodině „nápověď“.

Vaše maminka prodělala rakovinu před pětatřiceti lety, váš muž Jiří Adamíra na ni zemřel před třiadvaceti lety. Co se od té doby nejvíc změnilo?

Můj muž zemřel na pooperační komplikace, ne kvůli té nemoci samotné. V jeho případu bylo tolik otazníků, tolik problematických lékařských rozhodnutí, tolik zdržení. Uvědomila jsem si, že medicína skutečně velmi pokročila, třeba i ve snaze eliminovat nežádoucí vedlejší účinky léčby. Pokud vás dnes čeká ozařování, jdete nejdřív na simulátor, kde přesně lokalizují postižené místo, už vám neozařují půlku hrudníku.

ZBLÍZKA Na Hanu Maciuchovou čekám na lavičce před vinohradským divadlem. Už se blíží. A pěkně rychle. Drobná postava, svižná chůze, černé kalhoty, černá bunda do pasu, černý batůžek, černá čepice a černé sluneční brýle… Když je sejme, věnuje mi k pozdravu vřelý úsměv lemovaný výraznou rtěnkou. Sluší jí to. Odvede mě do dámské šatny, oknem vpustí svěží jarní vzduch. Na stejném místě jsme byly už před pěti lety, ale dnes je to nějaké jiné. Herečka na mě působí uvolněněji, přívětivěji, přirozeněji, používá méně vzletných slov, rozhovor se nemění v recitaci. Možná ji vnímám jinak já, možná se něco proměnilo v ní. Kvůli nemoci musela výrazně zvolnit. A to uvolnění si zjevně vychutnává, i když musela leccos oželet. Jak říká, letošní jaro je možná stejné jako loňské, ale ona je jiná.

Často se mluví o tom, na jak špičkové úrovni medicína u nás je, ale že pokulhává její lidská tvář, že lékaři nemají čas a ani neumějí mluvit s pacienty a podobně. Jakou máte zkušenost vy?

Já jsem pokorný pacient. K lékařské profesi mám uctivý respekt. Se svými znalostmi mají lékaři před námi laiky nezměřitelný náskok. Já sama bych o své léčbě nedokázala rozhodovat, ráda jsem se svěřila do rukou profesionálů. Když mi dávali podepisovat tu spoustu souhlasů s různými úkony, volala jsem: Nedávejte mi to, já netuším, co je obsahem všeho, dávám vám svou důvěru, potřebuju vás.

To papírování je pro ně důležité, aby byli právně krytí.

Ano, chápu, proč se tak sichrují, a zároveň věřím, že vůči pacientům dělají lékaři, co mohou, co umí nejlíp, tomu věřím absolutně, jinak by jejich obdivuhodná práce ztrácela smysl. Ale jednou jsem s nimi nesouhlasila.

Kdy?

Když začali stávkovat. Když byla ta silová výzva…

Děkujeme, odcházíme?

Ano. To jsem stála na brzdě, připadalo mi, že si nás potenciální pacienty berou jako rukojmí. Inteligentní lidé by si své problémy na pracovištích s neúměrnou byrokracií měli řešit sami, efektivně, nejlépe vědí, co a jak komplikuje jejich práci, a hlavně nejrychleji mohou najít východisko. I v odměňování.

 Vystoupila jste tehdy se svým názorem veřejně?

V rozhovorech to stačí.

Jak se vůbec stavíte k tomu, když umělci využívají veřejných vystoupení k vyjadřování například politických názorů?

Pokud umělci svá veřejná vystoupení využívají k proklamaci svých politických názorů, je to věc jejich osobní potřeby, doufám, že i odhadu, jaký to může mít účinek, a vkusu.

Když jsem pročítala zpětně různé rozhovory s vámi, zdálo se mi, že se vždycky snažíte z nepříjemných nebo smutných věcí ve svém životě vytáhnout něco pozitivního. Udělala jste to i tentokrát?

Při oslavách svých sedmdesátin jsem si ulevovala bonmotem, že každý věk má své hračky. Ve snu by mě nenapadlo, že mou novou hračkou bude léčba rakoviny. Ale žiju teď svůj čas, to jsem si vždycky přála. Takže všechna má plus mají v zádech minus. A naopak.

V PĚTI ČÍSLECH 5 Na pět týdnů přerušila po operaci karcinomu prsu práci. 1971 Přišla jako šestadvacetiletá do Divadla na Vinohradech. Odešla před pěti lety. 4 Získala čtyři ceny TýTý jako nejoblíbenější herečka, především díky seriálu Ulice. 1993 Zemřel její muž Jiří Adamíra, dodnes o něm mluví jako o životní lásce. Manželství bylo bezdětné. 70 Narodila se 29. listopadu 1945 ve Šternberku.

 Takže si plníte své sny, že budete mít čas chodit na výstavy, do divadel jako divák…

A také na koncerty. A nemusím stíhat řadu povinností. To je takový luxus, o kterém vám raději nebudu vyprávět, abyste mi nezáviděla.

Vždycky jste patřila k oblíbeným herečkám, ale masovou popularitu jste si získala s profesorkou Miriam Hejlovou z Ulice. Jak dlouho dopředu jste vlastně musela nahlásit, že chcete odejít?

Nepříjemnou součástí herectví je, že jste námezdní síla, a pokud se upíšete seriálu, řeší váš čas produkce. Vy se nemůžete rozhodovat ze dne na den, musíte brát velké ohledy na chod celého seriálu, na kolegy. Od chvíle, kdy jsem se rozhodla, že potřebuju změnu, uběhl rok. Scenáristé měli čas uzpůsobit všechno tak, aby moje figura mohla seriál elegantně opustit.

Nestýská se vám po Miriam Hejlové?

Měly jsme čas se loučit. Na tu práci ráda vzpomínám, mohla jsem Miriam Hejlovou korigovat svými představami a zkušenostmi. Vzpomínám také na přátelskou existenci v ateliérech v Hostivaři, na mé kolegy, maskérky, kostymérky, pak na známý plac, všechny kameramany, režiséry, zvukaře. Když jste někde devět let, vytvoříte si téměř rodinné vazby. Dodnes se vyhledáváme a máme rádi.

Jak vlastně dopadla?

Odjela se svým přítelem daleko… do Znojma.

Tak to by se mohla časem vrátit, ne?

Teoreticky ano, ale nevrátí se.

Promiňte mi osobní poznámku, nemůžu si pomoct. Mluvily jsme spolu před pěti lety, tehdy jsem měla pocit, že se velmi hlídáte, že mluvíte poněkud strojeně, upjatě. Dnes ten pocit nemám, naopak působíte přirozeně, uvolněně. A sluší vám to.

Děkuju. Ale tenkrát i teď je to jen váš pocit. Ždímám jaro, čichám k zemi, objímám stromy, sleduju, jak raší. A tulipány, irisy, narcisy, je to krása. A energetická bomba. Na tu číhám. Je to jaro jiné než loni. Jaro nevím, ale já ano.