Igor Chmela2021-07-25T19:54:18+00:00

Project Description

Jsem tady. Skryl jsem se.

Znáte ho jen jako „jednoho z Partičky“? To ovšem herci jeho záběru i šíře zájmů hodně křivdíte. IGOR CHMELA hraje divadlo i na kytaru, točí, zpívá, fotí a píše texty. A taky pátrá v komplikované historii své rodiny.

Vyšlo v časopise Glanc 20. srpna 2019

* Máte u sebe svůj foťák Sirkoň?

Nemám. Analogově už fotím málo, naposledy před měsícem se synem, aby viděl a poznal ten proces. Focení šlo trochu stranou, je to vášeň, která maličko vychladla pro druhou vášeň, což je kapela.

* To mě skoro překvapuje. Muzika je další aktivita před publikem, myslela jsem, že právě to osamocenější focení vám jako introvertovi vyvažovalo herecké vystupování před diváky.

Ono je to něco jiného. S kapelou se musíme sehrát, ladit dohromady, držet lajnu, ale nikdo z nás není showman, je to jiná forma projevu. Jednou nás viděl kamarád, říkal, že to je dobrý, ale jen matrice, na kterou musíme nalepit show. Ale já nechci dělat show, mám co dělat, abych vymačkal správný struny na hmatníku. Ale pro mě je to splněnej sen.

* Hrál jste na kytaru odmala?

Asi od patnácti, jsem samouk. Jezdili jsme s kamarádem na čundry, když jsme se dostali k děvčatům, která jsme chtěli okouzlit, dvacet minut jsme ladili kytary a pak začali hrát naše autorský improvizační skladby, který byly straááášně nudný. Holky chtěly Nohavicu nebo Hop Tropáky nebo Stánky, my to sice uměli, ale já to povýšeně odmítal.

* Takže u děvčat jste s kytarou nebodoval?

Ne. Pak jsem toho teda nechal, až na vojně jsem byl členem kapely, ale to bylo účelový, žádný velký muzicírování, jen abychom mohli vypadnout z kasáren na ASUT (armádní soutěž umělecké tvořivosti). A od té doby nic, jen jsem o tom snil. Před třemi lety jsme si s kamarádem řekli, že si na prahu padesátky splníme svůj pubertální sen, tak jsme společně s jeho synovci založili kapelu Dafne. Máme dvaadvacet vlastních skladeb. Nemám velký ambice, jsem rád, že si zahraju.

* Někde jsem četla, že s vámi hraje i vaše dcera?

Ta nejmladší jen nazpívala písničku O chátrání. Napsal jsem text, jak mi padají vlasy a vypadávají zuby, ona se nudila, tak jsem jí dal do ruky papír a ona to dala na první dobrou. Nahráli jsme si to, občas si to pustím a pořad si myslím, že je to pěkná písnička. Přišlo mi hezký, že dětský hlas zpívá píseň o chátrání.

* Ty texty jsou výpovědi o vás?

V podstatě ano. Někdy je to tak, že vznikne hudba, nějaký riff, který se mi líbí, tak tam zkouším nacpat text. Je docela těžký to napsat tak, aby to nebylo blbý. Máme třeba písničku, kde jen zpívám „nevím“, jmenuje se Nevím.

Nebo píseň o vztahu, který se rozpadá, Co na to říct? Ona se pořád ptá, proč si mě nevšímáš, proč se koukáš na televizi? A on jen: Co na to říct. Moje paní se ptala, jestli je to o nás. Není. Všechno co zpíváme, je autorský, ale nemusí to být autentický ve smyslu: Včera jsme se s manželkou kousli a dnes vám o tom zazpívám… Koneckonců, kdo je na to zvědavej? Hrajeme především pro radost.

* Od textů je jen krok k autorskému divadlu, k vlastní hře, ne?

Za autorský divadlo považuju i Partičku. Ale s naším divadlem Verze možná dojdeme k nějaké vlastní hře, i když já už teď naše divadlo považuju za autorský projekt, děláme si všechno sami, včetně produkce, a hry, které uvádíme, jsou – kromě tří – české premiéry. Za úspěch považuju, že se nám povedlo etablovat i v Praze a že jsme nehodili kostým do žita.

* Měli jste namále?

Spíš byl zásadní zlom rozhodování, jestli zůstaneme jen zájezdovka, nebo se budeme cpát do Prahy, kde je trh divadel přesycenej. Ale zatím se daří i v Praze. Hrajeme ve Vršovickém divadle Mana. Převážně takzvaně inteligentní bulvár, ale třeba i Martina McDonagha, a třeba inscenace Sudí je hodně autorský počin… A hlavně spolu pořád vycházíme, nehádáme se. Asi je to i tím, že už nejsme mladí naivní divadelníci, ale umíme krotit svoje emoce a každý z nás už má divadlo na příčce, která je rozumná.

* Ani moc vysoko, ani nízko?

Ano. Já už se jako herec neprožívám. Ani nevím, jestli se jako herec zlepšuju, možná se spíš zhoršuju, sám to nevyhodnotím… A upřímně – je mi to trochu jedno. Mimo jiné i proto mám kapelu, tam je progres zřetelný.

* Vám je jedno, jestli se jako herec zlepšujete, nebo zhoršujete?

Takhle: samozřejmě bych byl rád, kdyby mi někdo věrohodnej řekl: Igore, už se na to nedá koukat, přestaň předstírat, že jsi herec! Ale kdo mi to opravdu upřímně poví? Už jsem o sobě četl takový kritiky! Ale nějaký feedback samozřejmě dostávám. A některých názorů na mou osobu si vážím.

A přes všechny pochybnosti o herectví, který mám, se tu profesi snažím vykonávat zodpovědně. Divadlo miluju, je to jedno z mála živých umění, kdy se lidi sejdou na jednom místě v jeden čas. Pak to cítíte, jestli se baví, nebo ne. Nepropadám depresím, ani když si přede mnou někdo odplivne, ani když mě vychvaluje do nebes.

* A před vyhořením vás asi chrání ta šíře zájmů, ne? Focení, kapela, texty…

Možná jo, možná je to i trochu únik, každopádně to potřebuju. Je šílený dělat jen herectví, vidím, jak to některý kolegy sežere, pak se s nima nedá o ničem mluvit. Jen co točíš, s kým točíš. Znáte ten vtip? Potkaj se dva herci. Jeden říká: „Včera jsem tě viděl na náměstí.“ A ten druhý: „Jo? A jakej jsem byl?“

* „Rodiči“ divadla Verze jsou – vedle režiséra Thomase Zielinskiho – dva manželské páry: Linda Rybová s Davidem Prachařem a vy s Janou Janěkovou. Co to vneslo do vašeho vztahu s manželkou?

Čistě prakticky: je to nákladnější, když spolu jezdíme na zájezdy a musíme platit chůvu. A ve vztahové rovině? Kdyby to nešlo, už spolu nejsme. Jsou to vlny, nic není furt růžový nebo jen černý, ale v zásadě myslím, že nás to zoceluje, když to řeknu pateticky.

* Zmínil jste, že jste v lecčems samouk. Měl jste vůbec nějaké důležité učitele?

Ti nejdůležitější asi přišli až v době, kdy jsem to uměl ocenit. Na DAMU bych za všechny jmenoval Jana Kačera, a hlavně Vladimíra Mikeše, který ve mně zažehl zájem o literaturu. Nebyl jsem předtím velkej čtenář, to až v dospělosti… Ale on mě toho naučil víc, jen se to blbě popisuje, kdybych jeho nepotkal, jsem asi jiný člověk.

* Co teď čtete?

Konec světa se prý nekonal od Patrika Ouředníka. A baví mě historie, teď hodně sudetoněmecká otázka. Mí prarodiče žili v Sudetech, babička byla Češka, ale děda Němec. Když vypukla válka, musel narukovat jako voják wehrmachtu. Měl vyznamenání, v bitvě u Smolenska jejich 111 pancéřový pluk porazil frontu Rudé armády. Když se po válce vrátil z amerického zajetí domů, čekala ho tam jeho manželka s jeho dvěma dětmi (mojí mámou a strejdou) a třetí se mělo narodit. Ale otcem byl ruský voják, který během osvobození moji babičku znásilnil.

* Uf. To je hrozný.

A dědečka zavřeli po válce na Mírov.

* Jak to?

Když jsem po tom pátral, našel jsem udání. Jistý předseda MNV Eliáš nahlásil, že děda někomu vykládal, že „bral malé ruské děti za nohy a trhal je v půli těla jako žabu“. Představuju si, jak to asi bylo… Ožrali se v hospodě a „slušní čeští sousedé“ na dědu dotírali: „Tak cos za války dělal ty, ty nácku.“ A on jim řekl: „Trhal jsem děcka v půli jak žaby, ty debile.“ Totální nesmysl, že. Ale Eliáš to udal… a děda šel sedět.

* A pak? Dědu s babičkou „odsunuli“?

Děda se nechal spolu se svou maminkou odsunout s tím, že se vrátí… Babička se třemi dětmi zůstala. Našel jsem ještě další dokumenty, kde se třeba píše, že po odsunu byl babičce odebrán přístroj Radio Gigant a jedna kráva. A pod těmito dokumenty byl podepsán zase ten Eliáš! Normálně rabovali. Proto se zajímám o sudetoněmeckou otázku.

Děda se už nevrátil, dožil svůj život jako občan SRN, společně se svojí druhou ženou, která se narodila v Litoměřicích… Chystám se navštívit jejich hroby.

* Kde jste vypátral ty dokumenty?

Oni žili na hranici, která dělila Čechy a Sudety, v obci Buková. Jel jsem se tam podívat s dětma, po stopách rodiny, a dozvěděl jsem se, že tam je jistý chlapík, který je posedlý historií a píše už druhou knihu o Bukové. O obci se čtyřmi baráky! Měl fakt všechno, třeba i vysvědčení mojí mámy a mýho strejdy. Z německé i české školy. Měl jsem všechno na stříbrným podnose.

Ptal jsem se, kde jsou hroby mých předků, on říkal, ať to radši nehledám. Po válce všechny německé náhrobky místní zničili nebo si z nich udělali chodníčky.

* Ta historie Sudet je opravdu strašně smutná… Z obou stran.

Tak. Němcům se děla hrozná příkoří po válce, ale mnozí se tam podíleli s henleinovci na strašných zvěrstvech. Je ošemetný se do toho pouštět, je to komplikovaný. Proto o tom čtu.

* To dítě se babičce narodilo? Muselo to být pro babičku a celou rodinu strašně traumatizující.

Teta se narodila, měla i svoje děti, ale umřela, ještě než dospěly. V Bukové jí říkali Ruska, měla trošku gruzínský rysy, ale byla krásná. Moje maminka mi vyprávěla, jak babička skákala ze skříně, aby potratila… A pamatovala, když tam Rusáci přijeli, jak si všechno brali a jak se chovali, hovada, kriminálníci. Děda byl vlastně válečnej hrdina. Přežít ruskou zimu ve Smolensku, to nebyla dovolená v Chorvatsku…

* Z našeho pohledu ale hrdina na špatné straně.

Nechci, aby to vypadalo, že jsem přehnaně pyšný na to, že děda bojoval v armádě, které velel člověk, který rozpoutal největší válečný konflikt v dějinách lidstva. V podstatě bych měl taky cítit kolektivní vinu, ale mám české občanství… Tady byl děda Němec, špína, navíc se vrátil a jeho žena čekala dítě ze znásilnění, navíc z jeho pohledu byl otcem příslušník armády, proti které bojoval.

Hodně na to myslím, co to muselo být. Asi dost hrůza. Pak má člověk tendenci hájit dědu, psali, že byl členem NSDAP, což on popřel, psali, že byl fanatickej nácek. Nevím, myslím, že tak byl ocejchovaný, jako asi téměř každý tehdy žijící Němec. Ale přemýšlím o tom, jaký to asi bylo. Vrátil se do míru. A co ho čekalo doma? Mírov! Věznice. A do roka byl vyhnanej, nebo odsunutej, chcete-li.

* Co ještě jste vypátral?

Nechci vás tím unavovat…

* Naopak, když jste ochotný o tom mluvit, jsem jedno velké ucho…

Mí starší bratři mají jiného otce než já. Já ho nikdy neviděl, oni párkrát v životě. Našel jsem ho. V jednom městě, kde jsem byl na zájezdu s Partičkou, jsem se za ním stavil. Jeho synové – moji starší bratři to už asi měli uzavřený a neměli potřebu se v tom šťourat. Ale já tu potřebu mám. Zkrátka mě lákalo poznat jejich otce, kterého já znal jen z vyprávění. Na jednom štítu v Praze je napsáno: Seznáš-li staré, pro nové sílíš.

* To jste za ním přijel a řekl: Dobrý den, jsem Igor…

Tak nějak. Pozval mě dál. „Tož co chceš o mně vědět?“ „Nevím, jsem zvědavej na otce svých sourozenců.“ A on mi dvě a půl hodiny vyprávěl celou tu historii, jako kdyby se potřeboval očistit. V bytě měl elektrické klávesy, svoje obrazy – přemalovával pohlednice hradů a nahý ženský. Ta záliba v muzicírování a potřeba malovat mi přijde jako zvláštní kontrast vzhledem k jeho bývalým zaměstnáním.

Pracoval jako horník, později jako lesní dělník. Nakonec mi řekl: „Tož co, já už teďka jenom čekám, kdy chcípnu.“ Bylo to strašně smutný. Pro mně ale bylo přínosný poznat jinou verzi historie než tu, kterou jsem slyšel od svý mámy. Někdy asi není dobrý se šťourat v minulosti, chápu, že někdo nechce, ale já myslím, že je dobrý znát vlastní dějiny.

* Vy jste už vyrůstal v úplné rodině? Měl jste hezké dětství?

Mám docela pěkný vzpomínky, ale matka nás vychovávala sama, můj táta ji opustil, když mi byly dva. Ono to asi nebylo jednoduchý s mojí maminkou… Ale byla pak na nás sama. Tři kluci. Žádná hitparáda. Nejstarší brácha trochu suploval fotra, s prostředním jsme se trošku kousali, když s ním cloumala puberta, a já byl ten nejmladší maminčin mazánek, takže svým způsobem jsem si o to koledoval. Nicméně je třeba říct, že jsem nijak zvlášť netrpěl. Dneska jsme s bratry v pohodě.

* A tátu jste vídal?

Jo. On se snažil. A jeho máma, moje babička to hodně lepila dohromady. Matka byla samozřejmě zhrzená, nikdy mu neodpustila, ale já se s tátou vídal. Myslím, že dělal, co mohl. Snažím se lidi nesoudit. Jsem kritickej, ale nechci bejt zaslepenej. A jsem v jádru optimista. Žena se tomu směje, když po sedmičce dobrého vína začnu mluvit o permanentním odpuštění.

* V jakém smyslu?

Musí se furt odpouštět. Je to křesťanský étos, ale takhle to nemyslím. Spíš myslím zase na ty Sudety. Staré křivdy nebudou nikdy zapomenuty, proto se musí odpouštět furt, pořád, jinak si člověk buduje jen zahořklost a spěje to k nějaké zlobě. A první krok, asi největší kotrmelec je odpustit sám sobě. A taky spolu mluvit. A poslouchat se.

Ivan Vyskočil v nějakým rozhovoru, kdy se ho ptali na smysl života, odpověděl dialogem Boha s biblickým Adamem. Bůh řekl: „Adame, kde jsi?“ Adam byl schovaný, ale odpověděl: „Jsem tady. Skryl jsem se.“ V tom je princip. Od Boha nabídka: Pojď se mnou mluvit. Adam přijímá nabídku k dialogu. A přizná se, že se skryl. Lidi by spolu měli umět mluvit a přiznat se… No ale asi dost, stejně budou lidi říkat, že jsem pánbíčkář a chci bejt zajímavej.

* Mně to připadá hodně silný. Odpustil jste si?

Snažím se o to. Je to proces.

***
Igor Chmela

Vyrostl v Ostravě. Vystudoval železničářskou průmyslovku a u dráhy nějaký čas pracoval. Pak jel kamarádovi Martinu Fingerovi „nadhazovat“ na přijímačky na DAMU a komise ho přesvědčila, aby si taky podal přihlášku. A vzali ho. Hrál v Národním divadle, v Dejvickém divadle a v Divadle Na zábradlí, je zakládajícím členem spolku Verze a dodnes jezdí na šňůry s Partičkou. Hrál v mnoha filmech (mj. Rodina je základ státu, Čtyři slunce, Největší z Čechů, Pravidla lži, Muži v říji) a televizních seriálech. Je ženatý s herečkou Janou Janěkovou, mají tři děti.