Ilona Svobodová2018-07-05T11:19:32+00:00

Project Description

Laťka je vysoko

Pokud ji někde zahlédnete, tak nejspíš rozmazaně, protože kolem vás jen proletí. Herečka Ilona Svobodová totiž neztrácí čas. Musí stihnout divadlo i televizi, dabing, fitko, jazykovku a taky si popovídat se svými dospělými dětmi, dát si víno a užívat si život s novým partnerem. Po smrti svého muže, hudebního skladatele Petra Skoumala, těžko hledala někoho, s kým by si taky tolik rozuměla.

Vyšlo v časopise VLASTA v lednu 2018.

Setkáváme se u vína, ostatně jako už tolikrát za bezmála dvacet let, co se známe. Co pro tebe víno znamená? 

Víno rovná se příjemná chvilka. Zastavení. Víno nikdy nepiju, když spěchám. Víno piju, když jsem s někým příjemným a milým. Nebo když se chci sama mít příjemně. Vína piju hodně. Umím se jím i opít, ale když není dobré, tak si nedám ani skleničku. Jsem mlsná. A piju jen bílé, červené bohužel nesmím kvůli alergiím. I doma si dám. Třeba když žehlím. A u toho koukám na nějaký ty vraždy…

Taky máš žehlení jako alibi pro sledování seriálů? 

No jasně! Nebo večer po představení, když jsem unavená, přijdu domů, napustím si vanu, dám si sklenku bílého a čumím na kohoutek. A s „naloženou“ ve vaně si se mnou vždycky nejvíc povídaly moje děti. Filip, který bydlí se mnou, to dělá dodnes. Sedne si na bidet – oblečenej, samozřejmě, až tak úchylní nejsme (směje se) – otevře si pivo a povídáme si.

Vzácná chvíle, kdy matka nekmitá? 

Přesně. Nemůžu mu nikam utéct. Nedávno volal ségře Adéle: „Máma leží ve vaně. Má bílý víno. Kouká na kohoutek. Normálka. Ale ona k němu i mluví! A francouzsky!“

Opakovala sis slovíčka? 

Jo. Učím se furt, ale dost marně…

TOHLE BYL VELMI OSOBNÍ ROZHOVOR… Známe se dvacet let. Kolik lahví vína jsme tak spolu za ty roky mohly vypít? S Ilonou se totiž popíjí jedna báseň. Od chvíle, kdy jsem jako jediná všema-deseti- píšící spolupracovnice divadelního serveru Scena.cz pod jejím diktátem psala odpovědi na on-line otázky čtenářů, jsme si padly do noty. Vídaly jsme se jen tak na obědě, po jejích představeních nebo na koncertech jejího muže (a mého velkého oblíbence) Petra Skoumala. Ale kromě jednoho smutného povídání pro noviny po smrti jejího kamaráda Vladimíra Dlouhého jsme spolu nikdy nedělaly oficiální rozhovor. Ilona měla pocit, že toho o ní vím až moc. Ale když jsme se k tomu teď pro Vlastu rozhoupaly, došlo mi, že toho ještě hodně nevím. Budeme si to muset příště dopovídat… a pak ještě mnohokrát.

Ale nepovídej, však jsi mi nedávno líčila, jak už zvládáš konverzaci v kavárnách ve Francii. 

Mám pár pokusů za sebou, máš pravdu. A jsem na to pyšná. Letos v létě poprvé, když jsme byli v Paříži s Petrem – to je můj přítel, taky Petr jako můj muž (Petr Skoumal, zemřel v roce 2014, pozn. red.), asi aby se to nepletlo, se mi poprvé po letech všechno nějak spojilo, ten jazyk mi začal dávat smysl. A švitořila jsem s les garcons v kavárnách. Pár vět, pár zdvořilostních frází… nic velkého. Ale byl to krásný pocit.

K jazykům tě prý vedl dědeček. 

Měl skvělý rituál, ke kterému se zase vrátím, až budu mít víc času. Každý den si přečetl odstaveček německy a odstaveček francouzsky, když nevěděl slovíčko, našel si je ve slovníku, a naučil se jedno nad ním a jedno pod ním. Za hluboké totality. Jiní si stěžovali, že nemůžou vyjet, tak proč by se učili jazyky… on studoval. Kouřil u toho dýmku a pil víno. On víno i vyráběl. Byl chemik, měl to jako koníček.

Moment, na Kladně byly nějaké vinice? 

To ne. Dělal víno ze všeho možného. A ročníky pojmenovával podle kladných hrdinů z bible, když se mu víno nepovedlo, tak je přepaloval… sám si vyrobil destilační přístroj. Ale nepálil to podle stupňů alkoholu, jeho měrná jednotka byly centimetry, kam až to v krku pálilo. Měřil to tady od té jamky. Říkal: „Dobré, dvanáct centimetrů!“ A když to bylo víc, tak moje máma, lékařka, radši vzala do laborky vzorek a otestovala ho, jestli to není spíš metanol a jestli nás to nezabije. Když vzorek neprošel jejími testy, už jsme tím jen čistili třeba hlavy v magneťáku.

Babička s dědečkem tě v podstatě vychovali. Máma a táta nemohli? 

Táta byl voják z povolání, pořád někde na posádkách v jiných městech, do osmašedesátého, než ho vyhodili. A máma byla primářka na zubním, dělala kariéru taky mimo Kladno. Vraceli se na víkend. Neděle jsem nesnášela, naši měli najednou pocit, že se mi musí strašně věnovat, a to mě nekonečně štvalo. Já si dost legrace a všeho užila s dědou. A babičkou. Děda byl zakládající člen skautinku, na procházkách mi ukazoval listí a kytky, učil mě odlévat stopy, poznávat zvířata. A taky pít víno a hrát mariáš.

Budu si dělat čárky pokaždé, když řekneš víno! Jaký vztah jsi měla s rodiči? 

Hm. Komplikovaný. Měla jsem štěstí, že babička a děda byli tak úžasní lidé. Ale pochopitelně vztah dítě naváže s tím, kdo ho formuje, kdo z něj dělá člověka, což byli víc prarodiče než rodiče. Myslím, že jsem kvůli tomu tak strašně lpěla na tom, abych mohla být se svýma dětma co nejvíc. Navíc, když byly obě tak těžce „vyležené“.

Těžké těhotenství? 

Děti jsem strašně moc chtěla, ale pokaždé to bylo komplikované. Adélu i Filipa jsem vyležela v Podolí (Adéla je dcera z manželství s hercem Gustavem Bubníkem, Filip z druhého manželství s hudebníkem a skladatelem Petrem Skoumalem, pozn. red.). S Adélkou půl roku, s Filipem celých devět měsíců. Strašný. Starali se tam o mě hezky, ale bylo to dlouhé a náročné. Filipa pak navíc museli zachraňovat i po porodu… Uteklo mi pár filmů, nějaké divadlo, ale to je jedno. Když to dítě chceš a oni ti řeknou: „Musíte ležet.“ Tak si prostě jdeš lehnout. S Adélou jsem odjela rovnou z jeviště. Hrála jsem Eurydiku v Labyrintu (nyní Švandovo divadlo v Praze na Smíchově, pozn. red.). Byla jsem ve třetím měsíci, omdlela jsem. Záchranka mě odvezla do nemocnice, že potrácím. A už si mě tam nechali. Pak jsem jí to samozřejmě celou pubertu připomínala. Já tě takhle vyležela! A ty mi to takhle oplácíš!?! Ale vážně, myslím, že přes ty puberty a nějaké průsery máme s oběma dětmi harmonický vztah, i když mizely, zase se vracely domů. Myslím, že když je dobrý základ, tak se dají zvládnout i výkyvy.

Při dětech jsi ale pořád točila a hrála divadlo… 

Chtěla jsem dokázat, že je možné dělat dobře své povolání a zároveň s dětmi být co nejvíc. Samozřejmě, že jsme měli různé chůvy a tety, ale zároveň jsem nikdy neměla pocit, že bych je „odložila“. Pracovala jsem hodně. I Petr pracoval. Začal s námi žít, když byla Adélka malinká. Kdykoliv byla chvilka, byli jsme s nimi. Adélka si nejlepší hlídací tetu sehnala sama. Byla vždycky praktická. Jedné úče ve školce řekla: Já vás mám ráda, nechcete nás hlídat?“ A ona řekla: „Já ne, ale moje ségra.“ A to byla Iva. Zlatá Iva. Studovala speciální pedagogiku. S Filipem byla od miminka. On dlouho nemluvil, ona si „na něm“ napsala diplomku. Hrozně mu pomohla. Vzájemně jsme se milovali. A je až úchylné, že svoje děti pojmenovala taky Adéla a Filip. Filip teď pracuje s postiženými dětmi. Když začínal, obracel se často na Ivu. Krásné pouto.

Jak jste se potkali s Petrem Skoumalem? 

V divadle Labyrint jsme na sklonku 80. let dělali takové pořady, trochu na hraně tehdejší „oficiality“. Jmenovalo se to Res Publika. Zvali se tam hosté, kteří měli jinde zakázáno vystupovat, takže se nikdy nevědělo, jestli to soudruzi nezarazí. Petr tam hrával na piano. A s ním vždycky chodil Emil. Pes. Petr šel pomalu přes jeviště k pianu. A za ním se táhl stejně líným tempem Emil… a nějak si se mnou začali.

Ani se neptej, s kým jsem jezdila! Se Zemanem. No fakt. Říkal mi „Ilon, nejsem rozčepýřen?“ Tenkrát to všechno fungovalo.

Začal si Emil, nebo Petr? 

Jasně že Emil. Ten si mě očuchal první. Nedávno jsem napsala o Emilovi povídku. Díky těm Res Publikám byl Labyrint hnízdo revoluce, ale i předrevolučního hnutí. Jsem vystudovaná sekretářka – mám státnice z těsnopisu a psaní na stroji – takže jsem opisovala leccos. Mám na svědomí i nějaké ty kopie Několika vět (dokument vypracovaný hnutím Charta 77 na jaře roku 1989, pozn. red.) Kvůli tomu jsem měla chvíli i stopku v televizi, dělali na mě nátlak, že když ustoupím, budu zase točit. Tehdy jsem se i bála, co bude, že přituhuje. Dokonce mi jednou v pět ráno zvonili u branky estébáci. Mluvila jsem s nimi přes dveře, tvrdili, že hledají někoho, kdo tam vůbec nebydlel… neotevřela jsem a nic dalšího se nestalo. Ale bylo to divné. Tehdy jsme ještě nebyli s Petrem, ale manželství s Gustavem už bylo v rozkladu. Pak mi v televizi řekli, že mě nechají točit, když budu ve Slušovicích uvádět ministrům Silvestra. Že budu jako ozdoba. A já nechtěla. Na toho Silvestra jsem se vykašlala… Nakonec z toho nic nebylo, přišla revoluce a zákazy byly pryč.

Revoluci jsi prožila jak? 

Celé dny a noci jsme trávili v divadle.

Patřila jsi mezi herce, kteří rozváželi evangelium, tedy zprávy o tom, co se děje v Praze a oč „revolucionářům“ jde, po republice? 

Jistě. Ani se neptej, s kým jsem jezdila! Se Zemanem. No fakt. Říkal mi „Ilon, nejsem rozčepýřen?“ Tenkrát to všechno fungovalo. Byl ironický, lidi ho obdivovali. V rámci možností jsme si tehdy rozuměli… teď už bychom si asi nerozuměli. Ale byli jsme docela úspěšná dvojice, mě lidi hodně znali z televize… Zeman měl charisma, byl vtipnej. Měli jsme narváno.

Ale to už jsi s Petrem chodila? 

Byla jsem zamilovaná, ale nebyl moc čas. Furt jsem někde jezdila tou starou sto dvacítkou, která netopila. Celá vymrzlá jsem se v noci vracela do Prahy, často jsem skončila u Petra. Zahřála se. A ráno v pět zase vstala a jela… a dýchala na zamrzlý okýnko a myslela na něj i na to, co se kolem děje. Bylo to hezký.

Kdy jste se brali? 

V roce 1991. Byla jsem těhotná s Filipem, takže ležák v porodnici. Ale dali mi na svatbu „opušťák“. Tehdy byli všichni naši kamarádi Havlovými poradci, tak Láďa Kantor říká: „Vezmete se na zámečku v Roztokách, já to zařídím.“ Za svědky nám šel Pavel Šrut a Leoš Suchařípa. A oni si spletli hodinu, byli tam o dost dřív, seděli v cukrárně a pili vodku… a stačili se lehce „upravit“. Po pravdě, Leoš byl úplně nadranej, já rizikově těhotná… Taková parta! Petr prosil oddávajícího, aby to vzal rychle, aby nám Leoš vydržel na nohách. „Kde to mám podepsat?!“ pořád do toho vpadával. Pak se jelo k nám a pokračoval mejdan. Leoš učil psa Emila pít vodku. Prý to musí umět každej slušnej pes. Než jsme mu to zarazili, tak si Emil fakt líznul a trochu se motal a pak strhnul závěs s třásničkama.

Tvoje rodina se vůbec s komunisty moc nekamarádila, že? 

Kdepak. Celá naše antikomunistická historie začíná u dědečka – toho chemika, jak jsem o něm mluvila –, který býval jedním z šéfů Poldiny hutě na Kladně. Po roce 1948 musel odejít, ale naštěstí žádná další perzekuce, dělal pak účetního. I byt naší rodině zůstal, z neznámých důvodů to těm komoušům nějak uniklo… A byl to opravdu velký byt, hodně velkých pokojů, obrovská zahrada. Na dědečka vzpomínám skoro každý den. Vedl si od 68. roku deníček, jak dlouho tady jsou Rusové. Bylo mi strašně líto, že se nedožil jejich odchodu. Dědeček byl táta mé mámy. Můj táta býval elitním důstojníkem, v roce 68, když vyjádřil nesouhlas se vstupem okupantů, ho z armády vyhodili a strčili na podřadné práce. A Kladno je maloměsto, tam se všichni znali a bohužel i hlídali navzájem, psala se udání… Já jsem dělala zkoušky na několik gymplů v celým kraji, ale vždycky tam se mnou přišel rovnou i nějaký dopis o tom, z jaké jsem rodiny. Na žádný gympl mě, jedničkářku, nevzali. Tak jsem „vystudovala“ na tu úřednici.

Ale pak ses dostala na konzervatoř. 

Zvláštní souhra okolností. Talentovky byly v zimě 1978, po Chartě. A soudružka u přijímaček s tím, co bylo v Chartě, nějak zvláštně sympatizovala, nebo chtěla být prostě za hodnou, tak řekla, že v helsinských dohodách (Charta 77 připomínala závazek ČSSR z Helsinek o dodržování lidských práv, pozn. red.) je, že děti nemají trpět za své rodiče, a pokud soudruh předseda komise uzná, že mám talent, tak strana prý nemá nic proti tomu, abych studovala. Takže mě milostivě pustili na konzervu. Nechci ze sebe dělat nějakou trpitelku, ale mluvím o tom, aby se na tu dobu nezapomnělo. Protože se zapomíná.

Tatínek tvého prvního muže Augustin Bubník byl mistr světa v hokeji z roku 1949. Celý tým pak komunisti postavili před soud ve vykonstruovaném procesu, obvinili je z vlastizrady a pozavírali do lágrů. Pan Bubník byl v uranových dolech v Jáchymově. 

Šílený! Měla jsem ho moc ráda, strašně jsem si ho vážila. Všechno to přežil! A ještě v osmdesáti objížděl školy a připomínal dětem a studentům, co ten bývalý režim uměl. Lágr odnesl velmi těžce zdravotně, ale do smrti to byl velmi silný muž a pracoval ve spolku protikomunistických bojovníků.

S jeho synem, tvým prvním mužem, jste se dali dohromady jak? 

To bylo úplně jednoduché. Chodili jsme spolu během školy a rodiče nechtěli, abychom spolu bydleli, aniž se vezmeme. Já tušila, že to není úplně dobrý nápad, ale udělali jsme to. Pak se narodila Adéla, ale velmi brzo bylo jasné, že naše manželství není dobrý. Svoje tam sehrála i naše práce. Gustav býval dětská hvězda, jenže se úplně nepřehrál do dospělých rolí, já naopak od prváku točila jednu věc za druhou, hrála jsem divadlo, měla jsem hrozně moc příležitostí, čím dál víc. Znáš někoho, komu vydržel vztah od střední školy? Já znám asi jenom Viktora a Janu Preissovy, kterým to vyšlo. Naše manželství vyšumělo, ale nebylo to žádné drama.

V posledních dnech byl Petr vzteklý, rozčilovalo ho, že je bezmocný, nesnesl, když jsem mu chtěla pomoct.

Odsuzoval tě někdo za to, že sis pak vzala o dvacet let staršího muže? 

Vlastně trochu rodiče. Nikdy to úplně neskousli. Přitom to oni mi pouštěli první Petrovy písničky – měli rádi S úsměvem idiota. Pořady, co Petr dělal v Činoheráku s Vodňanským. Znala jsem to zpaměti, zpívali jsme si to všichni… než jsem si Petra vzala. Pak už nikdy. Byla tam vždycky nějaká bariéra. Mně bylo s Petrem tak dobře! Už tehdy jsem si říkala, že i kdyby to trvalo jen pár let, budu šťastná. A ono to trvalo čtvrt století.

Taky jste spolu nemuseli o nic soutěžit, ne? On byl vynikající muzikant, geniální skladatel, nekonkurovali jste si. 

Ano. To byla dobrá výchozí situace. A oba jsme už měli něco odžitého. Byla jsem sice o dvacet let mladší, ale rozhodně si nebral žádnou naivku. Oba jsme pracovali ve stejné sféře, ale každý v jiném oboru, tak jsme si rozuměli, nemuseli jsme si nic vysvětlovat, ale ani závidět. A kdo měl zrovna míň práce, víc se staral o děti. Petr byl zároveň šílený kritik, když už mě za něco pochválil, tak to muselo bejt.

Za co to třeba bylo? 

No tak za nějaká jídla furt! Ale v divadle třeba za Garderobiéra, ve kterém jsem hrála s Martinem Hubou. A občas i za dabing. A to bylo něco. Na dabing byl háklivý, byl schopen odejít z kina a vypnout televizi. Špatný dabing může zničit i dobrý film. Mě ale vychovali staří herci, říkali, že hlavní je mít smysl pro rytmus a cit. A že nesmím vadit. A Petr filmy s mým hlasem snášel, což je poklona. Děti ne, ty mě vypínají, často jim to prý připomíná intonace, kdy jsem na ně křičela, když byli malí.

Petr Skoumal zemřel v září 2014. Byl dlouho nemocný? 

Možná ano, ale my jsme to nevěděli. Jen strašně zapomínal, toho jsem si všímala delší dobu. I děti si všimly. Měl výpadky v textech, které zpíval třicet let! V životě nebyl u doktora, odmítal jít na vyšetření. Nakonec jsem ho dokopala zajít k lékaři, ale trvalo to dlouho. Myslím, že kdyby šel k doktorovi dřív, nemuselo alespoň dojít na hádky a výlevy a nedorozumění, které jsme s ním v poslední době zažili. Zpětně víme proč. Petr měl obrovský nádor v mozku, že se mu v hlavně všechno měnilo, jak to tlačilo na různá centra, proto uměl být najednou i strašně protivný, nedůtklivý. I proto teď dělám akce na podporu prevence různých nemocí. Leccos se dá zachránit. I když u Petra tomu možná ani nešlo předejít. Když už ale k doktorovi přišel, bylo každopádně pozdě. Bylo to všude…

Rozloučili jste se? 

Bylo to tak rychlé… V posledních dnech byl Petr vzteklý, rozčilovalo ho, že je bezmocný, nesnesl, když jsem mu chtěla pomoct. Chystala jsem zázemí, aby mohl být doma, ale k tomu nedošlo. Asi naštěstí. On by to nezvládnul. Byl pět dní v nemocnici… pak usnul. A po sedmi dnech spánku umřel. Lékaři mě ujišťovali, že ho to ani nebolelo. Je to zvláštní druh rakoviny, která jde rychle, ale nebolí… Milosrdná smrt.

To sebevědomí a vyrovnanost mám až díky Petrovi. On mi věřil, respektovali jsme se. Probudil ve mně dokonce organizační schopnosti, samostatnost a sílu.

Jak to přijal Filip? 

Dozvěděl se to z internetu. Bohužel dřív než ode mě. Patnáct minut po tom, co Petr zemřel, to bylo venku, musel jim to prásknout někdo z nemocnice… Pak nás pořád hlídali, psali, že jsem „veselá vdova“, pořád číhali, s kým se scházím a jestli se směju. S kýmkoliv jsem se sešla, byl to můj milenec. To bych všechno zvládla, ale Filip to celý nesl dost těžce. I dědické řízení bylo náročné.

Zatímco bulvár hledal tvého milence, vy jste se v tichosti dali dohromady s architektem Petrem, co jsi s ním byla v Paříži… 

To jsem jim vypálila rybník. A dozvědí se to asi až z našeho rozhovoru. I když, možná jsme už pro bulvár trochu nudní. Nikomu nezahýbáme. Nebydlíme spolu. Jen se scházíme.

Stejně gratuluju, že jste se „našli“. Mám kamarádky, které jsou po rozvodu, a vím, jak je těžké najít nového partnera. Člověk už ví, co nechce, laťka je možná vysoko, že? 

Přesně. A ještě si vem můj známej obličej! A Petr nastavil laťku opravdu hodně vysoko. A nepotřebuju hnízdit, na to jsem stará. Chci jen občas a někým být. Zároveň jsem ráda sama. Potkala jsem pár mužů, ale chyběla mi u nich vzdělanost. A empatie. V tomhle bylo těžké Petra překonat. Když jsem přijela domů z divadla a do tří do rána jsme pili víno a povídali si… Ale já znovu potkala takového chlapa. Zase si s ním můžu do noci povídat. Chvilku to trvalo, ale stojí to za to. Po těch zkušenostech už je člověk vděčný za všechno, co je hezké. Strašně si to užívám. Milence si člověk sežene celkem snadno, ale člověka, se kterým si budete hluboce rozumět, to je mnohem těžší.

Co tě znám, působila jsi na mě dojmem vyrovnané a silné ženy, aktivní jak trysková myš, sportuješ, učíš se jazyky, hraješ o sto šest, navíc ráda vaříš, vychovala jsi dvě děti, žádná puťka domácí. Byla jsi taková vždycky? 

Myslím, že ne. Tohle je ze mě díky Petrovi. Skoumalovi. To sebevědomí a vyrovnanost mám až díky němu. On mi věřil, respektovali jsme se. To on ve mně dokonce probudil organizační schopnosti, samostatnost a sílu. Před ním to bylo slabý. Předtím jsem svoje chlapy spíš „dotovala“, až s Petrem jsem zažila to, co je rovnocenné partnerství. Nikdy mi neubližoval a neponižoval mě. Dokázali jsme spolu bujaře propít noc. Ale i mlčet. Umím být i hospodyňka, zvlášť, když byly děti malé, tak jsem se hodně starala o domácnost, uklízela a vařila, ale nikdy ne proto, že by mi to někdo nařizoval nebo mě stahoval do kazajky. To jsem zažila v prvním manželství. Od té doby nesnesu, když mi někdo něco diktuje. *

***

 

VIZITKA

Ilona Svobodová (1960)

* Narodila se 20. června v Kladně.

* Působila v Divadle Labyrint (dnes Švandovo) a v Divadle v Dlouhé. Nyní je na volné noze, hraje např. v Divadle u Valšů ve hře Drahá Mathilda.

* Po léta ji vídáte v nekonečném seriálu Ulice. Je zkušenou dabérkou, hlas propůjčila mj. Michelle Pfeiffer, Demi Moore atd.

* Jejím prvním mužem byl herec Gustav Bubník, s ním má dceru Adélu. V roce 1991 se vdala za hudebníka Petra Skoumala, spolu mají syna Filipa.

* Petr Skoumal zemřel před třemi lety. Herečka si našla nového partnera.

Foto: Lenka Hatašová