Project Description

Zvuk ticha

„Slyšeli“ jste v kině Tobruk, Tři sezóny v pekle, Kuky se vrací, Ve stínu nebo Grandhotel? Tak to jste slyšeli Českým lvem pětkrát oceněnou práci zvukaře Jakuba Čecha. Vyrobit ve filmu věrný zvuk vojenské vřavy, ale i obyčejných kroků, natožpak milostné scény, to je zapeklitá alchymie. A zdaleka nejen proto, že – slovy mistra zvuku Jakuba Čecha – „absolutní ticho na zemi nezažijete“.

Vyšlo v magazínu Víkend MF DNES v listopadu 2016

* Jste lovec zvuků?

Jasně, to patří k profesi. Skoro pořád u sebe mám nějaké nahrávadlo. Když slyším zajímavý zvuk, okamžitě zmáčknu „record“. Hlavně v cizině. Točím si zvuky, které nejsou běžně dostupné v archivech. Třeba když jsme točili Tobruk v Tunisu, nahrával jsem si na procházce muezziny a pak jsme je ve filmu použili do atmosféry. Podobně jsem si v Gruzii nahrával ruch tržiště, nemocnici, školu…

* Taková místa ve zvukových bankách nejsou?

Jsou. Ale je tam třeba jen škola anglická nebo česká. Já potřeboval gruzínskou, má přece jen jiný charakter, a to nejen jazykový, poznáte to, i když „hraje“ jen z dálky. Svůj archiv si rozšiřuje každý zvukař neustále. Když třeba točíme ve filmu scénu s nějakým autem, nahraju si příjezd, odjezd, bouchnutí dveří… A pak už mám tento typ vozu zaznamenaný i propříště. Od Vratných lahví jsem vybavený zvukem balonu. Proletěl jsem se jednou sám, natočil si zvuky hořáku, když přidá plyn, když ho ubere, dopad balonu na zem, tažení proutěného koše po strništi…

* … bos. To je shodou okolností poslední film, na kterém jste dosud pracoval. Do natáčení s Janem Svěrákem jste skočil rovnou po čtyřech měsících, kdy jste šel takzvaný Pacific Crest Trail po západním pobřeží USA.

Ale mentálně jsem se nevrátil dosud, a to jsem čtvrt roku zpátky. Tenhle film byl důvodem, proč jsem šel o měsíc kratší dobu, než tuto trasu většinou lidi chodí, abych stihl začátek natáčení. Strašně jsem se na tu práci těšil. Do Ameriky jsem odjížděl s pocitem vyhoření, práce jsem měl plný zuby… A tam jsem si uvědomil, jak moc ji mám rád.

* Takže žádný nový život poutníka mimo civilizaci?

Jsou tací, co po téhle cestě zahodí starý život a odstěhují se do hor a začnou pást kozy. U mě to nenastalo. Bojím se silných slov, ale i já jsem tam určitě leccos přehodnotil. Hlavně svůj workoholismus. Doufám, že si teď budu daleko víc vybírat práci. Nemusím dělat všechno, svět se beze mě obejde. Předtím pro mě neexistovalo nic jiného než práce, šest dní v týdnu, dvanáct čtrnáct hodin denně, neuměl jsem moc oddělit soukromý život od pracovního. Ale před třemi lety jsem začal mít zdravotní problémy. Doktor mi položil nůž na krk: buď radikálně změním životní styl, nebo tu dlouho nepobudu. Přestal jsem pít, začal jsem líp jíst. A chodit. Po prvním čtrnáctikilometrovém výletě jsem málem umřel. Představa, že bych měl jít Pacific Crest Trail, byla pro mě srovnatelná s představou, že bych měl přistát na Měsíci.

* Šel jste 121 dní. Kolikátý den jste přestal myslet na práci a na zvuky?

Měl jsem čtyři fáze. První měsíc jsem myslel na to, že mě bolí nohy, mám puchýře, rozedřená třísla, bolavá ramena. Druhý měsíc jsem přemýšlel o životě, co jsem udělal dobře, co blbě, co bych měl dělat jinak. Třetí měsíc jsem myslel už jen na své nejbližší a na pánaboha. Až čtvrtý měsíc – nic. Jenom: „Támhle je potok. Mám hlad. Chci spát. Mám hlad. Bude pršet. Mám hlad. Je hezky. Mám hlad.“ Cítil jsem se svobodný, nebyl jsem rušený žádnými informacemi z okolního světa. Ušel jsem 4 448 kilometrů s batohem vážícím šest a půl kila a byl to asi nejšťastnější čas v mém životě.

* Jaké nejhezčí zvuky jste na cestě slyšel?

Fascinovala mě místa ve výšce okolo 4 000 metrů nad mořem. To ticho! Vůbec žádní ptáci, žádný hmyz, maximálně vítr, ale často ani to ne. Slyšíte jen svoje kroky. To asi jinde nezažijete.

* Ticho, to je velké zvukařské téma. Významná „ticha“ ve filmech bývají zvýrazněná nějakým zvukem. Přeskakuje deska, kape voda. Proč?

Ticho jako takové, absolutní ticho, nikde na zemi nezažijete, vlastně ani v těch čtyřech tisících metrech. Maximálně tak v „mrtvé komoře“, která se používá pro akustická měření, ale z toho ticha byste se za pět minut zbláznila. I když si v hlubokém lese řeknete: „Slyšíš to ticho?“ nejspíš tam budou zpívat ptáci nebo uslyšíte zurčící potok, tlumený hukot aut v dálce.

Kdyby se tady v kavárně vypnula hudba a všichni zmlkli, pořád toho uslyšíme dost. Kávovar, ledničku, tramvaje na ulici nebo šustění bundy, jak se támhle slečna obléká. Filmové ticho je terminus technicus, je to dramaturgický prvek. Musí se připravit, nejlépe nejdřív vygradovat nějakou hlasitou pasáží, aby byl zlom působivější. A pak využít výrazný tichý zvuk – tikání hodin, vrzání větráku, plápolání vlajky.

* Máte nějaký příklad dobře vystavěného ticha?

Vybavíte si úvodní scénu z filmu Zachraňte vojína Ryana? Vylodění na pláži v Normandii. Strašná řež, vřava, krvavá jatka. Pak přilítne granát. A hlavní hrdina na chvíli ohluchne. Slyšíte jakoby pod dekou zatlumenou probíhající bitvu. A výrazný pískající tón. To je filmové ticho. Divák si o to víc uvědomí hrůznost situace, než kdyby se pokračovalo v „ratatabum“. Sám moc rád ve filmu pracuju s nějakým třetím plánem, kdy si divák nějaký zvuk vůbec neuvědomí, ale působí na něj.

Třeba ve Vratných lahvích: Tkaloun s Tkalounovou sedí doma a ona mu vyčítá, že se jí nevěnuje, že radši pořád někde trajdá. V pokoji je ticho. Jen za zdí tlumeně hraje piano. Někdo cvičí stupnice. Mechanický zvuk, pořád dokola, ale ten pianista dělá chyby. Nesoulad. Jako mezi těmi manžely. Honza Svěrák tomu zpočátku moc nevěřil, obával se, že to bude odvádět pozornost. Tak jsme tu scénu zkusili pustit pár nezasvěceným lidem a pak se zeptali: „Co říkáte tomu pianu?“ „Jakýmu pianu?!“ Jeho přítomnost si vůbec neuvědomovali, jen podvědomí s tou informací pracovalo a umocnilo tak celkové vyznění scény. Takové věci mě baví.

* Co se ve vašem oboru nejvíc změnilo od doby, kdy jste studoval zvuk na FAMU?

Jsem rád, že se moje generace ještě učila stříhat na magnetickém pásku. Fyzicky pěkně nůžkami. Stříhat a slepovat. Museli jsme o tom víc přemýšlet, každá změna byla časově náročná. Teď děláme všechno digitálně. Princip skladby zvuku zůstal stejný, dřív se ale míchalo z méně stop, třeba z dvaceti, dnes to bývá tak šestkrát tolik.

* Protože to počítače umožňují? Ručně byste se asi ustříhali k smrti, ne?

Jo, na tom asi něco bude. Je to mnohonásobně rychlejší a technicky snazší, tak zbývá energie a čas na experimentování. Ale hlavně se za ta léta posunula funkce zvuku ve filmu. Dřív šlo především o to, aby bylo rozumět dialogu, a dramaturgicky se pracovalo maximálně s hudbou. Dneska do toho můžete vnášet desítky motivů, ruchů, hrát si s atmosférou, vyprávět zvukem. Co se ale změnilo úplně, to je tendence natočit maximum v kontaktním zvuku, přímo na place. Když nebyly zvukové kamery, všechno se muselo dotáčet v postprodukci, teď je to naopak.

* V čem je to výhoda?

Je to věrohodnější. Představte si, že někdo běží v dešti polem a křičí: „Vy jste mi zabili tátu!“ Tam je silný emocionální prožitek té chvíle, herec se do situace může lépe fyzicky vcítit. A pak si představte toho samého herce, jak sedí v teple ve studiu s kafem na stolečku, kouká na obrazovku a snaží se trefit s dialogem sám sobě do pusy: „Vy-jste-mi-za-bili-tá-tu.“ Tenhle způsob práce s sebou ale zároveň nese nutnost přísnější disciplíny na place.

* V jakém smyslu?

Dřív bylo jedno, jestli si někdo deset metrů od kamery povídá nebo jestli kolem jede vlak. Teď se všechno musí daleko víc hlídat včetně zvonění mobilů. Je potřeba, aby na zvuku spolupracoval celý štáb. Film děláme všichni dohromady, jde nám o stejnou věc, tak by si neměl každý hlídat jen to svoje, ale musí respektovat ostatní složky. Mě může vzít čert, když se dívám v kině na film a vidím, jak hercům čouhá mikroport z kravaty nebo mají od mikrofonu bouli na triku.

Já chci mít nejen dobrý zvuk, ale taky chci, aby dobře vypadalo to, co snímá kamera, tak i já někdy ustoupím „studiové kvalitě“, pokud to pomůže vyprávěnému příběhu. Ve škole nám někdo říkal, že filmový zvuk je jako chrámová hudba, má sloužit tomu, aby se člověk soustředil na to podstatné. Dobrý zvuk si ve filmu neuvědomíte. Když v kostele začne někdo zpívat falešně nebo naopak až příliš krásně, vytrhne vás to z koncentrace.

* Prý musíte často zvuky tlumit, aby působily autenticky. Proč?

Kvůli vyrovnání hladin zvuku a kontinuitě střihu… Slyšíte to? (zpoza kavárny se ozývá vrtačka) Už jsem myslel na to, že bych tam poslal někoho od produkce, aby je usměrnil. (směje se) To je přesně ono. Cokoli ve filmu zazní, musí mít pro příběh nějaký význam. Zároveň pokud by se ve filmu měla ozvat vrtačka, nesmí přehlušit dialog, není-li to záměr. Je jednodušší doplnit takový zvuk dodatečně a mít kontrolu nad jeho hlasitostí. Často třeba podlepujeme hercům podpatky, aby neklapaly, a pak kroky dotáčíme v postprodukci.

Přestavte si dva lidi, jdou chodbou a povídají si. Scénu točíte v několika záběrech. Detail, polodetail, celek… S každým střihem je pak mikrofon někde jinde, takže se mění charakter kroků i intenzita a mechanické změny mohou působit rušivě. Když kroky doděláme ex post, krásně se jednotlivé záběry propojí v celek a divák je více vtažen do děje. Podobně zvuk uvnitř auta. Kdybychom točili reálně za jízdy, bude se s každým střihem měnit intenzita a otáčky motoru. Tak se točí bez motoru, auto se veze na nízkém návěsu nebo se vleče na tyči. Zvuk motoru se přidá až ve studiu. A působí to mnohem přirozeněji. Zažila jste někdy bouračku? Z vlastní zkušenosti vím, že u bouračky nezní skoro nic.

* Zato ve filmu kvílení brzd…

… pak výkřik. Obrovská rána. Vysypání skla. Vrzající plechy. Syčení motoru. Kutálející se poklice z kol.

* V jakých nejextrémnějších podmínkách jste natáčel?

To byl asi už zmíněný Tobruk s Václavem Marhoulem. V poušti. Dodnes ještě z něčeho vysypávám písek, devět let poté. Ten film byl skvělá příležitost pro zvukové nápady, hodně jsme si hráli. Poušť je unikátní prostředí. Stavěli jsme třeba atmosféry na různých druzích větru, jen v úvodní titulkové sekvenci jich máme snad dvacet. Válečný film jako takový samozřejmě nabízí zajímavou práci s výbuchy a střelbou. Například střelba z jednoho kulometu je vyskládaná asi z patnácti zvuků, výsledek je stylizovaný. Je to zvuk reálného kulometu, přidané cvakání závěrníku, vylítávající patrony, zvýrazněná exploze po každé střele, rachtání pásu s nábojnicemi…

A pak je to reálnější než realita. I v Tobruku jsme si hráli s tichem. Honza Meduna bloudí pouští, má halucinace, myslí si, že je sám na světě, že všichni kamarádi umřeli… Nepadne jediné slovo, hudba minimální. Celé to stojí jen na ruších a atmosféře pouště. Mnohem víc než válečné scény, kterých tam nakonec ani moc není, mě bavily tyhle chvíle. Nebo nuda v zákopu před útokem, kdy naprázdno cvaká závorník, jemně šustí písek a je slyšet dech vojáků. To je daleko intenzivnější, silnější a těžší. Vlastně nejtěžší je udělat zvuk pro intimní drama o dvou lidech.

* Co třeba milostná scéna?

No… Tady nás naštěstí nejčastěji zachrání hudební skladatel.

* A ten váš nejtěžší zvuk?

Zvukařská výzva byli třeba Tři bratři. Je to muzikál zpívaný naživo. Na rozdíl od klasického muzikálu, kdy se točí na playback, jsme 95 procent zvuku včetně všech písní nahrávali přímo na place. Herci dostali skrytým naslouchátkem instrumentální podklad a zpívali naživo. Když se jeden z bratrů prosekává křovím a do toho zpívá, zní to jinak, než by to nazpíval v klidu ve studiu. Ve studiové verzi se hlas ani nezachvěje, ta dokonalost by nebyla věrohodná. Nejsme sice první na světě, kdo muzikál točil tímto způsobem, dělala se tak třeba Mamma Mia! nebo Bídníci, ale tyto filmy točili v kontrolovaném prostředí, převážně v ateliéru, mikroporty měli umístěné venku na kostýmech s mikrofony v záběru a odmazávali to v postprodukci. O tom bychom si s naším rozpočtem mohli nechat zdát. Točili jsme v reálech se skrytými mikrofony jako každý jiný film. A povedlo se!

* Je nějaký zvuk, který funguje jako váš podpis? Že se ho snažíte dostat do každého filmu?

Ve všech filmech, které jsme dělali v našem studiu Soundsquare, zazní v pozadí věta „Stává se, že prší“. Začal s tím kdysi Marek Hart, věta je vystřižená z atmosféry kolínského náměstí, kterou nahrál na začátku 90. let. Nám ostatním se to tak líbilo, že ji používáme taky – náš skrytý podpis. Taky mám rád zvuk rorýsů, ze školních let se mi vybaví volné odpoledne u nás doma, kdykoli mám líné odpoledne ve filmu, dám tam rorýse. Nebo křik dětí v dálce, radostnej, když se honí a smějou. Zvuk deště na parapetu. Zvuky spojené se vzpomínkami z dětství, které máme všichni podobné, tak je na tom možné postavit atmosféru okamžiku.

***

Jakub Čech (43)
Mistr zvuku. Člen studia Soundsquare. Má pět Českých lvů a šest nominací (mj. Tobruk, Vratné lahve, Samotáři, Pouta). V 10 letech dělal první „rozhlasové vysílání“ z pokoje do pokoje, zároveň z něj rostl muzikant – basák. Dlouho se nemohl rozhodnout, jestli FAMU, nebo konzervatoř. Vyhrál film. Ale kdykoli může, hraje na ukulele.