Jan a Vojtěch Vondráčkovi2020-01-15T18:27:26+00:00

Project Description

A víš, kdo ji zabil?

„Mladej vypadá úplně stejně jako Vondrys, když k nám skoro před čtvrt stoletím přišel do divadla,“ zní hlasy z Divadla v Dlouhé. Jan a Vojtěch Vondráčkovi, otec a syn, výrazní představitelé dvou hereckých generací. Jan se v osmi letech musel vyrovnávat se smrtí svého otce. Když nedávno na jevišti zkolaboval, přehodnocoval Vojtěch tezi o tátově nesmrtelnosti. Mají se rádi, obdivují se, ale jsou k sobě i krutě kritičtí.

Vyšlo v časopise Glanc v dubnu 2019

Prohlížela jsem si vaše facebookové profily, máte tam spoustu společných fotek. Nenarafičili jste to na mě? Jan: Ne. Rád fotím a ono se to trochu nakupilo…

Vojtěch
: A já tam vlastně skoro nic nedávám, když se potkám s tátou, on nás vyfotí a označí a já pak mám plnej Facebook fotek s tátou.

Jan: Vojta má smůlu, že je k focení ochotnější než starší syn, toho ulovit je vzácný.

Každopádně to působí hezky. I když sociální sítě jsou takovou výkladní skříní, kterou si každý aranžuje sám. Můžeme věřit, že váš vztah je tak hezký, jak to vypadá?

V: Máme hezkej a pevnej vztah. Prožili jsme spolu šílenou pubertu. Moji pubertu. A když jsme přežili, tak nás to utužilo.

J: Máme se rádi, proč bychom neměli, navíc jsme si hodně podobní!

V: S tím jsem se už taky smířil…

J: Vojta s tím měl dost problém. Když dělal přijímačky na DAMU, varoval mě, abych o tom nikomu neříkal, aby si ho se mnou nespojovali a aby si to vybojoval sám. Povídám: „No, synku, to bude těžký! Vždyť tě půlka komise zná od malička!“ Takže když jsem někoho z těch našich kamarádů potkal, říkal jsem jen: „Proboha, jestli nemá talent, tak ho neberte! Ať není nešťastnej.“ Ale už jsem se smířil s tím, že talent má.

Jak vypadala ta Vojtova puberta?

V: Byl jsem dost volnomyšlenkářskej. A potřeboval jsem si ověřit spoustu věcí, jak fungujou.

J: Obrazně řečeno, že litím vody do kyseliny zlato nevznikne… Z toho může být spíš nebezpečný gejzír.

V: No právě. Zkoušel jsem leccos. A taky jsem mizel, táta mě hledal a vždycky našel.

J: Bylo to divočejší, ale dalo se to přežít. S perfekcionistou je to těžký.

Jak to?

J: Vojta se vždycky trápil tím, že věci nejsou dokonalé, jak by si představoval.

V: To je myslím i tátův problém, pozor!

J: Ale já už jsem se s tím smířil a umím s tím pracovat. Vojta se trápil. Na střední škole studoval animaci, udělal třeba krásný film, který se mi líbí dodneška, ale pořád nebyl spokojený a trápil se, že je to blbý.

A Vojta z domu utíkal, protože to doma nebylo perfektní, tak hledal dokonalost jinde?

V: Naopak, domov byl perfektní, nádhera, ale já jsem chtěl objevit úplně všechno. Hledal jsem na blbejch místech, ale dál nevím, co bych k tomu tak mohl říct…

Náznaky si čtenáři vyloží možná hůř, než kdybyste řekl pravdu.

J: Zas tak brutální to nebylo. I když někdy…

V: Jenže, táto, ty zas nevíš úplně všechno. Pojďme od toho…

Hlavně že jste to všechno přežil. Vystudoval jste fotografii a animaci, ale nakonec vás to stejně odtáhlo na DAMU. Volání rodu bylo tak silné?

V: V divadle jsem vyrůstal… od osmi jsem v Dlouhé i hrál. Jenže jsem si myslel, že mi víc sedne být schovanej, nelézt před lidi. Ale postupně mi došlo, že se toho stejně nezbavím, že musím hrát.

J: Když jsem ho poprvé viděl v televizi ve Vraždách v kruhu, kde hrál homosexuálního vraha, překvapilo mě, jak je dobrej. Vídal jsem ho dřív hrát spíš komický figury, tohle bylo silný. A propos, od té doby už Vojta ví, že má číst celý scénář, že?

V: Já si stihnul přečíst jen svoje obrazy, a ještě bez závěrečné scény… Ptal jsem se pak režiséra, jestli je ta učitelka už mrtvá. „Hele, a víš, že většina detektivek začíná tím, že se najde mrtvola?!“ povídá. A pak se zarazil: „A víš, kdo ji zabil, doufám?!“ Pak mi došlo, že jsem ji asi zabil já, a rychle jsem si to o pauze dočetl.

J: Ta nevědomost byla výborná, Vojta hrál vraha, aniž věděl, že je vrah, tak působil jako strašně hodnej kluk. Byl dobrej.
V závěrečné scéně mi došlo, že umí zahrát věci, který já bych v jeho věku nezahrál. Budu se muset smířit s tím, že je lepší.

V: Ale já zase možná v tvým věku nezahraju to, co jsi i přes své staří pořád ještě schopen zahrát. Budu se muset smířit s tím, že máš neuvěřitelnou výdrž…

Četla jsem, že chystáte společný projekt…

J: Kapelu. Plánujeme to už dva roky. Vojta měl kapelu, já měl kdysi kapelu, on má hudbu a texty v šuplíku, já taky. Tak Vojtu napadlo udělat multigenerační kapelu. Už se to začíná klubat, uvidíme…

V: Už aby to bylo a my se mohli vyřádit!

J: Může se stát, že se rozvášníme na pódiu, budeme chtít skočit do davu, ale dole bude jen pár úplně tuhých lidí, kteří se rozestoupí…

V: A to nám nevadí.

J: To nám je jedno!

Honzo, někde jste říkal, že chcete se synem dělat muziku, abyste byli v těsném kontaktu, protože jste v jeho dětství moc nebyl doma. Je to splácení dluhu?

V: Táta sice nebyl doma, ale já byl furt někde s tátou. V divadle, na zájezdech, táta mi nemusí nic splácet, byli jsme spolu dost.

J: Díky. Myslím, že Aškenazyho (inscenaci Malá vánoční povídka) viděli kluci tak padesátkrát… Při mé profesi moc času být doma není, ale snažil jsem se s klukama být co nejvíc. Oni na mě kolikrát v noci čekali do desíti, než se vrátím z divadla, abych jim přečetl pohádku, tak jsem spěchal domů a četl. Můj táta umřel, když mi bylo osm, nechtěl jsem, aby měli dětství bez táty jako já.

Co dělá druhý syn?

J: Studoval japanistiku, překládá do angličtiny, učí se němčinu, zkrátka dělá jazyky. Tenhle talent má po mamince. Ostatně, teď k ní chodí ještě na lekce francouzštiny a on ji za to doučuje angličtinu.

Říkal jste, že vám bylo osm, když umřel táta. Bylo to náhlé, nebo jste se rozloučili?

J: Bylo to náhlý, ale s jeho problémy se srdcem ne až tak překvapivý. To rozloučení mi strašně chybělo. Na pohřbu mi vadilo, že rakev nesmím otevřít a ještě ho jednou vidět a dotknout se ho… Ale pak se mi zdály sny, který mi pomohly se s tím vyrovnat. Tyhle zážitky jsou dokonce zpracovány v představení Sen v červeném domě (inscenace režisérského dua SKUTR v Divadle v Dlouhé), které vychází z našich reálných vzpomínek.

Jak vypadaly ty sny?

J: Začalo to asi týden po tátově smrti, zdálo se mi, že jsem ho potkal na Hlavním nádraží, jako by odjížděl na zájezd, protože hrál amatérsky divadlo… Chtěl jsem jet s ním, ale říkal, že černý pasanty do vlaku neberou, že můj čas přijde. A odjel. Uklidnil jsem se, že někde je. Taky se mi zdávalo, že mezi dvěma pokoji není zeď, ale je tam ještě místnost, kde táta dál žije, to mě taky uklidňovalo. Díky těm snům jsem si tehdy rozloučení s tátou asi nějak odžil. Měl jsem pocit, že se mnou je, že se nic nezměnilo. V bytě jsme měli – a máme, žijeme pořád na stejném místě – starý parkety, když občas zapraskaly, měl jsem pocit, že slyším tátovy kroky.

Jak to pak zvládala vaše maminka?

J: Těžko. Byla o osmadvacet let mladší než táta, připadala si úplně ztracená, bylo to bolavý. A měli jsme existenční problémy, máma měla tři práce, aby nás uživila, aby zaplatila kroužky, protože zase urputně chtěla, abychom měli co nejvíc aktivit, abychom s bráchou nezvlčili a taky tolik nemysleli na smrt. Chodil jsem do dramaťáku, na výtvarku, do sboru, na housle, do orchestru. V podstatě nás připravila na naši práci. Já jsem herec a dělám hudbu, z bráchy je zvukař.

Muselo to pro ni být strašně těžký. Bylo to dlouho od výplaty k výplatě… Ale poznali jsme aspoň skutečné přátele. Moji první kytaru se zesilovačem mi koupil kamarád, který měl těžkou, ale dobře placenou práci. Koupil mi ji a nikdy to nechtěl zpět. Měl jsem příležitost mu to vrátit, když se do svízelné situace dostal po dvaceti letech on. Taky proto se snažím pomoct, když vidím, že je někdo v úzkých. Je to, jako by se uzavíral kruh.

Vojto, vzpomínáte na nějaký dárek, kterým vás někdy táta opravdu zaskočil?

V: V dospívání jsem šermoval a strašně jsem si přál duhovou čepel, z velmi drahýho kovu, která se tolik neláme. Bylo to drahý. A pak jsem ji dostal od táty pod stromeček, to byla frajeřina.

Kam jste to v šermu dotáhl?

V: Nebyl jsem žádná špička, ale tak normálně dobrej, mám pár pohárů, zašermoval jsem si i na evropském turnaji. Někdy se mi po tom stýská.

Využil jste šerm při nějakém natáčení?

J: Využil ho u nás v divadle, když alternoval za Honzu Medunu ve Třech mušketýrech. Byly tam náročné šermířské choreografie a Vojta do nich vplul během pár zkoušek. Když patnáct lidí šermuje, musí to být velice přesný, jinak je to o oko. S Vojtou jsem se cítil bezpečně, ale občas jsem měl pocit, že by přece jenom rád bodl…

Zažili jste na jevišti nějaký úraz?

J: Během Ibsenova Eyolfka jsem si roztrhl ruku o zábradlí, osmicentimetrová jizva z toho nakonec byla. To nebylo pěkný, to představení jsme nedohráli…

V: Ten večer na nás s bráchou vyskočil na netu titulek ve smyslu: Jan Vondráček vykrvácel na scéně… To ve mně teda hrklo. Volal jsem tátovi, ten to nebral. Pak ale volali z divadla, uklidnili nás, že je v nemocnici a živej.

J: Mám nízký tlak, a jak jsem ztrácel krev, začal jsem trochu kolabovat, tak mi dali kapačku. A když mi ruku odoperovali, sestra se zeptala doktora, jestli mi tu kapačku už může odpojit. Doktor říkal, že ne, prý jsem pořád hrozně bledej. „Ale on má už tlak 180,“ hlásila sestra. Doktorovi to bylo divný… pak mi došlo, že mě vezli rovnou z jeviště a že mám pořád na ksichtě tu nejsvětlejší tělku…

Co vy, Vojto?

V: Jen jsem si párkrát rozbil hubu, dost zakopávám. Naposledy na veřejné generálce Vladaře. To bylo opravdu vtipný. Chtěl jsem si tam původně prosadit gag, že jeden ze státníků mizí z jeviště takovým blbým krokem, pak špatně došlápne a slítne, ale všichni řekli, že to je úplná blbost, že v žádným případě. A já na veřejný generálce jdu a najednou blbej krok a slítnu. Všichni si mysleli, že jsem si to tam procpal…

A tuhle jizvu máte odkud?

V: To jsem spadnul ze střechy, zase jeden blbej krok. Chtěli jsme vidět východ slunce… sletěl jsem z parapetu. Vyrazil jsem si dech. Takhle jsem měl před očima ruku s hodinkama, odtikávaly můj čas… Ostatní byli v klidu, nevyhodnotili můj pád jako závažný, jen zpívali: Vondráček Is Falling Down… pak mi dech naskočil, šel jsem si utřít krev a šel jsem spát… Jo, ale táta jednou zkolaboval přímo na jevišti.

Vážně?

J: Přechodil jsem dvě chřipky. Víte, jak to chodí v divadle? Voláte, že máte 39 horečku… A odpověď zní: „To je blbý. A přijdeš po svých, nebo chceš taxíka?“ Vždycky jsem to nějak dal. Jenže pak došlo na Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách, na fyzičku to nejtěžší, co hraju. A mně se v půlce prostě vypnul organismus, nemohl jsem se pohnout ani dýchat.

V: Tehdy jsem tam byl. Poprvé v životě jsem slyšel, jak tátovi není rozumět. Divný. Bylo mi jasný, že se něco děje. Vyběhl jsem do zákulisí… táta se složil. Za chvíli už ho vezli na vozíku k sanitce. Cestou mi začal celej rozklepanej diktovat hesla k účtům, a kde najdeme závěť. Já ani nevěděl, že má závěť!

J: To jsem trochu žertoval, závěť nemám do dneška.

V: Ty nemáš závěť? Tak to mně teda vtipný nepřijde…

J: Stejně bych tě vydědil…

V: No nic. Takže, jel jsem s tátou v sanitce…

J: … připadal sis jak v nezávislým filmu…

V: … a přehodnocoval jsem svoji tezi o tvé nesmrtelnosti…

V čem se vám kdy nejvíc líbil táta?

V: Nedávno jsem koukal na záznam Sestry Úzkost, kterou dělal ještě v Dejvicích, režíroval to Pitínský, to bylo něco!
Tátou jsem byl fascinován mockrát, nedokážu vybrat jednu věc, ale taky jsem byl občas zklamanej, říkal jsem mu: „Vždyť to umíš líp!“

Tohle umíte tátovi říct?

V: To umíme oba! Dřív jsem za to tátu neměl rád, někdy jsem se urážel, když mi to po koncertě naší kapely nasolil plnou parou.

J: Tak hrozný to snad nikdy nebylo, ne? Ale slíbili jsme si, že si budeme věci říkat na férovku. Tak jsem mu to řekl. Ale já kritiku taky někdy nevydýchám.

V: Snadno se to řekne, ale hůř udělá.

J: Vojta nesnášel moje: „Bylo to dobrý, ale…“ V: Nesnášel. Ale zpětně vím, jak mi to pomohlo, a taky už vím, že mě táta často chválil. Ale za mými zády.

J: Chválil jsem tě i před tvými zády, ale ty jsi často podléhal mylné představě, že to říkám jen proto, abych ti udělal radost.
Ale teď už jsi starší a moudřejší… V: Ty jsi taky pořád starší a starší a starší… ale stejně tě mám rád. J: Ano. Taky tě mám rád, ale…

***

Vojtěch Vondráček

Narodil se v roce 1994. Vystudoval animaci a fotografi i a poté DAMU. Je členem souboru Divadla Na zábradlí, vidět ho můžete i v inscenaci Vladař v Divadle Komedie. Hraje na housle, baskytaru a zpívá. Hrál mj. v seriálu Vraždy v kruhu, Svět pod hlavou či Kapitán Exner.

Jan Vondráček

Narodil se v roce 1966. Vystudoval DAMU, v roce 1994 nastupuje do souboru vznikajícího Dejvického divadla, s nímž za dva roky přechází do Divadla v Dlouhé, kde hraje dodnes (ale taky zpívá, skládá muziku a hraje na několik nástrojů, podílel se i na vzniku několika inscenací). Má cenu Alfréda Radoka. Je oceňovaný a žádaný dabér (Mentalista, Vočko v Simpsonových), namluvil řadu audioknih. V posledních letech je vidět ve filmech a seriálech (mj. Sametoví vrazi, Příběh kmotra, Lynč, Labyrint, za roli profesora ve filmu Jan Palach byl nominován na Českého lva.)