Project Description

Publikováno v časopise Interview, léto 2015. Foto: Martin Špelda, archiv Divadla v Dlouhé

Nevyzpytatelnost ruské rulety

Divadelní režisér a básník JAN BORNA žije už přes dvacet let s nezvanou „přítelkyní“. Roztroušená skleróza už mu znemožnila chodit a psát prsty na klávesnici. On se ale nevzdává – básně prý bude psát očima. Přes statečné odhodlání jeho veskrze laskavý humor chvílemi zčerná jako noc.

Režisér Jan Borna v lednu 2017 zemřel

Velmi jste mě pobavil svým vyprávěním, jak jste s kolegy vážně rozjímali nad smyslem vaší práce, pak začalo představení pro děti a uprostřed se zvedla holčička a na celý sál povídá…

„Asi pudu kadit.“ Jo. Asi pudu kadit je naše záchrana. Nádherný. Asi pudu kadit nám vždycky připomene, že se nesmíme brát moc vážně. Není nic strašnějšího, než když se dojímáte sami nad sebou. To je peklo, není nic hroznějšího. Když slyším některé Pány herce a Paní herečky, jak se dojímají, jak jsou lidští, aby v tom byla „člověčina“, aby to mělo „srdíčko“. No to bych šel hned… A taky „miluju“, tu píseň, co tihle herci milujou. „My jsme ti blázni, blázni z povolání, my jsme ta banda, banda kašparů.“

Vy nejste z těch, kdo od malička toužili hrát divadlo, že?

To ne. Miloval jsem Voskovce a Wericha, od osmi let jsem uměl nazpaměť celé forbíny. Miloval jsem Horníčka, Suchého, Skoumala a Vodňanského. Ale při klasickém činoherním divadle jsem se od mala trochu styděl. Vlastně dost. Bylo mi trapně za to prožívání. A prociťování.

A kdy jste vzal divadlo na milost?

Když jsem na gymplu objevil Ivana Vyskočila a pochopil jsem, že divadlo může vypadat jinak. Pak začal do Prahy jezdit Činoherní klub z Ústí nad Labem, v éře Ivana Rajmonta, a najednou jsem viděl třeba Čechova a vůbec jsem se nestyděl, naopak, byl jsem nadšenej. Pak jsem objevil Provázek, ale hlavně HaDivadlo. Provázek mi byl vzdálenější, oni žonglovali, chodili na chůdách a řvali velký pravdy, Petr Oslzlý se bičoval kabelem, to mi bylo zase trochu trapný. Ale HaDivadlo jsem miloval. Hlavně Arnošta Goldflama. Hráli o tom, jak jsme nešikovní, trapní, nemotorní, ale uvnitř jsme bohatí. To se mi tak líbilo, ta nedokonalost. Od Arnošta jsem se strašně naučil.

Co třeba?

Většina režisérů si vybere text a hledá ideální obsazení, ale pak je strašně štve, že nemají Dustina Hoffmana, že ti jejich herci jsou trošku nešikovní a nejsou tak pohlední, herečky trošku tlustý a trošku ošklivý…  Od Arnošta jsem se naučil jiný přístup, tedy že já mám ty svoje milé, i když možná někdy trochu nešikovné, trochu tlusté, trochu šmajdavé herce, a já pro ně hledám, co budeme společně dělat. Nehledám ideální lidi pro svoje témata pro nás, nedokonalé lidi.

Než jste šel studovat režii, vystudoval jste teorii kultury a částečně divadelní vědu. Pomáhá vám teoretická znalost divadla, nebo spíš ne?

Jan Grossman, jeden z nejvzdělanějších českých režisérů všech dob, říkával, že musel všechno, co nastudoval, zapomenout, aby mohl začít režírovat. To já znám. Jakmile jsem začal přemýšlet nad nějakým textem a napadlo mě, jak bych to mohl udělat, hned mi začalo naskakovat: „To už dělal ten a ten v tom a tom roce.“ Pokaždé jsem na to musel trochu zapomenout. Každý potřebuje k tomu, aby mu přišla inspirace, něco jiného. Někdo se potřebuje ožrat, někdo mít milenku, jiný melancholické přemítání v přírodě. A já potřebuju študovat, potřebuju číst souvislosti, pak mi to naskakuje, v tom mě divadelní věda formovala. Už zmíněný Grossman taky říkal, že divadlo se nesmí brát moc vážně, ale musí se dělat pořádně. Faktem je, že dneska se spíš setkávám s tím, že se divadlo bere moc vážně, ale dělá se nepořádně.

Máte roztroušenou sklerózu, v posledních letech už jste upoutaný na vozík. Jak režírujete?

V tandemu s Mirkem Hanušem. Já většinou přijdu s tím,  co budeme dělat, nastavím základní nasměrování, pak spolu půl roku inscenaci připravujeme. A pak je realizace, čili hlavní úlohu při režii přebírá Mirek, je na jevišti. Já sedím v hledišti, jsem na každé zkoušce. Všechno konzultujeme, mluvím s herci, s techniky. Divadlo pro mě vždycky znamenalo především týmovou práci. A dodnes to tak je. Díky tomu je můžu dělat dál.

Nelákal vás někdy film?

Lákal. Ale pak už jsem byl nemocnej a už to nešlo. Mám film moc rád. Mám rád příběhy. Felliniho Amarcord – to jsem natočil já. Tarkovského Stalker? Taky já…

A vážně, co byste točil, kdybyste mohl?

Měl jsem kdysi, v době, kdy se o AIDS ještě nic netočilo, námět. HIV pozitivní kluk přijede do Prahy za holkou, kterou nakazil, a stráví spolu den. Chodí po Praze, mluví a mluví. A hledají nějaké smíření. Dva lidi, kteří vědí, že umřou. A jeden může za blížící se smrt toho druhého. Volně mě k tomu přivedl krásný film od režisérky Vardové Cleo od pěti do sedmi. Cleo je holka, která v pět hodin odevzdá vzorek tkáně a do sedmi čeká, jestli má rakovinu, nebo ne. Chodí po Paříži a dívá se. Je to točené skrytou kamerou, lidi nevědí, že to je herečka…

Se „svými“ lidmi z Divadla v Dlouhé jste kdysi zakládal Dejvické divadlo. Jste spolu už dvacet pět let. Není to příliš?

Pro mě ne. A je to nádhera. Člověk nesmí zradit nebo ztratit svoji generaci. Je důležitý být „se svýma“ lidma, mají totiž stejnou zkušenost. Stačí jedna věta a rozumíme si. To je strašně cenný.

Neměl jste někdy pocit, že se to vyčerpává?

Jedině, že já se vyčerpávám, ale vždycky jsem se snažil to nějak obnovit. Před třinácti lety nás paradoxně hodně nakoply povodně (Divadlo v Dlouhé bylo v roce 2002 kompletně vytopené, pozn. red.). Víte, já strašně věřím na souborové divadlo, naopak nevěřím moc takzvaným „projektům“, ty dneska frčí. Lidi se dají dohromady, něco spolu jednorázově udělají a zase se rozejdou.

Trend je ale jasný, takových projektů přibývá a bude přibývat. Co je na tom podle vás špatně?

Abyste se dostal do určité hloubky témat, spoustu prvních nápadů musíte zahodit… První nápady máme totiž všichni stejný. Až když se něčím zabývám a ohledávám to opravdu dlouho, dostanu se do pater, která jsou i pro mě samotného překvapením. Jedině tak můžu přivést k těmto patrům i ostatní lidi, kteří nemají ten čas se tak dlouhodobě a opakovaně zabývat nějakým tématem. Truhlář, který by udělal židli tak že stluče první čtyři prkna, by většinou sám sebe neuživil a jeho židle se rozpadne po prvním použití. Často jsou tyto projekty jen záminkou pro sestavení skupin krásných mladých prsatých holek a svalnatých kluků, co umí zpívat, tančit a dělat roznožky. V Americe na konkurz na velký „projekt“ přijde pár tisíc lidí, dva vyberou, když zestárnou o pár let, už je nastartovaných dalších deset tisíc.

Určitě stále existují scény, které hrají i méně komerční kusy, třeba pro méně diváků…

Samozřejmě, ale je toho míň a míň, tlak komerce na rychlý a dobře prodejný výsledek je obrovský. Nezávislé divadelní skupiny, to už je venku mýtus. Ale jsou umělci, kteří se s tím odmítají smířit, a hledají způsoby, jak se s tím vypořádat.  Třeba Peter Brook udělá představení, které chvíli hraje v Paříži, kde na něj přijdou všichni snobové – „na Brooka“, vydělá peníze, jeho herci, kteří to vnímají stejně jako on, zapózují, udělají potřebné PR, vyfotí se s nějakými produkty v ruce, ale pak se všichni sbalí, vezmou inscenaci a odjedou hrát na africký venkov. S Petrem Brookem jsem měl možnost pracovat, začátkem 90. let ve Vídni. Bezvadnej dědek.

Pak jste ale jel režírovat do Ameriky, kde na vás poprvé naplno zaútočila vaše nemoc.

Ano, od roku 1993 žiju se svou přítelkyní sklerózou. Amerika, to bylo maso. Rána. Z ničeho nic. Najednou jsem začal vidět dvojitě, úplně jsem ztratil sílu, za měsíc jsem zhubnul třicet kilo. Kdo ví, proč se to rozjelo právě tam, možná pomohl stres. Byl jsem tam trochu ztracený, sám. řeč jsem uměl jen trošku. Režíroval jsem tam hru Tango od Slavomira Mrozka, krásný moderní text, ale moje ambice byla spojit tuto konverzační komedii s výtvarným obrazem a musím říct, že práce s herci, výtvarníkem a celým kolektivem byla úžasně pěkná a otevřená, ale celé to leželo na mně. Nikdy jsem si stres vědomě moc nepřipouštěl, nemíval jsem obavy, že selžu. Tak se to povede, nebo ne, no co. Ale podvědomí asi pracuje za vás. Ataka té nemoci mě skolila.

Měl jste určité zdravotní problémy i dříve, ale prý vás posílali plavat. Jak to bylo?

Stalo se mi, že jsem šel po ulici a najednou na mě padla taková únava, že jsem si musel lehnout na chodník a patnáct minut jsem spal. Vyprávěl jsem o svých stavech doktorům, a ti říkali: „Nesmíte se tak sledovat. Vy se moc sledujete. Choďte třeba plavat.“ Tak jsem chodil plavat. Katastrofa. Měl jsem vůli, že to urvu, že to dám, že na to vyzraju, tak jsem plaval třeba sto bazénů denně. Tím jsem se dohuntoval. Takhle „vyplavaný“ jsem jel do Ameriky.

„Má žena málem omdlela: „Ty jsi vůl, za to jsi mohl dostat deset let.“ Měl jsem nejmíň kilo marjány.

Dostal jste se tam k lékaři? 

A rovnou k jednomu z nejvyhlášenějších amerických neurologů. Léčil přede mnou anglickou královnu a Francoise Mitteranda. Jeho žena u mě totiž v Ohiu hrála, byla to bývalá perská princezna…

Počkejte, počkejte. Princezna?

Jo. Dcera bývalého íránského šáha, kterou při převratu rodiče schovali do kontejneru a poslali ji lodí do Ameriky. Přežila to, vylodila se. Najednou byla v Americe sama, holka zvyklá na palác. Ale naučila se anglicky, vystudovala medicínu, stala se lékařkou a k tomu hrála divadlo. A vdala se za tohohle špičkovýho neurologa. Odvezla mě k němu, když mi bylo blbě, netušil jsem, ke komu to jedu… přijeli jsme na obrovské parkoviště, uprostřed barák velkej jako Máj nebo Kotva, to byla jeho klinika, měl tam všecko. V roce 1993, kdy v Čechách bylo pár magnetických rezonancí, měl jednu on sám ve své klinice. Venku stála nablýskaná auta slovutných právníků. Číhali na lidi, co šli ven. „Nebolí vás hlava? Nestresoval vás? Nezhoršil se váš stav?“ Snažili se ulovit potenciální žalovatele, aby vysoudili peníze jako odškodné. Velká část toho, co se tomuhle doktorovi platilo, šlo na právníky, aby se v případě sporu ubránil.

A co pravil expert, když vás vyšetřil?

Mezi námi, úplně jsem mu nerozuměl, moje angličtina na tohle nestačila, ale zpětně bylo jasné, že hned od dveří pochopil, že to bude roztroušená skleróza. Ale neřekl mi to tak. Snažil se mi vysvětlit, o co jde, ale řekl, že mě léčit nemůže – ani bych na to neměl – ať jsem pokud možno v klidu a hned jak se vrátím do Čech, že musím do nemocnice. A říkal, že mám být rád, že do Čech, protože on prý byl na inspekční cestě v Německu a taková špína a hrůza, jako jsou německé nemocnice, to by mi nepřál. A tak jsem se ptal, jestli byl u nás. Říkal, že ne, ale prý tak strašný jako v Německu to být nemůže.

To by se býval divil, že?

To jo. Teď už je to jinak, ale tehdy! Na pokoji vhodném tak pro čtyři nás bylo osm. Z okna nebylo vidět ven, jak bylo špinavý. Například jednou ráno mě v půl páté vzbudila sestra a už mi dezinfikovala předloktí, že mi dá injekci. A mě ten obal léku byl nějaký povědomý, tak jsem se ohradil… chtěla mi píchnout inzulin, spletla si pokoj. No peklo. Ale jedním dechem musím říct, že jsem potkal spoustu úžasných doktorů a sester.

Nemocnice v roce 1993 a 2015, to je asi jako nebe a dudy, že?

Obrovský pokrok. Vybavením jsme srovnatelní se Západem. Ale taky to má svý mouchy. Když jsem onemocněl, bylo pár rezonancí v celé republice a čekalo se na ně několik měsíců. Dneska ji má skoro každá venkovská nemocnice, utratily se za to miliardy a miliardy. Jenže málokdo umí ty snímky „číst“ a vyhodnotit, takže se  nacvakají snímky, ale čeká se na těch několik odborníků, kteří to umí vyhodnotit.

Jak jste tedy vypadal po návratu domů?

Nádhera. Šestapadesát kilo, jedno oko otočený bělmem ven, viděl jsem dvakrát. Odvezli mě do Krče a tam byl pan profesor Jedlička, kapacita přes sklerózu. Okamžitě to poznal. Jenže, zrádce, rok a půl nato bohužel umřel. A trvalo mi deset let, než jsem našel někoho, kdo by se o mě staral.

Jak to?

Moje blbost. Dostal jsem se k jednomu primářovi a trvalo mi čtyři roky, než jsem odsud utekl a našel si skutečnou péči.

Tipnu si: bylo vám to blbý, že?

Jo, jak se píše ve Švejkovi: „Každej slušnej člověk, když se ráno probudí, by měl dostat lopatou přes dršku, aby se srovnal.“ Tehdy už byly léky „první volby“, ale on mi dával pořád minidávku kortikodidů denně, prosral jsem ty první, nejdůležitější roky, dávno jsem se mohl léčit lépe.

Tehdy vás ještě uvedli do původního stavu. Když jsem na přelomu tisíciletí začala chodit v Praze do divadel, pamatuju si vás bez berlí.

Tak ta nemoc funguje. Nejdřív – třeba i několikrát –  prudké zhoršení a pak návrat do původního stavu. V té době je potřeba zavést léčbu, která je dneska na takové úrovni, že když to chytnou na začátku, můžou být lidi mnoho let bez příznaků. Až o hodně později to může přejít do té progresivní fáze. Ale nikdo neví, kdy se to zlomí. A nikdo neví, jak rychle to půjde a co se bude dít. Roztroušená skleróza je ve skutečnosti zánět obalů od nervů. Vaše tělo si – nikdo neví proč – usmyslí, že obaly od nervů jsou nepřítel a imunita tam vyšle do boje bílé krvinky. Ty to obalí a vznikne tam zánět, obal praskne a pod ním odumře nerv. A nikdo neví, který nerv je na řadě.

Ruská ruleta?

Hodně velká ruleta. Proto se jí říká „roztroušená“ skleróza, může totiž postihnout banální nerv, že to na těle ani nepoznáte, nebo napadnou nerv naprosto zásadní. Četl jsem kdysi úkol v přijímacím testu na Oxford. „Máte rybník, v rybníku je řasa, druhý den dvě řasy, pak čtyři, osm…. a tak dál. Kdy je rybník z poloviny zaplněn?“ Odpověď zní: „Jeden den předtím, než je rybník zaplněn celý.“ A to ukazuje nejen na princip ekologické zkázy, ale i příběh téhle nemoci. Jeden den pohoda, druhý den nula. Znám lidi, kterým je pětaosmdesát a lehce napadají na levou nohu, znám lidi, co jim je dvacet, a leží ochrnutí v posteli.

Mám známého, který má „eresku“ a hodně hulí trávu. Dělá mu to dobře. Jakou máte vy zkušenost s konopím?

Já tady měl tolik trávy, že kdyby přišli, tak dostanu třicet let! Když v roce 1993 nebo 1994 vyšel první článek o účincích konopí při skleróze, učil jsem na DAMU a začali za mnou chodit studenti a říkali: „Pane Borno, kdyby vám to pomohlo…“ a dávali mi igelitový tašky s trávou. Nacpal jsem to do jedné větší igelitky a převážel z fakulty domů.

To se za vámi musela táhnout vůně jak fialkové „duchy“ za moskevskou dámou.

No právě. Všichni ti feťáci a huliči na mě mrkali, že jako víme. Já netušil! Mně vůbec nedocházelo, že to každý pozná, neměl jsem s tím žádný zkušenosti. Přijel jsem domů a má žena málem omdlela: „Ty jsi vůl, za to jsi mohl dostat deset let.“ Měl jsem nejmíň kilo marjány.

Takže pomáhá? Kouříte to?

Mám vaporizér, ten je na to nejlepší. Pomáhá to. Ale ono nepomáhá to THC, ale jiná složka z konopí,takzvané kanabinoidy. THC naopak může někdy pěkně uškodit. Ta nemoc je totiž často spojená s depresí, kterou může THC nastartovat, když jsem to zezačátku zkoušel, bylo mi druhý den psychicky tak blbě, že jsem se pak toho bál. Teď mám hlavně speciálně šlechtěné léčebné konopí, kde je THC málo, naopak té účinné látky víc. To pomáhá krásně, uvolňuje to spasmata, je to obrovská úleva. Problém je, že dávka léčebného konopí legálně v lékárně stojí tři tisíce, už speciální lék z něj vyrobený třeba 18 tisíc na měsíc, ale od dealera stojí dávka tři stovky.

 A vy máte dealera?

Neřekl bych dealera, protože „nedýluje“. Ozvaly se mi mraky lidí, kteří mi chtěli dodávat marjánu, ale pak se objevil kluk, že pěstuje pro kamarády tu lékařskou, že má speciální semínka z Izraele. Přijel poprvé a dovezl mi toho tašku. Ptám se, co za to. On, že nic, že to dělá pro lidi, kteří to potřebujou. Část mám naloženou támhle ve flašce ve slivovici. Když si dám večer panáčka, povolí to. Moje maminka mi zase vaří mast podle složité receptury, vaří se to tři měsíce. Taky pomáhá úžasně. Spasmata jsou křeče. Představte si křeč v lýtku… No, a my sklerotici to máme v rukách a nohách furt. Je obrovská úleva, když to aspoň na čas povolí. Ale jinak je samozřejmě spousta léků, ale to víte, všechna léčba je vyhánění čerta ďáblem.

S tím máte taky své zkušenosti?

Jistě. Máme dva syny. Chtěli jsme po Šimonovi ještě jedno dítě, ale kamarád medik mě tehdy upozornil, že po těch kortikoidech, které ve velkým beru, hrozí hodně velké riziko, že to dítě bude postižené. Přitom žádný doktor mě tehdy nevaroval. Tak jsme zůstali u dvou dětí. A asi nejbrutálnější vedlejší účinky, se kterými jsem se setkal, měl lék, který jsem jednou dostal na zánět trojklanného nervu.

To je prý strašná bolest.

Pekelná. Říká se, že nejhorší, jakou člověk může mít.  Dvacetivteřinový záchvaty, při kterých ztrácíte bolestí vědomí. Peklo. Šel jsem s tím k doktorce. Povídá: „Mám na to tenhle lék, ale nesmíte číst příbalový leták.“ ….samozřejmě, že jsem si to přečetl. Stručně řečeno: „V případě smrti vyhledejte lékaře.“

A dal jste si ho?

Jo. Přežil jsem. Nicméně, nakonec to stejně nepomohlo, šel jsem na gama nůž a ozářili mi to rovnou v mozku. Od té doby mám pokoj.

„Po zadku sjíždím z hor/ Odřená prdel brání stesku / chtěl bych zemřít jako mol / při letu a za potlesku.“

Sedíme u vás v kuchyni, máte na stole notebook. Jak na něm pracujete? Jak píšete?

Ani se neptejte. Pracuju strašně rád, ale problém je, že prsty už psát nemůžu. Pohnu jen pěstí. Proto tu mám tuhle velkou „myš“ (velká plastová krabička s velkou koulí), kterou můžu ovládat i sevřenou pěstí a tak surfovat po internetu, otvírat soubory i trochu psát na klávesnici na obrazovce. Naštěstí mám totiž takovou partu šikovných ajťáků, říkají si Spektra, vymýšlejí moderní kompenzační pomůcky při práci s počítačem, občas mi nějak pomůžou. Během měsíce od nich dostanu ovládání počítače očima.

Očima? Jak to funguje?

Pod monitor se dá čip, ten si přečte vaše oči, zaměří a naučí se s tím pracovat. Kam se pak podíváte, tam najede kurzor, když na tom místě zůstanete pohledem – určíte si jak dlouho – počítač to bere jako kliknutí.

Hlasové ovládání nepoužíváte?

To je těžký. Špatně mluvím. Mám i diktovací software na převod řeči do textu, to je dobrá věc na poznámky, na nějaké prosté jednoduché texty, ale já píšu i básničky. A poezii on nedá. Jak řeknete „Večerní máj byl lásky čas“ je stroj v prdeli. Tak se těším, až budu psát očima.

A máte titul další sbírky.

Ano. A pak mé oči umdlely…

Pár vašich básniček jsem si našla. Třeba tuhle: Nalevo borovice, napravo smrk/ a uprostřed opadávám já./ Stojím po kolena/sám v sobě /a pořád se neznám /o nic víc. /Jediné, co vím, je,/že Holanovi by se tato básnička nelíbila,/ale Holan za mě moč neudrží. Čtu v tom vaši nemoc, mýlím se?

Ne. Do jakékoliv tvorby člověk promítá sám sebe, ale snažím se to psát tak, aby lidi nemuseli tu moji nemoc prožívat. Někde to je znát víc, někde míň. Moje oblíbená je: Po zadku sjíždím z hor/ Odřená prdel brání stesku / chtěl bych zemřít jako mol / při letu a za potlesku.

Paráda. To bych si taky přála.

Vidíte. Doufám, že to platí i pro nesklerotiky. Dřív jsem asi psal o té své sklerotické zkušenosti víc, ale má poslední sbírka O lásce a o ničem je milostná. Je tam teda jedna báseň o tom, jak se milujou dva vozíčkáři. Snažím se, aby to bylo trochu veselý. Jsem druhý český sklerotický básník. Oldřich Wenzel napsal tři sbírky, zemřel, když přijeli Rusáci. Byl skvělej.

A pak už máme jen básníky sklerotické v obecném slova smyslu. Pořád si hodně lidí myslí, že prostě jen víc zapomínáte?

Dřív to bylo horší. Bohužel ani mnozí doktoři nevěděli, která bije. Už je to mnohem lepší. Ale i když jsou dobré léky, stále chybí komplexní péče, vy potřebujete rehabilitaci, léčbu prosezenin, proleženin, masáže, spoustu dalších věcí. Chodím do specializovaného „RS“ centra. Jsou tam hodní, ale nad námi, co jsme v té progresivní části, už lámou hůl. „Nic víc už neumíme, kdyby něco bylo, zavoláme.“

Během těch dvaceti let s nemocí jste asi narazil na lecjaké „nešvary“ českého zdravotnictví. Co vás štve nejvíc?

Péče o invalidy je jeden z největších kšeftů, týká se to ale hlavně zneužívání sociálních služeb. Například v roce, kdy jsem se zhoršil na nohy, mi každý měsíc nabídli nové berle. Dvanáctery. Už u druhých jsem říkal, že přece už jedny mám a ruce mám jen dvě. A oni na to: „To nevadí, to je zadarmo.“ Když jsem potřeboval udělat plošinu kvůli vozíku, našel jsem brněnskou specializovanou firmu. Přijel borec černým volvem, zlata, co měl na sobě, jsem v životě neviděl. „Nazdááár, co potřebuješ?“ Tak jsem mu to vysvětlil. „Tak tady hele, prorazíme strop.“ „Počkejte, to není nutné ne? To by stálo strašný peníze.“ „To neřéš, do milion a půl se vejdem, zaplatí to sociálka.“ Rozloučili jsme se, našel jsem jiný kluky, udělali mi to za 350 tisíc. Podpora je docela velká, nemůžu si stěžovat, ale tihle šmejdi v tom umí chodit, to je peklo. Takhle se drbe stát. Z cizího – veřejného – krev neteče. Na mrzákách se dělá kšeft. Normální obinadlo stojí třeba padesát korun, obinadlo pro invalidu několik set. „To zaplatí sociálka.“

A co léčitelé? Máte s nimi nějakou zkušenost? Tipla bych vás, že nejste úplně ten typ, který by na to slyšel, ne?

Ale to víte, že jo. Považuju se sice za velmi racionálního člověka, neměl jsem nikdy sklony tomu věřit, ale v určité chvíli, když vám lékaři říkají, že pro vás už nemůžou nic víc dělat, tak asi každý propadne pokušení to zkusit. Sice tomu nevěříte, ale říkáte si: „Co kdyby?“ A tak jsem zkusil takových nesmyslů! Potkal jsem takových podvodníků, takových hajzlů, koupil jsem si takových blbostí!

Co například?

Nechal jsem si v Polsku analyzovat vlasy. Z toho mi stanovili dietu, tři měsíce jsem to jedl a stálo mě to asi padesát tisíc… Kolegyně mě zblbla, ať jedu za tím biotronikem, co vysílá energii rukama, byl jsem týden v jeho „zařízení“. To je takový podvodník! Zoufalost vás žene do blbostí. Racionálně je vám jasný, že to je pitomost, ale co kdyby na tom něco bylo. Tak to zkusím, no. V té oblasti je takových příživníků. Nedávno tu zazvonil jeden až z Šumavy, prý léčí pohledem. Dneska už je tvrdě posílám do hajzlu, ale trvalo mi to dlouho.

A potkal jste někoho z léčitelů, kdo vám v něčem pomohl? Alespoň třeba psychicky?

Kdysi jsem potkal babi Radnickou, paní Kamenickou, nejslavnější bylinkářku, možná jste o ní slyšela. Těmhle šarlatánům říkala senzidebilové, nenáviděla je. Sama léčila pomocí čajů. Ale měla neuvěřitelný a prokazatelný výsledky. Léčba byla racionální, byla v tom obrovská moudrost a zkušenost. Ale u čeho mi zůstával rozum stát, byla její diagnostika, dodneška tomu nerozumím.

Kdy jste se k ní dostal?

Ještě dávno před „ereskou“, někdy v osmdesátých letech. Měl jsem na plicích takovej bacil, dusil jsem se, antibiotik jsem sežral metrák, ale nikdo nemohl přijít na to, co mi je. Dovedla mě k ní její vnučka, se kterou jsem chodil. Před jejím bytem čekala fronta lidí, my jsme předběhli. „Já jdu za babičkou,“ hlásila. Nahoře řekla: „Babi, tady ti vedu kamaráda, je mu nějak blbě.“ Babička se na mě vrhla. Pět minut mě držela za ruce a pak mi dala tašku banánů. Vypadli jsme ven. Přítelkyně říkala, že tak, jak mluvila se mnou, babičku nikdy s nikým neviděla mluvit a že ona, její vnučka, od ní žádný banán nedostala.

A tušíte, proč vám ty banány dala?

Asi cítila, že potřebuju posílit. I když jsem byl v té době ještě svalnatý mládenec a šťastný milenec její vnučky.

Co ten bacil?

Já se skoro stydím vám to vyprávět! Dodneška tomu nerozumím. Přinesl jsem jí příště moč. Ona ji dala do zkumavky a míhala jí jakože nad kahanem, ale byla skoro slepá, takže míhala úplně mimo kahan. A najednou řekla, jak se ten bacil jmenuje. Dala mi byliny na čaj a sirup, že to mám dva měsíce brát. A mně se fakt postupně ulevilo. Šel jsem pak k doktorům, plíce se ukázaly jako zdravý, po strašně dlouhé době, kdy nevěděli, co se mnou. A řekl jsem jim, že si myslím, že to byl tenhle bacil. Oni na mě koukali, proč si to myslím. Bylo mi trapný přiznat, že mi to řekla babi Radnická. Přemluvil jsem je, aby mi udělali výtěr a poslali na kultivaci. A představte si, že tam byly antigeny toho bacila. Nic podobného jsem nezažil. Ty její recepty a byliny mi starost nedělají, to na spoustu věcí prokazatelně fungovat může, a ona neléčila všechno… jí posílali pacienty, se kterými si nevěděli rady, i doktoři, ona naopak říkala některým lidem: „Ty máš tohle a tohle, a to já neumím, s tím si dojdi za primářem tím a tím.“ Ale ta diagnostika! Já to snad nikdy nikomu nevyprávěl, jak mám sám problém tomu uvěřit, ale diagnostikovala i mýho tátu.

Povídejte.

Někdy v 80. letech tátovi řekli, že má vážnou střevní nemoc a on si myslel, že je s ním amen. Dlouhodobě krvácel z konečníku. Už nevěděli, co s ním. Vzal jsem jeho moč a šel s tím k babi Radnické. Ona začala míhat močí mimo ten kahan… „Tatínek měl bouračku, viď?“ Můj táta měl v roce 1962 bouračku, málem smrťák. „A měl poškozený játra, viď?“ Doktoři si mysleli, že má prasklá játra, měl na to umřít. „Ale nebyly to játra, viď?“ Ne, pak se ukázalo, že to nejsou prasklá játra, přežil. „Ale od té doby má blokaci jaterní funkce, a teče mu krev, viď? Ze zadku, viď?“ míhala mimo kahan. A dala mi pro něj mix bylin a recept. Táta to začal pít a za tři neděle přestal krvácet a je tu dodneška relativně zdravej. Šmarja, já se to stydím vyprávět.

A nemohla o tom bábě referovat její vnučka?

Tohle ona vůbec nevěděla. Kdyby táta tušil, jak ho diagnostikovala! To jsem mu nikdy neřekl. On, racionální inženýr, si tyhle bylinky pěstuje dodnes na zahradě a čaj pije furt. V tom není nic nadpřirozeného, ale v té diagnostice – to je mimo měřítka, radši nad tím nepřemýšlím. Ale zažil jsem to.

Jak se vám žije s faktem, že to jde tělesně od deseti k pěti? Vy jste osobnostním založením optimista, ale to člověka asi neuchrání před skleslostí.

Měl jsem období těžkých depresí, ale naučil jsem se je díky jedné paní psychiatryni paní Kmuníčkové zvládat. Když jsem pochopil, že deprese je normální průvodní jev mé nemoci a začal jsem se k ní tak chovat, pomohlo mi to. Ale byly časy, kdy jsem tady seděl, koukal jsem se na auto venku a měl jsem pocit, že tam nedojdu. A taky bych tam v té chvíli nedošel, a to jsem normálně chodil. Jen jsem koukal do jednoho bodu. Pak jsem to přijal. A začal jsem být klidnější. A když mě přepadne úzkost? No, to k tomu patří. Myslím, že mi pomáhá i to, že jsem nikdy nepropadl do těch fází – proč zrovna já? Nikdy jsem neměl tendenci obviňovat druhé. „Proč zrovna já? Proč ne. Proč by to měla mít tady Lenka, copak si to něčím zasloužila? Já si to taky nezasloužil.“ Musím vám říct, že mezi invalidama je určité procento úžasných lidí a docela velký procento úplných těch, kteří nenávidí svět, ostatní lidi a všem všechno závidí.

Museli takoví být už předtím, nebo ta nemoc tohle s lidmi udělá?

Nemoc nebo postižení nějaký zárodek asi strašně umocní. Hodně lidí se s tím nedokáže vyrovnat. Já dneska trávím i devět hodin denně taky u stolu, na vozíku, u počítače, který ovládám jen s těží. Ale já si to umím užít. Nemůžu listovat knížkama? No tak čtu pdf. Koukám na filmy. Těší mě to. Já vím, že jiní lidi skáčou s padákem, ale to já nemůžu, tak se tím přece nebudu trápit. Jediný, po čem se mi někdy zasteskne, je lyžování. Býval jsem velký lyžař, svou ženu jsem potkal jako instruktor lyžování, tak to bych někdy lyžoval, to jo, ale neříkám si, že jiní jsou svině, když můžou lyžovat.

Vztahy nemocných roztroušenou sklerózou se často rozpadají, vy se svou ženou držíte pohromadě. Co pomohlo?

Žije s tím celá rodina. Bojujou. Snažím se je tou svou nemocí netraumatizovat. Moje diagnóza přišla asi pět let poté, co jsme spolu začali chodit, a skoro dvacet let jsem jakž takž fungoval, ten průser s vozíkem přišel asi před osmi lety. Do té doby jsme si stihli udělat „historii“.  Ale představte si, že si vezmete zdravýho chlapa a za pět let máte trosku? Největší sviňárna této nemoci je, že to skolí lidi, kteří si ještě tu společnou historii nestihli udělat. Milujete ho, ale je to cizí člověk. A najednou nemohoucí cizí člověk. Proto se přes 90 procent sklerotiků rozvede a vy to nemůžete nikomu vyčítat a nikoho za to soudit. Ta nemoc mě už od začátku ovlivňovala a žila s námi v našem vztahu, ale snažil jsem se, aby to pro mou ženu nebylo trauma. Ale… je mi padesát pět. Děti vylítly z hnízda. Měli jsme si teď s manželkou užívat, cestovat, jezdit lyžovat, v létě k moři. A to si teda tak úplně neužíváme. Velký obdiv k Indiře, mojí ženě, umí žít zajímavej život, leccos podnikat sama, aniž by se na mě přitom vykašlala. Zároveň bych se na ni nemohl zlobit, kdyby přišla s tím, abych se sbalil a šel do prdele. Ale musela by mě tam dotlačit.