Project Description

Matika jako známka punku

Kapela Visací zámek letos slaví pětatřicátiny. Její frontman, zpěvák a textař JAN „Hony“ HAUBERT (57), nenosí pankáčské „číro“ na hlavě, ale v srdci, hlavu má plnou poezie. Legenda českého punku, promovaný inženýr a autor několika knih se vyznává z lásky k matematice a střídavě sází srandovní i temné historky ze svého punkového života.

Vyšlo v časopise Téma 17. března 2017

* Visacímu zámku je letos pětatřicet let. Jak jste se měl, když vám bylo pětatřicet? 

To byl rok… 1995. Přestal jsem pracovat a řekl si, že se budu živit jen punkem. Prodeje desek byly pěkné, kapela jela. Byl to dobrej rok.

* Mít punk jako oficiální zdroj příjmů, je to vůbec pankáčské? 

Možná je to trochu srandovní, ale já nesouhlasím s tím, že by pankáč musel být chudý, spát v kanále a jíst staré rohlíky.

* A co dělá pankáče pankáčem? 

Divoké srdce!

* Kdy jste ho v sobě uslyšel poprvé bít? 

To přesně nevím. Ale když jsme na třídních srazech gymplu vzpomínali, dozvídal jsem se o sobě leccos. Asi jsem byl docela číslo, vyváděl jsem zvláštní věci, ale sám jsem si to už tak nepamatoval.

* Co třeba? 

Vyrobil jsem třeba miniaturní praky, z kterých se střílelo suchým hrachem. Pěkně to štípalo! Jeden den jsem nosil na krku kohoutí hnát, pak jsem se ho zbavil, ten pařát hrozně páchnul. Nechal jsem ho nakonec na záchodcích v mušli, našel ho profesor zvaný Kotouč a byl z toho docela rozruch. Na to jsem si vzpomněl až po letech a využil to ve Známce punku (hit Visacího zámku z roku 2005). Nebo aféra s mlékem. Za nás se muselo o velké přestávce korzovat po školních chodbách, měli jsme předplacené svačinové mléko, bylo v nechutných igelitových pytlících po čtvrtlitrech, ale dala se k tomu dokoupit taková umělohmotná nádobka, do které se to přelilo. Jednou jsem koupil potravinářské barvy a obarvil ty mlíka na fialovo, na modro, na zeleno. A s těma nádobkama s barevným mlíkem jsme důležitě korzovali chodbama.

Inženýrování se jevilo jako přijatelné

* Tomu říkám rebelie! 

Byly to jen takový hravý srandy. Můj největší průšvih byl, když jsem na gymplu vyryl do lavice jméno tělocvikáře a připsal k němu „je vůl“. Byl jsem na to ale tak pyšnej, že jsem nepopřel autorství. Ale dopadlo to dobře, lavici jsem musel jen ošmirglovat.

* A byl to vůl? 

Děsnej. Miloval bradla a kruhy, fotbalu nerozuměl. A nesnesitelně trapně se předváděl před holkama.

* Měl jste svobodomyslné rodiče? 

Docela jo. Líbilo se mi prostředí, kde jsem vyrůstal. Rodiče byli archiváři. Narodil jsem se v Rýmařově, dětství jsem prožil v zámku v Janovicích, kde byl archiv a naši tam dostali erární byt. Byl krásný, s obrovskou halou, kde se dal hrát i hokej. Ale bylo to v Hrubém Jeseníku, kde byla dlouhá zima, místnosti byly velké a vysoké, blbě se to vytápělo. Pak jsme se přestěhovali do Žlutic u Karlových Varů, kde rodiče zase dostali práci, tam jsem vychodil zmíněné gymnázium.

Nepamatuju si na žádné velké rozpory, mamince se možná moc nelíbilo, že děsně utrácím za gramofonové desky, ale nějaké peníze mi na to vždycky dala. Nikdy jsem s našima nemusel vést řeči o tom, co bych měl, nebo neměl, dobře jsem se učil a bez řečí směřoval na vysokou školu. Punk tehdy ještě neexistoval, takže rodiče byli v klidu.

Inženýři z ČVUT hrají stále v původní sestavě. A s původním elánem, jak se na koncertě se slzou nostalgie v oku přesvědčila autorka rozhovoru, jíž v krvi kolují punkové molekuly a je hrdou majitelkou přes čtvrt století staré šumící kazety s nahrávkou Start 02.

* Vystudoval jste Stavební fakultu na ČVUT. Chtěl jste to někdy vůbec dělat? 

Ne. Nebo vlastně asi ano, vždyť tehdy byla pracovní povinnost a inženýrování se jevilo jako přijatelné. Ale já se chtěl hlavně dostat do Prahy, nejjistější cestou byla vysoká škola. Vybral jsem si nejdřív jadernou fyziku, protože jsem hodně četl sci-fi, dobrodružné romány, ale i populárně vědecké knihy. A jaderná fyzika byla na vzestupu, jaderná energie, neutronové bomby, elektrárny, přišlo mi, že to je dobrodružný a zábavný obor.

Jenže asi po půl roce na jaderné fakultě jsem zjistil, že tomu vůbec nerozumím. Ale vůbec! Sice jsem udělal zkoušky prvního semestru, ale stálo mě to strašně moc úsilí. A tak jsem školu opustil. Půl roku jsem dělal ve Žluticích zednickýho přidavače a čekal na další přijímačky na vysokou. Kamarádi mi radili, ať jdu na stavárnu, že to už pro mě bude brnkačka. A měli pravdu, po zkušenostech z jaderné mi stavárna už šla dobře, zejména v matice jsem byl hodně napřed. Do školy jsem chodil docela poctivě, nechtěl jsem vypadnout podruhý, to už by bylo trapný.

* Když jste potkal Michala Pixu, svého úhlavního souputníka a spoluzakladatele Visacího zámku, bylo to klučičí kamarádství na první pohled? 

Naopak! Myslím, že se s Pixísem shodneme, že jsme se děsně nesnášeli. Já si o něm myslel, že je debil, on si o mně myslel to samý. Dlouho jsme se velmi okatě ignorovali. Pak se to nějak obrousilo, asi jak jsme chodili na Strahově do těch několika místních hospod – ono jich tam moc nebylo, furt jsme se potkávali a našli společnou řeč. Když jsme spolu začali hrát, zlomilo se to úplně.

* Co se vám na něm nezdálo? 

Připadal mi jako diskotékovej floutek. Ještě v době, kdy jsme přišli s image černých kabátů – chodili jsme v takových hrozně neforemných těžkých kabátech –, když přišel pátek, Michal svlékl kabát, vzal si bílou silonovou bundičku a jel domů do Budějovic. Na disko asi!

* Kromě svých textů zhudebňuje Visací zámek i básně. Jací jsou vaši nejmilejší básníci? 

Morgerstern, Gellner. Jo, a Erben, i když toho jsme ještě nezhudebnili.

* Proč zrovna oni? 

František Gellner má výborný rytmus, leckdy hodně nečekané, ale geniální rýmy, je to srozumitelný, vypointovaný a takový zdravě naštvaný. Gellner se nebál silnějších slov, vulgarismů. A hrozně dobře se to pamatuje. A zhudebňuje.

* Včera jsem zrovna poslouchala písničku Všichni mi lhali a úplně jsem si představila, jak s vámi Gellner hraje v kapele. 

Brali bychom ho. Má i ty opilecké básně a písně, je v tom revolta.

Krácení daní: Daň? Seru na ní!

* Christian Morgernstern se pamatuje poněkud hůře, že? 

Žulový vůl jde dobře, s Velikým lalulá je to horší, to je pravda… Ale baví mě na něm ta hravost, můžete ho číst pořád znovu a dokola. Jednou se smějete něčemu, pak něčemu jinému, nacházíte nové významy. Mě vždycky bavila matematika a já v tom tu matematiku vidím.

* A Karel Jaromír Erben? 

Ten má skvostné neotřelé rýmy, používá krásný slova. Miluju dlouhé básně, které se vyvíjejí úplně jako nějaký román. Kytice je už dost staré dílo, ale zní velmi moderně, taková Svatební košile, to je jako by to napsal včera. „Uzlík jí vzal a s chechotem – přehodil na hrob za plotem.“ Cha, tomu říkám verš! A málem bych zapomněl na velkého básníka Záviše.

* Od kterého jste koupil za panáka báseň Temelín? 

Ano. „Matka dcera otec syn/ kouří/ kouří Temelín“. A taky napsal skvostnou báseň Krácení daní. Znáte?

* Sem s ní. 

Krácení daní. Daň? Seru na ní!

* Úderné. A básník Haubert ještě není v čítankách? 

Zatím ne. Ale prý už jsme před lety byli součástí maturitní otázky Čeští rebelové, nebo tak nějak. Doporučovali seznámit se s Visacím zámkem.

* Říkal jste, že máte rád matematiku. Hodí se vám její znalost? 

Nedávno jsem doučoval syna své přítelkyně. Mám v knihovně stěžejní dílo: Matematickofyzikální tabulky. Tam je všechno! Mě matematika děsně bavila a baví, jasné principy, logika, krásně se dá všechno odvodit. Jen občas potřebuju kouknout na vzoreček. Bohužel myslím, že se v matice na střední škole děti musí učit zbytečné krávoviny, zbytečně těžké věci, jako jsou logaritmy, derivace a integrály, rýsování elipsy, hyperboly a paraboly, to zbytečně zavaří mladé zdravé lidské mozky a brzdí to nadšení, které je potřeba.

* Co se vám na matematice líbí? 

Když člověk jednou pochopí nějaký princip, už ho nezapomene, a ten princip platí na obrovské množství případů. Líbí se mi ta logika. Neúprosnost. Něco – tedy – tudíž. Tak to je!

* Matematický řád jako kontrapunkt punkovému chaosu? 

Ani bych neřekl. Už kvadratická rovnice může mít dvě řešení a některé rovnice mají nekonečně mnoho řešení, nebo taky vůbec žádné. Punk a matematika se mohou mít rádi. Jsem příznivcem matematiky taky proto, že jsem se ji nikdy nemusel extra učit, když jsem dával pozor ve škole, už to pak šlo samo.

* A balil jste holky na doučování z matiky? 

Pokoušel jsem se, ale valné výsledky to nemělo. Lepší výsledky už pak byly finanční, když jsem byl na vysoké, učil jsem středoškoláky – jejich rodiče platili slušně a ještě jsem dostal večeři.

* A na básničky jste nějakou slečnu udolal? 

To chlap nikdy neví, nač holku vlastně sbalil. Básničky jsem holkám psal, ale nevím, jestli to mělo úspěch… a kdo všechno to pak četl!? A vůbec – velmi často člověk, který je milovaný, neví, kvůli čemu je milovaný a kdy to začalo.

* Nedočetla jsem se, jestli máte děti. 

Nemám.

* Není vám to líto? 

Ne, ani ne. Já jsem asi neměl nikdy takové to období, kdy bych po dětech fakt toužil, a jen z „rozumových důvodů“ počít, to mi přišlo blbý. Taky jsem v Praze dlouho neměl byt, zdálo se mi hrozně nezodpovědné počít děti a nemít byt. Taky nemám touhu někoho vychovávat, ovlivňovat. A možná se i bojím zodpovědnosti. Měl jsem v životě hrozný štěstí, jen si představte člověka, který nemá hudební sluch, o notách nemá páru, má blbou výslovnost – a celý život se živí muzikou. Já si to nedovedu vysvětlit jinak než jako velké štěstí, boží milost možná, zázrak. Nijak moc jsem se o to nezasloužil, všechno byla náhoda.

* Jak to souvisí s dětmi a zodpovědností? 

No jo, to jsem se rozohnil, nemám dojít ještě pro pivo?

* Pokud si cestou rozmyslíte odpověď, tak určitě. A děkuju. 

(Jan Haubert se vrací s pivy a rovnou pokračuje.) Tak boží milost, podívejme, to mám určitě od mámy. Prostě otázku dětí jsem zodpovědně nechal osudu. Plánované rodičovství mi vždycky znělo podezřele. Všechno je, jak má být, jak říká náš kytarák Qílivý Hroch.

Možná bysme byli Zlatej slavík!

* Zmínil jste svoji špatnou výslovnost, ale když jsem poslouchala včera staré nahrávky, přišlo mi, že to bývalo mnohem horší. 

To je možné. Mám opravené zuby.

* Pamatujete, kdy jste se poprvé slyšel na nahrávce? 

Hrůza, na kterou vzpomínám naprosto přesně. Na karlovarském gymplu jsem vyhrál jakousi literární soutěž. A přišli lidé z rozhlasu natáčet o tom reportáž. Říkali, že nejlepší by bylo, kdyby vítěz sám přečetl svoji báseň. Tak já: „Jasný, jasný.“ A začal jsem recitovat své verše. A už po chvíli jsem cítil, jak se po sobě koukají, jak tuhnou a že je to nejspíš k ničemu. Skončil jsem. Pak mi kousek pustili… A já se slyšel! Zjistil jsem, že neumím říkat „ř“, „r“, „s“, „c“ a že to je děsný.

* To vás neposílali jako malého na logopedii? 

Jo, tím jsem prošel. A myslel jsem, že už je to dobrý. Žil jsem s tím, že to je v pohodě, když mě učitelé nechali dojít až do třeťáku na gymplu. Teprve na tom rozhlasovým magnetofonu jsem zjistil, že je zle. Tak jsem se naučil aspoň to „r“. „S“ jsem taky piloval, ale vzhledem k zubům to nebyla žádná sláva. A „ř“ jsem se naučil až na té jaderné fakultě. Dostal jsem na kolejích pokoj 333 a na vrátnici byla taková sympatická hezká slečna, když jsem si poprvé řekl o klíče „tfistatficettfi“, tak na mě tak divně čuměla, bylo jasné, proč. Zavřel jsem se na pokoji a tak usilovně jsem se „ř“ učil, že po třech dnech už mi bylo rozumět.

* Revoluce, byl to pro vás jednoznačně pozitivní zlom, nebo je pro punkovou kapelu tak nějak dobré mít úhlavního nepřítele, v tomto případě režim? 

Jednoznačně pozitivní zlom. Vždyť jsme do revoluce nevydali desku… Doufali jsme, že punk se bude rozmáhat, že budeme pravidelně hrát, kluby rostly jak houby po dešti. Navíc jsme konečně dostávali podíl ze vstupného! A nepřítel? My jsme měli vždycky písničky spíš srandovní a veselý, žádný zakyslý, politický, to nám bylo jedno, my jsme byli nadšení z revoluce. Občas jsem přemýšlel nad tím, jak by to s náma bylo, kdybychom nezačínali za komunismu, ale ve svobodné zemi.

* A na co jste přišel? 

Nástup by byl asi hodně rychlý. Vždyť jsme rok po založení kapely vyprodali Žofín. Kdyby nebyl totáč, možná bysme byli Zlatej slavík 1984!

* Kvůli zmíněnému velkému koncertu na Žofíně se za vás musel zaručit Zahrádkářský svaz. Proč? 

Koncert na Žofíně pořádali ještě svazáci z ČVUT. Ale když jsme skončili školu, potřebovali jsme se zaštítit nějakou organizací a našli jsme Svaz zahrádkářů. Komunisté nesnášeli soukromou iniciativu, když někdo přišel s vlastním nápadem, bylo to nepřípustné. Zvlášť pokud to mělo úspěch! Akce organizované shora byly přípustné, ale úspěch neměly, protože byly trapné. Princip byl tedy takový, že každá akce musela mít souhlas nějaké oficiální kolektivní organizace. My jsme si sehnali Svaz zahrádkářů.

* Působí to ve vyprávění jako sranda, ale ona to zas taková sranda nebyla, ne? 

Bylo to hra na kočku a myš. Bohužel kočka byli komunisti. A my kličkující myši. Jasně, štvalo nás to, ale měli jsme kapelu, hráli jsme jinak než ostatní kapely, nedělali jsme žádnou „politickou píseň“, hráli jsme, co se nám líbilo, což mě hrozně nabíjelo a dávalo mi to pocit, že aspoň něco dělám. Pocit zadostiučinění.

* A připouštěli jste možnost, že se to zlomí? 

Žili jsme s tím, že komunismus bude u nás na furt. A bylo to asi tím, že jako děti jsme zažili rok 1968. Bylo mi osm, to už si člověk leccos pamatuje. Napřed euforie! A pak přijely tanky a konec. A nikdo se tomu tragickému konci ani nedivil. Naši komunisti šli radši ještě dál, než bylo nutný, aby je ruský bratři pochválili. Když si vezmeme Polsko, Maďarsko, Bulharsko… Čeští komunisté byli nejsnaživější ze všech.

* V 80. letech jste zažil i sérii výslechů… 

Celé jsem to důkladně popsal v jedné z povídek ve své knížce Všelijaké povídky. Ve hře bylo hodně. Stal jsem se pro StB zajímavým kvůli Visacímu zámku. Fungovali jsme, hráli… a v momentě, kdy se nám rozrůstal počet příznivců, přišly výslechy. „Kdo tam s váma ještě hraje? Jak jsou oblečení? O čem zpívají?“ A já říkal: „Nevím, to sou samí debilové, to já neposlouchám.“ Snažil jsem se vykroutit.

Ale kdyby mě skřípli víc, nevím, kdyby pohrozili vyhazovem ze školy nebo nějakým postihem… Michal měl už rodinu a dítě – kdyby víc zatlačili, možná bysme to zabalili a přestali hrát. Měl jsem pocit, že můžou cokoliv, že žádná obrana není možná, že mi můžou přišít útok na společenské zřízení, vyhodit ze školy – okamžitě. A šel bych na dva roky na vojnu, to by byl konec sebevědomí.

* Ale na vojně jste byl tak jako tak. 

To jo, ale až po škole, to už jsem měl hodnost svobodníka, nebyl jsem obyčejný vojín, to byl obrovský rozdíl, co jedna pitomá pecka udělá. Nemusel jsem šůrovat záchody a vytírat chodby, měl jsem v podstatě zakázáno fyzicky pracovat, byl jsem pod jakousi ochranou – kdyby se mi něco stalo, byl by to útok na úřední osobu, na vedoucího. S obyčejným zobákem se to nedalo srovnat, nebe a dudy. Samozřejmě i někteří absolventi zažili peklo, když se neuměli přizpůsobit vojákům, když ze sebe dělali „inteligenty“, pak i s peckou si užili, ale nebylo to v takové míře jako u vojínů.

Ztrácely se jim věci, neměli se do čeho oblíknout, ale nebyla to ta fyzická šikana, která tam jinak panovala úplně všude. Já jsem měl zas štěstí. Hned první den mě poznal spolužák, který chodil na Visací zámek, v kasárnách dělal výrobáře a takového poskoka veliteli útvaru, a ten prostě veliteli řekl: „Za chvíli jdu do civilu, musíme někoho zapracovat. Dejte mi sem Hauberta, já ho zaučím, ten bude nejlepší.“ A tak jsem seděl rok v kanceláři, vařil veliteli kafe a připaloval mu cigarety.

* A střílet jste se naučil? 

Kdepak. Zbraně náš útvar vůbec neměl. My jsme stavěli Temelín.

* Kde jste byl 17. listopadu 1989? 

Doma u mámy. A nic jsem netušil, samozřejmě. Ve Žluticích byla tehdy jedna telefonní budka na náměstí, jinak žádné spojení se světem. Ale pak v neděli se něco objevilo v televizi… A v pondělí ráno jsem se rozjel do Prahy. A pak už jsem u toho nechyběl.

Na toho ani tráva nestačí!

* Rozumíte si se svými vrstevníky padesátníky? 

Rozumím. Což ale neznamená to, že s nimi vždycky souhlasím. Někteří mě možná kvůli mýmu životnímu stylu považují za blázna, ale mě by třeba zase nebavil jejich život. Kamarády mám v nejrůznějších profesích, od řemeslníků, přes muzikanty až po profesora na UMPRUM – Karla Halouna. Kamarádi jsou v pohodě. Ale pozoruju na některých lidech, že si idealizují dobu svého mládí. Má to logiku. Byli mladí, v rozletu, zdraví, cítili se dobře, v mládí se děje spousta krásných věcí, láska třeba. Za zástěnou těch let vám zrůžoví i to kolem, už se vám ta doba při vzpomínání nezdá tak hrozná. Kolik lidí je schopno říct, že za komunistů to bylo lepší! Že bylo zdravotnictví zdarma, že měl každý právo na práci, že měli všichni stejně! To jsou všechno nesmysly, realita byla přece úplně jiná.

* Nechtěl byste využít svou „moc“ na pódiu k nějakým poselstvím? 

Né, takové tendence nemám.

* No jo, už si vzpomínám, že jste si kdesi dělal legraci z Bona Voxe z kapely U2, z jeho spasitelství. 

Právě. Je to přepjatý a patetický. Ale i já jsem měl takové chvíle, to už je dávno, když jsem začal hulit trávu. Měl jsem pak pocit, že jsem nejchytřejší na světě. Jednou jsem dokonce volal jednomu kamarádovi novináři, aby mi poradil, jak se člověk stane prezidentským poradcem, že bych byl výbornej, nedělal bych debilní chyby. To bylo ještě za Havla.

* Tak chytrý, abyste radil současnému, nejste? 

Na toho ani tráva nestačí.

* Pořád mluvíte o tom, jaké jste měl štěstí. To jste nikdy neprožil nějaké míň šťastné období? 

Jedno jo. Popsal jsem to vlastně náhodou v mé knize Hluboká orba (kniha byla nominována na literární cenu Josefa Škvoreckého, pozn. red.). Tehdy jsem se totiž rozhodl, že si rok budu psát denní zápisky… a psal jsem. A jak rok běžel, najednou se mi nějak přitížilo. Zpětně, z těch zápisků, z té knížky, to nevyznívá jako nějaká tragédie, spíš to působí humorně, ale já měl tehdy fakt pocit, že umírám, že mi selhává tělo, furt se mi točila hlava, blbě jsem viděl, blbě slyšel, bál jsem se, že mi selhaly játra, ledviny. Když mi začalo být tak blbě, že jsem rušil koncerty, Pixiesovi to docvaklo a poslal na mě doktora.

* A? 

A ukázalo se, že to jsou deprese. Že tělo je v pořádku, nemocný je mozek. Spravily to prášky psychiatrické, nebýt jich, nevím, jak bych skončil. Asi půl roku jsem je bral. Měly by se brát dýl, ale mě už pak bylo dobře, tak jsem je vysadil, protože jsem po nich tloustnul. Myslím, že to celý dost souviselo s takzvanou krizí středního věku, bylo mi dvaačtyřicet. Člověk tak nějak předčasně bilancuje. Teď po padesátce je to vlastně stejný, ale bez depresí. Děti nemám – no dobrá, manželku nemám – ale mám přítelkyni, práce nejistá… ale která práce je jistá? Už jsem se se vším nějak popasoval. Poslyšte, už to tu houstne (pražský klub Vagon se plní lidmi a je čím dál hůř slyšet, pozn. red.). Nezabalíme to už? Zůstanete na koncert? Jo? To jsem rád, pak to do sebe teprve zapadne. I s tou atmosférou.