Project Description
Dědeček je showman
Básně a texty písní JANA VODŇANSKÉHO jsou plné slovních hříček, legrácek, paradoxů a absurdních point. Stejně jako jeho život. S šarmem showmana, který nikdy nepoznal trému, líčí doktor filozofie (a někdejší strojní inženýr či velitel tankové čety) tvrdý výslech v Bartolomějské, okolnosti své emigrace na Slovensko i to, kterak orangutan rozvážel propan-butan.
Vyšlo v časopise Téma, březen 2018
* K rozhovoru jsme se sešli shodou okolností na MDŽ. Jaké byly ženy, které vás v životě nejvíc ovlivnily?
Tak to vám nepovím, v tom jsem diskrétní.
* Tou otázkou nebylo míněno nic intimního.
Dobrá, ale zůstanu decentní. Mé „zásadní“ ženy nebyly ty, které by byly nějak známé ve sféře umění či showbyznysu, i když i tam mám kamarádky a přítelkyně, třeba Hanu Navarovou, Světlanu Nálepkovou, Magdu Šebestovou či Táňu Fischerovou, s níž dodnes zpíváme náš dávný swingový evergreen (přejde do zpěvu) Pověz, miláčku, to, co chceš od života…
* S úsměvem idiota…
… ti svoji lásku dám! Jinak jsem momentálně šťastně oženěn s mojí krásnou chotí Ivankou. A velmi dobré vztahy mám i s mojí první manželkou, též půvabnou ženou, psychoterapeutkou Jitkou, kterou jsem ovšem již na počátku naší známosti přejmenoval na Luisu.
* Ta vám před chvílí telefonovala, že?
Ano. Právě dokončuje paměti a potřebuje upřesnit některé detaily. S Luisou máme hezkého a šikovného syna Tomáše, ten působí v Českém rozhlase jako informatik, kromě toho dělá muziku a též vystudoval obor tvůrčí fotografie.
* Jaká byla vaše maminka Marie?
Měla obrovský smysl pro humor. A velké porozumění ke všemu, co jsem dělal. Jako malý jsem se učil na housle, ale to mě nebavilo, a někdy v patnácti jsem si vydupal, že chci mít doma piano. Nebyli jsme na tom zrovna finančně nejlépe, piano bylo považované za luxus, ale maminka se kvůli mně té investice odvážila. Dostal jsem starší, ale kvalitní piano. Po několika letech se už u nás scházela moje studentská parta, první publikum mých písniček a skečů. Hráli jsme, zpívali a bavili se. Sousedi si stěžovali, párkrát se zúčastnila po půlnoci u nás i Veřejná bezpečnost, ale maminka mě v tom nikdy neomezovala. Taková byla.
Písněmi o bobrovi nenarušíme politické dozrávání
* Jste děda tří vnuků. Jsou diváky vašich dětských písničkových programů?
Jsou. Ti starší vědí, že mají dědečka showmana.
* O tvorbě pro děti za minulého režimu se říkalo, že to byl trochu úkryt nebo závětří…
To je nejrozšířenější verze: „No, a pak když jste nemohl pro ty dospělé hrát, tak jste hrál pro děti, že ano?!“ Ne, bylo to právě naopak. My jsme s Petrem Skoumalem tvorbou pro děti naopak začínali – v euforické atmosféře počátku 60. let. Tehdy nás, Petra v jeho v pětadvaceti a mě jako dvaadvacetiletého, dal dohromady náš kamarád a básník Pavel Šrut. Chtěl, abych napsal veršované texty k písničkám do jeho rozhlasové pohádky a Petr aby je zhudebnil.
Našich prvních společných dvacet písniček vzniklo tedy pro děti. K programům pro děti jsem se vrátil až koncem 80. let, v době, kdy jsme se Skoumalem byli léta zakázaní. On pak hrál na klávesy u Mišíka (v kapele Vladimír Mišík a Etc., pozn. red.), a já hledal jiné uplatnění. Tehdy tady ale už i někteří soudruzi chytali z Moskvy perestrojkový vítr, takže mi dali na jedné agentuře povolení, že po deseti letech mohu opět veřejně zpívat, ale výhradně pro publikum mladší 15 let. Vycházeli patrně z úvahy, že písněmi o bobrovi a dalších zvířátkách neohrozím jejich politické dozrávání.
* Tak jste udělal dětská představení?
Ano, se dvěma spoluúčinkujícími jsem rozjel program Čarala, čarala bonga máro. A jak perestrojka postupovala, přestali se pořadatelé bát a začali mě zvát i do večerních programů. Jako jeden z prvních se odvážil se mnou vystoupit pro dospělé Přemysl Rut, divadelní režisér, skladatel, básník a spisovatel, který to mé povolení kreativně zužitkoval ke společnému programu s názvem Výchovný koncert, aby bylo jasné, že je to určitě jen pro děti, i když jsme to hráli převážně ve večerních hodinách, takže na nás chodili také převážně dospělí.
A ty Přemysl předem instruoval: „Za chvilku přijde na scénu pan Vodňanský, musím vás upozornit, že je povolen jen pro publikum do 15 let, chovejte se tedy, prosím, ve vlastním zájmu podle toho. A kdyby náhodou někdo přišel a žádal váš občanský průkaz, řekněte jen: ‚Tak na ten mám ještě moc a moc času.‘“ A nacvičil s nimi věrohodné mávnutí rukou.
Krycí jméno: Oslava narozenin
* Petr Skoumal by se teď 7. března dožil 80 let. Jedna kolegyně mi říkala, že jste se jí svěřil, že jeho odchod pořád nemůžete rozchodit…
To teda nemůžu. Umřel nečekaně. Naposled v životě jsme spolu hráli v roce 2014. Bylo to 19. května, tedy přesně na den i hodinu 45. výročí premiéry našeho prvního programu S úsměvem idiota v místě vzniku, tedy v Činoherním klubu. A on tam mezi přídavkovými písněmi zval naše věrné diváky s předstihem na 50. výročí, které připadne na 19. května příštího roku. To už spolu neodehrajeme, ale já to jubilejní představení na Petrovu počest nevzdávám, už proto, že on ty lidi pozval, doprovázet mě ale bude jiný Petr, Petr Václ. A k 80. narozeninám Petra Skoumala vychází v Supraphonu CD Všechno je proměnlivé.
* Nějaké best of?
Nikoliv. Jsou to písně, které převážně ještě nikdy vydány nebyly. Podařilo se mi sestavit devatenáct kousků.
* Byl Petr Skoumal „jen“ blízký kolega, nebo i blízký přítel?
Bylo to tvůrčí přátelství. Byly doby, kdy jsme se třeba vídali denně, když jsme zkoušeli nové písničky, pak večer hráli v Činoherním klubu a v noci tam třeba navíc zkoušeli další program. A takhle to jelo třeba měsíc.
Někdy to byla velmi intenzivní spolupráce, pak zase volnější. Ale za těch padesát let nebyl náš kontakt nikdy přerušený na dlouhou dobu, a i když jsme spolu třeba hrát nemohli (kvůli zákazům), nebo nechtěli (věnovali jsme se jiným věcem), stejně jsme se setkávali na koncertech, nebo na konspiračních bytových akcích, které měly obvykle krycí jméno „Oslava narozenin“.
* A měli jste někdy nějakou krizi?
Krizí bylo! Ale nebyly nikdy osobní. Například za celých padesát let jsme se nedostali do konfliktu třeba kvůli nějaké osudové ženě.
* Měli jste tak diametrálně jiný vkus?
Asi. Nikdy jsme neměli ani spor kvůli financím či podobně. Možná jsme v tom směru byli oba tak trochu z jiné doby. On byl nad takové věci povznesený, dalo by se hovořit až o neokázalé aristokratické noblese. Osobní věci jsme si o sobě nesvěřovali, nesdělovali.
* Stále mě překvapuje, že často ani velmi blízcí muži-kamarádi nevědí, co se odehrává v jejich vztazích. Ženy-kamarádky toho o sobě v tomto směru vědí až moc…
My jsme leccos věděli, spíše tušili, vnímali jsme intuitivně, jestli je tomu druhému blbě nebo dobře, ale nikdy jsme neprobírali konkrétní vztahy. Ale přesto jsme byli citlivými rezonátory stavu toho druhého. Informovali jsme se neverbálně, nemuseli jsme si nikdy nic vysvětlovat. Ale vy jste se ptala na konflikty, a ty mezi námi propukaly a byly někdy až brutální.
Brutální konflikt
* Brutální konflikt mezi Skoumalem a Vodňanským, to bych chtěla vidět.
Týkaly se výhradně toho, co jsme dělali pro lidi, zejména ve fázích, kdy jsme nesměli vystupovat v Praze, takže jsme spolu trávili až příliš času, v autě na dlouhých cestách, po představeních navíc na hotelu. A hlavně, vystupovali jsme jen my dva.
Zatímco v Činoheráku si Petr pečlivě vybíral, co z naší tvorby koresponduje s jeho nitrem, a to že bude zpívat, zde musel převzít i komickou polohu, kterou v divadle zastával Miloslav Štibich nebo Leoš Suchařípa. Ale on tím aktivním komikem nebyl a být nechtěl, takže trošku trpěl. Tehdy vznikalo mezi námi občas až „ponorkové“ napětí, i když na tu dobu mám převážně krásné vzpomínky, studentské publikum bývalo často výbušné.
* A ten brutální konflikt?
To byly okamžiky po představení před přídavky, kdy nás volalo tleskající publikum, takže nebylo moc času… Dohadovali jsme se, kterou písničku přidáme, aby ohlas v publiku gradoval. Hádali jsme se a jeden druhého obviňovali, že moc řve, nebo jsme chtěli jeden druhému dokázat, že ten druhý je rozčilený, zatímco „já jsem klidný“. „Ukaž ruce, jak se ti třesou!“ – „Ukaž mi ty svoje ruce!“ Pak jsme to ale zastavili a šli s úsměvem na pódium.
* Dlouhá léta jste byl zakázaný, několik let jste byl dokonce v částečné emigraci na Slovensku. Někdy se říká, že umělec musí trpět, aby vydal ze sebe to nejlepší. Souhlasíte s tím, nebo je to úplná hloupost?
Obecně a dlouhodobě je to spíš hloupost. Ale to neznamená, že se z toho nedá vytěžit něco pozitivního. Já měl například hodně času pro malého Tomáše.
* Četla jsem, že jste zažil i nějaký docela ostrý výslech. To bylo kdy?
Kupodivu ještě před Chartou 77, někdy v roce 1975, už jsme nesměli hrát v Činoherním klubu, tak jsme byli přesunuti do divadla Ateliér ve Spálené, kde je dnes Ypsilonka. Vytvořili jsme nový program Králíci pokusný a hráli od podzimu 1974 do léta 1975. Ale pak se začaly kolem mě dít takové podivné věci. Ke konci sezony 1975 mi volali z divadla: „Byl tu někdo z Bartolomějské, od StB, vyžádal si vaše texty. Měl byste se jít zeptat, co se děje.“ Slíbil jsem, že se tam další týden zastavím.
V pondělí ale zazvonil doma zvonek. Na prahu stáli čtyři muži a zatkli mě. Prý mě odvezou do Bartolomějské. Neměl jsem s tím žádné zkušenosti, tak jsem ještě zažertoval, že jsem tam měl stejně namířeno, tak je dobře, že nemusím tramvají. Nereagovali. Odvezli mě do Bartolomějské a zavedli do jedné kanceláře, což byla nehostinná místnost s několika železnými skříněmi. A nevisel tam Husák, visela tam perokresba Felixe Edmundoviče Dzeržinského. Zakladatele Čeky.
A soudruh taťulda zdvořilým tónem říká…
* Tedy první tajné policie v Sovětském svazu. Jak příznačné.
A pod ním takovej pivní taťulda, řekla byste důchodce, možná bývalej dělník z fabriky. A pak takový mladší, vypadal jako pingl ze čtvrté cenové, takový ksicht divný, vlasy trošku přimázlé pomádou. Taťulda mi říkal „pane inženýre“, i když jsem teda už byl i doktor filozofie, ale snažil se být zdvořilý.
V této poloze lidového taťuldy, ale zároveň věcným úředním tónem mně přečetl celou sérii obvinění: že zesměšňuji stranu, vládu, naše spojenecké vztahy se Sovětským svazem. A nakonec tam stálo, že podrývám „proces uvolňování našich vztahů s Německou spolkovou republikou“, to pro mě bylo už dost surrealistické… Řekl: „Tady nám to podepište, že to tak je, abychom se nemuseli tady zdržovat dlouho.“ Ale já si říkal, že pokud to přiznání podepíšu…
* Půjdete sedět.
Tak dobrých deset let za rozvracení republiky. Tak jsem slušným tónem odvětil: „Pánové, tohleto vám nikdy nemůžu podepsat, to, co jsem tam opravdu říkal v divadle, nenaplňuje tuto skutkovou podstatu, mám na to svědky, nejen diváky, ale i techniky, zvukaře. A jelikož šlo o zčásti improvizované komentáře, na pravidelnou kontrolu docházeli i náměstci ředitele Státního divadelního studia, kteří sledovali, zdali se neodchyluji od základního tématu.“ A soudruh taťulda zase zdvořilým tónem říkal: „Pane inženýre, taková svědectví nás nezajímají, to jsou svědectví lidí vašeho druhu!“ A já: „Ten váš tón se mi nezdá, mám pocit, že naše zákony nerozlišují občany podle druhu, všechna svědectví jsou si rovna!“
A tak to mohlo pokračovat další hodiny, ale já neudělal tečku a dodal jsem: „Ten váš tón mi nepříjemně připomíná dikci 50. let.“ A hned následovala pronikavá změna atmosféry. Viděl jsem, jak vstává opřený o ten stůl, několikrát se mu, taťuldovi, nahrnula krev do hlavy a zpátky. A začal na mě řvát úplně nepříčetně: „Ty cucáku, co ty víš o 50. letech, kolik ti bylo tehdy let?!“ A ta – možná kdysi dělnická – pěst takhle shora letěla k mému obličeji, když v tom, tak jako když Hašan chytal góly do lapačky, mladší příslušník zachytil ten úder. Už asi chodil na školení, kde jim vysvětlovali, že se to nesmí. Pak se to propadlo do takové dlouhé nudy.
Emigrace na Slovensko
* Jak to pokračovalo?
Ještě možná pět hodin. Zkoušeli různé triky. Dokonce do toho občas vpadl takový barový, pomádou ulízaný prošedivělý frajer ve vínové košili se stříbrnou kravatou z vedlejší místnosti, kde to celé asi sledoval na odposlechu. Stylizoval se do role náčelníka, se zřejmým úmyslem mě vyprovokovat. Ale já nereagoval, a to ani pohledem.
Používali známé triky: Hodnej a zlej, chytrej a blbej… Zkrátím to. Odcházel jsem svoboden. Ale už ráno před výslechem volali řediteli Státního divadelního studia, že mě tam mají, a on se prý zhroutil a rovnou zakázal naše večerní vyprodané představení „z technických důvodů“. Tím jsme skončili v divadle Ateliér. Další výslechy následovaly po Chartě, ale to už jsem trochu věděl, jak na to.
* Jak vlastně vypadala ta vaše emigrace na Slovensko?
To bylo zkraje 80. let, měl jsem tam z dob „družby“ našeho Činoherního klubu a bratislavského divadla Na korze přítele, dramaturga a režiséra Martina Porubiaka. Když původní osazenstvo a vedení Činoherního klubu rozehnali, na Slovensku podobně zametli s divadlem Na korze. A Martin Porubiak byl „uklizen“ do divadelního ústavu v Bratislavě.
Tam se ale zmocnil důležitého razítka a pozval mě, abych přednášel slovenským pracovníkům „malých javiskových forem“ o tom, co jsem provozoval donedávna s Petrem. V době, kdy jsme byli v Praze zakázaní, jsem v Bratislavě přednášel a dostával honorář. Díky němu jsem se seznámil i se začínajícím studentským divadlem Pegasník (později Gunagu), začal jsem pro ně psát slovenské texty, pak i s nimi hrát a zpívat. Jednou jsme dokonce hostovali v samém centru Prahy! Byly vylepeny plakáty i s mým jménem, ale soudruhům to nějak nedocvaklo.
* Zažíval jste v těch neklidných dobách nějaké úzkosti, existenční krize, strach?
I v těch nejtvrdších dobách jsme s Petrem tvořili nové písně a hráli, i když třeba jen po bytech kamarádů, což nás udržovalo v nějakém tvůrčím rytmu a ochránilo proti největším frustracím a depkám. Ani existenčně jsem nikdy nepadnul úplně na dno. Zákaz se týkal především veřejného vystupování, básničky v časopisech pro malé děti naštěstí unikaly bdělé pozornosti, za písně z dřívějších elpíček mi chodily tantiémy.
Navíc jsme u nás doma žádné velké nároky neměli. Cestovat za hranice všedních dnů se nemohlo, nekouřil jsem, alkoholu jsem extrémně neholdoval. Snažil jsem se i v dobách zákazů vytěžit ze situace to pozitivní, byl jsem otcem malého Tomáše, mohl se mu věnovat, a moje paní Luisa, renomovaná psychoterapeutka, mohla chodit léčit alkoholiky k Apolináři. Ale přes to všechno jsem občas úzkosti měl.
Na režim jsem nemohl skočit jako na tygra
* Jak se projevovaly?
Nebyly tak hluboké, aby mi blokovaly radost z tvorby nebo neumožňovaly vstát ráno z postele, ale trpěl jsem migrénami a bolestmi v šíji. Místo k psychiatrovi jsem chodil k chiropraktikovi a ten mi vysvětlil, že mi tam sedí právě ta deprese, že původem je podvědomý pocit ohrožení. Když se prý zvíře dostane do situace, že je ohrožené jiným zvířetem, napne ty svaly na šíji, aby mohlo skočit na protivníka, a jakmile to udělá, svaly se uvolní.
* Zatímco vy jste byl pořád připraven skočit, jenže nebylo na koho, že?
Ano. Protože na režim jsem nemohl skočit jako na tygra. Napětí v šíji se hromadilo, uvolnění nepřicházelo.
* A chiropraktik vám pomohl, i když příčina byla psychického rázu?
Do určité míry ano. Měl na to různé pomůcky, trochu mě tam věšel, natahoval na takový skoro skřipec, aby mi natáhl krční páteř, dostal jsem i nějaké pilulky k uvolňování svalů. Chodíval jsem za ním do té kachlíkové budovy na Vltavské, nedaleko bydlel Ludvík Vaculík, se kterým jsem se jednou potkal v čekárně. Znali jsme se z rozhlasu, později i z Charty. Vyprávěl jsem mu, co se mnou chiropraktik provádí, a on pak napsal báseň: „Dnes jsme viděl atrakci, Vodňanského na trakci.“
* Vaše texty prý vykupoval Památník národního písemnictví, to byla taky součást vaší obživy. To mi přijde nádherně absurdní.
Za to může Skoumal, díky kterému jsem se seznámil se slavným brněnským básníkem Oldřichem Mikuláškem, s nímž jsme po představeních v Brně chodili po tamních vinárnách. A ten mi poradil: „Hele, já znám dámy v Památníku písemnictví, normálně to od tebe koupí, jestli máš svoje rukopisy… Ale prosím tě, vůbec nemusí být takové jako hezky čisté, klidně to trochu pomačkej, polej kávou a vínem, to se jim líbí víc, získává to takovou tu patinu.“
Oldřich byl tou dobou zakázaný, nesměl být vydáván dokonce ani v knížkách pro děti. Vyprávěl, že si to ty dámy prosadily, že můžou i od zakázaných autorů kupovat věci „pro budoucnost“ do archivu. Tak jsem dvakrát ročně narval do krosny stohy průklepů svých rukopisů a odnesl to na Strahov, a dámy mi vyplatily slušnou částku, která pokryla část mé roční režie.
* To je neuvěřitelné.
A bylo to naprosto legální! Zkrátka si to prosadily. Když žena ví, co chce, tak ji ani totalitní režim nezastaví.
A naučil jsem se řídit tank
* Bylo vám v životě k něčemu dobré, že jste původním vzděláním strojař?
Bylo. Když si to tak analyzuji po letech, vidím, že v mých písničkových textech i básních se občas objevují jakési vnitřní algoritmy. Je možné, že pocházejí právě ze studií strojní fakulty. Moje absurdní pointy mívají někdy až exaktní strukturu.
* A v životě?
Moje paní Ivanka by vám řekla, že k ničemu. Má totiž pocit, že inženýry na strojní fakultě učí zatloukat hřebíky a další takové užitečné schopnosti, ale že já jsem v tom nácviku selhal. Žádný velký dojem na ni neudělalo ani to, že na vojenské přípravě, kterou jsme absolvovali paralelně s civilním studiem, jsem se naučil řídit tank, a dokonce z něho i střílel.
Pro ni jsem prostě nepovedený inženýr, který neumí spravit ani mlejnek na kávu. Ale já si nemyslím, že by tohle měla být výsada inženýrů. To technické studium samo o sobě nebylo pro mě vyloženě špatné. Horší byla praxe, pochopil jsem záhy, že to není můj šálek čaje a že bych z toho dříve nebo později zcvoknul.
* Nakonec se vám povedlo vystudovat filozofickou fakultu, a dokonce jste získal doktorát. Přitom vás v roce 1958 nevzali z kádrových důvodů. Jak jste to dokázal?
Půl roku jsem skutečně pracoval jako inženýr v pražském Kovoprojektu, ale pak jsem musel na vojnu a během ní jsem rozvázal pracovní poměr, abych se tam už nemusel vracet. Naopak jsem se rozhodl, že znovu zkusím filozofii a využil jsem k tomu mocenské nástroje stejného prezidenta, jehož režim mi to v roce 1958 nepovolil. Tedy prezidenta Novotného.
* To je napínavý…
Byl jsem ten rok velitelem tankové čety, velel jsem třem tankům. Tak jsem si pohrával s myšlenkou, že bych mohl těm třem tankům zavelet, aby jely na Prahu, na Novotného a vyžádat si silovou cestou přijetí na FF UK, které mi jeho režim před devíti lety po maturitě odepřel. Ale pak jsem zvolil mírumilovnější cestu…
V armádě totiž neznali ty civilní zvyklosti, třeba že nemůžou doporučit k dennímu studiu vysoké školy někoho, kdo už jinou vysokou školu absolvoval. Měl jsem dobré vztahy se svým nadporučíkem, velitelem roty, přinesl jsem mu přihlášku a on mi na ni dal jednoduše štempl. Takhle snadné. Byl jsem přijat a na podzim 1967 jsem začal studovat filozofii a historii.
* Učíte ještě?
Ano, na Fakultě humanitních studií Karlovy univerzity vedu seminář literární tvorby.
Úplně narvaný bombama
* Dřív jste přednášel také filozofii hry, napsal jste na toto téma i doktorskou práci, kterou jste konzultoval s tehdy už zakázaným profesorem Janem Patočkou. Ostatně i ve vašich textech používáte filozofické a vědecké pojmy, absurdní hříčky. A absurdně komické věci se vám prý i dějí. To platí?
Ano, přednedávnem se mi to stalo zas. O vánočních prázdninách jsme s mojí paní a také s mými zpívajícími skladateli Hanou Navarovou a Jaroslavem Vaculíkem odletěli na dovolenou do Thajska. S oběma hraji programy pro děti i pro dospělé, a tak jsme se rozhodli, že si tam uděláme brainstorming nového pořadu pro děti.
Vznikl nápad na jednu písničku o orangutanovi a mě napadl verš: „To je ten orangutan, rozváží propan-butan.“ Pak jsem ten text během toho týdne dokončil. Diskutovali jsme o tom a Hana byla skeptická, prý jestli současné děti vůbec vědí, co je propan-butan, my jí říkali, že rodiče jim to jistě prozradí, i když už se to příliš nepoužívá. A pak, když nás Jára vezl na letiště, na dálnici před námi nákladní vůz…
* S propanem a butanem?!
No, úplně narvaný těma bombama. Ale to nebylo všechno. Na zadní části korby se houpal velkej opičák. A moje Ivanka říkala: „A takhle to s ním je pořád.“ Ona se už úplně bojí, co zase napíšu, neboť třeba týden před okupací v roce 1968 jsem napsal text o tom, jak „přicházejí maršálové“. Ale naštěstí jsem tam napsal také, že i odcházejí, jinak by tu ještě byli!
Moje paní už mě důrazně varovala, abych nadále nepsal o osudových tématech, neb z mých textů se pak stávají sebenaplňující se proroctví, jako by je mojí rukou psala kněžna Libuše. Dávám si tudíž pozor.