Project Description

Jsme tři: máma, mamka a já

„Máma,“ lísá se něžně dvouletá Mařenka k Janě. Ještě je rozespalá, právě se vzbudila z odpoledního spánku. Pak se vrhá na Veroniku, která před chvílí dorazila z práce, přelézá jí na klín, objímá a říká: „Mamka.“ Někdy jim oběma Mařenka říká maminko. Dvě třicátnice žijí v registrovaném partnerství a s pomocí anonymního dárce si „pořídily“ dítě. V hodinovém hotelu.

Vyšlo 14. února v časopise Vlasta.

Mařenka má mámu a mamku, ale ví, že třeba její kamarád Olík má mámu a taťku. Bere normálně obojí. Někdy je to trochu guláš, ale Mařenka se v tom skvěle orientuje,“ říká blonďatá Jana, Mařenčina biologická matka, hovornější z obou rodičů (nebo rodiček?). Rodina žije kousek za Prahou, v Milovicích. Jana učila zeměpis a biologii na druhém stupni základní školy v Praze, teď je na rodičáku a zpátky do školství nespěchá. „A já jsem ta živitelka,“ směje se černovlasá Veronika, „sociální matka“. Je také učitelka, ale pracuje ve speciální škole s dětmi s těžkými mentálními handicapy. Funguje jako Mařenčina druhá maminka, podle zákona k ní však žádný vztah nemá, až na vyživovací povinnost, kterou má každý přihlášený člen domácnosti, v níž je nezletilé dítě.

Svět je hodinový hotel

Rok a půl. Měsíc co měsíc. Když měla Jana plodné dny. Telefonát dárci. Schůzka v hodinovém hotelu v Praze. „Sešli jsme se vždycky všichni tři, za pokoj jsme platily my. Náš milý dárce odešel do soukromí do koupelny… a za chvíli nám předal plnou stříkačku. Rozloučil se, popřál hodně štěstí a zmizel. A my jsme to,aplikovaly‘ a zkusily si to i trochu užít,“ líčí Jana a rozpačitě se směje. „No, užít… to tak prvních pár oplodňovacích setkání, po čase už to bylo spíš vyčerpávající, taková továrna,“ doplňuje Veronika. „Bylo to náročné skloubit náš i jeho čas a zajistit pokoje, v tom hotelu je furt plno, to by člověk neřek!“ směje se a rozpovídá se o fungování mikrosvěta zvaného „hodinový hotel“.

Recepční – zvyklá asi na ledacos – nikdy ani nemrkla, když přicházely dvě ženy a muž. Dámy vše platily a muž odcházel po pěti či deseti minutách pryč. „Vedle jsme slyšely páry, jak do toho buší, pak na chodbě potkávaly už každého zvlášť, dámy v byznys kostýmcích, pány v kravatě, ještě trošku rudé v obličeji, ale výraz ,jakobynic‘. No, tak takhle jsme si pořídily Mařenku,“ chechtá se Jana. Z okolností početí jejich dcery by mohla být slušná komedie, ve skutečnosti to prý bylo spíš martyrium.

Povídáme si v útulném obýváku jejich malého bytu, zatímco Mařenka vedle spí. Seznámily se před devíti lety. Že obě chtějí dítě si vyjasnily hned na začátku vztahu. Po pěti letech chození vstoupily s Veronikou do registrovaného partnerství. Jen obřad, žádná oslava. Z finančních důvodů, ale taky se jim prý nechtělo si na svatbu hrát. „Je to jen papír, jinak nic. Nic k tomu nepotřebujete. Ani svědky, ani prstýnky, navíc musíte dojet do krajského města a nemůžete si udělat obřad, kde chcete,“ vysvětluje Jana. „Kdo ví, třeba jednou budeme mít pořádnou svatbu, a to si užijem, až se i tady legislativa změní,“ těší se Veronika. V mnoha zemích v Evropě i ve světě (viz box) svatby gayů a leseb možné jsou.

Proč tedy chtěly TEN „papír“, když to není nic víc než papír?

„Chtěly jsme sjednotit příjmení. V té době jsme se začaly snažit o dítě a já jsem chtěla, aby nás všechny spojovalo příjmení, když už to jinak zákon neumožňuje,“ vysvětluje Jana.

Hledá se dárce, anonymní

Legální možnost umělého oplodnění pro lesbické páry v Česku není. Na reprodukční kliniku může přijít žena vždy s partnerem, který bude v rodném listě dítěte veden jako otec, ať už by byl i otcem biologickým – pokud by byl přímo dárcem spermatu –, nebo jen zákonným, to v případě, že se oplodnění provádí se spermatem od anonymního dárce ze spermabanky, pokud je stávající partner neplodný. Vhodného kamaráda, kterého by si o to troufly požádat (ať už na klinice, nebo při „domácím oplodňování“) a riskovat, že se bude nakonec svých otcovských práv domáhat, neměly. „Nedovedly jsme si to představit. Jsou i jiné možnosti.

Máme známé, kteří mají „sdílené“ děti, tedy že si takto pomohl lesbický pár s gay-klukama, oni jsou asi docela spokojení a funguje to, ale do toho se nám taky nechtělo,“ pokrčí rameny Jana.

A tak se rozhodly pro dárce anonymního, kterého si najdou přes internet. „Říkala jsem si, že když bude,otec neznámý‘ a něco se, nedej bože, s Janou stane, tak sice na Mařenku nebudu mít právo oficiálně, ale rozumný soudce bude brát ohledy, že jsem s ní od narození, a svěřil by mi ji do péče,“ vysvětluje Veronika důvody jejich počínání. Tedy při počínání Mařenky. Pokud by byl totiž otec zapsán v rodném listě, automaticky by dceru získal do péče po případné smrti Jany on, Veronika by ji nemusela už ani vidět.

Sperma do stříkačky

Daly si tedy inzerát. Ozvaly se tři desítky mužů. „Třídily jsme je docela přísně. Nejdřív jsme vyřadily ty, kteří nedali dohromady kloudnou větu a psali hrubky, přece jen jsme měly na tátu našeho dítěte nějaké nároky. Pak jsme vyřadily ty, kteří si to s námi chtěli užít v posteli, o to jsme fakt nestály. Pak nějaké další podezřelé a podivné chlápky a ty, kteří chtěli peníze. A zbyli tři, se kterými jsme se sešly na kafe,“ vypočítávají. Co motivuje muže, který chce dát zdarma, anonymně lesbám své sperma s vyloučením sexuálního kontaktu, do stříkačky?

„O tom jsme si povídali u toho kafe. Jeden říkal, že chce šířit svoje geny. To nám moc sympatické nebylo, taky jsme ho vyřadily. A zbyli nám dva. První nám povídal, že ho kdysi kamarádka lesba poprosila o dárcovství, a on ji odmítnul, a do dneška lituje, že jí nepomohl, chce to odčinit. Prý je nespravedlivé, že by lesby nemohly mít rodinu, tak se rozhodl, že několika párům pomůže. Sám rodinu má. To byla taky podmínka, aby měl dárce vlastní zdravé děti,“ popisuje Jana. „Druhý měl taky děti, fungující manželství, a říkal, že rodina je pro něj nejvyšší hodnota a že když pár jeho buněk může někomu pomoct rodinu mít, tak to chce prý udělat. Že věří, že budeme s Veronikou dobří rodiče. Oba byli super, působili dobře, věrohodně, sympaticky,“ uzavírá Jana.

Druhé kolo?

Vybrali si jednoho z mužů. A Jana otěhotněla napoprvé, jenže těhotenství skončilo samovolným potratem v 7. týdnu. Pak to se stejným mužem zkoušeli déle než rok, ale už to štěstí neměli. A partnerky už to vzdávaly. Zařídily si dovolenou snů – chtěly jet do Rakouska do hor a dát si náročnou vysokohorskou turistiku, že budou chvíli hledat ženicha pro jejich fenku, aby měly aspoň štěňátka, a Jana že podstoupí další vyšetření.

Ale pak si řekly, že to ještě zkusí s tím druhým. Byl pro. A napodruhé to klaplo. Biologickému otci Mařenky slíbily, že se minimálně jednou za rok ozvou, pošlou fotku a napíšou, jak se Mařence daří. „Chceme kontakt udržet i kvůli případnému druhému dítěti, aby byly děti opravdu sourozenci. Pán nám slíbil, že to udělá znovu.“

Na řadě je Veronika? „Na jednu stranu bych ráda, ale zároveň se toho všeho bojím. Bylo to strašně náročné, a teď s malou to bude ještě náročnější,“ přiznává se Veronika ke svým pochybám. „Nejsem biologická máma, ale cítím se mateřsky vlastně uspokojená.“ Jana ale po druhém dítěti touží velmi silně, sama je z pěti sourozenců a nechce, aby byla holčička jedináček.

„Chtěla bych, aby si Verča mateřství vyzkoušela, ale když nebude chtít, nebráním se jít na mateřskou podruhé. Jen Verču nechci ochudit a taky se bojím, aby mi to jednou nevyčetla.“ Ještě si prý dají čas na rozmyšlenou, Mařenka půjde do školky, Jana na nějaký čas do práce, aby se rodina „finančně zahojila“.

Pískání kvůli puse

Veronika ani Jana kvůli své orientaci neměly nikdy žádné potíže. Obě vzpomínají, že se jim holky líbily víc než kluci od malička. Mluvit o tom ale začaly až na střední škole. „Na základce, když holky řešily, který kluk se jim líbí, jsem si taky nějakýho vybrala.

Tehdy jsem o sobě fakt ještě neříkala, že jsem lesba, i když jsem to už vnitřně věděla,“ říká Jana. Měla od malička skoro samé klučičí kamarády. Od gymnázia se netajila tím, že je na holky, a její klučičí parta to brala na vědomí. Veronika chodila na střední školu, kde byla přesilovka holek, měla tak spoustu dívčích kamarádek. Že je lesba přijaly jako fakt. Žádná podpásovka, žádné trauma, nikdy neměly pocit, že by je někdo zesměšňoval, soudil, nadával jim.

„Jen když jsme spolu začaly chodit a daly jsme si třeba na zastávce pusu, tak lidi koukali, chlapi někdy začali pískat, líbilo se jim to, chovali se trochu oplzle, ale nic hroznýho,“ říká Jana.

Jana je z Chomutova, Veronika z Prahy, ve velkém městě v jejich generaci už prý není homosexuální orientace problém.

Kdy a jak to oznámily rodině?

„Rodičům jsem to oficiálně řekla ve dvaceti, ale bylo jim to jasný dřív,“ říká Jana. „Máma před tím asi trochu zavírala oči, můj nevlastní táta to ale věděl a přijal dřív, trávili jsme spolu spoustu času. Máma se s tím taky srovnala. Verču přijali, myslím, že máma je šťastná, že máme Mařenku…“

Rytíř nepřijede

„Moje mamka myslím stále trochu čeká na rytíře na bílém koni ve zbroji, který si pro mě přijede,“ tuší Veronika. A co na to její maminka? „Ta situace je trochu zvláštní, co budu lhát. Jsem stará škola, je mi třiapadesát, za mě to bývalo tabu,“ říká Renata Hámková. „Ale přijala jsem to jako fakt. Vídáme se, vídám vnučku – i když míň, než bych chtěla, ale je složité všechno časově skloubit. Ale vidím, že je Verča šťastná, a to je nejdůležitější. Má těžkou práci a snaží se dokončit školu, zároveň být hodně s malou, je to asi vyčerpávající, ale všechny tři působí, že je jim spolu dobře.“ Paní Hámková prý dlouho netušila, že by Veronika byla na holky, na vysoké škole prý chodila s klukem. „Ale pak přišlo období, kdy jsem cítila, že se něco děje… A Veronika mi to řekla. Byl to trochu šok, radostí jsem neskákala, ale smířila jsem se s tím. Co jiného bych měla dělat?

Vzpomínám pořád na jednoho saniťáka od nás z nemocnice, kterého rodiče zavrhli poté, co jim řekl, že je na kluky, on to strašně těžce nesl. Já jsem si tehdy řekla, že kdyby se to stalo mému dítěti, tak tohle nedopustím,“ dodává.

Mařenka po babičkách

Případné rozpaky a pochyby ze vztahu Jany a Veroniky v rodině rozprášila Mařenka. Obě babičky toužily po holčičce, a když se narodila, měly obrovskou radost.

A jméno má Mařenka po svých prababičkách. „To byla sranda, když jsme s Verčou kdysi poprvé mluvily o dětech, říkala jsem, že bych si přála holčičku. Ona že taky holčičku. A že by chtěla, aby se jmenovala po její babičce. Aha, to je blbý, já bych taky chtěla, aby se jmenovala po mé babičce. A jak se jmenovala ta tvoje. Marie. Ta moje taky!“

Šestasedmdesátiletou Marii Roušarovou, Janinu babičku, tedy biologickou prababičku Mařenky, jsem telefonicky zastihla v lázních. I po telefonu působí vesele a energicky.

„Netušila jsem to. Vůbec. Tak šikovně to Janička skrývala, chlapci za ní jezdili, pořád nějaké zábavy, kino, divadlo. Až někdy kolem dvaceti let se mi svěřila,“ vzpomíná na comingout své vnučky. Do té doby osobně žádného člověka s homosexuální orientací nepotkala, nebo o tom neví. „Žiju odjakživa na vesnici, tam bylo něco takového donedávna tabu.“ Když jí Jana oznámila, že je „na holky“ prý si poplakala. „Bála jsem se, že nebudu mít pravnoučata. Ale teď, když je Mařenka na světě, to jsou moje zlatíčka. Všechny tři holky! To je taková rodina, že kdyby se takhle starali jiní rodiče o svoje děti a takhle si rozuměli a fungovali, tak by všem bylo na světě mnohem líp, to mi věřte,“ říká rázným a veselým hlasem.

„A to není proti chlapům, můj manžel byl hodnej mužskej a spousta chlapů je, jsou dobří tátové, ale nelíbí se mi, když někdo soudí, že by holky nemohly spolu dobře vychovat dítě. To, jak vyrůstá moje pravnučka, to bych mnohým dětem, kteří tu lásku a péči nemají, přála,“ tvrdí až bojovně. Vnučka s pravnučkou za ní často jezdí a tráví u ní na vsi i týdny. „Všichni sousedi to vědí. Jsou to moje zlatíčka. Mám je všechny tři moc ráda. A věřím, že kdyby ještě žil můj muž, Janin děda, bral by to stejně.“

Vytoužená adopce

„V mé i Verčině škole všichni vědí, jak to máme. Když jsem přišla jako nová do kabinetu, hned došlo na otázky, jestli mám přítele nebo jsem vdaná. Tak jsem řekla, že mám přítelkyni. A bylo to.“ Jana byla až překvapená, že ani pro žáky to téma není tabu. „Berou mě, vědí, že jsem lesba a cítím podporu. I od rodičů dětí. To jsem ani nečekala.

A děti, které trochu balancují na té hranici a hledají se, tak za mnou chodily a povídaly jsme si o tom.“ Se sousedy mají vztahy normální, neutrální. Na úřadech ani u lékaře nikdy neměly problém. Jen gynekolog byl prý trochu překvapený, když mu Jana řekla, že dítě, které čeká, je s dárcem a že rodičem bude její přítelkyně. „Tak je to skoro vždycky. Zprvu trochu překvapení nebo šok, pak přijetí faktu. Občas mi někdo řekne, že přece nevypadám jak lesba. Představují si, že lesba vypadá jako chlap, nejlépe s vousama.“

Z pokojíčku se ozve kňourání.

Za chvíli Jana přinese roztomilou blonďatou rozespalou holčičku, která neví, ke které mamince by si vlezla do náruče dřív. Pak ji Jana nakojí. „Už bych ji asi měla odstavit, já vím, už to dělám spíš pro sebe než pro ni,“ poznamená. „To utnem. Už je na čase,“ řekne rázně, ale s úsměvem Veronika. „Já jsem tady za tu tvrdší, víte, Jana je moc měkká,“ směje se.

Působí šťastně, malá holčičí rodina vypadá spokojeně. Co jim chybí? „Kromě toho, že na tom nejsme úplně dobře finančně, ale to spíš souvisí s tím, co děláme, než s tím, že jsme lesby, mi chybí možnost osvojit si Mařenku. Abych k ní měla i práva. Kdyby se Jana rozhodla ode mě odejít, může se na mě úplně vykašlat, a kdyby řekla, že už Mařenku neuvidím, mám smůlu. A kdybych Janinu opustila já, tak ona nemá nárok na nic, žádné výživné platit nemusím,“ vysvětluje Veronika. Proto vítají aktivitu JsmeFér, která o změnu legislativy usiluje.

„Jasně, že doufám, že se nic takového nestane, ale to si myslí možná všichni, než se rozvedou.“ Ve stávající legislativě se dá ošetřit leccos, co se týče majetku, smlouvami, ale u dětí ne. Tam je zákon jasný. Častý argument proti tomu, aby stejnopohlavní pár vychovával dítě, je absence mužského, nebo naopak ženského elementu.

„Mařenka má několik dědečků a čtyři strejdy, od jedenácti do devětadvaceti let. V naší širší rodině je přechlapováno, myslím, že v tomto ohledu není třeba mít o Mařenčin vývoj strach,“ říká Jana. Další kritici se ohánějí tradiční rodinou. „Co je dneska tradiční rodina?“ ptá se řečnicky Jana. Naráží na vysokou míru rozvodovosti, na fakt, že současné děti vyrůstají často jen s jedním z rodičů, častěji s mámou, otce vídají ambulantně. Rozšířený je taky fenomén takzvané patchworkfamily, tedy rodiny, kde je několik dětí a každé má jinou mámu nebo tátu a všichni se často vídají a stýkají.

„V devítce jsem měla polovinu dětí z rozvedených rodin, další půlka půlky se mi přiznává k tomu, že to mezi rodiči nefunguje. Mají nevlastní táty, mámy, sourozence. Najít někoho, kdo má svého biologického tátu a svou biologickou mámu a pouze vlastní sourozence už není tak úplně snadné,“ říká Jana. Veronika doplňuje o zkušenost ze speciální školy. „O naše žáky se starají babičky a maminky, tatínkové tam jsou málo, často na to mámy zůstanou samy, když je dítě postižené. Zato Mařenka má dva milující rodiče, má péči a lásku, normální od dvou nejbližších lidí. Jen jsou ti dva máma a mamka.“