Jaroslav Weigel2019-09-05T09:43:54+00:00

Project Description

Čím divnější, tím lepší

Dvorní grafik a jeden z nejvýraznějších herců Divadla Járy Cimrmana má s největším (neexistujícím) Čechem společné křestní jméno. Jaroslav Weigel má však vedle cimrmanologické kariéry umělecky a řemeslně plodný život i jako ilustrátor či grafik. Také on kdysi vtiskl tvář Mladému světu.

Vyšlo v časopise Interview v zimě roku 2015 (Jaroslav Weigel zemřel 5. září 2019)

Kdy nějaké vaše dílko poprvé vyšlo tiskem?

Kresba elektrické lokomotivy v Malém čtenáři, když mi bylo asi osm let. Otiskli mi ji na stránce věnované tvorbě čtenářů. Byl jsem pyšný. Poslali mi dvanáct krásných tužek hardmundtek. A můj druhý honorář byly boty.

Jak to?

Měl jsem kamaráda, který byl přísežným znalcem obuvi a pracoval pro nějaký jejich oborový časopis. Poprosil mě, abych jim nakreslil nějaký vtip. Vymyslel jsem ho, nakreslil, oni ho otiskli a dostal jsem za to boty, takzvané maďarky, tehdy se hodně nosily. Jenže mi byly malé.

A první finanční honorář?

To bylo ve čtvrtém semestru pedagogické fakulty. Přišla k nám na metodiku paní učitelka z gymnázia, která pracovala i v rozhlase. Říkala, že potřebují autory pětiminutových příspěvků o knížkách pro ranní vysílání. Tak jsem se přihlásil, vybral si tři nebo čtyři knížky ze seznamu, napsal jsem povídání a dostal jsem peníze. Na tu dobu docela pěkné. Na kolejích jsme si z toho i s mými spolubydlícími slušně přilepšili. Ale zlatá loď ztroskotala. Dali mi udělat pásmo o legiích. Jenže legie! Legionáři, mí hrdinové z dětství, v té době se to ale až tak nenosilo, tak jsem to raději vzdal a v rozhlase skončil.

Pár let po škole, poté, co jste pracoval v redakci dětských časopisů, jste nastoupil do redakce Mladého světa…

Byl jsem v jeho vůbec první redakci (MS vycházel od roku 1959, pozn. red.) a pomáhal vytvářet jeho grafický vzhled. Mladým světem prošla dlouhá řada inspirativních, zajímavých osobností  včetně třeba Ládi Smoljaka, Jiřího Černého, Arnošta Lustiga a dlouho bych jmenoval další. Mladý svět byl fenomén. Ve zlatých 60. letech, která jsem v něm prožil, tiskl seznamku, měl speciální rubriku pro trampy a dokonce své vlastní dostihové koně. Pořádal taky turnaje v dívčím fotbalu. V Mladém světě se vždycky hodně dbalo na výtvarnou stránku a na kreslený humor. V mnohém byl Mladý svět v Československu první, obsahem býval opravdu výjimečný.

Vaší doménou byla grafika a zmíněný kreslený humor. Prý jste měl svou metodu na cenzory, kteří za minulé éry byli jakousi nedílnou součástí vydavatelství. Věděl jste, že cenzor je Sparťan, a podle toho, jestli Sparta vyhrála, nebo ne, jste mu dával k posouzení obrázky. Ještě nějaké fígle jste používali?

Tohle bylo to nejmenší. Měli jsme daleko propracovanější metody, jak na ně. Jeden oblíbený trik spočíval v tom, že cenzor, když viděl, že kreslený vtip je převzatý z nějakého jiného časopisu nebo z novin, dal svůj štempl ochotněji, protože „to už přece někdo musel schválit před ním“. My jsme občas vtipy přetiskovali třeba z polských nebo německých novin. Vtip jsme vystřihli, nalepili na čtvrtku a předložili ke schválení. Ale když třeba Mirek Liďák nakreslil vtip, u kterého bylo jasné, že by se na něm cenzorské oko mohlo zaseknout, donesl jsem ho do zinkografie, kde z toho udělali zinkový štoček a pořídili otisk. Ten vypadal jako z novin. Stačilo ho nalepit na čtvrtku a šlo se za cenzorem. Bum. Měli jsme štempla. Ale cenzoři pak někdy měli průšvih. „Oddělali“ jsme tak asi čtyři.

V roce 1970 vás z redakce Mladého světa vyhodili. Příliš nahlas jste neschvaloval okupaci?

Nevyhodili. Kulantně řečeno: přiměli mě k odchodu. Přispěly k tomu moje politické karikatury a pak fakt, že jsme v  srpnu 1968 vydávali ilegální osmistránkový časopis, kde byly fotografie, reportáže z okupované Prahy. Stihli jsme vydat asi osm čísel. Redakce pracovala v tiskárně Svoboda na Smíchově a protože mosty hlídali okupanti, tak nám časopis na druhý břeh vozily sanitky a esenbáci ve svých autech. Redakci Mladého světa v Panské ulici, stejně jako jiné redakce obsadili Rusové… to mi připomíná takovou komickou historku s Playboyem.

S Playboyem? Jak to souvisí s ruskými vojáky?

V uvolněné atmosféře jara 1968 jsme si mohli objednat nějaké zahraniční časopisy, abychom věděli, jak to dělají venku. Tak jsme si objednali i Playboy. A přišlo nám jedno číslo.

Samozřejmě z čistě pracovních důvodů.

Ovšem. Jak jinak?! Ale vážně. Když jsme se po čase mohli do redakce v Panské vrátit, nezůstal tam kámen na kameni. Kresby, fotografie, rukopisy, všechno na jedné hromadě. Ale skoro nic nezmizelo. Zcela nepovšimnuté zůstaly například Liďákovy kresby, za které by mohl být okamžitě zavřený, třeba karikatury Brežněva. Jediné, co zmizelo, byl ten jeden jediný Playboy! Hledali, kde jsou schovaný další čísla. Marně. Zůstala po nich rozmetaná redakce. Ale jinak to samozřejmě tak veselé nebylo. Dopadlo to hanebně. Někdy kolem výročí, tedy v srpnu 1969, mi bylo naznačeno, že bych měl za sebe najít nějakého náhradníka a z redakce odejít.

To je absurdní. Musel jste si najít náhradu, aby vás mohli vyhodit?

Tak to bylo. Našel jsem kolegu, výborného grafika Karla Divinu, uvedl ho do problematiky časopisu a pak jsem redakci opustil. Ale náš technický náměstek ředitel tehdy založil inzertní kancelář MF a všechny ubožáky, kteří vypadli z redakcí, tam ukryl. Pracoval jsem v kanceláři jako výtvarný poradce na částečný úvazek, seděl jsem vedle Pavla Rychetského (současný předseda Ústavního soudu, pozn. red.), který tam jako právník sestavoval smlouvy a zásoboval mě samizdatovou literaturou.

Ale mezitím už jste taky spolupracoval s Divadlem Járy Cimrmana jako grafik a Ladislav Smoljak vám nabídl, abyste s nimi hrál.

A já nechtěl. I když jsem jako student divadlo hrál, nechtěl jsem, bránil jsem se. Byl jsem s nimi v podstatě od začátku, s Láďou jsme se znali z Mladého světa, věděl, že jako grafik mám taky známé v tiskárnách, což pro divadlo, které začínalo, bylo terno. „Jardo, udělej nám program, prosím tě.“ A v tiskárně: „Ale jo, pane Weigel, to by šlo, máme tady takový zbytek, tak to na tom sjedeme.“ První plakát jsem dělal už pro Hospodu na Mýtince.

Pak vás ovšem přemluvili k hraní.

To Láďa: „Ten Bierhanzl, to zvládneš, ten nemá ani dvě stě slov.“

Jenže k tomu patřil ještě seminář, pěkně dlouhý.

Nejsem spíkr, neuměl jsem nahlas číst, záhy mi došlo, že se budu muset i seminář nabiflovat. Znám ho zpaměti i dnes. Ale desky s textem mám pořád před sebou, jako jistotu, kdyby mi náhodou vypadlo slovo. Mám i některé semináře původní, písmena už jsou skoro nečitelná, ale přesně vím, co které časem umazané slovo znamená… Moje texty jsou vlastně archivem všech vsuvek, škrtů, jiných konců nebo point. V Aktu mám v textu i poznámky od původního malíře Žíly – já ho zdědil po Janovi Klusákovi, kde se budou lidi smát.

Už se smějí jinde?

Dnes lidi ocení víc vtip, než narážku. Ale vrací se i to. Třeba v Pohádce (Dlouhý, Široký a Krátkozraký) říkáme: „Co by dělal děd Vševěd na Hradě… i když…“

Vždycky jsem myslela, že vám, coby výtvarníkovi, byl malíř Žíla z Aktu psán na míru, tak mě velmi překvapilo, že jste jako herec přišel až do pozdější Vraždy v salonním coupé jako zmíněný továrník Bierhanzel.

Ano, Žílu jsem zdědil. Pamatuju si úplně živě tu cestu do Bratislavy, kde jsem měl Žílu poprvé hrát. Říkal jsem si, že si to se mnou kluci snad v autě sjedou. Nesjeli. Hrál jsem to poprvé navostro. „Všechno jsi řekl,“ konstatovali po představení. Dnes vím, že je to v našem divadle pochvala.

Jak se vám Cimrman motá do života?

Jako vy asi. Někdo se zeptá, někdo chce něco podepsat. Ale když narazíte na někoho, kdo je fanda, pak je to i povzbudivé.

Poznávají vás lidé na ulici?

Když jedu po schodech v metru, často pocítím ten „dotyk“, že někdo zvedne oči – a ví. Někdy je to i příjemný, zahřeje to. Vždyť jsem pamětník. Doyen. I ti největší dědkové z divadla jsou o pět roků mladší než já.

Bohužel kolegové odcházejí. Když zemřel Ladislav Smoljak objevily se obavy, že to vaše divadlo neustojí….

Nejen Láďa, ale i Honza Kašpar, dřív Pavel Vondruška. Lítost nakonec přetluče práce. Láďa má v šatně svůj kout, kouká na nás z fotografie, má tam klobouk, boty. A jakoby pořád říkal: „Kluci kluci, hrejte to, jak jsem to narežíroval, já vás vidím!“ Nová hra už nevznikne. Ale hrajeme, žijeme. Snížil se počet představení. Nejvíc to odnáší Zdeněk (Svěrák). Nejdřív hrál ve všech představeních, kde původně alternoval s Láďou, ale teď už má alternaci na pohádku, Němého Bobše i Blaník, tak si může odpočnout. Báli jsme se, že když ve hře nebude nikdo z těch dvou, tak to lidi nepřijmou, ale kdepak! Funguje to. Miloň Čepelka si z poslední scény Barona v Němém Bobšovi udělal krásnou one-man-show, lidi řvou smíchy. A Mirek Táborský hraje Svěrákův part v pohádce, skvěle. I když nás jako skutečný profík trochu přeřvává. Pomáhá i mladej Kotek a Čepelka (syn Václava Kotka Vojtěch a Miloně Čepelky Josef, pozn. red.). Konečně máme praktikanta Hlaváčka pod třicet.

V divadle působí i váš syn.

Ano. Už mnoho let je u nás mladej kulisákem, a teď – ač trémista – hraje v Českém nebi zakladatele Sokola Tyrše. No, mladej… bude mu jednašedesát. Michal je taky grafik, jako já, pracujeme spolu. Já udělám návrh, on ho připraví pro tisk na počítači. V poslední době jsme spolu dělali Cimrmanovu kulatou známku a Svěrákovy povídky.

Otcovsko-synovský pakt?

Jsme parťáci. Když jsme dělali Zdeňkovi knížku, říkal jsem mu, že tam nesmíme nechat žádné grafické chyby, i kdybychom se měli uškrtat a zapřít Zdeňkovi, co jsme s tím všechno provedli. Však on to číst už nikdy v životě nebude.“ Znám autory jako svý boty, jak je to jednou vytištěný a zaplacený, už to nečtou. Na tom je založená naše grafická práce, něco umázneme, aby to „neteklo“ a tak. Autor to už nikdy nechytí.

Pořád vás divadlo baví?

Ano. Pro mě je divadlo přece jen něco jiného, než pro kluky.

Protože stále zůstáváte hlavně výtvarníkem?

Kolegové výtvarníci, pánové Suchánek a Slíva tvrdí, že jsem měl vlastně kliku, že jsem uvízl u divadla. A mají pravdu. Uspokojuje mě ta možnost dělat tvář a styl našeho divadla, pořád mě to baví.

Do roku 1974 jsem dělal „jen“ grafiku, od Posla z Liptákova i kostýmy a scénu. A k tomu všechny obaly na desky, kalendáře, knížky, cédéčka. Je to vlastně celoživotní dílo. Všechny ty staré fotky a obrázky, které jsou ve všech cimrmanovských publikacích, jste někde našel vy? Kde to, prosím vás, berete?

Mně od malička zajímaly kalendáře a časopisy. Měl jsem tetu, která měla spoustu kalendářů, za Rakouska-Uherska vycházel každý rok Pečínkův kalendář zemědělský, vojenský a rodinný. Do knihovny jsem si jako kluk chodíval půjčovat svázané ročníky nejrůznějších časopisů, včetně Listu paní a dívek a podobně. Dodnes si pamatuju některé titulní strany. Třeba Zpravodaj z roku 1935: Vlasta Burian, znovu králem komiků. Začal jsem časopisy sbírat a archivovat, takže všechny ty obrázky, co vidíte na našich programech, deskách, v knížkách, ty jsem skutečně našel ve svém archivu. Vybírám a říkám si: „To by mohlo Zdeňka bavit.“ Čím podivnější, tím lepší. Vtipné popisky k tomu pak píše on.

Dobové zasazení Cimrmana do sklonku monarchie, to vám od začátku konvenovalo?

Byla to vzrušující doba. Vzducholoď, balóny, první auta, samé neuvěřitelné vynálezy. A hlavně – secese! Myslím, že jsem skrytý monarchista.

Měl jste při té vší práci pro divadlo čas na svoji volnou tvorbu?

Čas jsem si vždycky našel, obzvlášť v mých mladších dobách jsem toho stíhal hodně, neboť jsem byl zvyklý dělat čtrnáct, šestnáct hodin denně. Ani mi to nepřipadlo moc. Divadlo mě zas tolik času nezabralo. Novou hru, tedy i scénu, jsme dělali jednou za pět let. Mezitím byla vakua. Dělal jsem si svoji volnou grafiku, maloval na sklo cyklus našich her, zkoušel jsem různé věci. V 70. letech, když se situace trochu uklidnila, jsem se do světa časopisů vrátil. Tiráž je psaná tak malinkým písmem, že se jméno grafika lehce ztratí. A v 80. a 90. letech jsem ilustroval povídky.

Kde všude jste tedy pracoval?

Externě jsem upravoval třeba velice luxusní časopis Architektura ČSR, vycházel asi osmkrát do roka na křídě, měl 48 stran a vydával ho Svaz architektů. Postavil jsem novou tvář časopisu Kino. Spoustu let jsem dělal Festivalové noviny v Karlových Varech – tvrdá práce, film jsem neviděl žádný. Nějaký čas jsem taky dělal časopis Československý film, který se vydával v pěti jazycích.

Lišily se od sebe ta vydání?

Obsahově ne, ale je zajímavé, že každý jazyk má jinou délku. Z těch pěti byla nejukecanější francouzština a němčina. Čeština uprostřed. A naopak úsporná angličtina i ruština. Špígl (v grafickém žargonu zrcadlo, tedy návrh, jak bude konkrétní vydání časopisu vypadat, kde budou fotky a podobně, pozn. red.) jsme chystali v češtině. Pro anglickou a ruskou verzi jsme třeba použili větší typ písma, francouzština se sázela menším typem.

V neposlední řadě ve výčtu vaší tvorby bychom měli připomenout, že jste napsal libreto pro slavný komiks Lips Tullian, který kreslil Kája Saudek. Jak to vzniklo? A proč jste ho rovnou i nekreslil?

To jsem neuměl, na to byl pan Saudek větší machr. Lipse jsem objevil už jako student gymnázia. Dědeček sešity s příběhy Lipse Tulliana odebíral, měl je na půdě, kdykoliv jsem přijel na prázdniny, tak jsem sešity vytáhl, oprášil a četl (pod názvem Lips Tullian, nejobávanější ze všech loupežníků vycházely v Čechách od konce 19. století, pozn. red.). Později, už jako vysokoškolák, jsem si říkal, že by podle toho mohla být pěkná kramářská píseň, začal jsem rejpat obrázky do rýsovacího prkna. Jenže pak jsem šel asi na koupaliště… a najednou byl konec prázdnin a už jsem na to neměl čas.

Ale Lipse Tulliana jste měl pod kůží…

Nosil jsem ho v nějakém zastrčeném šuplíku v hlavě. A protože jsem byl i po svém vyhazovu s kolegy z Mladého světa v kontaktu, chodil jsem si tam takzvaně  „pro noviny“ a popovídat. Jednou jsem se tam stavil, když zrovna přemýšleli o novém seriálu, jestli prý nemám nápad. A já měl. Povídám: „Lips Tullian, mám 117 sešitů! To byste mohli tisknout na věky.“ Vyložil jsem jim, že bych na motivy starých příběhů napsal každý týden komiksový scénář, který by ilustroval třeba takový Kája Saudek. A oni to vzali, nadchli se a hned volali Káju.

Jak jste spolu pracovali? Byli jste kamarádi?

Měli jsme se vzájemně v úctě, rozuměli jsem si, ale celý život jsme si vykali. Já si vždycky koupil sedmičku červenýho a udělal jsem tři pokračování najednou, ty jsem pak přinesl panu Saudkovi. A on kreslil! Dokonale. Dělal to nádherně. Přidával tam spoustu svých nápadů. Byl to velký úspěch. Po revoluci jsem Lipse pro nakladatelství Paseka upravil jako román, z 2,632 stran na 565 včetně původních ilustrací. Děda by se divil, co všechno zavinil.

Psal jste i jiné komiksy?

Ano. Dělal jsem libreta pro dalších několik autorů. A ještě jednou jsme se sešli s Kájou Saudkem. Dostal zakázku, aby udělal komiks na motivy Majora Zemana. Představte si!  Přišel za mnou, jestli bych to udělal s ním. Udělali jsme ze Zemana úplnýho Jamese Bonda, krimi komiks, pořád se tam střílelo, auťáky hořely, Amerika! Dali jsme Honzovi Zemanovi na frak. Ale po čase si toho všimli ti nahoře a zarazili to.

Vraťme se na chvíli do vašeho dětství. Jak jste zmínil, prožil jste je v Jiráskově kraji – Policko, Broumovsko. Ale narodil jste se v přece Rychnově nad Kněžnou.

Jenže Rychnov si vůbec nepamatuju. Odstěhovali jsme se v mých dvou letech. Ale život někdy rozehraje karambol jako na biliáru – před dvěma lety jsme v Rychnově byli s divadlem. Majitel místního pivovaru pan inženýr Mikš, u jehož dědečka můj tatínek dělal sládka, mě pozval do míst, kde jsem se narodil. Pokřtil jsem jim tam černé pivo, udělali mi naučnou stezku, to byla roztomilá věc. Naši kulisáci připíchli u vchodu do pivovaru ceduli Zde se narodil Jaroslav Weigel. Doufám, že to sundali.

Z Rychnova jste se odstěhovali do Police nad Metují. Zase do pivovaru?

Samozřejmě. Můj otec byl sládkem v tamním nádherném malém parostrojním pivovaru, než ho v roce 1942 za protektorátu zavřeli. Když vidím Postřižiny, cítím se jako doma. Ta atmosféra….Byl to měšťanský pivovar, jednou za rok byla valná hromada právovárečných měšťanů. Podávalo se pivo a maminka musela uvařit svíčkovou, pohoštění patřilo k povinnostem sládka. Co bylo ovšem zajímavé, že o týden později se sešly manželky právovárečných měšťanů, aby si taky užily. To byl babinec!

Mlsal jste pivo?

Měl jsem malinkej „půlitřík“, asi decilitrový, kam mi dávali černý pivo. Měl jsem na něm napsané Jára. Černé pivo bylo nasládlé, pily ho ženské a děti. Ale pak jsou dlouho pivo nepil. Vždyť jsem byl skaut! Teď si dávám jedno denně, abych doplnil pitný režim, nemám totiž pocit žízně, piju málo.

Byl jste skaut. S přezdívkou Šedý bobr. Proč?

Byl jsem dobrý plavec. A šedý? To byla taková věštba, teď se to hodí, viďte. Skauting, to bylo moje dětství. Když byl junák v 40. roce zrušen, stihli jsme ještě založit klub Mladého hlasatele (ten byl zakázán v květnu 1941), jmenovali jsme se Ochránci polických stěn. Jaroslav Foglar nás zaregistroval pod číslem 12.112. Klubovnu jsme měli u nás na zahradě. Takže jsme skautovali celou válku.

Kdykoliv jsem mluvila s nějakým předválečným skautem, měla jsem pocit, že má skautství zaryté pod kůži. Čím to je?

Bratrství, vzájemná pomoc. Skautský slib zavazuje, brali jsme ho velmi vážně.

Odkud se rekrutují vaši přátelé? Jsou to kolegové z divadla?

V divadle, to je kamarádství. Přátelství je trochu něco jiného. Přítel je člověk, ke kterému můžete večer bez ohlášení přijít a přespat, když potřebujete. Těch jsem nikdy neměl moc, a teď už jsou úplná vzácnost… Asi to bude počasím.