Project Description

Ani dareba, ani svatej

V ten den čekala Jiřího Menzela autogramiáda jeho knihy s názvem Rozmarná léta a oslava narozenin Aničky – dcery jeho manželky Olgy. Venku bylo lezavo, dali jsme si svařák. A mluvili jsme o víně, o lásce i manželském trojúhelníku.

První otázku měl ovšem režisér: „Už jste se stačila do knížky podívat?“

Rozhovor vyšel v časopise Instinkt 9. ledna 2014

* Do několika kapitol vašich vzpomínek jsem se už začetla. A bavilo mě to.

To je dobře. Já nerad nudím.

* Kniha končí v roce 1989. Slibujete v ní druhý díl. Už píšete? Nebo je to jen takové „možná někdy“?

Nevěděl jsem, jak knížku skončit, tak jsem tam napsal příslib, že možná bude druhý díl. Možná. Těch dalších pětadvacet let by stálo taky za zpracování, jenže já píšu strašně nerad.

* Není to žádná tenká brožurka, muselo vás to stát hodně sil.

Honili mě do toho. Kamarádi a vydavatel mě do psaní natlačili.

* Tak vám to vyhovuje, ne? Všechny svoje filmy jste natočil na zakázku.

Ano. Jsem rád, že je ta knížka na světě.

* Když jste své vzpomínání sepisoval, dojalo vás něco?

Ne. Postupem doby je všechno spíš dost legrační. Měl jsem hezký život. Počínaje krásným dětstvím, konče Andulkou. „Mé štěstí spočívalo v tom, že mě vždycky potkalo nějaké neštěstí,“ napsal pan Hrabal.

* V knize píšete, že jste plakal jen dvakrát v životě. Když jste šel do školky a pak na buzerplacu na vojně. Opravdu ne víckrát?

Víckrát. Ty dva případy, to jsem se rozplakal pocitem bezmoci, proto si je tak pamatuji.

* Říkáváte o sobě, že se snažíte nikomu neublížit. Musel jste se nějak krotit, abyste nikomu neublížil ve svých vzpomínkách?

Ne, to ne. Psal jsem to ohleduplně. Napsal jsem tam sice o některých lidech asi ne moc hezké věci, ale o pár stránek dál třeba o těch samých zase naopak něco dobrého. Nikdo není úplný dareba a nikdo není svatej. Nechtěl jsem o sobě nic zatajovat, je to o mých úspěších i o mých prohrách. Ve srovnání s jinými osudy mi nikdy nebylo pořádně ubližováno, nemám právo si stěžovat.

* Je pravda, že se zpětně nedíváte na svoje filmy?

Nedívám. Mně stačí, co říkají lidé. I když je fakt, že komu se to nelíbí, tak mi to neřekne. Jednou jsem omylem viděl kousek Postřižin. A jednou jsem Olince pouštěl Rozmarné léto. A bylo mi z toho smutno.

* Proč?

Že už bych to takhle neudělal.

* Uměl jste to líp?

Asi jo.

* A měly vaše staré filmy i víc ohlasů? Lidé vám častěji říkali, že se jim to líbí?

A víte, že jo? Dodnes, když proběhne Vesnička nebo Rozmarné léto televizí, spousta lidí nelení a pošle mi esemesku. Nebo mě potkají na ulici a poděkují. O Vesničce ale říkám, že to je film pana Svěráka.

* Popíjíme spolu svařák. To by ještě tak před deseti lety nešlo. Víno vás prý naučila pít až vaše žena Olga.

Ano. Udělala ze mě na stará kolena opilce! Ale taky mě napomíná: „Pij vodu!“ Olinka je poloviční doktor, dbá o mé zdraví. Ale nic mi nevyčítá.

* Otevřelo vám popíjení vína nějaký nový obzor?

Jo, dělá mi dobře, uvolní mě. Je pravda, že jsem žil v jakémsi asketismu, ale to bylo tím, že pivo mi nechutnalo, tvrdej alkohol už vůbec ne, víno dřív u nás nebejvalo dobrý. Pití mě nebavilo. Ale když přišla Olinka a zjistila, že mám špajzku plnou lahví, které jsem dostával jako dárky, začali jsme je otvírat a víno mi na stará kolena začalo chutnat. A já najednou pochopil pana Hrabala, mého tatínka a další lidi, kteří – když si dali dvě piva nebo skleničku vína – měli dobrou náladu a přenášeli ji na ostatní. Nebyli opilí, ale byli šťastní. A to je účinek vína, mám tu lehounkou ovíněnost rád. A taky to přináší nápady.

* A vypil jste při psaní knížky dost vína?

Ne, to ne. Já si dávám večer před spaním nebo ve společnosti, abych nebyl takovej morous.

* Co ještě vás Olga naučila?

Přišla do Prahy z venkova. Otázka by tedy měla znít, co jsem naučil já ji! Třeba zacházet s vidličkou a nožem, na kterou stranu dopisu se má nalepovat známka, jak se přechází přes ulici. A učím ji znát hodiny, aby věděla, co znamená která ručička. Protože podle toho, jak chodí všude pozdě, to nezná. Andulka to jistě pochopí dřív než její maminka. Vážně, Olinka nemůže pořád pochopit, že hodina má jen šedesát minut. Žije rychle, jako kdyby jich hodina měla sto. Ostatně se mi přiznala, že v prvním ročníku na gymnáziu u zkoušky úplně vážně řekla, že hodina má devadesát minut.
A tím se asi řídí dodnes.

* Po celý život jste byl zapřisáhlý samotář a starý mládenec. Co vám dalo manželství?

Nedovedl jsem si to představit, ale svět je opravdu bohatší a zajímavější, když máte někoho ráda. Býval jsem zamilovaný, ale spíš na dálku, s nikým jsem nežil. Až teď.

* Ale nakonec žijete zase sám, ne?

Vůbec ne. Právě teď u mě holky bydlí, protože si předělávají byt. A jindy bydlím zase já u nich. Na našem manželství je výborné, že nejsme namačkaní v jednom bytě a nelezeme si na nervy. Samozřejmě, když jsme žili bez Andulky, bylo to všechno jednodušší, chodili jsme, kam a kdy se nám zachtělo, teď musí mít náš život větší řád. Ale v tom je ohromnej Jarda Brabec, on umí být Andulce skvělým tatínkem.

* Však on je „opravdovej“ tatínek, vám Andulka říká Jiřinko. Nepatřím k těm, co razí teorii, že jediný správný otec je otec biologický, v žádném případě, ale na druhou stranu geny jsou geny.

Ano, ale to je mi fuk. Jeho chování mě spíš znovu a znovu přesvědčuje, že mu nešlo o to přebrat kamarádovi holku. On Olgu měl a má rád. A stejně jako já i on má rád nejvíc Andulku.

* To asi chvíli trvalo, než jste si to tahle přebral.

Nebylo to přes noc. Když první emoce odezněly, začal jsem používat rozum a uvědomil si, že důležitější než mužská ješitnost je to dítě a jeho klidný vývoj. Brabec to myslím chápe taky tak. Nejsme v Itálii, nežijeme ve středověku, moderní společnost už dávno není monogamní, jenom si na to ze setrvačnosti hraje. Andulka není bastard, Olinka není zlatokopka a já nejsem paroháč. Jsem rád, že to je tak, jak to je.

* Olga moc chtěla dítě. Ta touha po mateřství asi sehrála svou roli, když s vámi to nešlo.

Ano. Vždyť jsem to zavinil já svou netečností. Navíc jsem se ve svém dlouhém životě šestého a devátého přikázání moc nedržel, takže to nemůžu mít za zlé jinému. Důležité je, že Andulka je skvělá a krásná holčička.

PŘECE JEN OTEC. Krátce před koncem kalendářního roku se rozhodl, že odhalí své mnohaleté tajemství: v televizi se ukázal se svým nemanželským synem. Vědí o sobě už devět let, ale dlouho k sobě hledali cestu. Letos poprvé oslavili společně Vánoce. „Další publicitu na toto téma si nepřeji,“ vzkázal Menzel INSTINKTU.

* Doléhá na vás nějak stárnutí?

Když ráno vstávám, cítím ho v kostech. Anebo když vidím jiné, jak se pohybují a jaký mají elán. Andulka pořád skáče, vůbec se neunaví, nezastaví. A když jsem koukal na StarDance, ten Bugár, klobouk dolů! To už bych nemohl. A štve mě to.

* Vy jste ale nikdy nebyl velký sportovec.

Ano, sportu děkuji za své zdraví, protože jsem ho nikdy neprovozoval.

* Co vás čeká příští rok?

V létě budu snad na Hradě dělat Shakespeara, komedii Mnoho povyku pro nic. Myslím, že ten titul přesně vystihuje naši současnou politickou situaci.

* Poslední režie v českých divadlech – kromě letních scén – jste dělal před deseti lety.

Ale některé z nich se pořád hrají, třeba i patnáct let. V roce 1997 jsem udělal Brouka v hlavě na Vinohradech a dodnes je pořád vyprodáno. Proč? Protože umím udělat komedii! Nevyháním lidi z divadla duchamorným uměním.

* Už několikrát jste se nechal slyšet, že cenzura má své dobré stránky – naposledy v Indii, kde jste přebíral cenu za celoživotní dílo. Snad ještě rozumím vaší touze po omezení „pokleslé zábavy a vulgarity“. Ale cenzura?

Problém je, že lidé si hned představují pod slovem cenzura tu bolševickou.

* A ne? Cenzura je nástroj totalitní moci.

Ne vždycky. Existovala a existuje i v demokratických režimech. Cenzuru jsme měli i za první republiky. Staral se o ni úředník, který věděl, co nenarušuje morálku a co neohrožuje bezpečnost státu. Byl za svá rozhodnutí zodpovědný. Za bolševika se to ani cenzura nejmenovalo. Bylo to skryté, neodvolatelné a zákeřné. Použil bych pro cenzuru lepší a výstižnější slova: takt nebo taky ohleduplnost. Cenzuru máme mít především v sobě. Máme mít stud, který nám zabraňuje říkat a dělat prasečiny. A proti těm, kdo stud nemají, má společnost mít právo se bránit.

* To ale slovíčkaříme. Chápu, že se vám některé věci nelíbí, ale když vládl cenzorskou rukou bolševik, tak přece vznikala řada úplných blbostí.

Ano, to byly blbosti velmi nepřitažlivé. Vedle toho tu ale vznikaly i věci dobré. Byly nakladatelské domy s poctivými a věci znalými redaktory, kteří se snažili propašovat dobrou literaturu. Byla tu divadla, televize i Barrandov s některými dramaturgy, kteří se snažili prosadit slušné látky. Brali to – na rozdíl od bolševických barbarů – jako svou odpovědnost. Dnes se snadno vydávají knížky nekvalitní, knihkupectví jsou plná šmejdů, bohužel přitažlivých, na kterých nezodpovědní lidé vytřískávají peníze. Totéž se dá říci o filmech, divadlech a kultuře vůbec.

* Řekla bych, že procento lidí, kteří touží po – jak říkáte – „lepších věcech“, je pořád stejné.

V tom se naše názory liší. Tehdejší propaganda byla nudná a blbá. Dnešní šmejdy jsou atraktivní. Lidé si rychle zvykli na lacinou zábavu. Za bolševika byla cenzura zneužita, to je pravda. Ale teď před hloupostmi neexistuje žádná zábrana, Pandořina skříňka byla otevřena, publikovat můžete cokoli. Hloupé knížky, seriály, které kazí vkus, ale na kterých se snadno a hodně vydělává.

* Je to odpočinkový žánr. A televizní diváci pak snáze zamíří třeba do divadla, aby svého oblíbeného herce viděli naživo.

To je pravda. Ale ty laciné a plytké historky seriálů otupují divákovu všímavost ke skutečným lidským vztahům.

* Co tedy s tím?

Karel Čapek napsal, že není pro to, aby se pálily knížky, ale že by si každý z nás měl udělat malou hraničku z blbostí, které zaplevelují naše životy. *

***

Jiří Menzel – 23. února 1938 v Praze u jeho otec byl novinář a spisovatel, mimo jiné autor dětských knih o Míšovi Kuličkovi u v letech 1958–1962 vystudoval filmovou režii na FAMU, jeho jméno je spojováno s generací „české nové vlny“ u debutoval povídkou Smrt pana Baltazara v povídkovém filmu Perličky na dně podle Bohumila Hrabala u natočil i další hrabalovské filmy: Skřivánci na niti, Ostře sledované vlaky, Postřižiny, Slavnosti sněženek, Obsluhoval jsem anglického krále u mezi jeho nejpopulárnější filmy patří Vesničko má středisková a Rozmarné léto, naopak jeho zatím poslední film Donšajni spíše propadl u režíruje i v divadlech; dříve pro Činoherní klub, později v Divadle na Vinohradech a v Divadle Bez zábradlí, režíroval i v zahraničí u v roce 2004, to mu bylo 74 let, se oženil s Olgou Kelymanovou, která je o 40 let mladší u jeho žena později otěhotněla s kameramanem Jaroslavem Brabcem, o Aničku se starají oba muži