Project Description

Utíkám před drakem

Jeho první slovo bylo „baba“ a označovalo tužku. První animovaný film nakreslil v šesti letech. Význačný český grafik a ilustrátor ale nežil jen výtvarnou tvorbou. Čelil tlaku ideologií i vlastním fantaskním snům.

Jiří Šalamoun zemřel v dubnu 2022 +

Vyšlo v časopise Interview v dubnu 2015

Proslavil vás Maxipes Fík. Nevadí vám, že jste široké veřejnosti znám v podstatě jenom díky němu?

Ne, vůbec ne. Mám Fíka moc rád.

Kreslil jste ho podle vašeho rodinného bobtaila, nebo je to mýtus?

Skutečně jsem ho kreslil podle psa, kterého jsme pořídili dceři Báře. Čechura (autor seriálového scénáře, pozn. red.) psal podle svého, podobu jsem mu dal já. Náš bobtail má zajímavý příběh. Poprvé jsem tu rasu viděl v Anglii u katedrály v Salisbury. Jedna anglická lady venčila dva krásné, chlupaté, vlasaté, dobrácké pejsky, hrozně se mi líbili. Po letech přišla dcerka, že chce psa. Původně jsme mysleli na jezevčíka, ale Bára chtěla většího, tak jsem si na ně vzpomněl. Ale v Čechách nebylo jednoduché bobtaila pořídit. Byli tady sice, jenže se množili v rámci jednoho rodu.

Patřili hrabatům Kinských, křížili se jen mezi sebou, takže byli trošku degenerovaní. Ale chovatelka čuvačů z Plzně dostala výborný nápad. Domluvila se švédským chovem bobtailů výměnu několika svých štěňat za jejich. Tak se k nám dostala další větev. A my jsme koupili štěňátko a vyrostl z něho krásný, velký, zdravý pes.

Na balicí papíry

Odmalička jste chtěl kreslit? Ani jako dítě jste nesnil o jiném povolání?

Ale to víte, že jo. Zajímala mě zvířata, kytky, archeologie… měl jsem nastudovaný Brehmův Život zvířat i Příhody ze života zvířat, Botaniku. Jako kluk jsem všecko hltal. Bavily mě staré hrady, historie. Když jsem se stal ilustrátorem, všechno jsem ve svých kresbách zužitkoval.

Svůj první film jste nakreslil na proužek papírku. Kolik vám bylo let?

Asi šest nebo sedm. Otec tehdy pracoval v Zemědělské osvětě, což byl krásný funkcionalistický barák dole ve Slezské ulici. Měli v něm muzeum domácích zvířat, jejich modely, aby se budoucí absolventi naučili, jak vypadají a zkusili si nanečisto třeba porod – jak se celá ruka strčí do krávy a vytáhne se tele. A odtud měl otec možnost půjčit promítačku. Občas ji přinesl domů, v jídelně jsme natáhli prostěradlo a promítalo se. Nejčastěji americké kreslené grotesky. Scházely se u nás děti z celé ulice.

A potom jste si vyrobil vlastní promítačku?

Z krabice od bot. Podle návodu z dětského časopisu. Krabice a tubus, do nějž jsem dal lupu. A bylo to. Na proužky papíru jsem do několika fází rozkreslil příběh, většinou o dracích a rytířích, a pak promítal. A k tomu jsem vyprávěl.

Ty proužky papíru vám svým způsobem zůstaly dodnes. Někde jste zmínil,  že nejlepší věci jste nakreslil na nejlacinější papíry, na šmíráky a na ubrousky. To je pravda?

Jo. K drahému papíru, natož křídovému, jsem měl vždycky respekt. Od dětství. Měl jsem strach, abych drahý papír nezkazil. I na akademii jsem nejradši kreslil na balicí papíry, jen výjimečně jsem si koupil lepší. Chodili jsme pro něj s kolegou Mézlem do Letenské ulice do firmy Köver. Sídlila ve sklepě.

Pan prodavač, asi starý Žid, vypadal jako karikatura, se vždycky vynořil, vyslechl, co chceme, pak se zase zanořil do útrob obchodu a přinesl, co jsme potřebovali. Dobrý papír byla vždycky investice. Už to nedělám proto, abych ušetřil, ale dodnes dávám přednost laciným papírům nebo školním sešitům.

Tlačili mě ke spolupráci

Jak vysoký by mohl být sloup z papírů, které jste za život pokreslil?

Těžko říct, asi by byl hodně vysoký. Víte, že na toto téma existuje krásná fotografie? Je na ní jeden rakouský šílenec, nebezpečný blázen, který pobýval v trestnici a tam kreslil. Kreslil taky jako šílenec. Skládal svoje výtvory na hromadu a na té fotografii je zachycen se stohem papírů vysokým po pás. Můj by byl asi vyšší.

Celý život jste střídal kreslení na zakázku a užitou grafiku s volným uměním – hlavně litografií. Byla to obživa versus volná tvorba?

Nikoli versus. Obojí se vždycky vzájemně doplňovalo. U filmů a knížek jsem se musel řídit zadáním, grafika asi nabízela víc volnosti, ale stejně i mé litografické práce byly vždycky poznamenané tím, co jsem zrovna dělal na zakázku. Když jsem dělal knížku, jako ozvěna se odrážela ve volné tvorbě. Nejde to oddělit. V mozku a v rukou to pořád jede. Vždycky jsem se snažil práce kalendářově sladit, pro mě bylo důležité, abych mohl dělat obojí.

Musel jste někdy udělat vědomou úlitbu soudruhům, nějaký kompromis?

Nejspíš ano, ale teď nevím. Kdybych si lámal hlavu, na něco nejspíš přijdu, ale nechci v rozhovoru podávat trestní oznámení sám na sebe. Vždycky jsem se snažil vyklouznout. Doufám, že se mi to většinou podařilo zvládnout. Nebral jsem kšefty, které by mi byly proti srsti, nikdy. To jsem zarputile odmítal. Jsem výchovou katolík, vždycky jsem trošku bral, že k životu patří různé zkoušky, pokušení. Snažil jsem se nenamočit, i když to nebylo vždycky jednoduché, když tlačili.

A k čemu vás tlačili?

Ke spolupráci. Byl jsem párkrát v Bartolomějské u výslechu. Jednoho z těch pánů jsem po čase potkal Na Příkopech. Tvář mi byla povědomá, ale nedovedl jsem si ho zařadit, tak jsem jako slušný člověk pozdravil. A on dělal, že mě nevidí. Po pár krocích mi to došlo. Že vlastně zdravím „svého“ estébáka.

Proč jste se jim dostal do rukou?

To nikdy přesně nevíte. Túrovali mě, ale zase ne moc, dodnes nevím, co přesně chtěli. Asi jestli jsem támhletoho znal, jestli jsem viděl tohohle s tamtím, jestli jsme něco nepřeváželi. Vždycky jsem se snažil toho vyvarovat, abych byl nenapadnutelný. Možná kdyby hodně tlačili, třeba by mě rozlámali, za to člověk nikdy nemůže dát ruku do ohně, ale k tomu nedošlo.

Nebyl jsem na ničem závislý

Zažil jste někdy období, kdy jste opravdu neměl peníze? 

Často, velmi často. Ale pokaždé jsem nakonec vyšel. Žil jsem vždycky spořádaně, nikdy jsem nechlastal, nechtěl jsem být na ničem závislý, abych tím nebyl víc zranitelný. Když měl někdo svoji „drogu“, snáze se dal zlomit, aby dělal věci, které byly proti jeho svědomí. Ale s tím, že je to práce, se kterou nebudu moc při penězích, s tím jsem počítal, už když jsem šel na školu. Cítil jsem velkou zodpovědnost, naši mě nemohli podporovat, měl jsem malou sestru, zavřeného strýce. Takže jsem si přivydělával na brigádách na nákladovém nádraží na Žižkově, což vůbec nebylo špatné.  Byl jsem mladý a při síle.

Peníze přišly až s Fíkem?

Už dříve s ilustrováním knížek. Ale ano, během spolupráce s Českou televizí to začalo být finančně zajímavější. I za ilustrování knížek jsem měl slušné peníze, ale vždycky jsem na ně dlouho čekal. Od chvíle, kdy jsem nakreslil obrázky, do vydání knihy a zaplacení honoráře uplynula dlouhá  doba. Když jsem dostal peníze, musel jsem šetřit a dělat si rezervu, kdyby zase přišly tvrdé časy.

Ne každý dokáže být tak ukázněný.

My jsme to měli v rodině. Strýc a bratranci byli zemědělci, také museli umět hospodařit. Příbuzní z matčiny strany byli zase řemeslníci a živnostníci. Po roce 1948 se dostali do potíží.

A kdo byl ten zavřený strýček, kterého jste zmínil?

Nejvýraznější případ komunistické zvůle v naší rodině. Bratr mé matky. Zlatník. Měl velmi úspěšnou živnost. Nejenže mu ji po únoru 1948 sebrali, navíc dostal třináct let vězení. Šíbovali s ním po kriminálech celé republiky. Jeho žena, skvělá dáma, která byla jako jeho manželka zvyklá na určitý  životní standard, se najednou ocitla na jeřábu v brněnské zbrojovce, ale nikdy si nestěžovala. A k nám pak Státní bezpečnost chodila v noci na domovní prohlídky. Jako za války Němci.

S ukázněností souvisí i to, že jste až obsedantní milovník pořádku?

Nerad ztrácím čas tím, že něco hledám, nepořádek mi vadí. Přesto jsem se v životě třináctkrát stěhoval. V tomto bytě je moje čtrnácté doma.

Vaše doma působí krásně zabydleně, starý nábytek, stovky knížek.

Jsem knížkař. Celý život prolézám antikvariáty, jsem starý antikvariátofil. Knížka se v nich vždycky vynoří a mává na mě, některé na mě vysloveně čekaly, abych je „zachránil“. Zvlášť ty psané v němčině, které nikdo nekupoval. Mám spoustu krásných úlovků.

V roce 1999 vám vyšla kniha Nahá obryně aneb V pondělí ďábel nemůže, já zas mám něco v úterý. V ní vycházíte ze svých snů. 

To jsou výhradně čisté záznamy mých snů. A k tomu kresbičky. V noci jsem se vzbudil a zapsal sen. Nic jsem na tom neměnil. Sny si zapisuju pořád. Mám tužku a papír u postele a píšu si. Někdy jsou legrační, někdy méně, obvykle však bizarní.

Historik umění Jaromír Zemina o knize napsal: „Ani tato krásně udělaná knížka není čtení lehké, natož veselé a radostné. Neboť slasti (hlavně té erotické) je v Jiřího snech mnohem míň než strachu, úzkosti, nejistoty a různých trapností opravdu trápivých. Věru, tučné sousto pro psychoanalytika!“ Analyzoval jste někdy své sny?

Nechtěl jsem. Zajímalo mě vždycky jen to, co se mi zdálo, ne další vysvětlování.

Je v nich skutečně tolik strachu a úzkosti?

Jistě. Ty ke snům patří. Většinou jde o reakci na situaci a dobu, kterou člověk prožije, na něco, co ho trápí, čím se zabývá. Ale jak říkám, nikdy jsem sny nechtěl vysvětlovat. Psal jsem tak, jak jsem je prožil.

Můžete mi přečíst nějaký snový zápisek z poslední doby?

Z poslední doby raději ne, ale mohu vám dát přečíst z té knížky. Třeba tady, 1993, to se mi zdálo v Salzburku: „Ležím na zádech a nade mnou, hlavou k mým nohám, se sklání nahá obryně, zastiňuje strop, vytváří nade mnou střechu břicha s velikými krásnými ňadry a pažemi jako sloupy, ale nic disproporčního, vše krásné, pevné, zralé, ale naddimenzionální, stíní mě a pěkně vzrušuje, hlavu není vidět, jen křivku obou visících ňader a ramena po stranách (…), pod povlečenou péřovou dekou v místnosti, která je zřejmě přístupna veřejnosti. Hledají mne, vyhlížím nahoře zpod deky a předstírám, že se nic neděje, i když zrovna souložím – partnerka je přikryta, ale shánějí mne, naléhají, budu muset vstát.“

Jen drak se proměňuje

Krásné. Máte sen, který se vám zdává opakovaně?

Jeden z prvních snů z dětství. Utíkám před pohádkovým drakem, zalézám před ním do díry a nemohu vylézt, protože nahoře čeká ta potvora. Ten se mi zdává dodnes. Jen drak se trochu proměňuje. Jinak cítím podobnou úzkost a strach.

Opravdu nemáte potřebu sebeanalýzy?

Nechci se do toho namočit. Surrealisté s ní pracují a berou ji velmi vážně, ale já se nechci nechat vtáhnout. Taky jsem měl obavu, že v tom je ideologie. Freudiáni versus jungiáni a tak podobně.

Máte odpor vůči jakýmkoli ideologiím?

Jo. Protože každá ideologie mi od začátku ukazuje hlavně svou odvrácenou tvář. Ve škole jsme museli zdravit hajlováním, pak jsem čtyřicet let žil v podmínkách, do nichž se zvrhla levičácká ideologie.

Vyrůstal jste v katolické rodině, víra není ideologie?

Má víra je víra s pochybnostmi. První pochybnosti přišly s Ježíškem a Mikulášem. Nikdy jsem víru nepřijímal jednoznačně jako ideologii, pochybnosti k ní patří. Jakmile to někde zavánělo doktrínou, vyvlékl jsem se. Chvíli trvalo, než jsem se tím prokousal, víru jsem neztratil, ale nestal jsem se fanatikem. Ale ani „protifanatikem“. Vědomí možnosti mi stačí a to, že existují různé formy vyjádření a stylizace víry a náboženství, je v pořádku. Od dětství se mi líbily katolické křesťanské obrazy, vedle střelby, tanků, vojáčků, draků, rytířů a potápějících se lodí jsem kreslil i religiózní témata.

Vaše dětství, to je harmonický domov, ostrov, kolem kterého řádí válka. Snižoval domácí pocit bezpečí strach z bombardování?

Díky domovu se lépe přežívalo, ale nebezpečí jsem vnímal silně. Bomby na Prahu padaly, přicházely poplachy, několikrát jsme museli do sklepa, v noci byly časté domovní prohlídky kvůli našemu jménu, podle kterého usuzovali, že jsme Židé. Všechno jsem prožíval, ale přiměřeně. Rodiče mě opravdu trochu chránili. Měl jsem dětský strach, ale bral jsem ho jako součást života. Některé věci jsem v té době nechápal, přijímal jsem je jen jako fakt. Třeba osud obyvatel druhého patra našeho domu. Žila tam židovská rodina, Steinovi, měli dceru Eriku. Chodil jsem si s ní hrát. No, spíš než s ní s jejími krásnými elektrickými vláčky. Měl jsem taky vláčky, ale dřevěné. Dnes vím, že byly krásnější a hodnotnější, ale jako dítě jsem samozřejmě koukal na ty její – jezdily samy,  jížděly do tunelů, krása. A pak najednou Steinovi zmizeli. Slyšel jsem, jak je v noci odvádějí. Odvezli je a já jsem nechápal kam, ale věděl jsem, že to se ve válce stává. Ptal jsem se, ale rodiče mi řekli, že jsem ještě malý a že bych tomu nerozuměl. Všechno jsem se dozvídal až později.

Do školy s Heydrichem

Německo ale hrálo ve vašem životě i výrazně kladnou roli. V Německu jste studoval, vaše manželka byla Němka, ilustroval jste řadu německých knížek. Nepodlehl jste poválečné averzi vůči Němcům a všemu německému?

Nikdy jsem se nenechal svazovat ideologií, jak už jsem říkal. Měl jsem mezi Němci kamarády, od první třídy jsem mluvil německy. Neměl jsem předsudky. S mou bývalou ženou – před lety jsme se rozvedli – jsme se poznali v Lipsku, kde jsem po válce studoval. Dohromady jsme se ale dali, až když přijela studovat na Umprum do Čech.

Ona měla taky pohnutou rodinnou historii. Kvůli ní se její maminka rozvedla se svým mužem, který byl Žid, aby je uchránila před koncentrákem. Její otec v něm skončil a zemřel při jeho bombardování. A ještě mohu přidat jednu rodinnou kuriozitu. Maminka mé manželky chodila do školy s Reinhardem Heydrichem. Říkávali mu nějakou zdrobnělinkou.

Jak na něho vzpomínala?

Jako na normálního kluka. Výborného sportovce a nadaného hudebníka. Pak se to zvrtlo.

Když jste s manželkou Evou čekali dceru, museli jste se rozhodnout, kde budete žít. Zůstali jste v Československu. Litoval jste někdy?

Nelitoval. Ne že by mě to nikdy nenapadlo, ale odejít jsem nechtěl A že jsem mohl utéct několikrát, třeba když jsem pracoval na světové výstavě v Montrealu. Tehdy odešlo několik lidí. Letělo se přes Havanu, odkud někteří přešli do Spojených států. Měl jsem zázemí i v Kanadě, žil tam bratranec, ale doma jsem se cítil jedině v Čechách. Zároveň jsem nechtěl dostat do problémů rodinu a kamarády. A také jsem nechtěl být nikomu zavázán za to, že by mi v cizině pomohl.

Ilustroval jste desítky knih. K inspiraci vám stačilo jen číst příběh a nechat pracovat fantazii, nebo jste se připravoval i jinak? Herci se kvůli rolím někdy i nechávají zavřít do blázince.

Vždycky se snažím nastudovat i řadu věcí kolem. Když jsem dělal Kroniku Pickwickova klubu, kryla se práce s mým výjezdem do Anglie, kde jsem studoval angličtinu. Chodil jsem po muzeích a dělal si náčrtky různých dobových předmětů. A na Mohykána (F. J. Cooper: Poslední Mohykán) jsem se zase připravoval v Krumlově v rožmberském muzeu.

Jak souvisejí Rožmberkové s indiány?

Jeden ze Schwarzenbergů si v osmnáctém století musel jako velvyslanec v Římě vypravit na vlastní útraty služebnictvo na koních, dal jim vyrobit zbraně i kostýmy. A když mu služba v Itálii skončila, přivezl všechno do Krumlova. Vznikla takzvaná Římská komnata, která byla za socialismu utajovaná. Mě a kolegu do ní správci pustili a my jsme si v ní mohli hrát. Doslova. Převlékali jsme kostýmy a klobouky a blbli jako děti. Ve Schwarzenberské knihovně jsem narazil i na spoustu užitečných knížek, odkud jsem si překreslil podklady pro Mohykána. Pobyt v Krumlově jsem mockrát zúročil.

Humor z donucení

Literární kritik a váš kamarád Josef Kroutvor napsal ve vašem medailonu k aktuální olomoucké výstavě, že vaše práce spojuje „anděl pitvornosti“. Spolupracujete s tímto andělem často?

Vědomě ne, buď u toho je, nebo není. Humor v mé práci je výsledek mého života – jak jsem prožil dětství, válku i všechno potom. Z toho se asi vyvrbil tenhle postoj.

Groteska jako možnost vyrovnat se s neblahými okolnostmi?

Tak nějak. Ale není to plánovaný, nýbrž přirozený postoj. Česká škola grotesky byla po válce aktuální, asi nás všechny spojoval pocit z poválečné situace a nástupu komunismu. Sebeobrana. Humor z donucení.

Máte taky výtvarnou zálibu v pohřbech. Kde se vzala?

Dělal jsem pro německé nakladatelství Eulenspiegel ilustrace ke sbírce pohřebních písní od jednoho protestantského faráře. Motiv smrti byl zvlášť po válce hodně tabuizován, teď bych řekl, že se rozkřiklo, že jde o aktuální téma, ale tehdy se mu nikdo nechtěl věnovat. Já jsem to udělal rád. Tématu jsem se nebál, umřelo mi hodně lidí, vnímal jsem smrt jako nutnou, i když smutnou součást života. Pak jsem zase v českém antikvariátu narazil na pohřební písně od Jakuba Jana Ryby a taky jsem je později ilustroval.

Vždycky jsem měl rád atmosféru vesnických pohřbů. Líbily se mi starodávné průvody pozůstalých a sousedů s kapelou a knězem, jak se kolébaly ke hřbitovu, rakev na pohřebním voze nebo na márách na ramenou mužů. Připadalo mi, jako by si všichni chtěli nanečisto zkusit tu poslední cestičku, ještě než na ně přijde řada.