Project Description

Nerovnejte mě do latě!

Je to svéráz. Ve svých písních dokáže být sprostý i něžný, na plátně skvělý v rolích živých, umírajících i nemrtvých – v novém filmu Jako nikdy hraje malíře na sklonku života. S Jiřím Schmitzerem jsme mluvili o dětství, ubližování druhým, smrti i rodinných konfliktech. Jedno velké téma přesto zůstává tabu: jeho otec Jiří Sovák.

* Je září, začala škola. Bavilo vás to tam, nebo ne?

Do dnes mám od poloviny srpna depresi, ta hrůza ze školy mi zůstala v podvědomí: zase budou maléry, otrava. Hlavně jsem měl určitý problém, který se naštěstí později ukázal být snad i výhodou.

* Co to bylo?

Dnes by mi asi našli nějaké to „dys“. Mám nejspíš mozkovou dysfunkci. Když píšu, nedopisuju slova, občas mi chybí písmeno, čárky, tečky… Nikdo se s tím tehdy nepáral. K tomu jsem byl neuvěřitelně línej. Smrtící kombinace.

* Taky jste prý býval tlusté dítě. Na koncertech vtipkujete, že vážíte pořád stejně, jen jste se poněkud vytáhl. Nehrála tedy v té averzi ke škole svou roli třeba i šikana?

Je pravda, že jsem si jako tlustoprd užil. A dost. Některé děti vám to spočítají, holky vás nechtějí. Je to dost krutý. A jste proti tomu bezbranná, sama nic nezmůžete. Nikdo mě nemlátil, byla to spíš psychická šikana. Třeba jeden kluk vždycky přišel až ke mně, plivl na mě a utekl. A jsem si jistej, že bych ho býval přepral, kdybych ho mohl chytit, ale já byl tlustej a nepohyblivej. To ponížení bylo hodně nepříjemný, člověka to poznamená. Udělá si obrázek o světě, o lidech a má ho navěky uložený v emoční bance.

* Jako nedůvěru?

Taky. Ale dá se na to podívat i z lepší stránky. Možná právě díky těm pocitům z tlustého dětství celý život sportuju a jsem v kondici, zatímco ti kluci mají nejspíš pupky, jsou plešatí a nevylezou bez zadýchání do třetího patra. Nicméně rčení, že všechno špatný je pro něco dobrý, platí obousměrně.

* Kdy platí, že dobré je pro něco špatné?

Třeba takové zachráněné dítě, které má nějakou vrozenou vadu, odešle svoje geny s tou vadou do další generace a rozšíří se okruh lidí s tím defektem. Zachráníme člověka, ale pošleme zprávu do budoucnosti: dvacet dalších onemocní nebo zemře.

* To je velký etický problém současné medicíny. Ale nemá řešení. Žádná matka nemůže ve chvíli, kdy zachraňují její třeba ještě nenarozené miminko, myslet na to, že posílá negativní zprávu do další generace.

Jistě. Tomu rozumím, protože jsem byl také v situaci, kdy moje dítě bylo ohrožené na životě, a jednal jsem přesně stejně jako hypotetická matka, o které mluvíte. Ale hned vám říkám: dál se, prosím, na moje děti neptejte. To je fakt všechno, co bych vám o nich řekl. Jsou to samostatné bytosti, které mají právo si svůj osud vytvářet nezávisle. Navíc jsem v jejich situaci byl kdysi taky.

* Vraťme se tedy na začátek. Říkal jste, že váš handicap se stal později výhodou.

Když jsem začal psát texty k písničkám, ukázalo se, že tou mojí dysfunkcí a tím, že moje uvažování není úplně logické nebo je spíš trochu posunuté, mohu být originální. A dá se to využít i herecky, když je chytrý režisér. Viktor Polesný mi kdysi říkal: „To nemá logiku, co tam děláš, ale funguje to!“ Naopak je průšvih, když na sebe narazíme s režisérem, který mě chce rovnat do latě.

* Co se stane?

Většinou mu v klidu řeknu: „Heleďte, to nemá smysl. Vy jste mě špatně obsadil, vy asi chcete někoho jinýho.“ Pokud to ještě jde, rozejdeme se, jinak vznikají konfl ikty. I proto vždycky tvůrce nejdřív prosím o schůzku, kde si řekneme, co se po mně bude chtít. Když se totiž dostanu do situace, kdy je moje role od stolu připravená a pan režisér mě do ní chce napasovat, je to špatně pro něj i pro mě. Já vlastně nejsem žádnej herec, musím to dělat podle svýho.

* Ale jste herec studovaný.

Ano, ale to byla jen z nouze ctnost, máma chtěla, abych měl vysokou školu, a jinde mě nechtěli. Teda oni mě moc nechtěli ani na DAMU… Když mě někdo chce svázat, je to průšvih. Musím mít volnost. Do určité míry ovšem. Film dělá režisér, on je jeho páteř, chce to jasné vedení, vizi. Já dělám roli, ale on dělá film. Uznávám výsostné právo režiséra, ale rád bych, aby on uznával mé právo udělat roli tak, jak chci já – pokud se na tom dohodneme. Abych měl možnost použít to, v čem jsem originální.

* Do kin teď míří film Jako nikdy, kde hrajete umírajícího muže. Viděl jste ho? Jste spokojený?

To je strašná otázka, jestli jsem spokojený. Koukám na sebe a vidím spoustu chyb, už vím, co šlo udělat líp. Ten film jako celek je, myslím, dobrej, osobně je mi ale líto, že některé věci vypadly.

* Například?

Při jednom z konfliktů onoho umírajícího malíře s jeho synem podle původního scénáře zazní zásadní slova. Kluk říká: „Je mi úplně fuk, žes nevstoupil do strany, ale vadí mi, že ses vždycky k mámě choval jako prase!“ A moje figura povídá: „Ale jako svobodné prase.“

* Našel byste v tom věčném konfliktu svobodné tvorby a vztahů umělce s okolím nějakou spojnici s vaším životem?

Kdybych měl hledat nějakou analogii, tak asi u svých textů. Psal jsem a bylo mi jedno, jestli tady je nějakej bolševickej systém, komunisti mě nezajímali. Vy jste byla na koncertě. Poznala byste, v jaké době jsem kterou písničku psal?

* Ne. A myslím, že mezi nimi rozhodně nejsou žádné protestsongy.

Nejsou. Já komunisty bral jen jako špatný počasí.

* Ale já se původně ptala spíš na ty osobní vztahy. Jestli jste taky nějaké své vztahy pošramotil svou tvorbou nebo jestli jste někomu ublížil tím, co píšete.

Určitě. Ale to prostě jinak nejde. Bez toho bych nemohl psát. Ale všichni máme obdobné životy.

* Jak to myslíte?

Proč nějaká literatura vydrží několik set let? Jsme stejní, řešíme pořád stejné problémy: on se zamiluje, ona ho nechce, ona se zamiluje, on chce jinou, někdo někoho podvede, zabije… Pořád to samé, jde jen o kvalitu zpracování, originalitu pohledu. Kdyby Shakespearova dramata psal někdo jinej, je to brak a škvár. Vždyť on dělal v podstatě komerci, psal tak, aby se to líbilo nevzdělanému publiku. Ale dodal tomu hloubku.

* Pořád mi uhýbáte od těch vztahů…

Já bych to vzal oklikou, můžu? Architekt, malíř, ale i vědec, když něco dělá vrcholově, musí investovat nejen čas, kdy to přímo dělá, ale taky čas, kdy o věcech jen přemýšlí. Když si nebude hledět svýho, nikam se nedostane. To ostatní i ti ostatní zkrátka musí jít stranou. To nemluvím o sobě, ale o lidech, jejichž dílo prověřil čas. A pokud mám mluvit o sobě: ano, vím, že jsem byl a jsem sobec. Určitě.

Často nad tím přemýšlím, že velké objevy ve vědě či v umění bývají vykoupené tím, že trpí děti, manželky, rodiny… Ano. Takový geniální matematik se zavře třeba na měsíc do své pracovny, s nikým se nebaví, nespí, nejí. Už už má řešení… A vtom zaťuká jeho paní a říká mu, ať si odpočine, že mu nese buchty. Na to on neřekne: „Maruško, prosím tě, teď mě nech, buď tak hodná.“ Ne. On zařve: „Vypadni!!! Jdi do prdele!“

* Syn jednoho špičkového lékaře mi vyprávěl, že celé dětství viděl jen tatínkova záda.

Ano. To chápu.

* Vaše tři děti jsou už dospělé. Vyčetly vám někdy, že jste v jejich dětství nebyl pečující tatínek, který je neustále po ruce?

Já předpokládám, že ano, i když si to nevybavuju. Ale pamatuju si, že mi vyčítali, že tomu druhýmu nadržuju. Udělal jsem jistě spoustu chyb, ale sám za sebe nemám pocit, že bych byl příšernej rodič. Myslím, že jsem svým dětem dal široké hranice, ve kterých se mohou pohybovat. Ale když je překročily, byl jsem tvrdej. Hm, člověk se nevyhne chybám. Stanete se rodičem a nikdy nejste připravená. Můžete si přečíst nějaký knížky, ale stejně se učíte až zkušeností.

* Mezitím můžete svému dítěti docela ublížit.

Ano. A někdy i úplnýma kravinama, který vám nedojdou. Horníček kdysi říkal, že si nikdo z dospělých nedovede představit, co je to za tragédii, když u vozíčku nebo u autíčka upadne kolečko. Ale ty konflikty… Já neměl konflikty jen s dětmi, ale i s jinými lidmi, v práci. Ale každý konflikt, který člověka nezatáhne do tmy, s sebou přináší novou kvalitu.

* Jakou?

Kdyby všechno na světě bylo v pohodě, neexistovala by žádná pořádná literatura, možná by byly jen hezký pohádky. I když – kdo by pak byl zlý král? Nebo bohatý a hnusný velkostatkář? Královna potvora? Celé to naše konfliktní jednání jsme si nevymysleli.

* Stará se o to genetika a evoluce. Ruku v ruce.

Příroda, to je nemilosrdný zápas. Ale člověk se má možnost poučit a nějak reflektovat svoje zkušenosti. A když udělá něco špatného, je to vržený bumerang. Většinou se vrátí, i když to možná nebude hned zítra. Ale nezdrhne nikdo. Na tom principu sepsaly církve svoje kodexy.

* A vy se některým kodexem řídíte?

Církev je z mého pohledu – přestože tvrdí, jak je duchovní – až příliš světská, protože v řadě případů bojuje o moc. A kodex? To je přece jednoduchý. Nedělej věci, který nechceš, aby někdo dělal tobě. Nechceš být okraden, neokrádej. Tak. A upozorňuju vás, že nakonec stejně popřu všechno, co jsem řekl.

* Každý rozhovor je někde v pásmu mezi pravdou a tím, jak chce člověk v rozhovoru vypadat.

Ano. A víte co, já to popřu raději předem. A hned mě zase někdo obviní z alibismu.

* Však to je alibismus, ne?

Co když je to jen snaha se nikoho nedotknout, nikomu nezkazit náladu? Myslím, že církve si pletou Stvořitele a program. A modlí se k programu. Ale z mého pohledu je program záležitostí vesmíru, fyziky a evoluce, neřídí to žádný Bůh. Ale zároveň věřím ve Stvořitele, bez kterého by to nebylo možné, už od velkého třesku.

* Takže patříte mezi ty, kteří věří, že na začátku musel někdo cvrnknout do kuličky, aby se to rozjelo.

Ano. Hybná síla. Ale ten program je postavený jako konfliktní. A říká se mu evoluce. A na závěr tohoto pro odborníky možná zmateného uvažování bych rád uvedl, že pokud existuje – a jakože s tím matematici počítají – nekonečno, tak už vůbec nevím, co si mám myslet. Přemýšlíte o možných kolapsech civilizace? Ale to už tu všechno bylo… Nějaký typ civilizace vykvete, pak zanikne.

* Moje častá noční můra je, že ta naše už je tak rozkvetlá, že zánik je blízko. Máte z toho strach?

Mám. Ale živočišnej strach. Zvíře ve mně se bojí. Ale když se nad tím zamyslím, strach nemám. Je to, jako když jdu k zubaři. Vím, že to bude bolet, ale že je to nutnost, aby se mi zánět nerozšířil po celé hlavě. Musí to bolet, když se má něco pohnout. Ať už půjde o novou dobu ledovou, obrácení pólů, válku o zdroje…

* Nebo chaos po totálním blackoutu nebo ztrátu rovnováhy v přírodě v důsledku vymírání včel…

A to jmenujeme jen možnosti, které jsou hmatatelné. Pak jsou tu ještě další hrozby, které vidí ti, co mají nadání vidět takzvaně dál… Nevysmívám se jim, sám sice vidím prd, ale neříkám, že můj zrak je tak úplně v pořádku. Stalo se mi pár věcí, kvůli kterým nemůžu vyloučit možnost, že něco mimo hmatatelnou vědeckou realitu je.

* Jak to?

Jednou jsem skončil na popáleninách v Legerově, měl jsem popálený hlavně obličej. Byl tuhej komunismus. Přišel za mnou doktor a říká: „Heleďte, já experimentálně zkouším různý věci. A potřeboval bych člověka vašeho povolání. Ona je tam potřeba určitá spolupráce.“ A já si říkal, že už jsem zkusil leccos, třeba zelenou s rumem, takže zkusím i tohle. Nejdřív jsem musel vysadit všechny léky. Během prvních dvanácti hodin mě to začalo strašně, ale strašně svrbět. Pak se začala kůže obnovovat. A po deseti dnech mě pustili do domácí léčby. Jinak by to trvalo dva tři měsíce a ta kůže by se musela seřezat.

* Čím vás léčil? Můžete to nějak přiblížit?

Na prvním sezení mě vedl k tomu, abych se vrátil do okamžiku, kdy se mi ten úraz stal. A prošel to se mnou. A pak mě vrátil znovu zpátky na začátek a chtěl, abych mu to vyprávěl podrobněji. A ještě podrobněji… A pak už to šlo jako zpomalený film. Pak jsem mu o tom měl napsat. On totiž tvrdil, že zraněním vznikne šok, který způsobí stažení kapilár a kvůli psychickému bloku zůstanou ty kapiláry stažené. Je potřeba je odblokovat. A když se uvolní psychika, tak se uvolní fyzično,krev se dostane na poškozená místa a tkáň se začne obnovovat.

* A co se vám tehdy vlastně stalo?

Upadlo mi cigáro do krabice se střelným prachem. Za totáče se nedal koupit ohňostroj, tak jsem ho vyráběl. Dneska by mě to už nebavilo, když se to dá koupit. Komponenty jsem měl v pokoji. Jasný, přece vím, že střelný prach sám od sebe nechytne. Mám to pod kontrolou. A zapálil jsem si cigáro, protože jsem byl blbej.

* Víte, co je Darwinova cena?

Nevím.

* To je cena, která se uděluje in memoriam za nejblbější smrt roku jako poděkování společnosti za to, že blbec je mrtev a nešíří své geny dál. Trochu se stydím, když to říkám, ale je zábava o těch smrtích číst.

To je dobrý. Ale tomu se přece musíte zasmát. To není nic strašnýho. Pokud někdo zemře komickým způsobem, nemám jediný důvod, proč bych se tím nenechal pobavit.

* Já jsem z toho rozpačitá.

Né. Já ne.

* Ještě se vraťme k filmu Jako nikdy. Hrajete malíře ve finální fázi prohraného boje s rakovinou. Jak jste se dokázal dostat do jeho pocitů?

Je to moje představa, jak to asi tak může být. Strach ze smrti znám, i když neznám umírání. Vím, že člověk, když má na strach čas, začne být útočný, kope kolem sebe, je zlej. A nejvíc na své nejbližší. Sám bych ale chtěl najít sílu skončit život v momentě, když už nemůžu být ničím prospěšný, nechtěl bych umírat léta…

* Byl jste někdy blízko smrti?

Cítil jsem ji. Dělám parašutismus a stalo se mi, že jsem ztratil kontrolu nad situací. Ale zase jsem ji získal. Jinak bych tu s vámi neseděl.

* Co se stalo?

Blbě jsem zabalil padák. Když jsem měl výšku na jeho otevření, vyhodil jsem výtažný padáček, který má vytáhnout kontejner s hlavním padákem. Ale nešlo to ven. Kontejner se zasekl v postroji. Prostě jsem si to mastil dolů a nic. Měl jsem samozřejmě záložní padák, ale vzhledem k tomu, že ten malej padáček byl venku, hrozilo, že když zatáhnu za záložák, zamotá se to do sebe. Na rozhodnutí jsem měl asi deset vteřin.

* A jak jste se rozhodl?

Zkusil jsem třást kontejnerem. A ono se to uvolnilo. Tak tak. Když padák cuknul, to byla krása! Ale kdybych letěl dál – a už jsem byl tři sta metrů nad zemí – trhnu za záložní. Tam už není jiná alternativa než vyzkoušet poslední možnost. Takže, když o tom teď mluvím, je jasný, že člověk může říkat cokoli, ale strach ze smrti má. To říkám teď, že bych si přál, abych dovedl odejít a dokázal to zkrátit, ale nemůžu to zaručit.

* Napadlo vás během těch vteřin, jestli nemáte nějaké nedořešené věci?

Ani ne. Spíš jsem sebou zmítal a dával pozor, jestli už neuvidím v trávě brouky. Čas na sebezpyt jsem neměl.

* A zase už lítáte? Tedy padáte?

To musíte. Musíte hledat příčinu, proč se to stalo, a udělat všechno proto, aby se to příště neopakovalo. Ale jako žádné memento mori jsem to nebral.

* Už léta jste nenapsal novou písničku. Máte tvůrčí krizi?

Ano. Nepíšu. Co se stalo? Najednou se vytratil motiv. V tu chvíli máte pocit, že to, co tam cpete, je blbý. Že je to jako skuhrání nebo zbytečný napadání lidí.

* A jaký motiv jste měl, když to šlo?

Někoho pobavit.

* Ale svoje publikum máte. Čeká na nové věci, pořád chce, abyste jej pobavil. V čem je problém?

Nevím. Kdybych to věděl, odstraním ho. Jednoho dne se něco změní a nejde to. Já teď strašně zvažuju i to, jestli mám ještě vůbec točit další filmy. Je tolik věcí, které bych mohl dělat místo toho. Natrhat jablka, posekat zahradu. Jsem relativně bez zdravotních problémů, ale jeden problém jsem měl.

* Co vám bylo?

Rameno, totálně odešlo, nemohl jsem si ani šáhnout na ucho. Říkali mi, že to je syndrom zamrzlého ramene – z vyčerpání. Že to je varování, že mám zvolnit. A něco na tom bude. Jsem unavenej. Ne z práce, ale z některých lidí kolem. Mám pocit, že je za mnou docela dost slušně odvedené práce, takže už chci, aby věci fungovaly. Nejsem žádná superstar, ale očekávám, že se mnou budou lidi jednat na profesionální úrovni, podle práce, kterou jsem odevzdal. A když ne, mám dvě možnosti: odejít z placu, nebo to vydržet. A já už to nechci vydržet.

* A kdybyste už nikdy nic nenatočil, uživíte se?

Pokud by se nestal vyslovenej průser, jako třeba kdybych přišel o ruku a nemohl hrát na kytaru, tak točit už nemusím. Díky muzice mám větší svobodu. Jestli existuje Bůh, tak jsem dostal dar, který měl větší hodnotu, než kdybych vyhrál ranec ve sportce: že lidi baví moje hovadiny, chodí na moje koncerty a jsou ochotní za to zaplatit.

***

Jiří Schmitzer

25. října 1949 v Praze u herec a písničkář u v roce 1974 absolvoval DAMU u první angažmá získal v Činoherním klubu v Ústí nad Labem, v roce 1985 přešel do divadla Ypsilon u hrál ve filmech Marečku, podejte mi pero!, Slavnosti sněženek, Postřižiny, Vesničko má středisková, Dům pro dva, Černí baroni, Kytice, Báječná léta pod psa, Kanárek, Lesní chodci atd. u za role ve snímcích Bumerang a Kráska v nesnázích získal Českého lva u hraje v několika inscenacích divadel Ypsilon a Ungelt u pilotuje letadlo, skáče s padákem, chalupaří u je podruhé ženatý, má tři dospělé děti u v roce 1976 způsobil pod vlivem alkoholu dopravní nehodu, při které zemřel chodec; byl odsouzen ke třem rokům vězení a jeho otec se ho kvůli tomu zřekl u jeho otcem je Jiří Sovák, jejich vztah byl velmi komplikovaný

Mezi čtyřma očima

Předchází ho pověst člověka vůči novinářským hyenám předem nabroušeného, nerudného. Nejenže na otázky, které mu nejsou po chuti, neodpoví, on prý rovnou odchází. Neodešel. Naopak, sešli jsme se dvakrát. A i když jsem v obou případech byla nervózní jak stará panna v máji, nakonec mě odměnil úsměvy a docela otevřeným povídáním. Plus několika historkami ze svého „nahoru–dolů“ života – bohužel mimo záznam. A tak jsem já bláhová už už získala pocit, že ho mám na udičce. A zkusila téma otec–syn: „Zeptala jste se poprvé, řekl jsem vám, že na takové otázky neodpovím. Zeptala jste se podruhé, opakuju, že neodpovím. A zeptáte-li se potřetí, odejdu.“ Tak jsem se už neptala. Co je mi taky do toho, že?