Project Description

Mé šťastné století

Letos jí bude sto let (rozhovor vznikl v roce 2017) a je na to hrdá. LINDA WICHTERLOVÁ, bývalá zubní lékařka, manželka chemika a vynálezce měkkých kontaktních čoček OTTY WICHTERLEHO. Maminka dvou synů, babička sedmi vnuků, prababička osmnácti pravnoučat. Její vyprávění o prožitém století – o dětství, o seznámení a životě s Ottou, o válce ve Zlíně, poválečném nedostatku, o příkořích komunismu – je civilní, beze stop patosu či dojímavé nostalgie. Několikrát zazní slova o štěstí, které je patrně nejsilnějším pocitem, jaký tahle stále čilá, bystrá a elegantní dáma cítí, když se obrací do minulosti. Navzdory temnějším chvílím i těžším životním etapám.

Vyšlo v časopise Téma v dubnu 2017

* Máte tady v pokoji manželovu bustu…

To je vítězný návrh sochařské soutěže. Ten model mi sem donesli.

* A líbí se vám?

Ano. Mám pocit, že to je on.

* Vzpomínáte na svého muže často?

Velmi často na něj myslím. Jen nevím, jak bych to popsala, nevrací se mi obrázky z mládí, jak to někdy bývá. Ne. Vzpomínám na něj jako na stařečka, jak jsme tu spolu hezky žili. Tady ho máte, stařečka (usmívá se a kývne na fotografii).

* Co jste na něm měla nejradši?

Nikdy jsem o tom takto nepřemýšlela. Byl skromný a pracovitý, ale práce pro něj byla zábavným pohráváním. A vždycky byl vůči mně velice shovívavý. V životě jsme se nehádali. Nikdy jsme nestáli proti sobě. Měli jsme se moc rádi.

* Uměli jste si to i říct?

My jsme si to nemuseli říkat. My jsme žili vedle sebe tak spokojeně… Můj tatínek a moje maminka se spolu také nikdy nehádali, i když byli velice rozdílní.

To bylo zničených věcí!

* Jak jste vnímala Ottu jako vědce?

Vlastně jsem to ani nevnímala, bylo to přirozené, nepřipadalo mi, že by byl nějak výjimečný. Spíš jsem obdivovala, jak je šikovný a zručný, všechno uměl, všechno v bytě dělal sám, nikdy jsme nepotřebovali řemeslníky.

* Kvůli svým pokusům ovšem občas doma něco zničil. Je známo, že z gramofonu udělal odstředivku, z dynama z dětského kola motorek, při výrobě čoček popraskalo broušené sklo, které využil jako filtr…

To bylo zničených věcí! Ale mě věci nikdy nemrzely, byly to jen věci, věděla jsem, že jeho pokusy vedou k patentům. Otto vědě obětoval především svůj čas. Volný čas. Zatímco my jsme chodili po procházkách, on seděl v laboratoři nebo nad psacím stolem.

* A neobětoval tedy spíš čas, který by měl jinak na vás a na děti?

To ne. V sobotu v poledne sklapl práci a vyrazili jsme někam ven do přírody nebo za kulturou, za sportem. V osm šly děti do postele, Otto znovu usedl k psacímu stolu, já štupovala punčochy, prala a dělala domácí práce. A v neděli ráno jsme vstali a šli jsme dlouhou procházkou někam na oběd v Praze. Vařila jsem celý týden, v neděli ne. To jsme šli procházkou z Dejvic třeba až do Mánesa, přes Hrad nebo přes zamrzlou Vltavu, a povídalo se – o památkách, o lidech, o tom, co a jak se děje v přírodě.

* Četla jsem, že váš muž neměl přátele. Zní mi to zvláštně. Jak to bylo?

Můj manžel s každým uměl dobře vyjít. Neměl nepřátele, ale ani přátele. On prostě jen přátelil se svou prací. Neměl čas udržovat nějaké přátelské vztahy. Samozřejmě měl známé, kolegy, ale nikoho blízkého, komu by se svěřoval, nikoho kromě rodiny. Ale občas se u nás na návštěvu sešlo hodně lidí, to zase ano.

* Vy máte kromě rodiny nějaké přátele?

Už téměř nikoho. To je zlé. Byla jsem zvyklá psát hodně dopisů, teď nemám komu psát, protože všichni moji bližší známí umřeli. A mladí už nepíší, jen telefonují. Chybí mi to psaní. Mám ještě blízkou přítelkyni z dětství, žije v Kanadě. Já jí vždycky pošlu dopis, ale ona mi pak místo odpovědi zatelefonuje. Ona nemůže psát, protože špatně vidí, ale já zase nerada telefonuju, protože špatně slyším.

Cítím se tak na sto

* Takhle v hovoru to není znát. A vypadáte ve velmi dobré kondici.

Mám asi dobré geny. A v zásadě se kurýruji sama, pokud je to možné, nevyhledávám lékaře a nepoužívám žádné léky. Většinou mi stačí bylinkový čaj.

* Jak se cítíte?

Tak na sto let! (směje se) Ale takhle se cítím už hodně dlouho..

* Nevadí vám, že takhle mluvíme o vašem věku?

Vůbec ne, jsem na to hrdá. Ještě loni jsem mohla chodit opatrovat pravnoučky, ještě leccos zvládnu. Nejmladší pravnouče půjde do školy, nejstarší ukončilo vysokou školu, pravnoučat mám osmnáct! (ukazuje fotky lidnaté rodiny). Oba synové jsou chemici a všechny jejich děti vystudovaly vysokou školu. Když se má celá rodina sejít, nejdřív se najedí děti, pak rodiče, k jednomu stolu se všichni nevejdeme.

* Když jste byla mladá, představovala jste si, že budete mít tak obrovskou rodinu?

Když je člověk mladý, o budoucnosti moc nepřemýšlí, žije přítomností. A už vůbec se neohlíží do minulosti. To mě hrozně mrzí, že jsem se nikdy svých rodičů neptala na naše předky. Jako mladou mě to nezajímalo, a když mě to zajímat začalo, už nebylo koho se ptát… V každé rodině je navíc nějaká záhada, o které se nemluví.

* Ve vaší taky?

Tatínek měl sestru, která se na půl roku ztratila, nevěděli, kde je a co s ní je. Myslím, že čekala dítě a šla ho někam potají porodit… Ale to jen hádám. V rodině se o tom nemluvilo. Sestra se pak s rodinou rozešla, nestýkali se. Přitom dlouho ji rodiče preferovali před jejím bratrem, mým otcem, měla chromou nožičku, byla takový chudáček. Pak se rozkmotřili, já ji už nepoznala.

* A vy se za těmi svými sto lety ohlížíte? Vzpomínáte?

Jistě. Probírám celý svůj život. Narodila jsem se v roce 1917. Zažila jsem první republiku na malém městě, v Prostějově, předválečné období v Praze, pak válku ve Zlíně… Zažila jsem 50. léta, okupaci v osmašedesátém, revoluci 1989, rok 2000…

Být tak baletkou

* Na co vzpomínáte nejradši?

Moc ráda se vracím do svého dětství v Prostějově. Měli jsme se dobře, žili jsme až zahlcení kulturou. Naši každý večer mezi osmou a desátou odcházeli z domu za kulturou, později jsme chodili s nimi. Do biografu, do divadla, na koncerty. Divadlo hrála celá rodina. Máma hrála, táta hrál, strýčkové a i teta a my se sestrou taky, babička napovídala. Divadelní spolek zval i známé herce z divadel z Prahy nebo z Brna.

* Kdo u vás hostoval?

Třeba Eduard Kohout. Odpoledne byla zkouška u nás v jídelně, večer se to odehrálo, vyspal se u nás v ložnici a druhý den odjel. Vzpomínám, jak mu moje malá sestra nakoukla do ložnice a udělala: „Kykyryký!“ Dětství jsme měly krásné, ničím nerušené, naši před námi nijak nekomentovali politiku a jiné potíže.

* Čím jste chtěla být?

Baletkou. Od chvíle, kdy jsem v Brně v divadle viděla poprvé Louskáčka a baletky v sukýnkách. Chtěla jsem mít tu sukýnku a tančit na špičkách jako ony.

* Tancovala jste?

Jen jako malá. Tatínek byl velký muzikant, měl absolutní sluch, hrál na mnoho nástrojů, já se točila kolem a tancovala. Na klavír mě učil známý prostějovský skladatel, vedl orchestrální sdružení. Napsal i nějaké opery, ke kterým mu moje maminka upravila libreta. Maminka měla několik přítelkyň, jednou za měsíc se scházely a půjčovaly si knihy, vykládaly si, co která přečetla. Sedávala jsem ve vedlejším pokoji, snažila se poslouchat, ale nerozuměla jsem tomu příliš. Vzpomínám, jak se jedna profesorka z gymnázia rozčilovala nad románem, kde se septimánka zamilovala do svého profesora! Jak to je nemravné. Moc jsem nevěděla, co si pod tím představit, ale velmi mě to přitahovalo.

Měla jsem tolik nápadníků…

* Svého muže jste potkala už ve 14 letech. Imponoval vám něčím na první pohled?

Ničím. Vážně ničím (směje se). Víte, já měla tolik nápadníků! A všichni měli něco, čeho jsem si cenila, co se mi líbilo. Můj budoucí manžel hrál velmi dobře tenis, ale jiný mládenec dobře maloval a kreslil a udělal mi i portrét, jiný zase uměl tango, to byl můj nejlepší tanečník, další mi horoval o poezii.

* Cože jste se pak rozhodla pro Ottu?

To on se rozhodl pro mne. A byl tak urputný, že nešlo odolat.

* Prý vás pak někam odvezl na lodičce a požádal vás o ruku.

Doprostřed přehrady. Nebylo úniku, musela jsem mu do očí říct, že ano. Možná mi to připadalo romantické, románové, ale nevěděla jsem, co to znamená, vdávala jsem se strašně mladičká, dneska si to ženy ještě ve 30 nebo 40 letech rozmýšlejí.

* To jste ale ještě studovala.

Ano. Ale rodiče řekli, že to nevadí, že promovat klidně můžu s dítětem v náručí. Já jsem to nějak nerozebírala, měli jsem se s Ottou rádi. Svatba byla krásná a navíc se tam dali dohromady moje mladší sestra s mužovým starším bratrem, tak byl zanedlouho druhý sňatek… Hezké časy. Ale pak se všechno změnilo. Začala válka. Se studiem byl konec, vysoké školy se zavřely a všechno se obrátilo vzhůru nohama.

* Opravdu jste to pocítila ze dne na den?

Ano. Do Prahy přišli Němci (15. března 1939 byl vyhlášen protektorát Čechy a Morava, pozn. red.). Slyšela jsem v rozhlase zprávy, tak jsem si řekla, že musím nakoupit do zásoby. Ale nevěděla jsem co. Tak jsem vzala u řezníka kilo sádla. Nevěděla jsem, co je válka, byla jsem přesvědčená, že nebude dlouho trvat, doufala jsem, že kilo sádla postačí. Můj muž cestou z práce koupil dvě štangle uheráku. Ten uherák jsme měli opravdu do konce války. Tedy, zbyl jen kousek, celý žluklý. Dala jsem ho pak našemu domácímu pro psa. A pes z toho prý dělal po bytě loužičky, jak to bylo slané.

Drž hubu, nebo tě zastřelím

* Za války jste odešli do Zlína. Tam jste měli zázemí?

Manžel tam dostal práci (v roce 1940 v Baťových Výzkumných chemických dílnách. Ottovi bylo 26 let, Lindě 22, měli už ročního syna, druhý se narodil ve Zlíně o rok později, pozn. red.). Když před tím Němci obsadili pražskou techniku, tak se tam ještě nějak vmáčknul a sebral si své protokoly, písemnosti, byl v tom akurátní, aby bylo všechno tip ťop. Pak ho zlanařili do Zlína. Já tam nechtěla, Zlín se mi nelíbil, milovala jsem rodný Prostějov, ten byl vždycky kulturní, Zlín obchodní, ale za války jsme si nemohli vybírat. A nakonec jsem tam byla šťastná.

* I když byla válka?

Před dětmi jsme o válce nikdy nemluvili, i poplachy jsme se snažili brát jako hru. Když byl poplach, popadla jsem jedno dítě na záda, druhé za ruku, a běželi jsme do lesa. Na to si člověk zvykl. Děti zajímají hračky a hry. Lítala letadla, houkaly sirény, běží se do lesa… Byli jsme rádi, že jsme rádi, že děti rostou relativně v pohodě.

* Kde jste byli, když válka končila?

V lesích u Zlína. Protože pořád lítala letadla, báli jsme se bombardování. Když jsme se vraceli k večeru domů, v průjezdu stál nějaký důstojník. Šel kolem voják a říká mu: „Už je po válce.“ Ten důstojník zařval: „Drž hubu, nebo tě zastřelím.“ Rychle jsme vtrhli do domu, že se bude střílet. A rovnou jsme běželi do sklepa. Náš dům stál na náměstí, kde byly obchody, takže podzemí bylo skoro všude dvojpatrové. První sklepní patro byly sklady obchodů, teprve pod tím byl sklep, kde bylo uhlí. Několik nocí za války jsme tam přespávali, když hrozilo bombardování, jen tak na židlích. Ten den jsme se tam zase pro jistotu schovali. Shora jsme slyšeli, že se na náměstí opravdu střílí. Pak střelba utichla. Ticho trvalo dlouho… tak jsme vyšli ven.

* A to byl konec války?

Převalili se přes Zlín dál k Brnu… Za nimi, za ruskými vojáky, už byl mír. To byla euforie. Šli jsme nahoru do bytu, byl tam velký binec. Během války jsme všechno možné různě poschovávali, památeční hodinky jsem dokonce skryla do uhlí, pak jsem je nemohla najít, v bytě byl nepořádek, jak jsme z něj různě vybíhali do lesa a nechávali vše, jak bylo. Tak jsme uklízeli. A děti si už mohly v klidu hrát. Večer jsme nemuseli zatemňovat. Byl to krásný pocit nového začátku.

Byli jsme hrozně šťastní

* Jaká byla léta bezprostředně po válce?

Válka i poválečná léta znamenala potíže s hospodařením. Přímo hlady jsme netrpěli, ale neznali jsme pocit zasycení. Člověk se bál něco dojíst, aby zbylo na zítra. Mléko bylo jen pro děti, ty ho potřebovaly nejvíc, my dospělí jsme v těch letech mléko neměli. Vzpomínám, jednou už byla opravdu velká nouze, vzala jsem zástěru po babičce, takovou krásnou, velikou, a šla jsem k jedněm známým za Zlín a za tu zástěru jsem tam dostala dva litry mléka, to byla radost. Peníze nic neznamenaly. Všechno docházelo, všechno bylo rozbité, zničené nebo vyrabované.

* Po válce se váš muž vrátil do Prahy, aby se podílel na obnově technické univerzity, po čase, až jste dostali byt, jste se se syny přestěhovala za ním. Jaký potom byl pražský život?

Byli jsme hrozně šťastní, že jsme zase pohromadě, vzala jsem hned děti za ruku a vodila je po všech památkách. Jakmile se vrátili kluci ze školy, vyrazili jsme třeba na rozhlednu, chodili jsme po kostelích a muzeích.

* Vy jste studovala medicínu, chtěla jste být dětská lékařka, ale po válce jste dostudovala obor stomatologie. Jak to?

Bylo potřeba nových zubařů. Hodně zubařů před válkou byli Židé… A šest roků zubaři nepřibývali, takže po válce nebyli (odmlčí se). Proto nás některé přiměli vystudovat stomatologii. Ale mě to pak bavilo, umím si každou práci zamilovat.

* Komunisté neměli vašeho muže zrovna v oblibě, nikdy jim totiž nešel na ruku, házeli mu klacky pod nohy, v roce 1958 ho vyhodili z techniky…

Až díky úspěchu kontaktních čoček a dolarům, které to pro režim znamenalo, ho vzali víc na milost. Od 70. let mohl taky vyjíždět do světa na kongresy.

* Bral vás s sebou?

Ano, jak jen to šlo. A měla jsem se výborně, protože on seděl někde na přednášce a já chodila po městě, nebo jsem se zúčastnila nějakých dámských programů. A taky jsem si tam občas koupila něco na sebe.

Dárek: Platový kbelík

* To jste pak musela být hrozná kočka, když jste tady do té šedi přišla v nějakém zahraničním modelu, že?

Vždycky to mělo šmrnc a bylo to trochu jiné, to ano. Můj muž mi taky ze zahraničí vždycky něco dovezl. Měla jsem pořád stejnou postavu, takže mě měl v oku. Mám od něj kabát, který dodnes nosím. A tuhle sukni, to mi taky koupil Otto. Potrpěl si na kvalitu i na novinky. Měl vždycky dobrý psací stroj, do kuchyně kupoval všelijaké strojky, měla jsem prvního kuchyňského robota. Ještě ho mám. Děti se mně smějí, co to mám za blbost, ale já ho mám ráda. A televizor jsme měli s výrobním číslem 54! Otto byl v tomhle jako kluk. Víte, co mi dovezl ze své první cesty do Německa? Plastový kbelík!

* Když patent na čočky koupila americká firma, měli jste možnost vycestovat do USA a případně tam i zůstat. Neuvažovali jste o tom?

Ne. Manžel tady měl rodiče, já maminku a sestru. Mužovi rodiče po znárodnění o vše přišli, měli jen bídný důchod. Otto byl jediný z rodiny, kdo měl fixní plat a mohl je podporovat. A když měl pak za čočky dostat opravdu velké peníze, komunisti rychle předělali zákony, aby je nedostal.

* Aby neměl víc peněz než Husák.

Přesně tak, vidím, že jste informovaná. Víte, ale když manželovi „hrozilo“, že dostane ty velké peníze, tak jsme říkali: „Co s nimi vlastně budeme dělat?“ No na mou duši! Tady vlastně nebylo co koupit, tehdy nebylo možné koupit třeba byt… Procházeli jsme se po Praze a našli jsme místo, kde pramení Brusnice. U břevnovského kláštera. U toho pramene byla taková zanedbaná budova, tak jsme si říkali, že to koupíme, opravíme a že tam budeme bydlet.

Jenže nahoře to mělo tři místnosti, dole ten pramínek a z obou stran také po jedné místnosti, a na to jsme neměli nárok, komunisti vyměřovali 12 metrů na osobu. Tak jsme plánovali, že z té jedné místnosti uděláme kuchyň a koupelnu, ve dvou budeme bydlet a dvě místnosti dole bude muzeum. Otto propočítával, že tam budeme muset přivést elektriku, vodu, plyn, zajistit odpad. Padlo by na to hodně peněz. Naštěstí nám je pak nedali a my jsme byli bez starostí (úsměv).

* Jak jste prožívali revoluci v roce 1989?

V té době jsme se vraceli z USA, cestou jsme se zastavili ve Švýcarsku, abychom navštívili švagra. A ten nám s očima navrch hlavy líčil, co hlásili v rádiu o Národní třídě. Na to jsme reagovali nevěřícně: „To nic neznamená, takových demonstrací poslední dobou je.“ Po návratu do Prahy o den později nám přišly děti říct, jak ony samy se svými ratolestmi krutě prožily minulý večer, že byly v centru dění… A pak už se události řítily nám k radosti zběsilým tempem. Vzpomínám, jak strašná byla v listopadu zima.

Ale jak jsme pak byli velice šťastní. A našim vnukům a pravnukům se otevřel svět.

* Píšete si vzpomínky?

Mám napsanou spoustu vzpomínek. Taky mi z toho vnuk nechal vyrobit knížku. Ale není to nic světoborného, jen spousta takových drobností, detailů, obyčejných věcí. Třeba jak vypadaly záchody, spíže, prádelny a domácnosti za mých mladých let, kde jsme se myli, jak se hospodařilo. Děti už si to vůbec nedovedou představit.

***

Otto Wichterle (†84)

• Světově proslulý vědec a vynálezce se narodil 27. 10. 1913 do zámožné rodiny prostějovských podnikatelů, jeho otec Karel byl spolumajitelem firmy na výrobu zemědělských strojů Wichterle a Kovářík – Wikov.
• Vystudoval fakultu Chemicko-technologického inženýrství ČVUT v Praze (pozdější VŠCHT). V červnu 1936 promoval jako doktor technických věd. Na škole pak zůstal jako vědec a pedagog až do 17. listopadu 1939, kdy nacisté vysoké školy zavřeli. V lednu 1940 nastoupil do Výzkumných chemických dílen Baťových závodů ve Zlíně. Mj. zde pokračoval ve vývoji a zdokonalování nylonu. Z této syntetické příze se začaly vyrábět v malém první „nylonky“. Průmyslově, ve velkých objemech, se pak začala příze pod názvem silon vyrábět až po válce.
• V roce 1945 se vrátil na VŠCHT, kde dokončil habilitační řízení v oboru organické chemie, začal přednášet obecnou a anorganickou chemii, napsal několik učebnic. V roce 1949 rozšířil svou habilitaci i na obor technologie umělých hmot a vybudoval katedru technologie plastických hmot, kterou pak vedl.Od roku 1952 se začal zabývat syntézou síťovaných hydrofilních gelů, které vodou bobtnají, s cílem najít vhodný materiál pro oční implantáty. Podařilo se zde připravit tzv. HEMA gel, který pohlcoval až 40 % vody, měl vhodné mechanické vlastnosti a byl průhledný.
• Při politické čistce, kterou provedlo v roce 1958 komunistické vedení VŠCHT, byl profesor Wichterle, spolu s řadou dalších vynikajících učitelů, ze školy vyhozen a jeho výzkum na technice zlikvidován. Současně však v Praze vznikl Ústav makromolekulární chemie Akademie věd ČR, do jehož vedení byl následně jmenován.
• Budova ústavu se však teprve stavěla a rozhodující pokusy s převedením hydrogelů do vhodného tvaru oční kontaktní čočky proto provedl doma. O Vánocích 1961 si sestavil pomocí dětské kovové stavebnice Merkur první prototyp odstředivého odlévacího zařízení, které poháněl dynamem z jízdního kola, zapojeným na zvonkový transformátor. Na něm odlil první čtyři čočky, které nedráždily oko.
• Za několik let se tento sen o nápravě oční vady (poprvé jej popsal v roce 1508 Leonardo da Vinci) rozšířil do celého světa (patent nakonec získala americká firma Bausch&Lomb, ale licenční řízení provázely roky soudních sporů). Prodejem licence přišlo tehdy Československo odhadem o miliardu dolarů. Dnes užívá kontaktní čočky na světě asi 100 milionů lidí. Aby tehdy nemusel československý stát Wichterlemu za patenty tolik platit, změnil se kvůli tomu dokonce zákon – podle toho původního totiž za každý vydělávající patent náleželo jeho majiteli 500 000 korun! A Otto Wichterle je autorem či spoluautorem celkem 152 patentů.
• Po roce 1968 kvůli svým postojům k okupaci jako ředitel Ústavu skončil a dále pracoval jako řadový vědecký pracovník, jeho jméno se nesmělo objevit ani na tablu profesorů, kteří působili na VŠCHT.
• V roce 1990 byl zvolen předsedou Československé akademie věd, byl jím až do rozdělení Československa v roce 1993. Zemřel 18. srpna 1998. (Zdroj: Wikipedia, Oddělení komunikace VŠCHT, MF DNES, TÉMA) „Otto si potrpěl na kvalitu.“

 

Linda Wichterlová

Narodila se 18. 8. 1917 v Prostějově jako Ludmila Zahradníková, ale odmala jí říkali Lindo. Za Ottu Wichterleho se provdala v roce 1938 na rodinném sídle ve Stražisku, kde se kdysi seznámili. Studovala medicínu, chtěla být dětskou lékařkou, ale nakonec se jejím oborem stala stomatologie. Poté, co její muž vyrobil prototyp měkkých kontaktních čoček, které nedráždily oko, vyrobila pak dalších pár tisíc paní Wichterlová. I když byla sama krátkozraká, v mládí nenosila brýle a odmítla nakonec i vynález svého muže. Čočky sice v roce 1961 otestovala, ale slzelo jí oko a viděla přes ně šedavě, tak si je pak už nikdy nevzala. Mezi potomky Lindy a Otty Wichterleho patří několik významných vědců: synové Ing. Ivan Wichterle, DrSc., (fyzikální chemik) a prof. Ing. Kamil Wichterle, DrSc., (chemik), nebo vnuci doc. MUDr. Dan Wichterle, Ph. D., (kardiolog) a prof. Dr. Hynek Wichterle (neurologie, výzkum kmenových buněk). Další vnuk Martin Wichterle (na snímku dole) navázal na firmu svého pradědečka a je majitelem skupiny Wikov Industry, sdružující několik velkých strojírenských firem, navíc má i sklárny.

Foto autor| Foto: David Neff / MAFRA