Lucie Žáčková2018-12-15T15:41:02+00:00

Project Description

Jdi dál. Bude to dobrý

Skvělá, cenami za divadlo i film ověnčená herečka Lucie Žáčková je křehká a křehká jsou skoro všechna témata kolem ní. Náš rozhovor místy připomínal chůzi po tenkém ledu. S batůžkem plným traumat ji nacházíme v nové životní etapě. Nebojuje se svou melancholií, už ji ani neskrývá. Žijí spolu. A paradoxně jí to přináší dříve nepoznanou radost.

Vyšlo v časopise Glanc v říjnu 2018

* Právě jste dotočila druhou sérii Rapla, kde hrajete kriminalistku Janu „Slepici“ Slepičkovou. To proto jste se fotila v kurníku?

Je to prostředí, ve kterém teď trávím docela dost času… Točím zrovna audioknihu, kde je postava nucena žít v kurníku mezi slepicema – Jezero od Bianky Bellové. Dneska jsem si znovu četla část, kterou budu zítra načítat, a brečela jsem. Dojímám se často. Hlavně u nespravedlnosti. Ale taky když je někdo uctivý a slušný a čistý. Nebo když se k někomu slabšímu jinej chová jako hovado, ale ten slabší to ustojí. A to všechno v té knížce je.

* Když jste začala natáčet Rapla jedničku, říkala jste, že jste se těžko smiřovala s tím, že budete hrát holku, které říkají Slepice. Ve druhé sérii jste se s tím už srovnala?

Kupodivu mi nakonec víc vadilo, když mi říkali Slepičková. Protože, když řekli Slepičková, tak jsem první tři písmena neslyšela… tak to je fakt lepší ta Slepice, to je jasné, ne?

* Má ve dvojce vaše postava nějaký vývoj?

Začala se česat.

* Po skončení první série jsem dělala rozhovor s Hynkem Čermákem, který se velmi ostře vyjadřoval k tomu, jak špatné podmínky jste při natáčení měli, že to tehdy odskákal nemocemi a vyčerpáním, vypadalo to skoro, že dvojka nevznikne. Ale vzniká. Změnilo se to? Je to lepší než minule?

Určitě jo, starali se o nás mnohem líp. Ale já jsem nijak zásadně netrpěla ani během jedničky, jenže proti Hynkovi jsem měla mnohem míň natáčecích dní. Tentokrát to bylo příjemnější. Bylo nějakých minus 13 a byli jsme s kamerou uprostřed lesů, nebylo tam ani ň na pití a na jídlo, protože se k nám prostě catering nedostal. V tom mraze jsem několik hodin běhala lesem, tekly mi sople, měla jsem hlad a žízeň. No strašný… Ale to byla jediná výjimka.

* Myslíte, že díky skutečně prožitému utrpení může být postava, kterou herec hraje, uvěřitelnější?

Jo. Myslím, že to, co se děje při natáčení, ať už je to počasí, nepohodlí, nebo vztahové věci, ve výsledku hraje taky.

* Jsou různé herecké přístupy. Jsou herci, kteří umějí vylézt z vyhřátého karavanu odpočatí a na lusknutí prstů zahrát uvěřitelně člověka v posledním tažení.

Mě to baví takhle. Když se opravdu klepu zimou, hraje se mi líp, že je mi zima. Když je natáčení trochu adrenalin, užívám si to. Soukromé skoky na gumě z mostu, to už mám za sebou.

* Skočila jste?

A nebylo to pěkný. Byla to hurá akce ještě v Ostravě, v noci po představení, houpačka na gumě z mostu… Jenže bylo po oblevě, bylo mnohem víc vody, než jsme čekali, takže nás vytahovali záchranáři z ledové řeky, málem jsme tam umrzli. Ale to je dávno.

* Vy máte za sebou opravdu leccos. Složitě prožívané dětství, které vám zasadilo hluboké rány, bouřlivou ostravskou etapu mladé herečky s Radokem a Thálií v kapse, pokusy se s těmi traumaty nějak srovnat, hledání cesty ven. Kde vás teď nacházím?

V Činoherním klubu. V kavárně. V normálním životě. V normálním období života. V nějakém smutku, ale taky v radosti. Je to dojezd. Když člověk dlouho bojuje a hledá a pak najde, vyleze všechen smutek a žal, který se někde ukládal, jen si s ním nevěděl rady. Vyvalí se to ven. Všechno. To se mi teď děje, ale s tím se dá žít.

* Do té doby jste smutky potlačovala?

Nevěděla jsem si s tím rady. Bylo to strašně velký, nedokázala jsem to sama unést, ale nechtěla jsem tím nikoho obtěžovat. Většinou jsou lidem příjemnější lidi, kteří se smějou, jsou srovnaní… Nejde sedět mezi lidma, mít smutný oči, to vyvolává paniku a hrůzu, dokud nepotkáte lidi, kteří tohle ustojí, se kterými si dovolíte být i smutná.

* Takže už neutíkáte? Procházíte nějakou terapií?

Jo. Ale nerada o tom mluvím, je to citlivý, dá se to zneužít, lidi, kteří tomu nerozumějí, se smějí. Ale psychoterapii, kterou jsem prošla, považuju za jednu z nejlepších věcí ve svém životě. Otevřela jsem dveře sama sobě. Bylo to brutální. Člověk se podívá sám sobě face to face. Poblije se z toho všeho. Kolikrát je to na mašli, máte pocit, že už to víc nesnesete. Ale snesete. Zvednete se a jdete dál.

* Znám víc lidí, kteří procházejí i dlouhodobou psychoterapií. Mám pocit, že tam přijde nějaký moment, kdy si člověk sáhne opravdu na dno své duše, pak to jde ale nahoru, i když pomalu a bolestně. Už jste za tím bodem?

Snad jo, ale těžký je to pořád. Některé věci jsem nezvládla a nezvládám, mám nějaká omezení. Nejsem žádná frajerka… i když člověk během terapie zjistí, že frajerka vlastně je, jen to není ta frajeřina, která by mohla ohromit druhé.

* Jde spíš o to, najít vlastní cenu?

Jo. Je to trošku jinak, než jak jsem si to představovala, ale je to svoboda, po které jsem někde hluboko v sobě tajně toužila.

* Byly pro vás jako součást psychoterapie i některé vaše role?

Byly, ale dlouho jsem nevěděla, že to tak je, u Tramvaje do stanice Touha (inscenace, ve které hraje v Činoherním klubu v Praze, pozn. red.) jsem měla nejdřív pocit, že se mě to vůbec netýká… Postupně jsem došla k tomu, že moc dobře vím, co tam hraju, a že to jde ze mě. Zpětně vím, že většinu rolí v Národním jsem odehrála tak, že jsem řešila sebe samu.

Velice jste mě zaujala ve filmu Kobry a užovky, měla jsem neodbytný pocit, že to, co hrajete, máte v sobě. Ale tehdy jsem nevěděla, jestli to tak dobře hrajete, nebo to jde fakt z vás. Teď myslím, že obojí.

Díky. Je fakt, že tam měly prostor moje komplexy a pocity méněcennosti… I potřeba a touha po tom opileckým řvaní a tančení a urvání se ze řetězu, kterou dobře znám. Kdyby mi tohle Honza Prušinovský nedovolil, nevím, jak bych se s tím porvala. Ale on to dovolil. A já neměla pocit, že něco točíme.

* Je pravda, že vás na konzervatoř přihlásila máma?

To jste někde četla? Nepřihlásila, přihlásila jsem se sama, ale bylo to poprvé v životě, kdy mě máma podpořila, kdy se za mě postavila. Jakoby poprvé v životě sklapla a nechala mě dělat to, co si já myslím, že je dobře. Nechci to rozpatlávat, ale bylo to opravdu poprvé, co jsem zažila pocit, že za mnou matka stojí. Byla pokorná k mému rozhodnutí, že tenhle „introvertek“ se bude hlásit na konzervatoř! Mohlo jí to být k smíchu, ale ona mě nechala.

* Zásadní moment?

Jen jsem tehdy nebyla schopná ho docenit. Když spoustu let žijete v nějakém nastavení, hned vám nedojde, že se něco děje jinak. Ani si neuvědomíte, že možná začíná nová fáze vztahu. To vím až zpětně. Tehdy to pro mě bylo málo… hodně málo. Ale to už se zase propadáme…

* Ano, cítím, že je všude pod námi křehký led…

V mým životě je spousta křehkých věcí, ale nebojte se, když uděláte opravdu nebezpečný krok, tak vám dám stopku.

* Jaký teď máte vztah s mámou?

No… Zásadní zlepšení nastalo poté, co jsem si dala dva roky pauzu.

* Dva roky jste se vůbec neviděly? Ani jste si nevolaly? Byly to dva roky úplně bez matky?

Ano. Jen to, že jsem si něco takového dovolila, mi strašně moc přineslo. Bylo to pro mě životně důležité. Musela jsem v jednu chvíli říct: „Já jsem já. Když mi zavoláš a já zrovna nebudu mít čas nebo chuť s tebou mluvit, tak ti to nezvednu. A ozvu se, až čas a chuť mít budu. Řeším svoje věci, svůj život. Zavolám později.“ Často slyším, jak se ženy „odstřihávají od pupeční šňůry“, ale to se furt odstřiháváme a pak se zhroutíme, když nám matka řekne dvě věty. Tohle je moje skutečný odstřižení – vymezení prostoru. „Tady je to moje, ty nemáš volný přístup, až budu chtít, přijdu já za tebou.“ A tím se to prolomilo. Teď se vídáme.

Obě jsme asi leccos pochopily. Já třeba to, že když mi máma psala a furt volala, nebyla to potřeba mě kontrolovat, jak jsem si myslela, ale byla to obyčejná starost o mě. Ona musela zase pochopit, že vím, co dělám, že si za svý kroky zodpovídám. Měla prý strach, že jsem nešťastná. „Ale já jsem spokojená, mami, nepotřebu, abys za mě trpěla. Vím, že to nevypadá, že jsem úplně happy, ale věř, že to, jak žiju, má svou kvalitu.“ Tyhle vyříkávky máme za sebou a pomohly nám vidět i náš vztah jinak.

* Patřil do těch osvobozujících kroků i odchod z Národního divadla?

V té knize Jezero, kterou čtu, je scéna, kdy jsou chlapi v nočním klubu. A na gaučících tam sedí prostitutky, s otrávenýma ksichtama, líně se pak plouží do pokojů, vykonají, co mají, s tím protáhlým ksichtem. Přitom tam není zřejmé, že by je k tomu někdo nutil, nejspíš to dělají dobrovolně. Oslovilo mě to. Ten pocit totiž znám. Připomíná mi to některé situace z Národního, když je člověk někde, kde nechce být, ale neví, jak by to mohlo být jinak, nedokáže si představit, že by to změnil, tak tam zůstává s tím protáhlým ksichtem.

A kdybych zůstala v Národním, stalo by se ze mě tohle. Protáhlý ksicht. Jsem ráda, že jsem dostala tu odvahu a odešla jsem. I kdyby to znamenalo, že jako herečka pro někoho končím.

* Odešla jste naráz a do nejistoty?

Neměla jsem nic jistý, ale mojí ideou nebylo mít hodně práce nebo vyvolávat takový dojem. Měla jsem i období, kdy jsem se snažila vyvolávat ten dojem, že jsem strašně žádaná, že mám hrozně moc práce, abych ukázala, jaký je o mě zájem. Tohle už nedělám. Nechci se zahlcovat zbytečnou prací, ale dělat, co mě baví.

* Jenže na to je potřeba mít nějaké finanční zázemí, ne? V tomhle ohledu pro vás muselo být další osvobození, že děláte dlouhodobou reklamní kampaň. Je to tak?

Není to jednoduchý, dělat takovou věc je určitý vnitřní boj, ale opravdu jsem si i díky tomu mohla říct, že nebudu dělat, co nechci. A to je svoboda. Přineslo mi to něco, co jsem nečekala, že budu někdy v životě mít.

* Život na venkově?

Ano. Pomohlo mi to v rozhodnutí odvážit se žít na statku, blízko přírodě, moct sázet kytky, hrabat se v hlíně, jít do lesa, kdykoli chci. Nemusím se pachtit a podbízet. Trávím tam dny, kdy nepracuju. Zatopím si v krbu, což jsem se musela naučit. Chodím po lese. Než jsem se nastěhovala, měla jsem představu, že budu pořádat velký mejdany, pořád spousta lidí… Ale pak jsem tam najednou byla a začala jsem si tam vytvářet domov a koukala jsem na ta vrata a měla jsem najednou jasno. Tudy neprojde nikdo, kdo nepůjde opravdu za mnou, takovou jaká jsem. A ta setkání pak stojí za to.

* Vraťme se o desetiletí zpět v čase. Přemýšlím nad tím, co s holkou, které je pětadvacet a má dost potlučené sebevědomí, udělalo, když v jednom roce získala Thálii i Radoka. Dovedu si představit tu euforii, ale nesesypala jste se nakonec z toho?

Sesypala. Snila jsem o tom, že získám takový ceny, pak jsem je najednou měla, euforie obrovská, ale nedalo mi to, co jsem myslela, že mi to dá. Vlastně jsem se neměla o co opřít. Myslela jsem, že tím získávám sebevědomí, jenže to bylo jen sebevědomí na oko. Uměle nafouknutý. Splasklo to a zas nebylo nic.

* Ale přimělo vás to k odchodu do Prahy, zkusit štěstí tady.

A na první pohled to vypadá, že to bylo na hovno…

* Proč?

Nedosáhla jsem žádných efektních úspěchů, nezviditelnila jsem se tak, že bych byla na titulech všech časopisů. Hrát v Ordinaci, být ve Story a v Blesku. To byla sláva, jak jsem si ji představovala v Ostravě. Ale všechno bylo jinak. Byla jsem tady sama, dlouho, hodně dlouho jsem nepotkala nikoho, kdo by se za mě postavil tak, jako mí režiséři v Ostravě. Přitom jsem to tak potřebovala. V Ostravě jsem mohla být klidně navenek za frajerku, uvnitř malinká a slaboučká, ale vždycky tam byl někdo, kdo řekl: „Lucina je dobrá! Máme ji rádi.“ Dopovali mě tím. V Praze nic. Držela jsem svůj splasklej uzlík sebevědomí v ruce… a nebylo o koho se opřít. Ale vlastně jo, o Láďu Smočka z Činoheráku.

* Řekla jste, že to může vypadat, že to bylo na hovno… ale?

Ale skrze ty kotrmelce a hledání se mi začala stavět nějaká pevnější podstata. Kdybych se teď postavila do Ostravy v minulosti a podívala se dalekohledem do budoucnosti, jak tu stojím teď, asi bych se tehdy rovnou zhroutila. Tehdejší Lucie říká: „To né, takhle jsem to nechtěla!“ A já dneska: „Ale je to jinak, tohle má kvalitu. Lucinko, sorry, nevypadá to tak, ale je to lepší, věř mi.“ Pořád s tím trochu bojuju, sebe samu přesvědčit. A strašně bych si přála, abych sama od sebe slyšela: „Tak jo, já ti věřím.“

* Nebylo by pokračování v ostravské jízdě zkázonosné?

Kdybych pokračovala, jsem možná mrtvá. Nebo možná ne, možná bych se z posledních sil přetvařovala, kdybychom spolu mluvily, snažila bych se udělat dojem, jak jsem v pohodě, ale vevnitř bych nad sebou zvracela.

* Je mi to povědomé, vidím před sebou obraz několika žen, se kterými jsem dřív mluvila a které se mě snažily přesvědčit: „Jsem v pohodě, mám nový účes, odstřihla jsem všechno starý, hurá, je to všechno super, jsem v pohodě.“ Ve skutečnosti přede mnou seděl úplně rozbitý člověk… Z vás tohle necítím. Chodíte na terapie, pracujete na sobě zevnitř. Myslím, že na sebe můžete být pyšná.

Jo, je to dobrý. Nevěřila bych, že by se to mohlo stát. Byla jsem přesně taková, jak říkáte, přetvařovala jsem se a hrála jsem si na drsňačku a pohodářku a nevím co. Teď jsem v podstatě šťastná, žijeme si spolu s mou depresí. A žijeme. Není to hra na život. Deprese mám od dětství, patří ke mně… Složila jsem před pár dny píseň. Před rokem jsem si koupila klavír a teď kytaru, jen si tak hraju a zkouším skládat. Když je mi blbě, píšu a hraju. A napsala jsem píseň o tom, že existuje místo v nás, které nenajdeme tím, že někam odejdeme nebo utečeme.

* Berete antidepresiva?

Ne, nikdy jsem je nebrala. Vím, že jsou lidi, kteří by to bez prášků nedali, ale mě ani nikdy nenapadlo, že bych je mohla brát. Mám chvíle, kdy si říkám, Lucie, jak je možný, že žiješ, žes to zvládla, to není možný, žes to přežila. Někdy mám pocit, že jsem měla být mrtvá! Ale nejsem. Přežila jsem.

Teď na Raplovi II se mě jeden kolega jakoby jen tak mimochodem dotkl. A to byl ten dotek, který jsem dlouho nezažila, že mi někdo fandí, že mi přeje, že jsme tady spolu. Jak jsem to mohla přežít, bez podpory od rodiny, od blízkých, od kohokoli, od sebe sama…

* Takže žijete se svou depresí, připouštíte si hluboký smutek, nejdete proti tomu, a díky tomu jste vnitřně šťastnější?

Právě díky tomu se ve mně objevila radost – nehraná, opravdová, nenutím se do ní. Dala jsem prostor tomu obrovskému smutku a on mi to vrací tím, že mi dává radost. Vím, zní to paradoxně, je to strašně těžký, ale je to taky určitý bohatství. Pokud s tím pracujete a pokud narazíte na „správný lidi“.

* Kdybyste potkala pětadvacetiletou holku, jakou jste byla před těmi dvanácti třinácti lety v Ostravě a poznala byste v ní kus sebe, co byste jí řekla?

Já takovou potkala. Mladou herečku, překrásnou, ale když jsme si začaly povídat, viděla jsem to malinký sebevědomí, destruktivní uvažování, nespokojenost, smutek… Byla jako já. A došlo mi, že je asi povolána k něčemu víc, než se jí nabízí, že ji možná omezujou lidi, kterými je obklopená, viděla jsem, že má před sebou ale něco víc. Přitom svádí na sebe, že ona je špatně. A já se jí snažila říct, že je truhlík, ať se nebojí, že to bude dobrý, že to jednou bude dávat smysl. Dala jsem jí najevo, že ona pro mě není špatně. Neboj se, nevzdávej to, bude to dobrý, jdi dál – to jsem se jí snažila říct.

* A to byste řekla sama sobě z budoucnosti do minulosti?

Jo. Jen jdi dál, bude to dobrý. Jinak je potřeba si tím projít a rozrýt držkou zem. Jen je dobrý, když člověk ví, že je tam někdo, kdo vám fandí.

* Máte někoho takového i v Bohu? Před časem jste se nechala pokřtít, byla to jen další etapa hledání sebe sama?

Nebyla to etapa. Začátek byl trochu fanatický, věřila jsem, že se mi v církvi nabízí pomoc, tak jsem do toho šla trochu úporně, ale ten vztah se začal proměňovat. Vznikl vztah – fanatismus zmizel. Víra je něco, oč nechci nikdy přijít. Věřím, že Bůh, živý Bůh je někdo, kdo mi fandí.

***

Lucie Žáčková, 40

Pochází z Ostravy, kde absolvovala Janáčkovu konzervatoř a začala hrát divadlo. Záhy se stala hvězdou místních divadelních scén, nejprve Divadla Petra Bezruče, později Divadla Aréna. V šestadvaceti letech získala Cenu Thálie i Alfréda Radoka. V roce 2006 se přestěhovala do Prahy a přijala nabídku k angažmá v Národním divadle. V současné době je na volné noze, hostuje v několika inscenacích v různých divadlech, hrála v několika filmech a v televizi (Kobry a užovky, Dukla 61, seriál Rapl) a vídáte ji taky v reklamě na mobilního operátora.