Martin Finger2022-09-28T08:55:42+00:00

Project Description

Nasekal jsem pár bot

Charismatický herec, jeden z těch, kteří si svou filmově-televizní popularitu poctivě vyhráli v divadle. MARTIN FINGER mluví o svém poctivě získaném hereckém sebevědomí, životním přátelství s Ondřejem Sokolem, ale i o neusmíření s tátou, vzpomínkách na duševně nemocnou maminku i o těžkém rozhovodu a novém vztahu.

Rozhovor vyšel v červenci 2017 v časopise Glanc.

* Ještě na gymnáziu jste se chtěl stát kriminalistou, ale nakonec jste se stal hercem. V poslední době si ale díky rolím můžete plnit své dětské sny, ne? Naposledy jsem vás viděla jako vyšetřovatele ve zfilmované kauze Metanol.

To jsem si fakt užil. Nejvíc když jsem se mohl potkat se svým předobrazem, kriminalistou, kterého jsem hrál. Pořád jsem se na něco vyptával, zajímaly mě detaily z vyšetřování… Musel jsem to z něj ale páčit, protože moc upovídaný nebyl a taky nemohl asi všechno prozradit. Takže jsme k mé lítosti často končili zase u mé práce a já mu povídal třeba o natáčení Ulice, které je prý jeho žena fanynkou.

* Určitě jste ale recipročně nějaké informace získal. A záviděl jste mu tu práci?

Je to fakt řehole, je pro mě čím dál víc nepředstavitelný, že bych tu práci dělal, tak jsem mu ji ani nezáviděl. Kriminalista musí jistým způsobem emocionálně okorat, musí se kolem něj vytvořit krusta, aby zvládl to násilí, oběti, mrtvoly…

* V Česku zas tolik vražd není.

A to máte pravdu. Bavil jsem se s jiným kriminalistou, u jiného projektu, ten si dokonce skoro posteskl, že mají na vraždách málo práce. Jsme prý opravdu bezpečná země, ještě před sedmi lety bylo nějakých čtyřicet vražd ročně, loni snad osmnáct. A všechny se vyřešily.

* Tuším samé „domácí zabijačky“?

Ano. Je vlastně strašný, jak banální ty vraždy jsou. Někde v domácnosti byl prostě jen po ruce nůž… Ty fikaný, plánovaný vraždy, co známe z filmů a seriálů, to se tu nekoná. Stejně bych to ale dělat nechtěl, spíš neuměl, jsem už úplně jinak nastavený, díky herectví se prohloubila moje vrozená citlivost. Byl bych úplně jiný člověk, kdybych byl kriminalista. Chci ve své práci patřit mezi nejlepší, dělal bych to i jako kriminalista, a jak se znám, to by mě s celou tou špínou zločinu úplně pohltilo a bůhví, jak moc poznamenalo. Potřeboval bych hodně silnou krustu.

* Míváte před představením ještě trému?

Jen úplně malilinkatou, decentní před premiérou, jinak vůbec. Míval jsem ji dřív. Když jsme s Ondrou Sokolem dělali naše studentský divadlo na gymplu v Šumperku, pak na DAMU, v Národním divadle, kde jsem začínal, v Činoherním studiu v Ústí nad Labem i v Divadle Komedie. Tam jsem se otrkal. U některých kolegů vídám někdy úplně patologickou trému, která je paralyzuje. Já si v tomto směru asi věřím. Proč bych měl být nervózní? Máme nazkoušeno, dávám do toho maximum a lidem se to buď bude líbit, nebo ne, to už sám neovlivním. Myslím, že jsem si udělal průpravu díky velkým rolím v Komedii (Divadlo Komedie), jako byl Josef K. v Procesu nebo Světanápravce nebo hlavní role ve Spiknutí podle Egona Hostovského. To byly inscenace, kde jsem měl strašně moc textu a byly mentálně hodně náročný.

* Takže už vás nic nerozhází?

Teď už mi většina rolí přijde skoro jako nic.

* Měl jste v sobě vždycky zdravé sebevědomí?

Ne. Byl jsem naprosto a totálně nesebevědomý. Ono mi to vlastně zůstalo, i když je to trošku v rozporu s tím, o čem jsem teď mluvil. Nemívám trému, věřím si, že svoje úkoly zvládnu, ale pořád tam je i strach, že selžu, a hlavně asi pocit, že by to šlo vždycky ještě líp.

* Jestli vy si nenastavujete sám moc vysoko laťku.

Jo, asi jo. Jsem takovej trumbelín. Ale myslím, že tam, kde jsem teď, jsem se vypracoval i díky tomu, že jsem žil s pocitem, že skoro všichni kolem jsou lepší než já, takže musím tvrdě pracovat.

* Ve vztahu k holkám jste byl taky nesebevědomý?

Každopádně. Byl jsem přesvědčený, že se žádné holce nemůžu líbit. Když se nějaká líbila mně, styděl jsem se jí to říct. Až ex-post jsem se jednou dozvěděl, že do mě byla jedna zamilovaná, tak jsem jí řekl, že já do ní byl taky. A ona: „Tak proč jsi to neřekl tenkrát?!“

* Nakonec jste se otrkal a povedlo se vám i oženit.

Ano. Ženu mám. Už druhou teda.

* Aha…

Ale ženit se už nebudu. Doufám, že s partnerkou vydržíme „až na věky“, ale už tomu nebudu dávat ten certifikát.

* Vidíte, já jsem asi mizerná čtenářka bulváru, tohle jsem netušila a nenarazila jsem na to ani při přípravě na rozhovor. A to jsem se vás chtěla ptát, jak se vám hrálo s manželkou Monikou manžele Benešovi v Českém století nebo dvojici vyšetřovatelů ve filmu Rodina je základ státu.

Tehdy jsme ještě byli spolu. Potom se náš vztah rozpadl. Dneska už bychom spolu hrát určitě nemohli.

* Zato Ondřej Sokol svoji bývalou ženu obsadil jako režisér do hry Zrada, kde sám hraje jejího podvedeného manžela. A ona ho podvádí s jeho nejlepším kamarádem. S vámi.

Ondra je bourák, že to dal. A Katka (Kateřina Lojdová, herečka a bývalá žena Ondřeje Sokola, pozn. red.) taky. Ondra viděl v tom obsazení smysl a svým způsobem jedinečnost a funguje to. To já bych nemohl, nedělalo by to dobrotu, taková práce by pro mě byla stres. Já potřebuju mít pohodu. Ondra si před sebe staví těžký překážky a i tady musel hodně zabojovat. Oba se tak nějak vzájemně podporujeme. A nese to i své plody. Byli jsme si vzájemně svědky na svatbě, a takhle naše manželství dopadla. Nikdo si nás radši neberte za svědky!

* Ono se říká, že kamarádství je trvalejší než láska…

Dramaturg Roman Císař, když jsme zkoušeli Zradu, říkal, že to sice je příběh trojúhelníku, kde jsou dva muži na jednu ženu, ale hlavně je to hra o přátelství těch dvou chlapů. Přátelství je mocný…

* Vy jste si s Ondřejem holky nepřebírali?

Mě to nikdy ani nenapadlo, já mu do holek nekéroval a on do mých taky ne. Myslím, že se nám i líbí malinko jiný holky, tak je to bezpečná zóna.

* A ve vašem přátelství nějaká krize byla?

Ne. Byly doby, kdy jsme se vídali velmi zřídka. Kdykoli jsme se sešli, cítil jsem obavu, jestli to bude stejně dobrý jako dřív a ono bylo. Pak jsme se spolu začali zase scházet víc, když jsme psali Krásno, a potom jsem přišel sem (do Činoherního klubu) a spolupracujeme na plný pecky. To, co si my dva můžeme spolu dovolit na jevišti, je nevyslovitelný, je to absolutní svoboda i vzájemný spolehnutí. Děláme stejné divadlo, čekáme od toho to samé. Hlavně na jevišti nelhat. Být přirozenej, aby nám to divák „sežral“, aby měl pocit, že je v tom příběhu s námi. Jasně, vždycky je to stylizace. Ale i ta musí být pravdivá. Takhle to milujeme a takhle nás to baví. A když při té pravdivosti diváka ještě pobavíme, co si přát víc!

* Prý si rád přizpůsobujete repliky, aby vám to šlo „do pusy“. To si dovolíte i u her, které Ondřej přeložil?

No, když jsme spolu zkoušeli první věc, Ujetou ruku, tak na tom textu dost lpěl a moc se mu nelíbilo, když jsem měl tendenci něco trochu upravit. Teď už je benevolentnější. Ale já jsem docela pokornej, nedělám změny za každou cenu, to je jenom sem tam slovíčko… U Ondřeje jsem tu potřebu měl minimální, problém je spíš jinde. Někde text fakt šustí papírem. Když popelář mluví jako studovaný člověk, zní to divně. Mnohdy to autoři neumějí v dialozích napsat, všichni mluví úplně stejně. Tak tam si to upravuju. Ale pak jsou hry, které jsou tak přísně vázané formou, že do toho nezasahuju ani čárkou. Třeba Homo Faber, kterého hraju v Činoheráku v Ústí, ten sice říká věty, které bych za jiných okolností občas předělal, ale tam to sedí, jsem vlastně románová postava, kterou takhle autor napsal a je třeba to ctít.

* Musel jste někdy udělat něco extrémního kvůli nějaké roli?

Jen párkrát něco s vlasama. Kvůli filmu Pouta jsem si musel nechat růst vlasy asi rok a půl, abych byl pořádná „mánička“. Ono je to lepší než paruka, líp se s tím hraje, je to věrnější i pohodlnější. Nikdy jsem nemusel tloustnout nebo hubnout nebo svalnatět. To v našich podmínkách ani není možný. Jó, já bych se klidně rád připravoval tři čtvrtě roku na nějakou roli! Ale nejde to, složenky za mě nikdo nezaplatí. Musím tu proměnu do postavy udělat okamžitě a zevnitř, ale projevit se to musí navenek. Stává se mi, že mě lidi ve filmu nebo v divadle nepoznají. „Počkej, to jsi byl fakt ty? Neee!?“ Mě to strašně těší, to znamená, že se mi to povedlo, ta proměna.

* Pamatujete si svoje role?

Jen ty zásadní, ty, které mě někam posunuly nebo byly něčím speciální. Jinak je to jen takovej vzdálenej šum a neostrý obraz. Vidím se třeba, jak stojím jako součást zastaveného obrázku u stolu na jevišti, mám bílou košili a černý kalhoty v představení Les divokých sviní v ústeckém Činoheráku. Objímám kolegyni, která hrála mou manželku, pod námi jiný kolega coby náš malý synek, začátek představení… Jo, na tuhle inscenaci si vzpomínám. Byla o tisíciletém soužití Čechů a Němců na našem území. Hodně důležité téma v kontextu naší doby. Mělo se to tenkrát hrát jednou, hráli jsme to roky.

* A na nějaký svůj kousek z dob vašich jevištních začátků, tedy z recitačních soutěží, byste si vzpomněl?

Ne!!! To jsem vytěsnil! Bylo to strašný. Dělnický rýmovačky, plakátový komunistický žvásty, málokdy něco kvalitního. Recitoval jsem soudruhům na schůzích, recitoval jsem na recitačních soutěžích, no brrr. Byl jsem jak cvičená opička. Tehdy jsem poslouchal učitele, kteří mi říkali, jak mám „recitovat“, a to bylo úplně špatně. Nenáviděl jsem to. No a dnes čtu poezii v rozhlase. To jsou paradoxy. Zpětně se stydím, nechtěl bych z té doby v mém podání slyšet ani veršík.

* Vracíte se někdy do Šumperka?

Alespoň jednou za rok tam jedu, kousek od Šumperka mám příbuzenstvo. Ale bydlím tam v hotelu. Mám rád svůj režim a klid. Zajedu za nimi, popovídáme si, ale pak si zajdu sám na oběd nebo večer do hospody, nebo jen tak bloumám. Mám Šumperk pořád moc rád.

* V rozhovoru v Divadelních novinách mluvíte o tom, že jste se nikdy nestačil smířit se svým tátou. Prý vám nikdy neodpustil, že po smrti maminky jste si vzal zpět její jméno. Nezůstává taková neuzavřená záležitost s někým blízkým v člověku jako trhlina?

Zůstává. Ale život běží dál. Není to už intenzivní, ale stává se, že to na mě občas padne. Třeba když sedím u táboráku koukám do ohně, bolí to. Pak si říkám, co jsem měl nebo neměl udělat jinak. Ale je to passé, nezměním to. Člověk si říká, že se snad vyvaruje dalších chyb, ale ne, nasekal jsem pár jiných bot! Táta už není rozjitřená rána, mám jiný věci ve svým soukromým životě, které mě trápí daleko víc, protože je to čerstvý a bolestivý.

* Věci kolem rozvodu?

Jo. (odmlčí se)

* Když jste psali s Ondřejem Sokolem scénář k filmu Krásno, musel jste otvírat staré rány. Hlavně okolnosti smrti vaší maminky, která trpěla maniodepresivní neurózou a spáchala sebevraždu. Ve filmu ale rozehráváte otázky, jestli to nebyla vražda… Bylo to psaní pro vás terapeutické?

Určitě jo. Ale zároveň jsme na tom postavili fiktivní příběh. Zaobíral jsem se svou minulostí, což bych tak detailně neudělal nebýt toho scénáře.

* Vaše maminka byla nemocná dlouhodobě. V 80. a ještě i v 90. letech byly duševní nemoci dost tabu. Navíc jako malý kluk jste asi netušil, která bije. Život s tou nemocí musel být pro dítě děsivý…

To mám v hlavě pořád. Pamatuju si na haldy prášků na lednici, na mámu, která šla třeba na měsíc nebo dva do sanatorky, když to na ni přišlo, ale pak zase pracovala a dlouho byla v pohodě. Postupem let se ale ty intervaly zkracovaly, častěji měla problémy. A já to s ní prožíval celé dětství až do rané dospělosti, kdy už byla v invalidním důchodu a její stav se zhoršoval. Psychicky i fyzicky. Když bývala máma v léčebně a táta na montáži, já žil doma vlastně sám. Musel jsem fungovat předčasně dospěle. Máminou nemocí jsem opravdu trpěl, přál jsem si, aby to zas byla moje zdravá maminka, jakou jsem si pamatoval z dob, kdy jsem byl hodně malej kluk. Když jsem pak přešel do Prahy, mluvil jsem o tom s odborníky, psychiatrie už v té době byla přece jen jinde, k práškům přibývaly psychoterapie, domlouval jsem, že bychom maminku převezli…

* Ale už jste to nestihli?

Říkal jsem jí o tom, řešila podružnosti, ptala se: „A kde tam v Praze budu bydlet?“ Uklidňoval jsem ji, že to po prázdninách v pohodě zařídíme… „Tak ještě uvidíme,“ řekla. Nevěděl jsem, že je to náš poslední rozhovor. Maminka to vzdala. Tehdy mi ještě řekla, že je ráda, že jsem v Praze, samostatnej, že ji už nepotřebuju. Já na to: „Mami, nemluv hlouposti.“ A pak to vzdala. Možná s tím pocitem, že už může. Asi i kvůli téhle zkušenosti jsem až hypersenzitivní na tyhle psychický věci.

* Nebál jste se, že v sobě máte taky sklony k nějaké psychické nemoci?

Hodně jsem se toho bál, permanentně, jestli nemám nějaké genetické dispozice. Ale myslím, že jsem snad překonal kritické období, zdá se, že jsem docela odolný. Zvlášť při těch náložích, co řeším v poslední době v soukromí, ale i v mém povolání, by se to už kolikrát asi projevilo. Asi mám dobrýho anděla strážnýho. I když jsem teď párkrát u psychoterapeutů byl.

* Kvůli rozvodu?

Ano. Hlavně kvůli dětem. Abych se dozvěděl, co bych mohl a měl udělat líp. I když jsem se tomu dlouho bránil, že si to vyřeším sám se sebou, s nebem, s Bohem. Ale nakonec jsem šel. Bylo to takový docela příjemný povídání…

* Pomohlo to?

Nedozvěděl jsem se nic, co bych v jádru nevěděl, ale ano, pomohlo mi sdělit to někomu jinému, kdo tyhle věci neřeší poprvé. Vlastně vás uklidní, že to není jen váš problém, že je to časté.

* Máte nový vztah. Malé dítě…

S mou partnerkou jsme byli docela dlouho, ilegálně. Já nejdřív vůbec nechtěl rozbít rodinu, vedlejší vztah jsem i přerušil, ale bylo to silnější. Bylo to rozhodnutí, ke kterému jsem dospíval velmi dlouho a bolestně. Nakonec jsem to udělal. Bylo to strašně těžký a je. Pro všechny.

* Prožil jste si v životě dramata, za která by se nemusel stydět kdejaký hrdina komplikované divadelní hry. Dokážete to zúročit ve svých postavách?

To si pište, že jo.

* Říkám si, jak se vám muselo ulevit, když jste se po tak dlouhé době rozhodl ten krok udělat, odejít, říct pravdu…

Bylo to osvobozující. Žít v ilegálním vztahu byl děsivý stres. Strašně se mi ulevilo. Nemuset nic zatajovat!

* Což je dobře i pro náš rozhovor.

Jistě. Dnes je váš šťastný den, protože nemívám ve zvyku se takhle otevírat a mluvit o soukromí. Příště už zas jenom o mé práci, prosím. **

***

HEREC MARTIN FINGER (47)

Dětství a dospívání prožil v Šumperku. Chtěl se stát kriminalistou, ale „skončil“ na DAMU. Začínal v Národním divadle, byl v angažmá v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, pak zpět v Praze, v Divadle Komedie a nyní v Činoherním klubu. Hrál ve filmech Pouta, Krásno (je i spoluautorem scénáře), Já, Olga Hepnarová, v televizním filmu Metanol či v seriálech České století a Ulice. Z prvního manželství má dvě dcery, se současnou partnerkou syna.